Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Větrný mlýn

(Andersen Hans Christian)

Na pahorku stál větrný mlýn; vypadal hrdě a hrdý se také cítil. ?Nejsem ani trochu hrdý,? říkával však, ?ale jsem velmi osvícený vně i uvnitř. K vnější a vnitřní potřebě mám slunce s měsícem a mimo to mám také stearinovou a lojovou svíčku a tránovou lampu; troufám si tedy věru říci, že jsem osvícený; jsem myslící bytost a k tomu tak krásné postavy, že z toho mám opravdu radost.

V hrudi mám pěkné mlýnské složení a nahoře v hlavě, právě pod kloboukem, mi sedí čtyři křídla. Ptáci mají jen dvě křídla a ještě je musí nosit na zádech. Rodem jsem Holanďan ? to už je vidět na mé postavě ? bludný Holanďan ? ten se sice počítá k nadpřirozeným věcem, já vím, ale já jsem velmi přirozený. Kolem pasu mám pavlač a v sukni obytné místnosti. Tam bydlí mé myšlenky. Mou nejsilnější myšlenku, která vládne a rozhoduje, nazývají jiné myšlenky mlynářem. Ten ví, co chce, je vysoko povznesen nad mouku a krupky, avšak přece má sobě rovnou, a ta se jmenuje maminka. Maminka je srdcem toho všeho a má pevnou vůli. Také ona ví, co chce a co dovede; je jemná jako vánek a silná jako vítr, umí sladce přemlouvat i rázně provést svou. Je mou citlivou stránkou, zatím co tatínek je mou tvrdou stránkou. Jsou dva, a přece jeden ? však si také navzájem říkají, ,má polovička?. Mají děti ? malé myšlenky, které vyrostou. A jaký ta drobotina dělá povyk! Nedávno, když jsem si v návalu trudnomyslnosti dal od tatínka a jeho tovaryšů prohlédnout složení a kola v hrudi a chtěl jsem vědět, co mi tam vadí ? neboť mi tam něco vadilo, a člověk se má dát hned sám vyšetřit ?, dělali ti malí hrozný hluk, což přece dobře nevypadá, stojí-li člověk vysoko na vršku jako já. Musí pamatovat na to, že stojí v plném světle. A dobrá pověst je také světlem. Ale co jsem to chtěl říci ? ti caparti dělali hrozný povyk. Nejmenší myšlenka se mi hnala přímo do klobouku a prozpěvovala si tam, až mě to lechtalo. Jak jsem už zjistil, mohou malé myšlenky růst a mimo to také zvenku přicházejí myšlenky, nikoliv však mého rodu, neboť kam dohlédnu, nevidím z tohoto rodu nikoho mimo sebe sama. Ale bezkřídlé domy, v nichž se neozývá žádné složení, mají také myšlenky, které přicházejí k mým myšlenkám, a jak říkají, zasnubují se s nimi. Je to dost divné, ale na světě je přece mnoho divného. Tu tedy na mne nebo do mne něco přišlo, něco se prostě v mlýnském složení změnilo, jako by tatínek vyměnil svou polovičku, jako by nabyl ještě jemnější mysli, jako by dostal ještě milejší choť, mladičkou a zbožnou, a přece jen tutéž, jen časem jemnější a zbožnější. Co bylo hořké, zmizelo jako pára. Je to všechno tak zábavné! Dny odcházejí a přicházejí, vždy blíže k jasu a radosti, a pak ? ano ?, to je řečeno i psáno, pak přijde den, kdy se mnou bude konec, ale přece jen to nebude úplný konec. Mám být zbořen, avšak mám zase povstat v nové a lepší podobě, mám přestat žít, a přece žít dál! Docela se změnit, a přece zůstat týmž. To mi není moc jasné, při slunci, měsíci, stearinu, tránu a loji! To věru stěží chápu, jakkoliv jsem osvícen. Mé staré dřevo a zdi že se mají znovu zvednout z trosek! Doufám tedy, že si zachovám i staré myšlenky, totiž tatínka mlynáře, maminku, malé i velké, prostě rodinu, jak všechny ty myšlenky nazývám, jednu, a přece tolik, celou tu společnost myšlenek, bez kterých nemohu být. A i já musím zůstat týž, se složením v hrudi, křídly na hlavě a pavlačí kolem pasu, neboť jinak se nepoznám sám a ani jiní by mne nepoznali a neříkali by: ?To máme na vršku mlýn, hrdý sice na pohled, přece však nikterak pyšný.?

To řekl mlýn, řekl toho ještě mnohem více, ale tohle bylo přece jen nejdůležitější.

A dny přicházely a odcházely a ten nejkrajnější byl poslední.

Ve mlýně vzplanul požár. Plameny plápolaly, šlehaly ven i dovnitř, olizovaly trámy i prkna a stravovaly je. Mlýn se sesypal, zbyla jen hromada popela. Nad spáleništěm se táhl dým a vítr jej odnášel.

Co živého bylo ve mlýně, zůstalo, to se při té události nepoškodilo, ale naopak získalo. Mlynářovi, jedna duše, mnoho myšlenek, a přece jeden celek, postavili si nový, krásný mlýn, radost pohledět. Mlýn se úplně podobal starému a říkalo se: ?Tam na vršku stojí ale mlýn, a jak pyšně vyhlíží!? Nový mlýn byl lépe a moderněji zařízen, neboť ve všem je pokrok. Staré dřevo, červotočivé a prorostlé houbou, rozpadlo se v prach a popel. Mlýnské tělo se nezvedlo, jak se domnívalo. Chápalo to doslova, a takhle doslova se přece všechno chápat nedá.