Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Tetička

(Andersen Hans Christian)

Tetičku jsi měl znát! Byla roztomilá ? totiž nebyla vůbec roztomilá v pravém slova smyslu, ale byla milá a hodná a svým způsobem komická, prostě právě taková, že o ní člověk mohl mluvit, když se mu zachtělo někoho trošku pomlouvat a tropit si z něho šašky. Hodila by se výborně do veselohry, a to jen a jedině proto, že žila pouze pro divadlo a vše, co s ním souvisí. Byla to čestná žena, ale agent Hrubeš, kterému však tetička říkala Hrubián, tvrdil, že je divadlem úplně posedlá.

?Divadlo je mi školou,? říkávala tetička, ?je pramenem mých vědomostí, tam jsem si osvěžila znalost biblické dějepravy, vždyť přece ,Mojžíš? nebo ,Josef a jeho bratři? jsou tak skvostné opery! Z divadla mám také své znalosti světových dějin, zeměpisu i lidí. Z francouzských her znám pařížský život, kluzký, ale nanejvýš zajímavý. Jak jsem plakala nad ,Rodinou Riquebourgovou?, když se tam muž upije k smrti, aby ona dostala svého mladého milence! O ano, kolik slz už jsem prolila za těch padesát let, co mám v divadle předplatné!?

Tetička znala každou hru, každou kulisu, každou osobu, která právě v divadle vystupovala nebo vůbec kdy vystoupila. Skutečně žila jen po těch devět měsíců divadelní sezóny. Léto bez letních her bylo dobou, ve které stárla, kdežto večerní představení, které se protáhlo přes půlnoc, jí bylo prodloužením života. Neříkala jako jiní lidé: ?Už bude brzy jaro, čáp je tady!? Nebo: ?Noviny píší, že už jsou první jahody.? Ona naopak zvěstovala příchod podzimu: ?Viděl jste, už začalo předplatné divadelních lóží, teď už se začne hrát!?

Hodnotu a polohu bytu určovala tetička jedině podle toho, jak byl daleko od divadla. S těžkým srdcem opouštěla uličku za divadlem a jen nerada se stěhovala do široké ulice opodál, kde měla bydlet v osamělém domě.

?Doma musí být mé okno divadelní lóží. Není přece možné sedět a být zabrán sám do sebe, je nutno vidět lidi! Ale teď bydlím, jako bych se byla vystěhovala na venkov. Chci-li vůbec vidět nějaké lidi, musím jít do kuchyně a sednout si na umyvadlo, jen tam se mám na co dívat. Když jsem bydlela ve své uličce, viděla jsem přímo do bytu obchodníka se lnem a do divadla jsem měla jen tři sta kroků, kdežto nyní tam mám tři tisíce kroků zrovna granátnických.?

Tetička bývala nemocná, ale ať se jí vedlo jakkoli špatně, divadlo nikdy nezameškala. Jednoho večera, když jí lékař nařídil, aby si dala na nohy obklad z kvásku, poslechla ho sice, ale do divadla jela i s obkladem z kvásku na nohou. Kdyby tam tak zemřela, to by ji bylo těšilo. Vždyť Thorvaldsen také zemřel v divadle, a to tetička nazývala blaženou smrtí.

Neboť nebeskou říši si jistě nedovedla představit bez divadla. To nám tam sice nebylo slíbeno, ale je přece možné si to domyslit. Vždyť tolik výborných herců a hereček, kteří žili před námi, musí mít i nadále nějaké působiště.

Z divadla vedl do tetiččina pokoje elektrický drát. Telegram přicházel každou neděli ke kávě. Tetiččiným elektrickým drátem byl pan Sivertsen z divadelní strojovny, ten, který dával znamení k vytahování a spouštění opony a k přestavování scény.

Od něho dostávala tetička krátký a stručný program příštích her. Shakespearovu Bouři nazýval pan Sivertsen ,zpropadenou záležitostí?. ?Je tam tolik přestaveb,? říkal, ?a pak, když to začne s tou vodou u první kulisy!? Mínil tím totiž, že až tak daleko sahají valící se vlny. Když však naopak stála po celých pět jednání jedna pokojová dekorace, říkal, že to je rozumně a zdařile napsáno, to že je hra, při níž si člověk odpočine, která se hraje sama, bez přestavování.

V dřívější době, jak tetička nazývala dobu před dobrými třiceti lety, byla ona a právě jmenovaný pan Sivertsen mladší. On byl již tehdy ve strojovně a podle jejích názorů byl jejím dobrodincem. V té době bylo totiž zvykem, že při večerním představení v jediném a velkém divadle města měli diváci přístup také do provaziště. Každý strojník dostal dvě volné vstupenky. Bylo tam často nabito, a to tou nejvybranější společností. Chodily tam prý i paní generálové i komerční radové. Vždyť bylo také nějak zajímavé vidět za kulisy a vědět, co lidé dělají, když je opona dole.

Tetička už tam byla několikrát na tragediích a baletech, neboť hry, ve kterých vystupovalo mnoho osob, byly nejzajímavější z provaziště. Lidé tam nahoře seděli skoro ve tmě a většina měla s sebou večeři. Jednou odtud spadla tři jablka a krajíc chleba s máslem a salámem rovnou do vězení Ugolinova, kde se právě umíralo hladem. Diváci se začli pochechtávat. A ten salám byl jedním z nejpádnějších důvodů, proč slavné ředitelství úplně zrušilo místa pro diváky v provazišti.

?Ale já jsem tam byla sedmatřicetkrát,? poznamenala tetička, ?a nikdy to panu Sivertsenovi nezapomenu.?

Bylo to právě posledního večera, kdy bylo provaziště přístupno divákům, a hrál se ,Šalamounův soud?. Tetička se na to velmi dobře pamatovala. Pomocí svého dobrodince, pana Sivertsena, opatřila agentovi Hrubešovi vstupenku, ačkoliv si to vlastně ani nezasloužil, protože si z divadla dělal stále jen legraci a popichoval. Ale ona mu vstupenku nahoru opatřila. Chtěl vidět komediantství také s opačné strany, jak sám prohlásil, a to se mu podobalo, řekla tetička.

A tak se na ,Šalamounův soud? díval shora a usnul při tom. Vypadalo to, jako by přišel od bohatého oběda s mnoha přípitky. Bylo tma a on spal a nakonec ho v provazišti zavřeli. Tetičce pak vypravoval, ale ona mu stejně nevěřila, že když se probudil, byl ,Šalamounův soud? u konce, všechny lampy a světla zhasnuta, všichni lidé shora i zdola už byli pryč, a tu prý teprve začala ta pravá komedie, ,dohra?, a to bylo to nejzajímavější, prohlásil agent. Do všeho vjel život a nehrál se ,Šalamounův soud?, kdepak, tohle byl soudný den sám. A agent byl ještě k tomu tak drzý, že to všechno chtěl tetě pověsit na nos. Tak se jí odvděčil za to, že mu opatřila lístek do provaziště.

Co vyprávěl agent potom, bylo sice velmi k smíchu, ale v jádru to bylo zlomyslné.

?Tam nahoře byla velká tma,? povídal agent, ?a brzy začalo čarování, velké představení ? ,Soudný den v divadle?. Biletáři stáli u dveří a každý divák musel předložit vysvědčení svých duševních schopností, podle kterého se rozhodlo, smí-li vstoupit s volnýma rukama nebo se svázanýma, s náhubkem nebo bez náhubku. Panstvo, které přišlo pozdě, když představení už začalo, a také mladí lidé, kteří přece jen stěží přijdou někdy včas, byli venku přivázáni ke kůlu, na nohy dostali plstěné šlapky, aby mohli vstoupit na začátku příštího jednání, a ještě k tomu dostali náhubek. A tak začal v divadle soudný den.?

?Holá zlomyslnost, jakou Pánbůh ještě neviděl,? poznamenala tetička.

Malíř prý, chtěl-li se dostat do nebe, měl jít po schodech, které sám namaloval, po nichž však nikdo nemohl vystupovat. To však prý bylo jen prohřešení proti perspektivě. Chtěl-li do nebe divadelní strojník, měl prý, chudák, do kuropění přestěhovat na náležité místo všechny rostliny a budovy, které s velkými potížemi postavil do zemí, kam nepatřily. Pan Hrubeš se měl raději starat o to, aby se do nebe dostal sám. Ale co vyprávěl o obsazení v komediích, tragediích, ve zpěvohrách i baletu! To byla opravdu nejčernější pomluva páně Hrubešova či Hrubiánova. Věru že nezasluhoval dostat se do provaziště. Tetička ani nechtěla jeho slova opakovat. A to všechno prý už je sepsáno, řekl Hrubián, a až umře a bude pod drnem, může se to tisknout, ale dřív ne! Za živa prý se roztrhat nedá!

Jen jednou se tetička ve svém chrámu blaženosti ? totiž v divadle ? octla ve velkých rozpacích. Bylo to jednoho ponurého zimního dne, takového, jaký má pouze dvě hodiny. Mrzlo a padal sníh, ale teta do divadla musela. Dávali tehdy ,Heřmana z Unny? a k tomu ještě malou operu, velký balet, prolog i epilog. Dalo se tedy očekávat, že se představení protáhne dlouho do noci. Tetička tam nesměla chybět. Její nájemník jí půjčil pár důkladných bot, podšitých navrch i vevnitř kožešinou, které jí sahaly až skoro ke kolenům.

Tetička vstoupila do své divadelní lóže. Boty byly teplé, tak si je nechala na sobě. Tu se však strhl pokřik ,hoří!? A z jedné kulisy a z provaziště se vyvalil dým. Nastalo velké zděšení. Lidé se řítili ven. Tetička však zůstala v lóži poslední ? říkávala ?druhý balkon vlevo, odtud se dekorace nejlépe vyjímají, protože jsou postaveny tak, aby byly nejlépe vidět s královské strany ?? nu, a teď tedy chtěla ven; ale lidé, kteří utekli před ní, zabouchli ve strachu a z nerozvážnosti dveře a tetička tam teď seděla a nemohla se dostat ani ven, ani dovnitř ? totiž do sousední lóže, protože zábradlí bylo příliš vysoké. Volala, ale nikdo ji neslyšel. Podívala se dolů, na balkon pod sebou. Nikdo tam nebyl a bylo to tak nízko, tak blizoučko. Tetička se ve své úzkosti cítila mladá a lehká. Už už chtěla seskočit. Jednu nohu se jí opravdu podařilo dostat přes zábradlí, druhou měla ještě na sedadle. Byl na ni úchvatný pohled, jak tam seděla koňmo a pěkně se vyjímala ve své květované sukni, kývajíc jednou nohou v obrovské botě přes zábradlí. Když ji tak lidé zpozorovali a také uslyšeli, zachránili ji před uhořením, neboť divadlo nehořelo.

To byl tetiččin nejpamátnější večer v životě, jak vyprávěla, a byla ráda, že se sama nemohla vidět, neboť by byla jistě zemřela studem.

Její dobrodinec ze strojovny, pan Sivertsen, k ní přicházel každou neděli; ale od neděle do neděle bylo vždy tak dlouho. Teta si proto poslední dobou vzala v týdnu strávníčka ,na zbytky?, to jest dítě, které dostávalo, co toho dne zbylo od oběda. Byla to holčička z baletu, která se také potřebovala někde najíst. Vystupovala už i jako páže, avšak její nejtěžší úlohou byly zadní nohy lva v ,Kouzelné flétně?. Ale teď už vyrostla na přední nohy. Za ty dostávala sice jen tři marky, kdežto zadní nohy jí vynášely celý říšský tolar, ale tam zase musela chodit shrbená a sotva lapat po vzduchu. Tetičce se to všechno zdálo velmi zajímavé.

Tetička si zasluhovala žít, pokud bylo divadlo divadlem, ale tak dlouho to přece jen nevydržela. Také nezemřela v divadle, ale, jak se sluší a patří, v posteli. Její poslední slova byla ostatně velmi zajímavá, neboť se ptala: ?Co se hraje zítra??

Po její smrti zbylo asi pět set tolarů. Soudíme tak z úroků, které činí dvacet tolarů. Ty tetička odkázala jedné hodné staré slečně bez příbuzných. Každý rok se z nich mělo předplatit jedno místo na druhém balkonu vlevo na sobotní představení, protože v ten den prý dávají nejlepší hry. Poživatelka odkazu měla jen jednu povinnost: jít každou sobotu do divadla a vzpomenout si na tetičku odpočívající v hrobě.

To bylo tetiččino náboženství.