Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Pradědeček

(Andersen Hans Christian)

Pradědeček měl požehnaný život, byl velice moudrý a hodný, a my všichni jsme si ho vážili; pokud se pamatuji, říkali jsme mu vždycky dědečku, ale když se narodil mému bratru Frederikovi syn, povýšil na pradědečka. Většího povýšení se už nedožil! Všechny nás měl nesmírně rád, ale zdálo se, že naše doba se mu příliš nezamlouvá.

?Staré časy byly dobré časy,? říkával, ?rozvážné a solidní. Teď je ve všem takový chvat a všechno se obrací vzhůru nohama. Mladí mají hlavní slovo a mluví o samotných králích, jako by jim byli rovni. Každý člověk z ulice může namočit hadr do špinavé vody a vyždímat ho na hlavu počestnému člověku!?

Při takové řeči pradědeček obvykle docela zčervenal ve tváři. Ale za chvíli se na ní opět objevil jeho laskavý úsměv, a potom se ozvala slova: ?Nu budiž! Možná, že se trochu mýlím. Stojím ještě oběma nohama ve starých časech a nemohu se pevně uchytit v těch nových, jak je teď Pán vede a vládne jimi.?

Když pradědeček mluvíval o starých časech, tu jako by se vrátily a objevily se přede mnou. V duchu jsem jel zlatým kočárem s jezdci, viděl jsem cechy, jak stěhují štíty v průvodu s hudbou a prapory, ocital jsem se v útulných vánočních světnicích s jejich kostýmy a hrou na zástavy. Ovšem že se v té době dalo i mnoho věcí odpudivých a hrozných, že vplétali lidi na kola a že se prolévala krev, ale všechna ta hrůza měla v sobě cosi přitažlivého. Tolik pěkných věcí jsem slyšel, o dánských šlechticích, kteří dali sedlákovi svobodu, a o dánském korunním princi, jenž zrušil obchod s otroky.

Bylo velmi milé slyšet pradědečka, jak o tom vypravuje, slyšet události, ke kterým došlo za jeho mladých let. Přesto však byla doba, která jim předcházela, ze všech nejkrásnější, nesmírně silná a velkolepá.

?Drsná byla,? říkával bratr Frederik, ?zaplať Bůh, že jsme z ní už dávno venku!? a říkával to pradědečkovi rovnou do očí. Neslušelo se to, ale přesto jsem si Frederika velmi vážil. Byl to můj nejstarší bratr a říkával, že by mohl být mým otcem; říkal vůbec hodně komických věcí. Studoval s nejlepším prospěchem a v otcově kanceláři si vedl tak znamenitě, že se mohl záhy zúčastnit obchodů. Dědeček s ním mluvíval velmi často, ale vždycky se rozhorlili a debatovali. Celá rodina říkala, že si nerozumějí a nebudou rozumět nikdy, ale ač jsem byl tenkrát ještě hodně malý, pochopil jsem, že jeden nemůže bez druhého být.

Pradědeček naslouchal se zářícíma očima, když mu Frederik vykládal nebo předčítal o pokroku ve vědě, o objevu přírodních sil, o všech význačných událostech naší doby.

?Lidé jsou chytřejší, ale ne lepší!? říkal dědeček. ?Vynalézají nejhroznější ničivé zbraně, kterými by se navzájem vyhladili!?

?Tím rychleji aspoň válka skončí!? říkal Frederik. ?Nebude zapotřebí čekat sedm roků na požehnání míru! Svět má dostatek krve, je někdy třeba pustit mu žilou!?

Jednoho dne mu vyprávěl Frederik skutečnou událost z naší doby, ke které došlo v jednom malém státě. Starostovy hodiny, velké radniční hodiny, udávaly čas městu a jeho obyvatelům. Nešly docela správně, ale přesto se jimi celé město řídilo. Teď pronikly i tam železnice, a protože ty jsou spojeny s železnicemi ostatních zemí, je zapotřebí znát přesný čas, jinak se vlaky srazí. Železnice dostala svoje hodiny, řízené podle slunce, a ty šly správně. Protože starostovy hodiny neukazovaly správný čas, řídili se všichni lidé v městě podle železničních hodin.

Já jsem se tomu smál a pokládal jsem to za zábavný příběh, ale pradědeček se nesmál, zůstal docela vážný.

?V tom, co mi tady vypravuješ, je velké poučení,? povídal, ?a já také vím, co máš na mysli, když to povídáš. Přitom si vzpomínám na něco jiného, na staré obyčejné bornholmky mých rodičů s olověnými závažími. Ty odměřovaly čas jim i mně, dokud jsem byl malý. Nešly ovšem tak docela přesně, ale šly, a my jsme se dívali na ručičky, kterým jsme důvěřovali, a nemyslili na kolečka uvnitř. Tak tomu tenkrát bylo i se státním strojem, bez obav se na něj každý díval a věřil tomu, co ukazuje. Teď se z něho staly skleněné hodiny, u kterých je vidět rovnou až do stroje, jak se tam kolečka točí a bzučí. Mám dočista strach o tenhle čep nebo o tamhleto kolečko! Jakpak tomu bude s přesností, říkávám si, a nemám už tu důvěru, jakou jsem míval v dětství. To je slabost současné doby.?

Pak se pradědeček docela rozhorlil. Nedovedli se s Frederikem shodnout, ale také se nedokázali od sebe odloučit, ?zrovna jako stará a nová doba?! ? Tak to cítili oba i celá rodina, když měl Frederik odcestovat, až daleko, do Ameriky. Byla to cesta, kterou musil vykonat v zájmu firmy. Těžko se s ním dědeček loučil, vždyť Frederik odjížděl až do takových dálek, přes oceán, až na druhý konec zeměkoule.

?Každých čtrnáct dní ti napíši,? povídal Frederik. ?A ještě rychleji než v dopisech můžeš se ode mne dovědět, co je nového, telegraficky. Tak se dny změní v hodiny, hodiny v minuty!?

Telegraficky poslal Frederik pozdrav, když nastupoval v Anglii na loď. Dříve než dopis, i kdyby jej posílala plující oblaka, přišel pozdrav z Ameriky, kde Frederik vystoupil na pevninu. Již po několika hodinách tu byl telegram.

?To je přece skvělý vynález, kterého bylo dopřáno naší době,? povídal pradědeček, ?pravé požehnání pro lidstvo.?

?A v naší zemi se přírodním silám nejprve porozumělo a vyjádřilo se to slovy, jak mi říkal Frederik.?

?Ano,? povídal pradědeček a políbil mne. ?A já jsem také pohlédl do milých očí, které nejprve spatřily tuto přírodní sílu a porozuměly jí. Byly to dětské oči jako tvoje! A já jsem tomu muži stiskl ruku!? A při těchto slovech mě pradědeček opět políbil.

Uplynul více než měsíc a Frederik v dopise psal, že se zasnoubil s mladou půvabnou dívkou, ze které jistě bude mít celá rodina radost. Také poslal její fotografii a všichni se na ni dívali očima i zvětšovacím sklem, protože v tom je právě kouzlo těchto obrázků, že vydrží pohled i nejsilnějších skel, že dokonce se tak podoba ještě lépe uplatní. To nedokázal žádný malíř, ani ten největší malíř minulosti.

?Kdyby tak byli už tenkrát znali tenhle vynález!? povídal pradědeček. ?To bychom mohli pěkně pohlédnout tváří v tvář dobrodincům a velikánům světa. Jak jenom vypadá to děvče mile a pěkně!? povídal, když si prohlížel její fotografii lupou. ?Teď ji poznám, až vstoupí do dveří.

Ale skoro by k tomu bylo nedošlo; na štěstí jsme se doma nedověděli o nebezpečí dříve, než je oba už šťastně přestáli.

Mladí novomanželé dostihli v radosti a nejlepším zdraví Anglie, odkud chtěli plout parolodí do Kodaně. Spatřili už dánské pobřeží, bílé písečné přesypy západního Jutska; tu se přihnala bouře a loď najela na mělčinu, kde uvázla. Lodi hrozilo, že ji vysoké vlny zlomí. Nedalo se použít jediného záchranného člunu. Nastala noc, ale v nejhlubší tmě vzlétla náhle s pobřeží k lodi na mělčině zářivá raketa. Spustila na ni svoje lano, mezi ztroskotanými a pevninou bylo navázáno spojení, a brzo nato táhli vysokými, rozbouřenými vlnami v záchranném koši mladou, půvabnou ženu, které tak zachránili život. Nezměrná radost ji zachvátila a štěstí, když zanedlouho stál vedle ní na pevnině její mladý manžel. Všechny cestující i posádku tak zachránili, ještě než se rozednilo.

My jsme sladce spali doma v Kodani, nepomyslili jsme ani na zármutek, ani na nebezpečí. Když jsem nyní seděli všichni u snídaně, přišla telegrafická zpráva, že na západním pobřeží ztroskotala anglická paroloď. Velice jsme se polekali, ale v tutéž hodinu přišel i telegram od našich milých, kteří se zachránili při návratu domů, od Frederika a jeho mladé ženy. Brzo jsme je už měli spatřit doma.

Všichni plakali, já také, a dědeček rovněž plakal a spínal ruce a ? tím jsem si jist ? žehnal nové době.

V ten den dal pradědeček dvě stě tolarů na pomník Hanse Christiana Örsteda.

Když se Frederik vrátil se svou mladou ženou domů a slyšel tuto novinu, pravil: ?To jsi dobře udělal, dědečku! Teď ti také přečtu, co Örsted napsal již před mnoha lety o staré době a nových časech!?

?Jistě si o nich myslil to, co ty, viď?? povídal pradědeček.

?Tos uhodl!? řekl Frederik. ?A ty ses k tomu názoru také přiklonil, dal jsi přece peníze na jeho pomník!?