Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Živá voda 2

(autor neznámý)

Byl jednou jeden starý a nemocný král. Odevšad se k němu sjížděli doktoři, kroutili nad ním hlavou, posouvali brýle na nose nahoru i dolů, předepisovali prášky i vodičky, doktorovali, jak nejlépe dovedli, a všechno nadarmo. Král jim usychal před očima a zdálo se, že dlouho naživu nebude.

Jeho tři synové byli proto smutní. Chodili po zámecké zahradě jako bez duše a plakali. Kolem zahrady šel nějaký cizí stařeček, uviděl tři mládence plakat a zeptal se, co je rmoutí. Řekli mu, že mají nemocného otce a že mu nic nemůže pomoci. Stařeček pokývl hlavou:

?Vím, co by mu pomohlo. Živá voda by mu pomohla. Kdo se jí napije, hned se uzdraví. Ale je těžké, tuze těžké ji najít.?

?Ať je to sebetěžší, já ji najdu,? řekl nejstarší syn.

Hned pospíšil ke starému králi a prosil ho, aby mu dovolil jít do světa a živou vodu hledat. Starý král nechtěl, bál se o nejstaršího syna, co prý si vzal do hlavy, jen ať zůstane doma. Ale nejstarší se nedal odbýt. Prosil a žadonil, žadonil a prosil tak dlouho, až král svolil.

Princ osedlal koně, rozloučil se a vyjel do světa. Sotva ujel kus cesty, vyskočil před ním z trávy trpaslík a spustil pisklavým hláskem:

?Kampak, princi, kampak??

?Nač to chceš vědět, skrčku? Do toho Ti nic není,? odpověděl princ pyšně a pobídl koně.

Trpaslík zlostí zčervenal a řekl zlé zaklínadlo. Princ se dostal brzy do hor, a čím dále jel, tím bylo údolí užší a nakonec byla cesta tak uzoučká, že nemohl postoupit ani o krok a nemohl ani koně obrátit, ani z něho sestoupit. Seděl na koni mezi skálami jako ve vězení.

Nemocný král čekal, ale nejstarší syn se nevracel. I řekl druhý syn:

?Pusť mě, tatínku, do světa, hledat živou vodu.?

myslel si přitom: Bratr je mrtvý, království bude moje.

Král nechtěl, bědoval:

?Nejstaršího syna jsem ztratil, mám ztratit i Tebe??

Ale druhý syn se také nedal přemluvit, prosil a prosil, až otec povolil.

Princ osedlal koně, rozloučil se a vyjel do světa. Nejel dlouho a najednou před ním vyskočil z trávy trpaslík.

?Kampak, princi, kampak?? začal se vyptávat.

?Co je Ti skrčku po tom, kam já jedu,? řekl princ a pobídl koně, ani se neohlédl. Trpaslík opakoval zlé zaklínadlo a druhý princ uvázl jako první mezi skálami a nemohl dopředu ani dozadu. Když se druhý syn nevracel, nabídl se nejmladší, že živou vodu přinese.

?I Ty mě chceš opustit?? bědoval král.

?Neboj se, tatínku, já se vrátím a bratry přivedu,? uklidňoval ho nejmladší syn.

Tentokrát se dal král dlouho, dlouho prosit, ale nakonec pustil do světa i nejmladšího.

Princ vyjel, a sotva zmizel královský zámek z dohledu, vyskočil z trávy trpaslík.

?Kampak, princi, kampak??

?Hledám živou vodu. Nic jiného mému nemocnému otci nepomůže,? odpověděl princ.

?Těžký úkol sis vybral,? povídal trpaslík.

?Ať je jak chce těžký, ničeho se nebojím,? řekl princ.

?Jsi zdvořilý, panáčku, neodpovídal jsi pyšně jako Tví bratři, proto Ti rád poradím. V zeleném údolí stojí zakletý zámek. Tam se vydej. Na prvním nádvoří leží dva hladoví lvi, na druhém spí zakletá stráž, na třetím nádvoří je studna a ve studni živá voda. Až se tam dostaneš, naber vody a utíkej ze zámku. Jestli se v zámku zdržíš přes poledne, nikdy se nedostaneš ven.?

?Kdybych věděl, kde je zelené údolí, tryskem bych tam ujížděl,? zvolal princ.

?Jeď rovně,? radil trpaslík, ?až uslyšíš stříbrné zvonky, dej se tam, odkud vyzvánějí.?

Princ poděkoval a pobídl koně do trysku. Nejel ani vlevo, ani vpravo, ale pořád rovně. Nikde se nezastavoval, jel při slunci i při měsíčku a druhého dne zrána uslyšel vyzvánět stříbrné zvonky. Vydal se za jejich hlasem a dostal se do zeleného údolí k zakletému zámku.

Sestoupil z koně, prohlédl si zámek zvenčí a vidí, že brána je otevřená a za ní se v nádvoří procházejí dva lvi. Jestli začnu s jedním lvem bojovat, druhý na mě skočí, uvažoval a nevěděl, jak si pomoci.

Tu se nad ním ozval dívčí hlas:

?Nakrm lvy,? a zase ?Nakrm lvy.?

Princ zvedl hlavu, rozhlížel se a nikoho neviděl. Aťsi nevím, kdo na mě volá, poslechnu ho, pomyslel si.

Vytáhl z brašny dva krajíce chleba a statečně vkročil do nádvoří. Jak ho lvi spatřili ..... skok a skok, byli u něho. Princ jim hodil po krajíci chleba, lvi se vrhli na chléb a princ rychle prošel do druhého nádvoří.

V druhém nádvoří spali zakletí strážci. Vedle nich na lavici ležel meč a bochník chleba. Princ vzal meč do ruky a chtěl jej potěžkat. Sotva se meče dotkl, uslyšel nad sebou zase dívčí hlas:

?Vezmi meč a bochník, vezmi meč a bochník.?

Princ zvedl hlavu, rozhlížel se a nikoho neviděl. Aťsi nevím, kdo na mě volá, poslechnu ho, pomyslel si. Vzal meč i chléb a pospíšil do třetího nádvoří. Tady nabral ve studni do džbánu živé vody. Jak zvedl džbán na roubení studny, objevila se před ním dívka v bílých a stříbrných šatech a krásná, až srdce usedalo.

?Vrať se za rok zase sem do zámku,? řekla, pokynula princi rukou a rozplynula se jako obláček.

Vrátím se, vrátím, umiňoval si princ. Dívka se mu na první pohled zalíbila.

V druhém nádvoří, kde spaly zakleté stráže, padla na prince dřímota. Nu což, řekl si, chviličku se prospím, poledne je ještě daleko. Položil se na lavici vedle stráží a usnul. Když se probudil, slunce mu stálo skoro nad hlavou. Polekal se a pospíšil do prvního nádvoří. Jak ho lvi spatřili, rozběhli se k němu a cenili zuby. Princ jim ulomil z bochníku dva kusy chleba a běžel k bráně. Jak bránou procházel, bilo dvanáct a brána se tak prudce zavřela, že mu odřela patu.

Princ chtěl uložit chléb do brašny, dívá se a diví se. Bochník je celý, co z něho ulomil, dorostlo. Takový bochník se mi líbí, radoval se princ. Jestlipak je i meč divotvorný, napadlo ho. Z radosti vytáhl meč z pochvy a rozmáchl se s ním. Meč mu vyskočil z ruky a začal sám sekat na všechny strany do křoví a do stromů. Princ se polekal, že meč pokácí celý les, a zvolal:

?Přestaň, vrať se do pochvy!?

Meč ihned poslechl.

?Ty jsi nejlepší meč, jaký jsem kdy nosil,? pochvaloval si princ. Pak sedl na koně a rozjel se zpátky domů. Cestou lesem zabloudil do skal a uslyšel volání o pomoc.

Přijel blíž a podívejme! Mezi skálami sedí na koni princův nejstarší bratr, nemůže ani dozadu, ani dopředu a volá o pomoc. Princ vytáhl z pochvy meč, rozmáchl se s ním a meč začal sekat do skal, až princova bratra ze skal vysekal.

Bratři si padli kolem krku a jeli společně dál. Urazili kus cesty a vidí: mezi skálami sedí na koni i prostřední bratr. Skály ho vězní, nemůže dopředu ani dozadu. Princ vytáhl znovu meč z pochvy a meč pomohl i prostřednímu bratrovi na svobodu. Teď si všichni tři vyprávěli, co ve světě zažili.

Vesele se vydali s živou vodou na zpáteční cestu. Přijeli do království, kde panoval hrozný hlad. Král té země vedl válku a pole ležela ladem. Kde neroste obilí, není ani mouka, a kde není mouka, není ani chléb. Lidé se sbíhali kolem neznámých princů a prosili je aspoň o kůrku chleba. Nejmladší princ se slitoval nad jejich bídou a krájel jim z divotvorného bochníku a poděloval je. Dověděl se o tom král a pozval prince k sobě.

?Co chceš za svůj zázračný bochník chleba?? zeptal se prince, ?koupím jej od Tebe.?

?Ani hodně, ani málo,? odpověděl princ, ?ukaž nám cestu domů a můžeš si bochník nechat.?

?Nedostanete se na cestu domů, k městu táhne mocné nepřátelské vojsko.?

?Snadná pomoc,? řekl princ, ?pojď s námi na městské hradby.?

Král šel s princi na městské hradby. Nejmladší princ vytasil meč a rozmáchl se s ním. Meč seskočil z hradeb proti nepřátelskému vojsku a rubal a sekal do nepřátel tak zle, že celé vojsko vzalo nohy na ramena a uteklo, odkud přitáhlo.

?Jak se Ti odměním, jak se Ti odměním?? volal král. Nemohl uvěřit, že nepřítel je za horami a v zemi mír.

?Ukaž nám cestu domů, tím se nám nejvíc odměníš,? žádal princ.

Král dal princům průvodce až na hranice království. Odtamtud cestu znali a ujížděli s větrem o závod. Večer ulehli na louce, aby si naposledy pod širým nebem odpočali. Nejmladší princ brzy usnul, ale bratři nemohli spát. Hněvali se, že nejmladší princ nežádal za své služby od cizího krále zlato.

?Vrátíme se k otci s prázdnýma rukama a náš nejmladší bratříček přinese živou vodu i meč,? litovali oba starší princové a báli se, že otec dá království nejmladšímu. Smluvili se a vylili živou vodu ze džbánu do své lahve a meč princi vyměnili. Do džbánu místo živé vody nabrali vodu z potoka.

Druhého dne dojeli domů a nejmladší princ hned utíkal se džbánem k nemocnému otci:

?Napij se, tatínku, živé vody, uleví se Ti.?

Otec vypil vodu, ale nemoc před vodou z potoka neutekla.

Tu předstoupili starší princové a podali otci láhev s živou vodou. Starý král polkl doušek a posadil se, polkl druhý doušek, vstal z lůžka, napil se potřetí a byl zdráv.

Princ poznal, že ho bratři oklamali, a srdce ho zabolelo. Sedl na koně a jel, kam ho kůň nesl.

Minul rok a zakletý zámek v zeleném údolí ožil. Strážci na druhém nádvoří se probudili, princezna uvězněná ve věži sestoupila dolů a lvi u vchodu zkameněli. Princezna očekávala prince a dala cestu do zámku vydláždit zlatem. Strážcům rozkázala:

?Kdo pojede vedle cesty, toho do zámku nevpusťte, ale kdo přijede po zlaté cestě, toho zaveďte ke mně, s tím budu slavit svatbu.?

Uzdravený král jezdil s oběma staršími syny na lov, nic mu nechybělo, jen vzpomínka na nejmladšího syna ho trápila. Jednou se vracel se syny z lovu a potkal dlouhou řadu vozů. Byl zvědavý, kam vozy míří a co vezou.

?Vezeme dary nejmladšímu princi,? odpovídali vozkové, ?zachránil naši zemi od hladu a divotvorným mečem zahnal nepřátelské vojsko.?

Tu museli synové s pravdou ven. Starý král vyhnal oba starší syny ze zámku, aby šli nejmladšího hledat.

?Proč bychom nejmladšího hledali?? řekli si bratři, ?rok uplynul, pojedeme do zakletého zámku a přihlásíme se o odměnu místo něho.?

Dojeli k zlaté cestě a cesta svítila jako slunce.

?Věčná škoda dupat koňským kopytem po žluťoučkém zlatě,? řekl nejstarší princ a zajel s koněm vedle cesty. Bratr jel za ním.

Strážcové vidí, jak dva cizí princové ujíždějí k zámku a jak se vyhýbají zlaté cestě. Zavřeli bránu a do zámku je nepustili. Bratři odtáhli s nepořízenou. Kdo ví, na který konec světa se rozjeli.

I nejmladší princ si vzpomněl na zakletý zámek a krásnou dívku v něm. U ní zapomenu na své trápení, těšil se. Pobídl koně, a jak na ni myslel, jak se těšil, neviděl zlatou cestu a jel po ní až k bráně. Strážcové viděli cizího prince ujíždět po zlaté cestě, otevřeli bránu dokořán a prince dovedli k princezně.

Tak pěkně stříbrné zvonky na věži ještě nikdy nezvonily jako o svatbě prince s princeznou. Starého krále pozvali také. Ten byl rád! A když někdo v zámku stonal, napil se ze studny živé vody a bylo po bolesti. Škoda jen, škoda že studna už dávno vyschla a na nás nic nezbylo.