Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Věrný Jan

(autor neznámý)

Byl jednou jeden starý král a ten ležel na smrt nemocen. Sám věděl, že už z lože nevstane, proto si dal zavolat svého věrného Jana. Byl to jeho nejmilejší služebník, který mu po celý život věrně sloužil. Když Jan přišel, povídá mu král:

?Můj nejvěrnější Jene, cítím, že se má hodinka blíží, a mám už jen starost o syna. Takový mladíček si často ještě neví rady. Slib mi, že ho budeš všemu potřebnému učit a budeš o něho pečovat místo mne. Jinak bych nemohl klidně oči zavřít.?

Věrný Jan odpověděl:

?Neopustím ho a budu mu věrně sloužit, i kdyby mě to život stálo.?

Starý král si oddechl:

?Teď mohu pokojně umřít,? a pokračoval:

?Po mé smrti ho provedeš po celém zámku, ukážeš mu všechny komnaty, síně, komory a sklepení i všechny poklady, které jsou tam uloženy. Jenom tu poslední komnatu na konci dlouhé chodby mu neotvírej. Je v ní uschována podobizna princezny ze Zlaté Ulity. Kdyby tu sochu spatřil, naráz se do ní tak zamiluje, že padne do mdlob a potom se pro ni dostane do velkých nebezpečenství. Před tím ho uchraň.?

Věrný Jan mu to rukoudáním znova slíbil, král tiše složil hlavu na podušku a skonal.

Když ho pochovali, pověděl věrný Jan mladému králi, co slíbil jeho otci na smrtelné posteli, a že to do písmene splní.

?Budu Ti věrný, jako jsem byl jemu, i kdyby mě to život stálo.?

Doba smutku minula a věrný Jan řekl králi:

?Už je načase, aby sis prohlédl své dědictví. Pojď, ukážu Ti celý zámek.? A prováděl ho po celém zámku kolem dokola, od sklepů až po střechu, a ukazoval mu všechny poklady a nádherné komnaty, jenom jednu komnatu neotevřel, pokaždé ty dveře minul. Jenže mladý král si toho všiml a zeptal se:

?Pročpak mi tyhle dveře neotevřeš??

?Nesmím, polekal by ses,? odpověděl Jan.

Ale král stál na svém:

?Viděl jsem celý zámek, chci také vědět, co je tady,? a chtěl dveře vylomit. Věrný Jan ho zadržel a řekl:

?Nech toho. Slíbil jsem Tvému otci v poslední hodince, že Ti neukážu, co je v té komnatě. Mohlo by z toho vzejít Tobě i mně velké neštěstí.?

?Ach ne,? odpověděl mladý král, ?když mě do té komnaty nepustíš, umoří mě to: ve dne v noci mi to nedá pokoje, dokud se tam nepodívám. Nehnu se Ti z místa, dokud neodemkneš.?

Věrný Jan viděl, že nic nezmůže, povzdechl si a s těžkým srdcem vybral z velkého svazku klíčů ten od komnaty. Když dveře otevřel, vstoupil tam první. Doufal, že podobiznu zakryje, dřív než ji král uvidí. Ale co platno, král si stoupl na špičky a podíval se Janovi přes rameno, a socha stála přímo proti dveřím. Zlatem a drahokamy celá jen hořela, až oči přecházely. Byla tak mistrovsky udělaná, že vypadala jako živá, jen promluvit, a kdo na ni pohlédl, každému se zdálo, že pannu tak líbeznou a krásnou nenajde, kdyby přešel celý svět. A když teď mladý král spatřil tu spanilou tvář, padl ve mdlobách k zemi. Věrný Jan ho zvedl, odnesl ho na lůžko a byl všecek ustaraný:

?Už se stalo, neštěstí je hotovo. Bůh suď, k čemu to povede!? Potom ho křísil vínem a král přišel k sobě a promluvil:

?Ach, kdo je ta krásná panna??

?To je princezna ze Zlaté Ulity,? odpověděl věrný Jan.

A král pokračoval:

?Od této chvíle mi nikdy nesejde z mysli. Toužím po ní tolik, že se to nedá vypovědět, i kdyby o tom promlouvalo všechno, co na světě jazyk má, a ještě listí na stromech a tráva na lukách. Tak nevýslovná je má láska k ní. Život nasadím, abych ji získal, a Ty mi pomůžeš, jsi přece můj nejvěrnější.?

Věrný služebník se dlouho rozmýšlel, kudy do toho. Věděl, že je velmi těžké dostat se vůbec až k princezně. Konečně na něco připadl a řekl králi:

?Princezna má okolo sebe všecko ze zlata, stoly, židle, mísy, poháry, koflíky, prostě všechno, čeho se v domácnosti užívá. Tobě leží v pokladnici pět tun zlata. Vydej jednu našim zlatníkům, ať ze zlata zhotoví rozmanité nádoby a náčiní, rozličné ptáky a nevídaná zvířata, to se jí bude líbit. S tím se pak za ní rozjedeme a zkusíme, bude-li nám štěstí přát.?

Král dal povolat všechny zlatníky, poručil jim pracovat ve dne v noci, a oni mu zhotovili věci přeskvostné. Věrný Jan dal všechnu tu nádheru naskládat na loď. Potom se oba, král i Jan, přestrojili za kupce, aby je nikdo nepoznal, a vypluli na moře. Tak pluli a pluli den za cínem, až konečně připluli k městu, v kterém bydlila princezna ze Zlaté Ulity.

Král měl zůstat na lodi a čekat, až se Jan vrátí z královského zámku. Jan mu řekl:

?Možná že princeznu přivedu hned s sebou, proto dohlédni, aby bylo všechno v pořádku. Zlaté nádoby a sošky dej pěkně rozestavit a celou loď vyzdobit.?

Potom si z toho zlatnického zboží vybral všelicos na ukázku, zavázal to do uzlíku, vystoupil na břeh a zamířil rovnou na zámek.

Na nádvoří tam stála u studny pěkná dívka a vážila z ní vodu dvěma zlatými vědry. Když chtěla vodu odnést a obrátila se, uviděla cizího muže a zeptala se, kdo je.

?Jsem kupec,? odpověděl, ?tady je mé zboží.? A hned rozvázal raneček, aby se podívala.

?I propána, to jsou pěkné věcičky,? zvolala dívka, postavila vědra a kousek po kousku si prohlížela. ?Tohle musí vidět naše princezna. Věci ze zlata, to je její radost. Jistě Vám to všechno odkoupí.? Byla to princeznina komorná a hned ho vzala s sebou do zámku. Princezna si jeho zboží s potěšením prohlédla a řekla:

?Překrásná práce! Všechno to od Tebe koupím.?

Ale věrný Jan odpověděl:

?Já jsem jen služebník bohatého kupce. Co mám s sebou, není nic proti tomu, co má můj pán na lodi. Tam se uvidí to nejumělejší a nejvzácnější, co kdy bylo ze zlata vypracováno.?

Princezna chtěla, aby jí to všechno přinesli ukázat, ale Jan zavrtěl hlavou:

?To by nám trvalo kolik dní, těch věcí je plná loď a zabraly by kolik sálů, na to u Vás v zámku není místo.? Tak obratně mluvil, a princezna byla čím dál zvědavější a žádostivější, až nakonec řekla:

?Doveď mě k lodi, půjdu se sama podívat, jaké tam máte poklady.?

Věrný Jan ji s radostí doprovodil k lodi a mladému králi se srdce div nerozskočilo, když ji spatřil, protože byla ještě mnohem krásnější než na té podobizně. Král ji pozval na loď a zavedl ji dovnitř. Věrný Jan však zůstal u kormidelníka a poručil odrazit loď od břehu:

?Napněte všechny plachty, ať letí jako na křídlech.?

Král zatím ukazoval princezně své zlaté zboží, každý druh zvlášť, mísy, poháry, okříny, koflíky, ptáky, lesní zvěř i nevídané pohádkové obludy. Při tom míjela hodina za hodinou a princezna v té radosti ani nezpozorovala, že loď pluje. Prohlédla si všechno do posledního kousku, poděkovala kupci a chtěla domů. Ale když přišla k palubnímu zábradlí, viděla, že loď je už daleko od břehu na širém moři a pluje plnými plachtami s větrem o závod.

?Ach,? vykřikla zděšeně, ?podvedli jste mě, unesli, padla jsem do rukou lstivého kupec! Radši bych umřela.?

Ale král ji vzal za ruku a promluvil k ní:

?Nejsem kupec, jsem král a neméně urozený než ty. A že jsem užil té lsti, to mi odpusť, unesl jsem Tě jen z převeliké lásky. Když jsem ponejprv spatřil Tvou podobiznu, padl jsem jako bleskem omráčený.?

Princezna ze Zlaté Ulity se upokojila. Brzo si krále oblíbila a nakonec ráda svolila stát se jeho manželkou.

Tak pluli a pluli, ani dny nepočítali. Věrný Jan sedal na přídi a vyhlížel, kdy už se objeví jejich země. Jednou uslyšel nad hlavou krákání a uviděl, jak k lodi přilétají tři havrani. Spustili se na ráhno, aby si odpočinuli, a Jan poslouchal, co si povídají, protože rozuměl jejich řeči. Jeden zvolal:

?Krá, krá, tak už si ji veze, tu svou princeznu ze Zlaté ulity.?

?Krá, krá,? odpověděl druhý, ?ještě ji nemá.?

?Jakpak ji nemá,? zakrákal třetí, ?vždyť sedí u něho v lodi.?

Tu se ozval zase první havran:

?Co mu to pomůže! Až přistanou, přiběhne k němu ryzák. Král se bude chtít na něj vyšvihnout, a jak na něho sedne, kůň vyrazí tryskem, najednou se vznese do povětří a král už se nikdy s nevěstou neshledá.?

Druhý havran se zeptal:

?A zachránit se nemůže??

?Může. Když na ryzáka vsedne někdo jiný, když vytáhne bambitku, která je v pouzdře u sedla, a koně zastřelí, bude král zachráněn. Jenže kdopak tohle ví! A kdo se doví a jemu poví, ten od paty až po kolena zkamení.?

Druhý havran povídá:

?Já vím ještě víc. I když někdo koně zabije, ti dva se přece jen nedostanou. Až spolu přijdou na zámek, bude tam na křišťálové míse nalíčena svatební košile, která vypadá jako utkaná ze zlata a ze stříbra, aleje samá síra a smůla. Jestli ji král oblékne, spálí ho až na kost.?

?A zachránit se nemůže?? povídá třetí.

?Může,? odpověděl druhý. ?Když někdo rukou v rukavici vezme tu košili a hodí ji do ohně, aby shořela, bude mladý král zachráněn. Ale co je to platné! Kdo se to doví a jemu poví, ten do půl těla zkamení, od kolen až k srdci.?

A třetí havran povídá:

?Já vím ještě víc. I když ta svatební košile shoří, mladý král svou nevěstu přece nedostane. Až se o svatbě začne tančit a mladá královna půjde do kola, najednou zbledne a skácí se jako mrtvá. Aby neumřela, musel by ji někdo zvednout, rozšněrovat a vysát jí z hrudi přímo na srdci tři kapky krve a vyplivnout je. Ale kdo to zví a prozradí, ten zkamení celý, od paty až k hlavě.?

Když si to havrani dopověděli, letěli dál. Ale věrný Jan byl od té doby nemluvný a smutný. Když svému pánu zamlčí, co se dověděl, neujde král neštěstí. Když mu o tom poví, přijde sám o život. Nakonec si řekl:

?Svého pána zachráním stůj co stůj, i kdybych měl přitom zahynout.?

Když pak dopluli a přistáli, stalo se, jak havran předpověděl: přiběhl nádherný ryzák a rovnou ke králi.

jako na zavolanou,? povídá král, ?ten mě ponese do zámku,? a chtěl na něho vsednout. Ale věrný Jan ho předešel, rychle se vyšvihl dosedla, vytáhl z pouzdra bambitku a ryzáka zastřelil. Ostatní královi sluhové, kteří věrnému Janovi nepřáli, spustili pokřik:

?Jaká hanebnost, zabít takové krásné zvíře, když mělo nést krále do zámku!?

Ale král řekl:

?Mlčte a nechte ho, Jan je můj nejvěrnější, kdož ví, k čemu je to dobré.?

Přišli na zámek. V komnatě tam stála křišťálová mísa, na ní ležela nalíčena svatební košile a vypadala jako utkaná ze zlata a ze stříbra. Mladý král šel k ní a chtěl ji zvednout, ale věrný Jan ho odstrčil, rukou v rukavici ji uchopil, odnesl do ohně a spálil. Ostatní služebníci začali zase reptat:

?Vidíte ho, jak si troufá, teď dokonce spálí královu svatební košili!?

Ale mladý král zase řekl:

?Kdo ví, k čemu je to dobré, jen ho nechte, je to můj věrný Jan.?

A slavila se svatba. Začalo se tančit, nevěsta šla také do kola a věrný Jan z ní oka nespustil. Najednou zbledla a skácela se jako mrtvá. Jan přichvátal, zvedl ji, odnesl do jiné komnaty na lůžko, rozšněroval ji, přiklekl a vysál jí zpod srdce tři kapky krve a vyplivl je. Královna hned zase vydechla a probrala se.

Ale mladý král viděl, co věrný Jan udělal, nevěděl proč to, rozhněval se a dal ho uvrhnout do vězení. Druhého dne ráno byl věrný Jan odsouzen a hned ho vedli na popravu.

Když už stál na žebříku pod šibenicí, s oprátkou na krku, řekl:

?Každý, kdo má umřít, smí ještě naposledy promluvit. Dostanu také to právo??

?Ano,? odpověděl král, ?budiž Ti přáno.?

Věrný Jan řekl:

?Neprávem jsi mě dal odsoudit, byl jsem Ti věrný, a co jsem udělal, to jsem udělat musel.? A vyprávěl všechno, co si na moři povídali havrani. Když pověděl o prvním havranovi, nikdo na něm nepoznal, že mu nohy po kolena zkameněly. Když pověděl o druhém, už se zakymácel. Když dopověděl do konce, zvolal král:

?Ó můj nejvěrnější Jene, můžeš mi odpustit? Pomozte mu dolů!? Ale věrný Jan při posledním svém slově zkameněl celý a padl bezduchý králi k nohám.

Král s královnou se nad tím velmi rmoutili.

?Já nešťastný, špatně jsem se odměnil za takovou věrnost!? bědoval král a dal tu kamennou sochu odnést a postavit do své komnaty. Kdykoli na ni pohlédl, zaplakal:

?Ach můj věrný Jene, kéž bych Tě mohl vzkřísit k životu!?

Ale míjely dny a měsíce, a Jan byl pořád z kamene.

Potom se královně narodila dvojčata, dva synáčkové, a rostli a měli se k světu a byli radostí obou rodičů.

Když jednou královna odešla do kostela a děti si hrály u otce právě

pod kamennou sochou, král na ni zase pohlédl a smutně vzdychl:

?Ach, kdybych Tě mohl zase vzkřísit k životu, můj věrný Jene!?

A kámen promluvil:

?Můžeš mě vzkřísit, když na to obětuješ, co máš nejmilejší ho.?

?Pro Tebe obětuju všechno na světě,? zvolal král. ?Mluv, co to má být??

A kámen odpověděl:

?Tvé děti. Obživnu, když mě omyješ jejich krví, kterou vlastní rukou proliješ.?

Král se zhrozil takového činu, potom si však připomněl, že věrný Jan za něho dal život, a chopil se meče. Ale ruku měl žalem osláblou, a jak se rozmáchl, meč mu z ní vyletěl jako blesk, zaleskl se, zazvonil o kámen a padal k zemi. Děti zavýskly radostí, nastavily dlaně, a hned vystříkla krev na kamennou sochu. Věrný Jan rázem ožil, shýbl se, zlíbal ty rozříznuté ručky, a hle, po ráně zbyla na každé dlani jen tenká bílá čárka.

?Věrnost za věrnost,? řekl Jan a král se radoval, že má zas i děti i věrného Jana. A královna byla teprve ráda, když jí o tom dvojím divu vyprávěl.

Věrný Jan si teď vzal na starost oba hošíky, opatroval je jako oko v hlavě a tak spolu všichni žili v nezkaleném štěstí až do skonání.