Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Trnitá cesta ke slávě

(Andersen Hans Christian)

Je stará pohádka: ?Trnitá cesta k slávě lovce jménem Bryde, který sice přišel k velké slávě a hodnosti, ale až po dlouhých a mnohých protivenstvích a nebezpečenstvích života.? Mnohý z nás ji zajisté slyšel jako dítě nebo ji snad jako starší četl a pomyslil při tom na svou vlastní trnitou cestu a na mnohá protivenství, kterých si sotva kdo povšiml. Pohádka a skutečnost jsou si navzájem velmi blízké, ale pohádka má své harmonické rozřešení již zde na zemi, zatím co skutečnost je zpravidla posunuje mimo pozemský život do času a věčnosti.

Světové dějiny jsou laterna magica, která nám v světelných obrazech na černém pozadí současnosti ukazuje, jak dobrodinci lidstva i mučedníci ducha putují trnitou cestou k slávě.

Ze všech dob a ze všech zemí přicházejí tyto lesklé obrazy, každý jen na okamžik, ale přece obrážejí celý život, životní údobí s jeho bojem a vítězstvím. Podívejme se tu a tam na jednotlivce v zástupu mučedníků, v zástupu, který bude stále narůstat, dokud zem bude žít.

Vidíme naplněný amfitheatr; Aristofanova ,Oblaka? vysílají k davu lidí proudy posměchu a veselosti; na jevišti zesměšňují na duchu i na těle nejpozoruhodnějšího muže v Athénách, muže, který byl pro lid štítem proti třiceti tyranům: Sokrata, toho, který ve vřavě bitvy zachránil Alkibiada a Xenofonta, toho, jehož duch se vznášel nad bohy starověku a který sám je mezi diváky; zvedl se s lavice a postavil se dopředu, aby smějící se Athéňané mohli vidět, jsou-li si on a jeho karikatura na jevišti podobni; a tam před nimi stojí vztyčen, povznesen vysoko nad všechny.

Ty, šťavnatý, zelený, jedovatý bolehlave, ty bys měl být znakem Athén, a ne oliva.

Sedm měst se hádalo, které je rodným městem Homérovým, totiž až po jeho smrti. Ale dokud žil? Podívejte se, jak chodí těmi městy, odříkávaje své verše, aby se uživil; přemýšlením o zítřku mu šedivějí vlasy. On, nejmocnější věštec, je slepý a osamocený; ostré trní rve plášť krále básníků na kusy.

Jeho písně ještě žijí a jen jimi žijí bohové a hrdinové starověku.

Z východních i západních zemí přicházejí obrazy, vlna za vlnou, místně i časově tak navzájem vzdálené, a přece každý představuje týž kus trnité cesty k slávě, na níž rozkvete bodlák teprve tehdy, když se má zdobit hrob.

Pod palmami přicházejí velbloudi, bohatě naloženi indigem a jinými drahocennými poklady. Vladař té země je posílá tomu, jehož písně jsou radostí lidu, slávou země; ten, kterého závist a lež zahnaly do vyhnanství, je nalezen. Karavana se blíží k městečku, kde si našel útočiště; branou vynášejí mrtvolu chudého člověka; karavana se musí zastavit. Mrtvý je ten, koho hledají: Firdausí. ? Vždy a všude je cesta k slávě trnitá.

Na mramorových schodech paláce v hlavním městě Portugalska sedí Afričan, má hrubé rysy, odulé rty, černé kudrnaté vlasy a žebrá.

Je to věrný otrok Camoensův; bez něho a měděných mincí, které mu lidé házejí, by musel jeho pán, ,pěvec Lusovců?, zemřít hlady.

Teď stojí na Camoensově hrobě drahocenný pomník.

A zase obraz!

Za železnou mříží se objeví smrtelně bledý člověk, s dlouhým rozcuchaným vousem. ?Udělal jsem vynález, nejlepší za staletí,? volá, ?a teď mě již drží víc než dvacet let ve vězení!?

?Kdo je to??

?Blázen,? říká dozorce, ?na co člověk nepřijde! Myslí, že je možné pohybovat se kupředu pomocí páry.? Salomon de Caus, objevitel parní síly, jehož nejasně vyslovené myšlence neporozuměl jakýsi Richelieu a který umírá zavřen v blázinci.

A zde stojí Kolumbus! Muž, kterého uličníci kdysi pronásledovali a zesměšňovali, protože chtěl objevit nový svět. A objevil jej! Jásavé zvony zní při jeho vítězném návratu; ale zvony závisti zní ještě hlasitěji. Objevitel světa, který vyzvedl americkou zemi zlata nad moře a dal ji svému králi, je odměněn železnými pouty, která mu mají být položena do rakve: ta svědčí o světě a o uznání současnosti.

Obraz stíhá obraz, bohatá je trnitá cesta k slávě.

V hluboké tmě tu sedí člověk, který vyměřil výšky hor na měsíci, ten, který pronikl do vesmíru k planetám a hvězdám, ten mocný, který slyšel a viděl ducha přírody a pochopil, že se země pod ním točí ? Galilei. Slepý a hluchý sedí tu v letech svého stáří, zraňován ostny utrpení, umučen a zesláblý odříkáním, stěží už může pozvednout nohu, kterou kdysi v bolestném okamžiku, když byla odvolána slova pravdy, dupl o zem a vykřikl: ?A přece se točí!?

Zde stojí žena s dětskou myslí, nadšením a vírou; před bojujícím vojskem nese prapor a přináší své vlasti vítězství a záchranu. Zní jásot a zapaluje se hranice, bude upálena Johanka z Arku ? čarodějnice. Ano, budoucí století plivá na bílou lilii: Voltaire, satyr vtipnosti, zpívá o ?La pucelle?.

Na viborgském sněmu pálí dánská šlechta královské zákony ? svítí v plamenech, osvětlují dobu i zákonodárce, vrhají zář slávy do temné vězeňské věže, kde sedí šedovlasý, shrbený muž a do kamenného stolu vyškrabuje rýhu. Kdysi byl vládcem nad třemi královstvími, lidovým panovníkem, přítelem měšťana i rolníka: Kristiánii. Člověk s pevnou myslí v tvrdé době. Nepřátelé tvořili jeho životní osud. ? Dvacet sedm let vězení nám vytane na mysli, když si vzpomeneme na jeho krevní vinu.

Z Dánska pluje loď. U vysokého stožáru stojí muž, naposled obrací svůj zrak k ostrovu Hveenu. Je to Tycho Brahe, ten, který pozvedl jméno Dánska až ke hvězdám a byl za to odměněn jen starostmi a urážkami. Jede do cizí země. ?Vždyť nebe je všude, a co potřebuji víc?? jsou jeho slova. A tak jede pryč náš nejslavnější muž, který se potom v cizí zemi těší vážnosti a svobodě.

?Ach, svobodný! Kéž by jen osvobozen od nesnesitelných tělesných bolestí,? pronikají k nám z minulosti vzdechy. Jaký to obraz! Griffenfeldt, dánský Prométheus, je tu připoután ke skalnatému ostrovu Munkholmu.

Jsme v Americe, u jedné z velkých řek, kde se shromáždil zástup lidí; vždyť loď prý dokáže plout proti větru a nepohodě a bude odolávat živlům. Robert Fulton je jméno člověka, který věří, že se to podaří. Loď vyplouvá; náhle se zastaví ? dav se směje, píská a hvízdá, i Fultonův otec hvízdá. Pýcha! Bláznovství! Odplata podle zásluhy: tu bláznivou hlavu by měli zavřít! ? Pak se zlomí hřebíček, který stroj na okamžik zastavil, kola se točí, lopaty přemáhají odpor vody, loď pluje! Parní stroj mění hodiny, oddělující země světa, v minuty.

Lidské pokolení! Chápeš blaženost takového okamžiku, kdy duch rozpozná své poslání, okamžiku, kdy se všechny rány z trnité cesty k slávě, i ty, které jsme sami zavinili, zahojí a duch je opět zdráv, silný a jasný, kdy se nesoulad mění v soulad, kdy lidé vidí zjevení boží milosti, seslané na jednotlivce, který ji přináší všem?

Trnitá cesta k slávě se pak ukáže jako svatozář kolem země. Jak blažené je být zde zvolen za poutníka a být bez zisku zařazen mezi stavitele mostu mezi lidským pokolením a Bohem!

Na mocných křídlech se po věky vznáší duch dějin a nabádá k odvaze a útěše i k podnětné družnosti; ukazuje v světelných obrazech na pozadí černé tmy trnitou cestu k slávě, která nekončí jako v pohádce v pozemském lesku a radosti, ale ukazuje dál do věku a věčnosti.