Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Co říkala celá rodina

(Andersen Hans Christian)

Co říkala celá rodina? Nu, poslyšte nejprve, co řekla malá Mařenka. Mařenka měla narozeniny. Myslila si, že tento den je ze všech nejhezčí. Všichni její malí přátelé a přítelkyně si s ní přišli hrát a ona měla na sobě své nejhezčí šaty. Dostala je od babičky, která už byla u dobrého Pánaboha, ale která je sama nastříhala a ušila, dříve než odešla do jasného, krásného nebe.

Stůl v Mařenčině pokoji zářil dárky. Byla tam velmi roztomilá malá kuchyňka se vším, co ke kuchyni patří, a panenka, která uměla kroutit očima a říkat ?au?, když jsi ji smáčkl na bříšku. Ano, a byla tam také obrázková knížka, kde by si člověk mohl přečíst nejkrásnější povídky, kdyby to ovšem uměl! Avšak krásnější než všechny povídky bylo zažít mnoho narozenin.

?Je krásné žít?, řekla Mařenka a kmotr připojil, že život je nejhezčí pohádkové dobrodružství.

Ve vedlejším pokoji chodili Mařenčini dva bratři. Byli to velcí chlapci, jednomu bylo devět a druhému jedenáct let. Ti si také mysleli, že je krásné žít, žít svým způsobem, nebýt už dětmi jako Mařenka, ale být čilými školáky, kteří mají na vysvědčení jedničky a mohou se vesele prát s kamarády, v zimě bruslit a v létě jezdit na kole, číst o rytířských hradech, padacích mostech a hradních vězeních a poslouchat o objevech ve vnitřní Africe. Jeden chlapec se však při tom přece jen něčeho obával, že totiž bude už všechno objeveno, než vyroste ? a on se přece potom chtěl vydat za dobrodružstvím. Vždyť kmotr řekl, že život je nejhezčí dobrodružství, jehož se člověk také účastní sám.

Tyto děti žily a hrály si v přízemí. O patro výše bydlela jiná větev rodiny, také s dětmi, ale ty již vyrostly z dětských šatů, tak byly velké. Jednomu synovi bylo sedmnáct let, druhému dvacet a třetí už byl velmi starý, říkala Mařenka, bylo mu dvacet pět let a byl zasnouben. Všem se vedlo dobře, měli dobré rodiče, byli dobře oblečeni, dobře duševně prospívali a věděli, co chtějí: ?Kupředu! Pryč se starými přehradami! Volný výhled do celého světa! Svět je to nejkrásnější, co známe. Kmotr má pravdu, život je nejhezčí pohádka!?

Otec i matka, oba už starší lidé ? samozřejmě, starší než děti museli být ?, říkali s úsměvem na rtech, v očích i v srdci: ?Jak jsou mladí ti mladí lidé! Ve světě to nejde zcela tak, jak si představují, ale jde to. Život je podivná, hezká pohádka!?

Ještě výše, trochu blíž k nebi, jak se říká, když lidé bydlí v podkroví, bydlel kmotr. Byl starý, ale mysl měl mladou, byl vždy v dobré náladě a ještě k tomu uměl vyprávět mnoho dlouhých příběhů. Byl daleko ve světě a v jeho pokoji stály na stole roztomilé věci ze všech končin světa. Od stropu až k podlaze visely obrazy, a mnoho okenních tabulek bylo z červeného nebo žlutého skla. Podíval-li se jimi člověk ven, ležel celý svět v sluneční záři, ať bylo venku jakkoli špatné počasí. Ve velkém akváriu rostly zelené rostliny a plavaly zlaté rybičky. Dívaly se na člověka, jako by věděly mnoho věcí, o kterých nechtěly mluvit. Vždycky tu voněly květiny, ba i v zimě, když v krbu hořel velký oheň. Bylo tak zábavné sedět a dívat se do něho a slyšet, jak to tam syčí a praská. ?Oheň mi předčítá staré vzpomínky?, říkal kmotr a Mařence se zdálo, že v ohni opravdu vidí mnoho obrazů.

Avšak v blízké velké knihovně stály opravdové knihy. V jedné z nich kmotr často čítal a nazýval ji knihou knih. Byla to bible. V obrazech tam byly znázorněny dějiny celého světa, všech lidí, stvoření i potopa světa, králové i král králů.

?Všechno, co se kdy stalo i stane, je v této knize napsáno,? řekl kmotr. ?Jen si pomysli, tak nesmírně mnoho v jedné jediné knize. Ano, všechno, oč člověk prosí, je řečeno a vloženo do těch několika slov Otčenáše, této kapky milosti, této perly boží útěchy. Otčenáš se klade jako dárek do kolébky k srdci dítěte. Děťátko, opatruj jej dobře, nikdy jej neztrať, jakkoli velkým se staneš, a nikdy pak nebudeš opuštěno na své životní pouti. Osvítí tě, a ty se neztratíš.?

Oči mu přitom svítily a zářily radostí. Jednou v mladých letech plakaly. ?Ale to bylo také dobře,? říkal o tom kmotr, ?bylo to v době pokušení a tehdy mi bylo smutno. Teď mám kolem sebe i v sobě sluneční záři. Čím více člověk stárne, tím lépe vidí v protivenství i v štěstí, že Pán Bůh je vždy s ním, že život je nejhezčí pohádka a že nám jej, může dát jen On, a tak že to potrvá až do věčnosti.?

?Je krásné žít,? řekla Mařenka.

Řekli to také malí a velcí hoši, i tatínek s maminkou, říkala to zkrátka celá rodina, ale především kmotr, který měl přece zkušenosti, byl ze všech nejstarší, znal všechny povídky, všechny pohádky ? a ten říkal z celého svého srdce: ?Život je nejhezčí pohádka.?