Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Živá voda 1

(autor neznámý)

Byl jednou jeden král, ten se roznemohl a byla to zlá a dlouhá nemoc. Nikdo už nevěřil, že by se ještě mohl vystonat a zůstat naživu. Jeho tři synové to těžce nesli. V tom svém zármutku sešli jednou do zahrady, chodili kolem dokola a plakali. U brány potkali nějakého stařečka; ten se s nimi zastavil a ptal se, co je trápí. Pověděli mu o nemocném otci, že asi už dlouho nebude, protože mu žádný lék nepomáhá. Stařeček je těšil:

?Vím ještě o něčem, co by mu pomohlo: živá voda. Jak se jí napije, v tu chvíli se uzdraví. Jenže je tuze těžké tu vodu najít.? Nejstarší králevic řekl:

?Však já ji najdu!? a hned se rozběhl k nemocnému králi a prosil ho, aby mu dovolil vydat se do světa pro živou vodu, jediný lék, který ho může uzdravit.

?Nedovolím,? odpověděl král, ?je to příliš nebezpečné. To raději umřu.?

Ale syn tak dlouho prosil, až otce uprosil. Přitom ho napadlo: Když tu vodu přinesu, bude mě mít otec nejraději a odkáže mi království.

A tak si dal osedlat koně a vydal se na cestu. Když Už nějaký čas jel, zčistajasna před ním stál na cestě trpaslík a zavolal na něho:

?Kam tak naspěch, princi??

?Po tom Ti nic není, skrčku hloupý, hled si svého,? odpověděl princ hrdopyšně a pobodl koně, div mužíčka neporazil. Ten se rozzlobil a poslal za ním zlé zaklínadlo. Princ se brzy dostal do rokle v horách, a čím dále jel, tím víc se skalní stěny svíraly, až nakonec byla cesta tak úzká, že nemohl už ani koně obrátit, ani seskočit ze sedla, a tak tam seděl jako uvězněný.

Nemocný král na něho čekal a čekal, ale princ pořád nikde.

Konečně řekl druhý syn:

?Tatínku, pusťte do světa mne, já Vám živou vodu přinesu.? A taky ho napadlo: Jestli bratr zahynul, království bude moje. Král ho nejdřív taky nechtěl pustit, bál se o něho, ale nakonec přece povolil.

Princ vsedl na koně a pustil se stejnou cestou jako předtím jeho bratr. Také jemu vstoupil do cesty trpaslík, zastavil ho a zeptal se:

?Kam tak naspěch, princi??

?Do toho Ti nic není, skrčku skrčená,? řekl princ a ujížděl dál, ani se neohlédl. Trpaslík i za ním poslal zlé kouzlo a princ uvázl v horské rokli stejně jako jeho bratr a také nemohl dopředu ani dozadu.

Když se ani druhý syn nevracel, nabídl se nejmladší, že se on vypraví pro živou vodu. Král o tom nechtěl ani slyšet, nechtěl přijít ještě o posledního syna. Ale princ pořád prosil a sliboval, že se poohlédne i po svých bratrech, kdyby jim snad ještě mohl pomoci, až ho král přece jenom pustil.

Králevic honem ujížděl, aby si to otec ještě nerozmyslel. Když mu potom zastoupil cestu trpaslík a zeptal se ho:

?Kam tak naspěch, princi?? on hned zastavil a odpověděl mu:

?Hledám živou vodu, otce mám na smrt nemocného.?

?A víš aspoň, kde ji máš hledat??

?To ještě nevím,? řekl králevic, ?ale však já se doptám. Musím ji přinést stůj co stůj, nebo mi otec umře.?

?Ty přece odpovídáš, jak se sluší a patří, ne jako ti dva starší hrdopýškové,? řekl trpaslík. ?Proto Ti také poradím a pomohu, aby ses dostal do zakletého zámku, kde je studna živé vody. Tu máš dva bochánky chleba, schovej si je, ale tenhle železný prut poneseš v ruce, bude Ti na rozcestí ukazovat, kudy máš jet. Tak Tě nakonec dovede až k železné bráně zakletého zámku. Na bránu tím prutem třikrát udeříš, brána se rozlétne a vejdeš do nádvoří. Tam leží dva lvi, budou se na Tebe sápat. Jak zařvou, hodíš každému do tlamy jeden bochánek a oni Tě propustí. Ale ze studny na nádvoří nenabírej, v té je spává voda, voda spánku, a ne voda života. V zámku projdeš velkou síní a dostaneš se do zahrady ke studni, z které prýští živá voda. Nikde se nezdržuj, naber živé vody a pospíchej, abys byl zas venku, než začne odbíjet dvanáct, nebo se brána zavře a Ty zůstaneš spát s ostatními v té velké síni.?

Králevic mu za všecko poděkoval, schoval chleby, vzal železný prut a jel dál. Když dojel k zámku, uvázal koně před železnou bránou a potom bylo všechno tak, jak mu trpaslík pověděl.

Po třetím úderu se brána s třeskotem rozletěla, lvi se probudili, ale jak zařvali, princ jim hodil do těch rozevřených tlam po bochánku, tím je utišil a mohl do zámku. Vstoupil do veliké klenuté síně, tam seděli okolo kulatého stolu princové i prostí mládenci a spali. Uprostřed stolu ležel bochník chleba.

?Kdo spí, ten chleba nepotřebuje, a mně může být dobrý,? řekl si králevic a dal si ho do torby. Jak procházel síní k protějším dveřím, něco se na stěně pohnulo a on uviděl, že se tam rozhoupal zavěšený meč.

?Když se mi sám nabízíš, tak jen pojď,? řekl a také si ho vzal. Za prahem už bylo vidět do zahrady, ale princi to nedalo, chtěl se podívat, kdo v tom zámku bydlí, a pustil se po schodech nahoru.

Nahlédl do první komnaty, tam nikdo, jen podél stěn samé truhly plné zlata, perel, drahokamů. Nahlédl do druhé komnaty, tam spalo na sedadlech dvanáct krásných panen. Nahlédl do třetí, tam stálo lůžko se zlatými sloupky, zastřené blankytnou oponou. Přistoupil, odhrnul záclonu a před ním ležela na hedvábných poduškách spící princezna. Byla tak krásná, až se mu tajil dech, jenže bledá jako z vosku. Hovořil k ní, chtěl ji probudit, ani se nepohnula. Přiklekl k hlavám lůžka, chtěl se dívat dál, ale jak vdechl vůni princezniných vlasů, klesl hlavou na podušku a usnul.

Probudil se, když na věži odbíjely hodiny, a polekal se: nevěděl, bylo-li to půl dvanácté nebo už tři čtvrtě. Kvapně políbil princeznu na rozloučenou a spěchal ke dveřím. V tom se za ním ozvalo:

?Neodcházej!?

Obrátil se a hle, princezna stojí uprostřed komnaty, růžová jako květ, a usmívá se na něho:

?Tys mě vysvobodil, za to budeš pánem mého království i mým, chceš-li mě za ženu.?

?Žádnou jinou na světě!? zvolal králevic a hned jí pověděl, proč sem přišel, že teď musí domů k otci, ale brzy se zas vrátí.

?Musíš-li odejít, vrať se do roka a do dne, potom bude svatba,? odpověděla princezna. ?Do té doby však o mně nikomu nevyprávěj, nebo mžikem zapomeneš na mou tvář a já na Tvoji a nepoznám Tě. Pak by se mohlo stát, že bych podala ruku nepravému ženichovi, kdyby se vydával za Tebe.? Sotva jí to králevic slíbil, už ho sama pobízela ke spěchu, že dochází dvanáctá, a ukázala mu cestu ke studni v zahradě.

Králevic tam nabral do lahvice živé vody, prošel zas tou klenutou síní a už běžel přes nádvoří. Právě když procházel bránou, začalo odbíjet dvanáct a brána se tak prudce zavřela, že mu uskřípla kousek paty. Ale z toho si nic nedělal, byl rád, že nese živou vodu, a lahvici dobře uvázal vzadu na sedlo.

Jak sedal na koně, ukáplo mu z ní na patu a ta se hned zahojila. Tak měl důkaz, že je voda opravdu divotvorná, a vesele se rozjel k domovu.

V té radosti se ani po noclehu neohlížel a večer ho překvapil v lese. A tak si ukrojil ze svého bochníku, zapil ze studánky a přenocoval v suché jeskyni. Ráno se podivil: bochník mu přes noc dorostl, byl zase celý. Posnídal z něho a ujížděl dál. Najednou uslyšel z lesa volání:

?Neseš, princi, neseš?? a už zas před ním stál trpaslík.

?Nesu,? odpověděl králevic, ?a ještě něco nádavkem.? Ukázal trpaslíkovi meč, který se mu sám nabídl, a také bochník.

?To máš dvě velké vzácnosti,? řekl trpaslík. ?tohle je chléb Samorost, z kterého neubývá, vždycky Ti doroste, když ho nesníš do poslední patky. A tohle je meč Samoseč, s tím můžeš porazit celé vojsko, seká sám. Užívej hojen k dobrému.?

Králevic si vzpomněl, co sliboval otci, a povídá:

?Kdyby mně tak pomohl vysekat mé bratry! Vyjeli pro živou vodu přede mnou a nevrátili se. Snad někde upadli do zajetí.?

?Tvé bratry žádný meč vysekat nemůže,? odpověděl trpaslík. ?Sám jsem je zaklel, hrdopýšky, aby uvázli v horské rokli.?

Ale králevic se nechtěl vrátit bez bratrů, přimlouval se za ně, až trpaslík řekl:

?Budiž, já Ti je propustím,? a poslal za nimi dobré kouzlo, aby se skály okolo nich zase rozestoupily. Nakonec mu ještě ukázal, kudy má jet, aby se s bratry sešel, ale varoval ho:

?Měj se před nimi na pozoru, budou Ti závidět, mají zlé srdce.?

Když králevic projel skalní cestou a v zeleném údolí potkal oba bratry, radostně se s nimi přivítal a řekl:

?Už nemusíte hledat živou vodu, nesují plnou láhev, pojedeme domů.? Vyprávěl jim, jak pro ni musel do zakletého zámku, a ukázal jim i chleba Samorost a meč Samoseč.

Bratři se divili, chválili ho, ale chvála jim nešla od srdce, mrzelo je, že sami nic nedokázali a vracejí se s prázdnýma rukama. Nejstarší řekl jakoby žertem:

?Když Ti štěstí tolik přeje, měl bys toho využít. Svěř nám živou vodu, my ji otci doneseme, a Ty zatím ještě můžeš vysvobodit nějakou zakletou princeznu.?

?Už jsem ji vysvobodil,? odpověděl nejmladší, ?jsme spolu zaslíbeni.?

?A pročpak jsi nevěstu nevzal hned s sebou? To je tak ošklivá?? dobíral si ho druhý.

?Je krásná jako z růže květ,? zvolal králevic, ?do roka a do dne se k ní vrátím a dostanu s ní celé velké království.?

?Jenom si nevymýšlej,? smáli se mu, ?tohle už Ti stejně nikdo neuvěří.?

Králevice pohněvalo, že ho mají za lháře, a tak jim pověděl i o princezně všechno. Při posledním slově však zbledl leknutím: najednou neznal už ani barvu jejích očí, na její tvář se vůbec nepamatoval! teď bylo pozdě litovat, že nemlčel. Princezna v tu chvíli jistě také zapomněla a po roce ho nepozná. Oba starší se z toho tajně radovali, ale nejmladší nakonec pohodil hlavou a pobodl koně, že mu bratři sotva stačili.

Tak spolu jeli a jeli, a když cesta stoupala z údolí do hor, těšili se, že na druhé straně bude už jejich království. Ale místo domů přijeli do zpustošené cizí země. Přehnala se přes ni válka, nepřátelské vojsko pobralo všechny zásoby i dobytek, a lidé tam mřeli hlady. Králevic všem na potkání krájel ze svého bochníku a tak dojel až na královský zámek, kde měli stejnou bídu. Když král viděl, jakou moc má chléb Samorost, byl by ho rád koupil, jenže králevic řekl:

?Nekoupil jsem, neprodám, ale nechám Vám ho tady. Až si pomůžete k svému chlebu, můžete mi ten můj vrátit.?

Král mu to rád slíbil a bratři pospíchali dál. Jen oběma starším nebylo vhod, že bratr dal takovou vzácnost z ruky.

V sousedním království nebylo o mnoho lépe. Válka tam dosud zuřila, nepřátelé právě oblehli hlavní město a král už neměl žádné posily. Králevic se boji nevyhnul. Vyslal proti obléhatelům svůj meč Samoseč a ten sekal a bodal, dokud celé to vojsko neporubal nebo nezahnal na útěk.

Domácí lidé děkovali mladému osvoboditeli, zavedli ho ke králi a ten mu nabízel všechny své poklady, ale králevic odpověděl:

?Nemohu nic přijmout, pane králi, byla to jen pomoc ve spravedlivém boji. Až bude ohrožen někdo jiný, pomůžeš zase Ty jemu.?

Bratrům se to zase nelíbilo, byli by rádi dary přijali, ale když meč nebyl jejich, museli mlčet. A tak se všichni tři s králem rozloučili a ujížděli dál.

Hlubokými lesy se konečně dostali do krásné země, kde vládl pokoj a mír. Přesto byli v hlavním městě všichni lidé smutni. Jejich mladý král si včera vyjel na lov, a z lesa ho přinesli na nosítkách, smrtelně potrhaného kančími kly. Druhou noc prý už nepřečká.

Když to králevic uslyšel, hned zamířil s bratry na zámek, dal se uvést k raněnému, pokapal jeho rány živou vodou, a ty se mžikem zahojily. Král se probral z mrákot a byl zdráv jako dřív. Radostí objímal neznámého divotvorce a králova mladičká sestra mu chtěla ruce líbat. Oba mu vroucně děkovali, ale králevic díky odmítal a řekl:

?Nesu živou vodu pro nemocného otce, který je stár. Jak bych z ní nedal umírajícímu, který je mlád??

Oba starší bratři mezi sebou zase reptali, že bratr lehkomyslně rozdává živou vodu, ale když jim král u večeře prokazoval stejnou čest jako jemu, neříkali už nic. Princezna však měla oči jen pro nejmladšího.

Ráno před odjezdem si král vzal nejmladšího králevice stranou a řekl mu:

?Tys mi vrátil život, bratře, rád bych Ti dal, co mám nejdražšího: chceš za manželku mou sestřičku??

Králevic poděkoval za tu čest, litoval, že ji pro sebe už přijmout nemůže, a hned se o princeznu ucházel pro jednoho ze svých bratrů. Ale král zavrtěl hlavou:

?To nežádej. Jinak Ti zůstanu ve všem věrně k službám.?

Rozloučili se a tři králevici se znovu vydali na cestu. Oba starší se však ještě na zámku doslechli, že mladý král chce dát nejmladšímu svou sestru, a zanevřeli na bratra ještě víc.

Na hranicích svého království museli přenocovat v lese a střídali se na stráži. Když nejmladší k ránu tvrdě spal, umlouvali se oba závistníci proti němu:

?On přinese živou vodu, a my nic. Otec mu za to dá království, a nám nic. To se nesmí stát! My jsme starší, máme na trůn lepší právo.?

Nakonec udělali, k čemu se chystali už dávno: živou vodu přelili do své láhve, bratrovu lahvici naplnili hořkou vodou z bahnité tůně a také meč Samoseč mu vyměnili za jiný, aby mu nic kouzelného nezůstalo.

Když dojeli domů, rozběhl se nejmladší rovnou k nemocnému králi, ohlásil mu, že nese živou vodu, a podal mu svou lahvici. Ale sotva se král napil, ještě se mu přitížilo.

Jak nad tím bědoval, vstoupili starší dva synové, obvinili bratra, že chtěl otci uškodit, a hned krále utěšovali, že oni přinášejí pravou živou vodu, která ho zachrání. Dali mu napít ze své láhve, a hle: sotva král spolkl doušek živé vody, nic už ho nebolelo, síla se mu vracela. Napil se znovu, pak ještě jednou, a rázem vstal z lože zcela zdráv a omládlý.

Chválil oba syny, že ho nezklamali, vyptával se jich, a oni se vychloubali bratrovými činy, jako by je vykonali sami. Otec poručil vystrojit hody na oslavu jejich návratu i svého uzdravení a potom se ohlížel po nejmladším. Ale ten už v komnatě nebyl a nikdo v zámku o něm nevěděl.

?Nejlepší důkaz, že Ti ukládal o život, otče,? řekl nejstarší syn, ?jen viník utíká, aby ušel trestu.?

Král tomu uvěřil a nikdo před ním už nesměl o nejmladším synovi promluvit.

Králevic zatím ujížděl lesem a lítostí div neplakal, že otec věří proradným bratrům, kteří ho tak obelstili. Smutně skláněl hlavu, nevěděl, kam se obrátit. Kvečeru z lesa uslyšel známý hlas:

?Jedeš, princi, jedeš?? a trpaslík stál před ním.

?Jedu, ale nazdařbůh,? odpověděl králevic a seskočil s koně. ?Doma se už nesmím ukázat.?

?Pojď za mnou,? přikázal mužíček a zavedl ho až k svému příbytku pod skalami. Tam nechali koně pást na paloučku a vešli do hluboké sluje, v níž hořel oheň.

?U mne jsi v bezpečí,? řekl trpaslík, podal hostu večeři, a když dojedli, vybídl ho:

?Teď mi pověz, co Tě vyhnalo z domu.?

?Živá voda,? povzdechl mládenec a vyprávěl mu své příhody.

?Neříkal jsem Ti, aby ses před bratry měl na pozoru? Ale Ty ses jim se vším svěřil a teď to máš,? zlobil se mužíček. ?O všechno Tě připravili. Ukaž svůj meč!? Vytáhl mu ho z pochvy ..... Samoseč to nebyl. ?Vidíš, jak jsi lehkověrný! Tys nasazoval život a jiní sklízejí odměnu.?

Králevic se zamyslel a řekl:

?Pro odměnu jsem živou vodu nehledal, hlavní je, že mi uzdravila otce. Až pravda vyjde najevo, otec mě sám bude volat domů. Zatím pojedu do světa, však já se neztratím.?

Trpaslík spokojeně přikývl, že králevic obstál i v této zkoušce, a druhého dne se rozloučili.

Starý král jezdil se svými syny hned sem, hned tam, přehlížel své království, lovil v svých lesích, a přece ho nic netěšilo, když si vzpomněl na třetího syna, o kterém se nikdo neodvážil promluvit.

Jednou však přijeli na zámek cizí zbrojnoši a přivezli plný vůz drahocenných darů pro nejmladšího králevice. Když se král zeptal, kdo je posílá a proč, odpověděl hejtman, že princ sám dobře ví, z které země vyhnal svým mečem nepřátelské vojsko a který král se mu chce odvděčit. Než se král vzpamatoval z údivu, byli cizinci pryč.

?To je mýlka,? ozval se nejstarší syn, ?meč Samoseč mám já,? ale král dal ty poklady odnést do královské klenotnice a už o tom nemluvil. V duchu si však říkal:

?Snad se můj nejmladší přece ničím neprovinil.?

Za nějaký čas se objevil jiný vůz s ozbrojeným průvodem, ten přivážel nejmladšímu králevici ve zlaté schránce jeho "chleba Samorost" a k němu darem truhlici plnou drahého kamení a perel. Hejtman zase hlásil, že princ sám dobře ví, kterou zemi zachránil od hladu svým chlebem a který král se mu chce odvděčit. Ani tento průvod se nedal zdržet a rychle ujel.

?To je mýlka,? řekl druhý syn, ?chleba Samorost je můj,? a uklidil si ho. Král dal truhlu s drahokamy odnést do klenotnice, ale synům začal nedůvěřovat. Vyčítal si:

?Proč jsem nejmladšího ani nevyslechl??

Po čase přijel posel od mladého krále, kterému živá voda zahojila smrtelné rány. Král žádal nejmladšího králevice za svědka na svou svatbu a zároveň mu posílal diamantový šperk pro jeho vlastní nevěstu. Král přijal šperk i pozvání za syna a slíbil, že půjde panu sousedovi za svědka on sám, jestli se nejmladší syn včas nevrátí. Hned přikazoval služebníkům, co mají přichystat, a sám vybíral svatební dary.

Oba synové se polekali, co s nimi bude, až se tam otec doví pravdu o živé vodě, a domluvili se, že jeden z nich musí získat aspoň bratrovu nevěstu a její království. Stanovený čas už pomalu docházel, a tak jeden vzal meč Samoseč, druhý chleba Samorost a vydali se na cestu k zámku, z kterého ty vzácnosti pocházely.

Princezna zatím dala upravit silnici, která vedla do zámku, a před bránou ji dala potáhnout leštěným zlatem, že se svítila jako sluncový koberec. Strážcům v bráně přikázala, aby dobře hlídali, že očekává ženicha, který ji vysvobodil:

?Kdo se zlatu vyhne a pojede vedle cesty, to nebude ten pravý, toho odbuďte. Ale který se pustí rovnou po zlaté cestě, to bude ten pravý, toho vpustíte.? Podle tváře teď svého králevice poznat nemohla, musela ho tedy poznat podle povahy.

Oba bratři se cestou dohodli, že nejdříve zkusí u princezny štěstí ten starší. Když přijel ke zlaté silnici, povídal si:

?Věčná škoda jezdit po leštěném zlatě, podkovy by ho poďubaly.? Odbočil napravo a jel vedle po pěšině. U brány ukázal meč Samoseč a hlásil se jako vysvoboditel. Ale strážní mu meč vzali, dlouho prý už v zámku chyběl, a nápadníka poslali pryč, že není ten pravý.

Druhého dne přijel ke zlaté silnici prostřední bratr. Když na ni kůň už jednou nohou stoupl, jezdec se zarazil:

?Věčná škoda po ní jezdit, ještě by kůň mohl zlatou slupku roznést na kopytech.? Strhl koně nalevo a jel vedle po pěšině. U brány ukázal chleba Samorost a hlásil se jako vysvoboditel. Ale strážní mu bochník vzali, dlouho prý už v zámku chyběl, a nápadníka odbyli, že není ten pravý.

Nejmladší králevic se ve světě malinko zmeškal, dojížděl k zámku své znejmilejší teprve v poslední den, a ještě se bál, že ho nepozná. Nenesl jí nic než růži za kloboukem. Ale když mu zasvítila do očí zlatá silnice, zavýskl si:

?Princezna mě čeká, dala mi na uvítanou prostřít zlatý koberec!? a hnal koně prostředkem zlaté cesty rovnou k bráně. Našel ji dokořán, projel do nádvoří, tam už ho zdravily fanfáry trubačů a princezna s celým komonstvem vyšla uvítat svého ženicha a příštího pána království. Když vcházeli do zámku klenutou síní, i meč Samoseč se tam na uvítanou rozhoupal, ale králevic ho dnes nechal viset na stěně.

K svatbě bylo už všechno připraveno, museli jen počkat, až se sjedou hosté. Nejdříve poslali pro ženichova otce. Ten už věděl, že na svého nejmladšího může být jen hrdý, a teď se upřímně radoval, jakou dostane krásnou a moudrou nevěstu. Pozvali také tři krále, kterým králevic pomohl, a všichni navzájem si tam slíbili věrné přátelství. Jen oba starší bratři se neukázali ani při svatebních radovánkách, ani později v otcově království. A nikomu ke štěstí nechyběli.