Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Velký mořský had

(Andersen Hans Christian)

Byla jedna malá mořská ryba z dobré rodiny, ale na jméno se už nepamatuji, to ti řeknou učenci. Tahle rybička měla osmnáct set sourozenců, všechny stejně staré. Neznali matku ani otce, musili se hned o sebe starat a plovat, ale to byla velká zábava. Vody k pití měli dost, moře celého světa, na potravu nemyslili, té byla vždycky hojnost. Každá ta rybička jednala podle své chuti a ke každé se pojil její příběh. Na to ovšem žádná nemyslila. Slunce svítilo do vody, jeho světlo obklopovalo rybky kolem dokola, a dole pod hladinou bylo nesmírně jasno.

Nejpodivuhodnější tvorové žili v tomto světě, některé ryby byly tak veliké, až to nahánělo hrůzu; měly obrovskou tlamu a mohly těch osmnáct set sourozenců pohltit, ale ti na to ani nemyslili, protože žádná z drobných rybek se dosud v takovém obrovském jícnu neoctla.

Malé rybičky se držely pohromadě jedna vedle druhé, plovaly v houfech podobně jako sledi nebo makrely. Ale když tak byly v nejlepším a na nic nemyslily, spadla náhle mezi ně se strašným zvukem jakási dlouhá, těžká věc, která jako by neměla konce. Táhla se dál a dál, a když některou z rybek zasáhla, rozmačkala ji nebo jí zasadila takovou ránu, že se z ní už nevzpamatovala. Všechny rybky a větší ryby ode dna až k hladině se hnaly zděšeně pryč. A ta věc, která mezi ně tak násilně vnikla, klesala hlouběji a hlouběji a byla pořád delší a delší, na míle dlouhá, procházela celým mořem.

Ryby a mušle, všechno, co plove, leze nebo se dává pohánět proudem, cítilo tuto věc, obrovskou a neznámou, jakéhosi mořského úhoře, který se mezi nimi tak náhle octl.

Co to však bylo za věc? Nu, my to víme! Byl to obrovský, na míle dlouhý telegrafní kabel, který lidé položili mezi Evropou a Amerikou.

V místech, kde byl kabel spuštěn, nastalo mezi právoplatnými obyvateli moře zděšení a rozruch. Létající ryba vyskočila nad hladinu, jak nejvýš mohla, štítník vylétl nad moře tak vysoko jako výstřel z pušky, neboť tak vysoko může vylétnout. Jiné ryby zamířily ke dnu a hnaly se tak prudce, že se tam dostaly ještě dávno předtím, než bylo kabel vůbec vidět. Poděsily tresky i platýze, kteří klidně plovali u mořského dna a pojídali tam jiné mořské tvory.

Několik sumýšů se tolik poděsilo, že si vyplivli vlastní žaludek, ale přesto zůstali na živu, protože to sumýši dovedou. Mnoho humrů a ráčků opustilo svoje brnění a musili tam nechat i kosti.

Ze všeho toho zděšení a zmatku se osmnáct set sourozenců rozprchlo a už nikdy se nesetkali ani nepoznali. Jenom tak deset jich zůstalo na jednom místě, a když se chovali několik hodin klidně, překonali první nápor strachu a začali být zvědaví.

Rozhlíželi se kolem sebe, dívali se vzhůru i dolů a byli přesvědčeni, že v hlubině vidí hroznou věc, která je tolik postrašila a vyděsila i ostatní ryby, velké i malé. Ta věc ležela na dně, kam jen dohlédli, a byla velmi tenká; nevěděli ovšem, jak se může nadout nebo jak je silná. Docela klidně tam ležela, ale oni si myslili, že má třeba za lubem nějakou zákeřnost.

?Nechte ji, ať si tam leží! Nic nám do ní není,? povídala nejrozumnější z drobných rybiček, ale ta nejmenší si přece jen nedovedla odepřít, aby se nějak nedopátrala, co to vlastně je. Dostalo se to k nim shora a nahoře by také bylo nejlépe se na to poptat, a tak rybky plovaly vzhůru ke klidné hladině.

Tam se setkaly s delfínem. To je takový skokan, mořský šprýmař, který dovede metat na hladině kozelce. Oči má, aby viděl, a tak toho jistě viděl dost, aby jim řekl, co a jak. Vyptávaly se ho, ale delfín měl v hlavě jenom ty své kozelce, nic neviděl, nevěděl, jak by jim odpověděl, a tak mlčel a tvářil se pyšně.

Potom se obrátily na tuleně, který se právě pohroužil pod hladinu. Ten byl zdvořilejší, přestože se drobnými rybkami živí; ale tenkrát byl zrovna sytý. Věděl toho trošku víc než delfín.

?Často jsem v noci ležel na vlhkém kameni a díval se k zemi, mnoho a mnoho mil odtud. Na světě jsou zákeřní tvorové, kteří si říkají lidé. Ti nám kladou všelijaké nástrahy, ale nejčastěji jim přesto unikneme. To jsem pochopil, a na to přišel i mořský had, na kterého se ptáte. Dostal se do jejich moci a byl na pevné zemi jistě nesmírně dlouho. Potom ho naložili na loď a vezli přes moře do jiné daleké země. Viděl jsem, jakou s ním měli práci, ale nakonec ho zdolali, protože na pevnině zeslábl. Svinuli ho do kruhu a já jsem slyšel, jak to rachotilo a zvonilo, když ho svíjeli, ale nakonec jim vyklouzl a skočil do moře. Všemi silami ho drželi, mnoho rukou ho drželo, ale přesto se jim vytrhl a dosáhl dna; myslím, že tam teď zatím stále leží.?

?Je dosti tenký,? divily se rybky.

?Trápili ho hladem,? vysvětloval tuleň, ?ale zase se vzpamatuje a nabude staré síly a velikosti. Myslím, že to je veliký mořský had, kterého se lidé tolik bojí a o kterém tolik hovoří. Nikdy jsem ho ještě nespatřil, ani na něho nevěřil. Ale teď jsem přesvědčen, že tohle je on!? A s těmito slovy se tuleň potopil.

?Co toho věděl! A jak mnoho mluvil!? divily se rybky. ?Ještě jsem nikdy nebyla takhle chytrá! ? Jenom aby to všechno nebyla lež!?

?Můžeme přece doplavat dolů a podívat se!? navrhovala nejmenší. ?A po cestě uslyšíme, co si o tom myslí ostatní.?

?My už ani nehneme ploutví, abychom se něco dověděly!? řekly ostatní a otočily se.

?Ale já ano!? řekla nejmenší rybička a zamířila dolů do hlubin. Byla však daleko od místa, kde ležela ta ,veliká spuštěná věc?. Rybička se tedy rozhlížela po dně na všechny strany.

Ještě nikdy jí nepřipadal svět tak veliký. Sledi plovali ve velkých houfech, které se blyštěly jako obrovská stříbrná lod, stejně tak makrely, které vypadaly ještě nádherněji. Plavaly tam ryby všech velikostí a ozdobené kresbami nejrozličnějších barev, medusy, jež se podobaly průsvitným květinám a nechaly se unášet proudem. Z mořského dna vyrůstaly obrovské rostliny, vysoká tráva a stromy podobné palmám, jejichž každý list byl posázen třpytnými korýši.

Konečně zpozorovala malá mořská rybka dole dlouhý, tmavý pruh a zamířila k němu, ale nebyla to ani ryba, ani kabel, nýbrž obrubnice velkého vraku, jehož svrchní a nejspodnější paluba se prolomily tlakem vody. Rybka veplula do místnosti, kde voda odplavila všechny, kdo zahynuli při ztroskotání, až na dva: ležela tam natažena mladá žena a držela v náručí dítě. Voda je nadzdvihovala a kolébala jimi, že se zdálo, jako by oba spali. Rybka se hrozně polekala, neboť nevěděla, že už nemohou procitnout. S obrubnice splývaly mořské rostliny jako listoví a vinuly se kolem půvabné matky s dítětem. Takové ticho tam bylo a všechno tak opuštěné. Rybka odtamtud zase pospíchala, co jí jenom síly stačily, a mířila do končin, kde voda byla jasněji osvětlena a kde viděla také ostatní ryby. Neplula daleko, když najednou potkala mladou velrybu, hrozně velkou.

?Nespolkni mě,? povídala rybka. ?Ani bys mě neucítila v ústech, jaká jsem malá, a já jsem tak ráda na živu!?

?Co hledáš tady dole v hlubinách, kam ryby tvého druhu nikdy neplují?? tázala se velryba. A tu jí vyprávěla rybička o tom zvláštním dlouhém úhoři, nebo co to je, který se spustil shora ke dnu a poděsil všechny mořské tvory, i ty nejodvážnější.

?Hoho!? zasmála se velryba a tak mohutně se napila, že musila vodu vysoko vystříknout mohutným paprskem, když se vynořila, aby se nadechla. ?Hoho!? povídala, ?tak to mě tedy šimralo na zádech, když jsem se obracela! Myslila jsem, že to je lodní stěžeň, který by se mi hodil, abych se jím mohla podrbat. Ale tady to nebylo. Kdepak, ta věc leží mnohem dále. Přece jenom se po ní podívám, nemám zrovna nic na práci.?

Tak tedy plavala velryba napřed a rybka za ní, nepříliš blízko, neboť tam, kudy velryba plovala, se hned tvořil prudký proud.

Potkali žraloka a starého mečouna, oba také slyšeli o podivném mořském úhoři, tak dlouhém a tenkém. Dosud ho neviděli, ale chtěli se na něho podívat.

Tu k nim připlul hltoun.

?Já půjdu s vámi,? povídal; měl s nimi stejnou cestu.

?Jestli ten velký mořský had není silnější než kotevní lano, tak ho jedním rázem překousnu,? řekl a otevřel tlamu, kde se objevilo šest řad zubů. ?Dovedu svým kousnutím poznamenat i kotvu, abych tedy nepřekousl takový proutek!?

?Tady je!? zvolala velká velryba, ?už ho vidím!? Myslila si, že vidí lépe než ostatní. ?Jen se podívejte, jak se tam vznáší, kroutí a zmítá!?

Ale nebyl to podmořský kabel, jenom se k nim blížil obrovský mořský úhoř, několik loket dlouhý.

?Toho jsem viděl už dříve,? povídal mečoun. ?Ten neudělal v moři nikdy velké pozdvižení, ani nepostrašil žádnou velkou rybu.?

A tak se s ním dali do řeči o tom novém úhoři a ptali se ho, zda nepoplave na výzvědy s nimi.

?Jestli je ten úhoř delší než já,? povídal mořský úhoř, ?tak to s ním špatně dopadne!?

?Ano,? souhlasili ostatní. ?Je nás dost, abychom mu dali na pamětnou!? A pospíchali dál.

Tu se jim však postavilo cosi do cesty, obrovská nestvůra, větší než oni všichni dohromady.

Vypadala jako plovoucí ostrov, který se nemohl udržet na hladině.

Byla to prastará velryba. Hlavu měla hustě porostlou mořskými rostlinami a na zádech tolik korýšů a ústřic i mušlí, že vypadali na její černé kůži jako velké bílé skvrny.

?Pojď s námi, ty stará!? vybízely ji ryby. ?Objevila se tu nová ryba, kterou tady nechceme strpět.?

?Já raději zůstanu, kde jsem,? řekla stará velryba. ?Nechte mě na pokoji! Achich, ach! Trápí mě těžká nemoc. Úlevu mi poskytne jenom to, když vystoupím na hladinu a vystrčím záda! Tu přiletí velcí hodní mořští ptáci a očistí mě, a to mi vždycky tolik prospěje. Jenom kdyby nezarývali zobáky moc hluboko, často jimi zajedou až do mého tuku. Jen se podívejte! Mám v zádech ještě celou ptačí kostru. Pták se do mne zaryl drápy příliš hluboko a nemohl už včas odlétnout, když jsem se ponořovala. Teď ho už rybky obraly na kost. Jen se podívejte, jak vypadá on a jak já! Těžká nemoc mě trápí!?

?To se vám jen zdá!? povídala mladá velryba. ?Já nejsem nikdy nemocná. Žádná ryba není nemocná!?

?Promiňte,? řekla stará velryba, ?ale úhoř má nemocnou kůži, kapr prý mívá neštovice a my všichni máme škrkavky!?

?Nesmysl!? rozzlobil se žralok. Nechtělo se mu to už poslouchat a ostatním také ne, vždyť je zajímalo něco jiného.

Konečně dopluly ryby k místu, kde ležel kabel. Dlouhá je jeho dráha po mořském dnu, z Evropy do Ameriky, přes písčiny a bahno v moři, podmořské útesy a houštiny, ano, přes celé korálové lesy. A pak se tam dole střídají proudy, točí se tam víry a hemží se tam rybami, jichž tam jsou větší houfy než ta nesčetná hejna tažných ptáků, jak je lidé vídají v době jejich letu. Je tam neustálý ruch, pleskot, bzukot a šumot. Trochu z toho šumotu slyšíme, když si přiložíme k uchu velkou prázdnou škebli.

Teď tam tedy už byly.

?Tady leží to zvíře!? řekly velké ryby a malá rybička také. Viděly kabel, jehož začátku a konce nemohly dohlédnout.

Houby, polypové a medusy se vznášeli ode dna, klesali a nakláněli se nad kabelem, že jimi byl hned zakryt, hned se zase objevoval. Mořští ježci, hlemýždi a hadi po něm lezli; obrovští pavouci, ověšení celou posádkou plazů, si po něm vykračovali. Několik temně modrých sumýšů, nebo jak se jmenují plazi, kteří jedí celým tělem, jako by tam očichávalo nové zvíře, které ulehlo na mořské dno. Platýzi a tresky se ve vodě otáčeli, aby viděli na všechny strany. Hvězdýš, který se vždycky zavrtá do bahna a jenom se odtamtud dívá očima na dlouhých stopkách, civěl neustále před sebe, aby viděl, co z toho ruchu vzejde.

Telegrafní kabel tam ležel bez pohnutí. Přesto však v něm byl život i myšlenka; procházely jím lidské myšlenky.

?Je to záludná věc,? prohlásila velryba. ?Je s to uhodit mě do břicha, a to je moje slabé místo.?

?Zkusme sáhnout si na něj!? povídal polyp. ?Já mám dlouhá chapadla a ohebné prsty. Už jsem se ho dotkl, ale teď ho zmáčknu trochu pevněji.?

A natáhl svoje ohebná, předlouhá chapadla ke kabelu a pod něj a pevně ho obemkl.

?Nemá žádnou skořápku ani kůži,? povídal polyp. ?Myslím, že nikdy nepřivede na svět živé potomstvo.?

Mořský úhoř se položil podél kabelu a natáhl se, jak daleko mohl.

?Je to delší než já,? řekl. ?Ale délka nerozhoduje, je přece zapotřebí mít kůži, břicho a pružnost.?

Velryba, mladá silná velryba se sklonila dolů, hlouběji, než kdy vůbec učinila.

?Jsi ryba nebo rostlina?? tázala se. ?Nebo jsi jenom nějakým výtvorem tam shora, kterému se u nás nemůže dařit??

Kabel však neodpovídal, není na to zařízen. Procházely jím myšlenky, lidské myšlenky; v jediné vteřině urazily vždycky cestu od pevniny k pevnině, stovky mil dlouhou.

?Odpovíš, nebo tě máme překousnout?? zeptal se lačný žralok, a všechny ostatní velké ryby se tázaly stejně: ?Odpovíš, nebo tě máme překousnout??

Telegrafní kabel se nehýbal, napadla ho jedna příhodná myšlenka, jaká může napadnout toho, kdo je myšlenkami naplněn.

?Ať si mě překousnou! Potom mě lidé vytáhnou z moře a opraví. Takhle tomu přece už bylo s mnoha mými druhy v mělčích vodách.?

Proto také neodpovídal. Vždyť měl jinou práci, telegrafoval, a při plnění tohoto úkolu měl právo ležet na mořském dně.

Nad mořem nyní zapadalo slunce, jak říkají lidé, planulo rudě jako oheň a všechny oblaky na nebi zářily jako oheň, jeden krásněji než druhý.

?Teď budeme mít červené osvětlení,? povídali polypové. ?Uvidíme tu věc snad lépe, bude-li zapotřebí.?

?Na něj! Na něj!? křičel hltoun a cenil všechny svoje zuby.

?Na něj! Na něj!? připojil se mečoun, velryba i mořský úhoř.

Vyrazili vpřed, hltoun první. Ale zrovna když chtěl kabel překousnout, vrazil mu mečoun z přemíry prudkosti svůj meč do zadní části těla. To byl velký omyl, a hltoun teď už neměl dost sil, aby se zuby zaryl do kabelu.

Na mořském dně teď nastal zmatek, velké i malé ryby, sumýši a hlemýždi, všichni se tam do sebe pustili, začali se nazvájem požírat, trhat a zabíjet. Kabel klidně ležel na dně a plnil svůj úkol, a tak tomu také má být.

Nahoře už se snesla temná noc, ale v moři svítily nesčetné miliardy drobných živočichů. Na příklad ráčci, velcí sotva jako špendlíková hlavička. Je to zcela podivné, ale už tomu takhle je, svítili.

Mořská zvířata se dívala na telegrafní kabel.

?Copak to asi je a copak to není??

Ba, o to šlo.

Tu se objevila stará ochechule. Lidé těmhle tvorům říkají sirény nebo mořské krávy. Měla ocas a dvě krátké paže, aby mohla plavat, svislá prsa a ve vlasech řasy a mušle, a na to byla pyšná.

?Chcete dospět k poznání a vědění?? tázala se. ?Pak jsem jistě jediná, která vám je mohu dát. Za to však žádám bezpečnou pastvu na mořském dně pro sebe a svoji rodinu. Jsem ryba jako vy a vycvičila jsem se také na plaza. Jsem v moři nejchytřejší, vím o všem, co se tu hýbe, a o všem, co se děje nahoře. Věc, nad kterou si tady tolik lámete hlavu, pochází shora. A co odtamtud spadne k nám, je mrtvé nebo to zemře a ztratí všechnu sílu. Nechte tu věc, ať si tady leží. Je to jenom lidský výmysl!?

?Myslím, že na tom je něco víc!? řekla malá rybička.

?Buď zticha, makrelo!? okřikla ji ochechule.

?Pichlavko!? křičeli na ni ostatní, a v tom byla ještě větší urážka.

A ochechule jim vysvětlovala, že zvíře, které způsobilo takový poprask, je toliko výmysl ze souše. Udělala jim krátkou přednášku o lidské lstivosti.

?Chtějí se nás zmocnit,? vysvětlovala, ?to je jediný cíl jejich života. Natahují sítě, napichují na udici návnadu, aby nás na ni přilákali. Tohle je taková velká rybářská šňůra, a lidé jsou tak hloupí, že si myslí, že se do ní snad zakousneme. My tak hloupí nejsme! Ani se té hudlařské práce nedotýkejte, rozpadne se na kousky, ze všeho bude nakonec jenom bláto. Co přichází shora, je popraskané a polámané, není to k ničemu!

?Není to k ničemu!? řekli všichni mořští tvorové a připojili se k názoru ochechule, aby vůbec měli nějaký názor.

Malá rybka si však uchovala svůj názor. ?Možná, že ten nesmírně dlouhý, tenký had je nejpodivuhodnější rybou v moři. Mám už takový nějaký pocit.?

?Ano, nejpodivuhodnější!? přisvědčíme my lidé a řekneme to se znalostí věci a s jistotou.

Je to velký mořský had, o kterém se už dávno mluvilo v písních a pověstech.

Vzešel z lidského důmyslu, zrodil se a vyrostl a byl položen na mořské dno, kde spojuje země západu a východu a dopravuje zprávy rychlostí, jakou má světelný paprsek, který letí od slunce k naší zemi. Roste a neustále nabývá moci i rozsahu, roste rok po roce. Všechna moře spojuje, vine se kolem země, pod rozbouřenými vlnami i pod vodami, klidnými a průzračnými jako sklo, kde se lodník dívá dolů, jako by plul průhledným vzduchem, a kde se v hlubinách hemží ryby jako barevné rakety ohňostroje.

Až docela na dně leží had, blahodárný midgardsorm, had z bájí, který obepíná celý svět a kouše se přitom do ocasu. Ryby i plazi do něho vrážejí hlavou, přece jenom nechápou tuto věc ze souše; nevědí, že to je lidský výtvor, plný myšlenek, had vědění dobrého a zlého, který mluví všemi jazyky, a přesto nevydá ani slova, nejpodivuhodnější ze všech divů moře, velký mořský had naší doby.