Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Vítr vypráví o Valdemaru a jeho dcerách

(Andersen Hans Christian)

Když vítr přeběhne po trávě, tráva se čeří jako voda v jezeře; když přeběhne po obilí, obilí se vlní jako moře. To je rej větru. Ale poslechni si jeho vyprávění. Všechno vyzpívá a jinak to zní mezi stromy v lese než v průdeších, škvírách a trhlinách zdí.

Vidíš, jak vítr tam nahoře žene mraky, jako by to bylo stádo ovcí? Slyšíš, jak tady dole vítr vyje otevřenou branou, jako by byl strážcem a dul na roh? Tak nějak zvláštně zafičí do komína a odtud do krbu. A tu oheň zaplápolá a zapraská, zasvítí hluboko do světnice. Je tu tak teplo a útulno, příjemně se tu sedí a poslouchá. Ať jen vítr vypráví! Zná víc pohádek a příběhů než my všichni dohromady. Poslyš teď, jak vypráví: ?Húú - ú! A pořád dál!? ozývalo se celou tou písničkou.

?Při Velkém Baeltu stojí starý dvorec s tlustými červenými zdmi,? povídá vítr. ?Znám tam každý kámen, poznal jsem jej už dřív, byl z něho vystavěn hrad maršálka Stiga na ostrohu. A ten hrad musil být zbořen! Kámen se znovu objevil a byly z něho jinde nové zdi, nový dvorec, byl to dvorec Borreby, který stojí ještě dnes.

Viděl jsem a poznal urozené muže a ženy, celé rody, jak tam bydlily a jak se tam střídaly; teď budu vyprávět o Valdemaru Daaovi a jeho dcerách!

Valdemar Daae chodil s hlavou hrdě vztyčenou, vždyť byl z královského rodu! Dovedl víc než ulovit jelena a vyprázdnit džbánek. ? Však ono se to ještě ukáže, říkával.

Jeho paní si pyšně vykračovala v rouchu ze zlatého brokátu po vyleštěné parketové podlaze. Nádherné čalouny pokrývaly zdi a nábytek byl drahocenný, umně vyřezávaný. Paní přinesla do domu stříbrné a zlaté příbory. Německé pivo leželo ve sklepě, pokud tam vůbec ještě něco leželo. Ohniví vraníci ržáli ve stáji. Byla všeho velká hojnost na dvorci Borreby ? tenkrát, když tam ještě bylo bohatství.

A děti tam byly, tři křehké panenky, Ida, Johanka a Anna Dorotka, ta jména si ještě pamatuji.

Byli to lidé bohatí a vznešení, narodili se v nádheře a v nádheře vyrůstali! Húúú-ú! A pořád dál!? zazpíval vítr a pak pokračoval ve vyprávění.

?Tady jsem neviděl, jako v jiných starých dvorcích, aby urozená paní seděla se svými děvečkami v síni a předla na kolovratu. Tahleta hrála na zvučící loutnu a k tomu zpívala, ale ne vždycky staré dánské písně, ale popěvky v cizí řeči. Bylo tu živo a rušno, přicházeli sem vzácní hosté z blízka i z dáli, hudba se ozývala, poháry cinkaly, nemohl jsem je přehlušit! Byla tu pýcha a okázalá nádhera, panstvo, ale ne Pán!

Bylo to tehdy právě večer před prvním májem. Letěl jsem ze západu, na pobřeží západního Jutska jsem viděl lodi rozdrcené bouří na padrť, hnal jsem se přes vřesoviště a přes zalesněné břehy dál přes Fyn a pak jsem se dostal přes Velký Baelt. To už jsem hučel, sotva jsem dechu popadal.

A tu jsem ulehl k odpočinku na pobřeží Sjaellandu, poblíž dvorce Borreby, tam, kde tenkrát ještě stával les s nádhernými duby.

Přišli tam mladí chasníci z okolí a sbírali klestí a větve, ty největší a nejsušší, jaké mohli nalézt. A s tím klestím a větvemi odešli do vsi, složili je na hromadu, zapálili a pak kolem té hromady za zpěvu a výskotu tančili s děvčaty.

Ležel jsem docela tiše, ale přece jen jsem se zlehounka dotkl jedné větve, té, kterou tam položil nejhezčí mládenec. Jeho větev prudce vzplála, její plamen sahal nejvýše. A na toho mládence padla proto volba, dostal čestný titul, stal se králem; a pak si hned zvolil z dívek svou milou královnu. Byla to radost a veselí větší než na bohatém zámku Borreby.

A tam ke dvorci ujížděla v zlatém kočáře, taženém spřežením šesti koní, urozená paní a její tři dcery, tři útlounké, mladičké, půvabné květinky: růže, lilie a bledý hyacint. Matka sama byla jako honosný tulipán, nepozdravila nikoho z celého zástupu, který ustal ve hře a přeuctivě se až k zemi ukláněl. Málem by sis myslil, že urozená paní se bojí, aby se nepolámala v kříži.

Růže, lilie a bledý hyacint, ano, viděl jsem je všechny tři! Jaké z nich asi jednou budou královny, myslil jsem si tenkrát. A jejich králem bude pyšný rytíř, možná že i princ! ? Húúú! A pořád dál, pořád dál!

Nu, a pak se kočár rozjel zase dál a venkované se znovu roztančili. Rozkvétalo léto v Borreby, v Tjaereby, ve všech vesnicích kolem.

Ale v noci, když jsem se chystal zase na cestu, vysoce urozená paní ulehla, aby už nikdy nevstala. Přišlo to na ni tak, jako to přichází na všechny lidi, na tom není nic nového. Valdemar Daae stál vážný a zamyšlený, ale jen chvilku. Nejpyšnější strom může být ohnut, ale ne zlomen, myslil si v duchu. Dcery plakaly a na dvorci si všichni utírali oči, ale paní Daaová odešla tam, odkud není návratu ? a já jsem také odešel! Húúú!

Zase jsem se vrátil, často jsem se vracel, přes ostrov Fyn a přes vody Baeltu, sedl jsem si na pobřeží u Borreby, na pokraji překrásného dubového lesa. A v tom lese přebývali mořský orel, doupňáci, modří havrani a dokonce i černý čáp. Rok byl v rozpuku, někteří ptáci seděli na vejcích, někteří měli už mladé. Ach, jak lítali, jak křičeli! Bylo slyšet údery sekery, ránu za ranou. Les měl být vykácen, Valdemar Daae si chtěl postavit nádhernou loď, válečný koráb o třech palubách, však by si jej sám král rád koupil; a proto musil padnout celý les, znamení pro námořníky, sídlo ptactva. Ťuhýk tam zděšeně poletoval, jeho hnízdo bylo zničeno. Mořský orel a všichni lesní ptáci ztratili svůj domov. Létali zmateně sem a tam a křičeli strachy i hněvem, však jsem jim dobře rozuměl. Vrány a kavky volaly nahlas a posměšně: ,Pryč z hnízda! Pryč z hnízda! Pryč! Pryč!?

A uprostřed lesa stál u hloučku dělníků Valdemar Daae a jeho tři dcery a všichni se smáli divokému křiku ptáků. Jediná Anna Dorotka cítila lítost v srdci, a když chtěli porazit i polouschlý strom, na jehož nahých větvích přebýval černý čáp, a malá ptáčátka vystrkovala hlavy z hnízda, prosila za ten strom, prosila se slzami v očích, a tak směl strom zůstat a s ním i hnízdo černého čápa. Byla to jenom maličkost.

Sekery svištěly, pily skřípěly, stromy se kácely ? a tak byla postavena loď o třech palubách. Stavitel sám byl původem prosťáček, ale chováním vznešený panáček. Oči a čelo svědčily o tom, jak je chytrý, a Valdemar Daae rád poslouchal jeho vyprávění. Poslouchala je ráda i jeho nejstarší, patnáctiletá dcera Iduška. A jak stavitel stavěl loď pro otce, stavěl si také pro sebe vzdušný zámek, v kterém by on a Iduška seděli jako muž a žena. A to by se také bylo stalo, kdyby ten zámek byl vystavěn z kamene a kdyby měl valy a příkopy, les a zahradu. Ale přes všechnu svou chytrost byl mistr přece jenom chudý brach a co s chudákem mezi bohatci? Húúú! ? Odletěl jsem a on také odtáhl, nesměl tam zůstat, a Idušku to přebolelo, neboť ji to musilo přebolet.

V stáji ržáli černí koně, byla na ně nádherná podívaná, však se také lidé na ně rádi dívali. ? Sám král poslal admirála, aby se podíval na novou válečnou loď a aby vyjednával o její koupi. Admirál se rozplýval hlasitým obdivem pro ty ohnivé oře. Sám jsem to dobře slyšel, vletěl jsem s pány otevřenými dveřmi a nafoukal jsem jim před nohy stébla slámy jako pruty zlata. Zlato chtěl mít Valdemar Daae a admirál chtěl mít ty černé koně, proto je tak vychvaloval; ale Valdemar to nepochopil, a tak král loď nekoupil, zůstala na břehu a leskla se tam, přikrytá prkny, Noemova archa, která nikdy nevyjela na vodu. Húúú! A pořád dál, pořád dál! ? A to byla veliká škoda.

V zimě, když byla pole přikryta sněhem, ledová tříšť naplnila Baelt a já jsem ji nahrnul na pobřeží, přiletěli havrani a vrány, jedni černější druhých, celá hejna jich byla. Posadili se na pustou, mrtvou, opuštěnou loď na břehu a chraplavě naříkali nad lesem, který byl pryč, nad mnoha krásnými ptačími hnízdy, která byla zničena, nad starými i mladými, kteří jsou teď bez domova, a to všechno pro tu velkou kocábku, pro pyšné plavidlo, které nikdy nevyjede na moře.

Zadul jsem prudce do sněhu a zdvihla se velká metelice. Sníh se kupil jako velké vlny kolem korábu a převaloval se i přes jeho palubu. Jen ať koráb uslyší můj hlas, ať vyslechne, co taková bouře povídá! Však jsem svým dílem přispěl k tomu, aby získal námořní zkušenosti. Húúú! A pořád dál!

Zima se přehnala, zima a léto ? přeženou se a přejdou, jako já se přeženu, jako sníh se zachumelí, jabloňový květ se sesype a listí opadá. I lidé tak jednou skončí. A tak pořád dál. ?

Dcery byly ještě mladičké, Iduška byla spanilá jako růže, zrovna jako tenkrát, když ji spatřil stavitel lodi. Často jsem si pohrával s jejími dlouhými hnědými vlasy, když stála zamyšlena u jabloně v zahradě a ani nepozorovala, že jí sypu květy na rozpuštěné vlasy. A ona se dívala na rudé slunce na zlatém nebi, prosvítající mezi keři a stromy na zahradě.

Její sestra, Johanka, byla jako lilie, běloskvoucí a pěkně zpříma rostlá. Nosila se pyšně a stejně jako její matka se bála, aby se nepolámala. Ráda chodívala do velké síně, kde visely obrazy předků. Dámy na obrazech byly vymalovány v sametu a v hedvábí a na vrkočích měly maličké kloboučky, vyšívané perlami. Byly to krásné dámy! Jejich manželé byli ve zbroji nebo ve skvostných pláštích, podšitých veverčí kožišinou a s modrým okružím kolem krku. Meče měli zavěšené u stehen a ne u pasu. Kde asi bude jednou viset na stěně Johančin obraz a jak asi bude vypadat její urozený manžel? Ano, na to myslila, o tom si tiše pro sebe povídala, slyšel jsem to, když jsem vjel dlouhou chodbou do síně a když jsem se zase vracel.

Anna Dorotka, bledá hyacinta, teprve čtrnáctileté dítě, byla tichá a přemýšlivá. Veliké modré oči vypadaly zadumaně, ale dětský úsměv jí pohrával kolem úst, nemohl jsem jej odfouknout, však jsem to ani nechtěl.

Potkával jsem ji v zahradě, v úvozu a na poli, sbírala byliny a květiny, o kterých věděla, že by je mohl potřebovat její otec k nápojům a kapkám, jež dovedl vařit. Valdemar Daae byl pyšný a zpupný, ale také velmi mnoho dovedl a znal. Však si toho lidé dobře všimli, už se o tom všude kolem šuškalo. Oheň v jeho krbu hořel dokonce i v létě. Mnoho dní a nocí tak strávil, ale nikdy o tom mnoho nemluvil. Přírodní síly je třeba ovládat ve vší tichosti, však on už brzy vynalezne to nejlepší ? rudé zlato.

Proto z krbu stoupaly výpary, proto to v něm praskalo a plápolalo. Ano, a já jsem byl při tom. ? Nech toho! Nech toho! ? zpíval jsem komínem. ? Bude z toho jen kouř, dým, škvára a popel! Sám se přitom spálíš a přijdeš o všechno! Húúú! Nech toho! Nech toho! ? Avšak Valdemar Daae toho nenechal.

Nádherní koně ve stáji ? co se s nimi stalo? Staré stříbrné a zlaté příbory ve skříních a v truhlicích, krávy na lukách, všechen statek a celý dvorec, kam se to podělo? ? Ach, jak se to všechno roztavilo, roztavilo se to v tyglíku na zlato, a přece se v něm žádné zlato neobjevilo.

Vyprázdnila se patra ve stodole a špižírna, sklep i půda. Méně lidí, více myší. Jedna tabulka v okně praskla, druhá se rozbila, nemusel jsem už chodit dveřmi. Kde z komína kouří se, dobré jídlo vaří se. ? Jenomže tady se kouřilo z komína, který pohlcoval všechno jídlo pro to rudé zlato.

Dul jsem hradní branou jako stráž, která duje na roh, ale nebyla tam žádná stráž,? řekl vítr. ?Otáčel jsem korouhvičkou na hrotu věže, skřípalo to, jako kdyby na věži chrápala stráž, ale stráž tam nebyla. Byly to krysy a myši. Chudoba prostírala na stůl, chudoba se usadila v šatníku i ve špižírně, dveře vypadly ze stěžejí, objevily se trhliny a skuliny. Procházel jsem,volně sem a tam, proto to tak dobře vím.

V kouři a v popelu, v starostech a v bezesných nocích mu zešedivěly vlasy na spáncích i vous, kůže mu zežloutla, vrásky ji rozbrázdily, oči se lačně pídily po zlatě, po vytouženém zlatě.

Foukal jsem mu kouř a popel do obličeje a do vousů. Místo zlata přicházely dluhy. Fičel jsem rozbitými okny a zejícími trhlinami, zadul jsem až do ložnice pánových dcer, a tam ležely jejich šaty, zašlé, obnošené, neboť musily ještě vydržet. Tohleto dětem sudičky u kolébky nevěštily! Panský život se proměnil v nuzné živoření! Já jediný jsem si na zámku hlasitě zpíval! Zasypal jsem je sněhem, ten prý pěkně hřeje. Neměli žádné topení, les byl vykácen a odkud by je vzali? Byl třeskutý mráz. Proháněl jsem se otvory a chodbami, po arkýřích a po zdech, abych se udržel svěží. A uvnitř ležely v posteli, kvůli zimě, ty šlechtické dcerky. Otec si vlezl pod kožišinovou přikrývku. Nebylo co do úst ? a tomu se říká panský život! Húúú! Nech toho! ? Jenže to právě pan Daae nedovedl.

,Po zimě přijde jaro,? říkal ,a po zlých časech dobré. ? Ale že na sebe dají čekat! ? Dvorec je celý zadlužen! Už je nejvýš na čase! ? teď už jistě přijde zlato! Do velikonoc!?

Slyšel jsem ho, jak mumlá pavoukovi do pavučiny; ,Čiperný malý tkalče! Ty mě učíš vytrvalosti! Když tvou pavučinu někdo zpřetrhá, začneš zase znova a dokončíš ji! Zase ti ji někdo zničí ? a ty se bez omrzení znovu pustíš do díla? znovu! Tak se to musí dělat! A ono se to vyplatí.?

Bylo božíhodové velikonoční ráno, zvony vyzváněly, slunce na nebi zářilo. V horečkách bděl, vařil a chladil, míchal a destiloval. Slyšel jsem ho, jak vzdychá jako zoufalá duše, slyšel jsem ho, jak se modlí, cítil jsem, jak zatajuje dech. Lampa dohořela. Nevnímal to. Foukl jsem do rozžhavených uhlíků, zazářily mu do obličeje bílého jak křída; obličej se zbarvil plápolem ohně, oči byly zapadlé do hlubokých důlků ? ale teď se stávaly větší a větší ? jako by z důlků chtěly vyskočit.

Hle, alchymistická křivule, jak se to v ní blyští! Je to žhavé, čisté a těžké! Zdvihl to třesoucí se rukou a zvolal rozechvělým hlasem: ,Zlato! Zlato!? Hlava se mu přitom zatočila, lehko bych ho byl jediným fouknutím povalil na zem. Ale já jsem foukal jen na žhavé uhlí, a šel jsem pak dveřmi za ním tam, kde mrzly jeho dcery. Jeho kabát byl pokryt popelem, popel mu lpěl na vousech i v rozcuchaných vlasech. Vztyčil se v celé své výšce, zdvihl svůj bohatý poklad v křehké křivuli: ,Našel jsem! Získal! ? Zlato!? zvolal a ukazoval křivuli, která se třpytila v záři slunečních paprsků. ? A ruka se mu zatřásla a alchymistická křivule upadla na zem a rozbila se na tisíce kousků, a s ní praskla poslední bublina jeho štěstí. Húúú! A pořád dál! Vylétl jsem z alchymistova dvorce.

Pozdě toho roku, za oněch krátkých dní, jaké tam nahoře na severu bývají, když přijde mlha se svou osuškou a vyždímá mokré kapky na červené plody a na holé větve, dostal jsem se do dobré nálady, slabě jsem zadul, vyčistil nebe a zlámal shnilé větve ? to není žádná velká práce, ale musí se udělat. Ale i jinak bylo na dvorci Borreby u Valdemara Daae čistě uklizeno. Jeho nepřítel Ove Ramel z Basnaesu přijel se skoupenými dlužními úpisy, které zněly na dvorec i na celé zařízení. Bubnoval jsem na prasklé okenní tabulky, práskal vetchými dveřmi, fičel trhlinami a skulinami: Fíííí! ? Panu Ovovi měla zajít chuť na to, aby se tam usadil. Ida a Anna Dorotka plakaly hořkými slzami. Johanka stála s hlavou vztyčenou, byla celá bledá a kousala se do palce, až krvácel, to prý náramně pomáhá! Ove Ramel dovolil panu Daaovi, aby zůstal na dvorci až do konce života, ale nesklidil za tu nabídku žádný vděk. Naslouchal jsem. ? Viděl jsem, jak pán, teď už bez svého sídla, vztyčil ještě hrději hlavu, narovnal se v šíji, a já jsem se opřel proti dvorci a starým lipám tak silně, až se zlámala nejsilnější větev ? a nebyla shnilá. Ležela před branou jako koště, kdyby s ním chtěl někdo vymetat ? a vymetalo se. Však jsem si to myslil.

Byl to perný den a těžká chvíle, ale mysl byla pevná a šíje nepoddajná.

Neměli žádný jiný majetek než šaty na sobě. Ach ano, a pak alchymistickou křivuli, nedávno koupenou a naplněnou brakem, který shrabali s podlahy ? poklad, plný nesplněných slibů. Valdemar Daae uschoval křivuli na prsou, vzal pak do ruky svou hůl ? a kdysi bohatý pán vykročil se svými třemi dcerami z dvorce Borreby. Chladil jsem jeho horké tváře, hladil jeho šedivé vousy a jeho dlouhé, bílé vlasy, zpíval jsem, jak jsem dovedl: Húúú! A pořád dál, pořád dál! ? To byl konec slávy a bohatství.

Ida a Anna Dorotka šly s ním, každá s jedné strany. Johanka se v bráně otočila ? ale proč? Štěstí by se k ní stejně neobrátilo. Dívala se na červené kameny ve zdi ze Stigova hradu a myslila přitom na jeho dcery:

,Ta starší sestru svou za ruku vzala
a do světa širého spěly.?

Myslila na tu píseň? ? Tady byly tři ? a tatínek s nimi! ? Šli po cestě, kudy jezdívali v kočáře, šli s otcem žebrotou, až došli do Smidstrupu k hliněné chalupě, kterou si pronajali za deset marek ročně. To bylo jejich nové panské sídlo, s prázdnými stěnami a prázdnými mísami. Vrány a kavky létaly nad nimi a křičely, jako by se jim vysmívaly: ,Pryč z hnízda! Pryč z hnízda! Prryč! Prryč!? jako křičeli ptáci v lese u Borreby, když se kácely stromy.

Pan Daae a jeho dcery to dobře slyšeli; fičel jsem jim kolem uší, nač to také poslouchat.

Potom se nastěhovali do hliněné chalupy ve Smidstrupu ? a já jsem se vydal na cestu přes pole a přes bažiny, holým houštím a olysalým lesem k širému moři, do cizích zemí ? húúú! A pořád dál, pořád dál, rok co rok, rok co rok! ??

Jak se dařilo Valdemaru Daaovi, jak se dařilo jeho dcerám? Vítr vypráví:

?Poslední z nich jsem viděl, ano, bylo to naposled, tak tedy poslední jsem viděl Annu Dorotku, bledou hyacintu. Teď už byla stará a shrbená, bylo to o půl století později. Žila z nich nejdéle, o všem dobře věděla.

Tam za vodou v pustině, u města Viborgu, stál nový, honosný proboštův dvorec, celý z červeného kamene a se zubatými štíty. Z komína stoupal hustý kouř. Laskavá paní a její spanilé dcery seděly v arkýři a dívaly se přes nádherně rozkvetlou zahradu do hnědého vřesoviště. Na co se to tam dívaly? Dívaly se na čapí hnízdo na tamté chalupě na spadnutí. Střecha, pokud se dala nazvat střechou, byla porostlá mechem a býlím. Většinu chalupy krylo vlastně čapí hnízdo, a to také bylo jediné, oč se kdo staral, čáp je pečlivě udržoval.

Bylo to stavení jen tak na podívání, ani dotknout ses ho nesměl, musil jsem foukat opatrně. Kvůli tomu čapímu hnízdu směla chalupa zůstat stát, vždyť jinak to byl jen strašák ve vřesovišti. Čápa nechtěl probošt vyhnat, a tak tam ta chatrč směla zůstat a chudák Anna Dorotka v ní mohla bydlet. Za to se mohla poděkovat egyptskému ptáku ? či snad to byl dík za to, že kdysi prosila za hnízdo jeho černého divokého bratra v lese u Borreby? To tenkrát byla, chudák, mladým děvčetem, jemnou, bledou hyacintou v šlechtické květnici. Všechno si to dobře pamatovala, ta naše Anna Dorotka.

,Ach! ach!? ? Ach ano, lidé dovedou vzdychat, jako to dovede vítr v sítinách a v rákosí. ,Ach! Žádné zvony nevyzváněly nad tvým hrobem, Valdemare Daae! Chudobní školáci nezpívali, když byl bývalý pán z Borreby ukládán do hrobu! ? Ach! Všechno má přece svůj konec, i bída! Sestra Ida se provdala za sedláka. To byla pro tatínka nejtvrdší zkouška! Muž jeho dcery a sprostý rab, kterého by jeho pán mohl kdykoliv vsadit do klády! ? Teď už ho asi také kryje zem a tebe, Ido, s ním! ? Ach ano, ano! Ještě tomu trápení pro mne starou, chudou ubožačku není konec! Vysvoboď mě, mocný Bože, a vezmi si mě k sobě!?

To byla modlitba Anny Dorotky v té bídné chatrči, v níž směla čápovou zásluhou přebývat.

Nejčipernější ze sester jsem se ujal sám. Měla srdce na dlani! Přišla jako nějaký chudý muž a dala se najmout do služby k loďaři. Byla skoupá na slovo, věčně mrzutá, ale práci zastat dovedla, jenom šplhat neuměla. ? A tak jsem zadul a shodil jsem ji přes palubu dřív, než se někdo dověděl, že je žena; a to byl ode mne jistě dobrý skutek,? řekl vítr.

?Bylo ráno na Bílou sobotu, jako tenkrát, když se Valdemar Daae domníval, že našel rudé zlato. A tu jsem uslyšel pod ptačím hnízdem mezi stěnami na spadnutí někoho zpívat, byla to poslední píseň Anny Dorotky.

Nebylo tam žádné okno, jenom díra ve zdi. ? Přišlo slunce jako velká hrouda zlata a usadilo se tam. To byl lesk a záře! Její oči byly oslepeny, srdce jí puklo. Bylo by se to stalo stejně, i kdyby slunce toho rána na ni nezasvitlo.

Čáp jí poskytoval přístřeší až do její smrti. A já jsem zpíval u jejího hrobu. Zpíval jsem už u hrobu jejího otce, vím, kde ten hrob leží i kde leží její hrob, nikdo jiný kromě mne to neví.

Nové časy ? jiné časy! Stará silnice se změní v pole, ze svatého pole se stane dopravní cesta ? a brzy přijede parní lokomotiva s řadou vozů a přežene se přes hroby, zapomenuté jako ta jména. Húúú! A pořád dál!

To je příběh o Valdemaru Daaovi a jeho dcerách. Vypravujte to líp, vy ostatní, jestliže to dovedete!? řekl vítr, otočil se a byl ten tam.