Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Stříbrný groš

(Andersen Hans Christian)

Byl jednou jeden groš, lesklý a zbrusu nový, že se celý leskl. Skákal a zvonivě jásal: ?Sláva, teď se dostanu do širého světa!? A dostal se tam.

Dítě ho pevně drželo v teplých ručkách a lakomec v chladných vlhkých prstech. Starší lidé ho mnohokrát obraceli, zatím co mládež ho vždycky zase udala dál. Byl to stříbrný groš, obsahoval jenom velmi málo mědi a byl už celý rok ve světě, to znamená, že putoval po zemi, kde ho razili. Potom se dostal na cestu za hranice jako poslední peníz domácí měny, který zbyl v peněžence cestujícího. Ten ani nevěděl, že ho mezi penězi má, až se mu náhle dostal mezi prsty.

?Podívejme, mám tu ještě groš z domova,? řekl, ?ten může jet na cestu se mnou!? A groš zvonil a skákal radostí, když se zase octl v peněžence. Ležel tam mezi cizími druhy, kteří přicházeli a odcházeli, jeden vždycky uvolnil místo druhému. Groš z domova však zůstával v peněžence stále, a to bylo vyznamenání.

Nyní uplynulo již několik týdnů a groš se dostal již daleko do světa, aniž věděl, kde zrovna je. Od ostatních mincí slyšel, že jsou francouzské a italské. Jeden peníz říkal, že jsou v tomhle městě, jiný zase, že v onom, ale groš si to nedovedl nijak představit. Nikdo přece nespatří svět, když je stále v peněžence, a tam byl náš groš. Jak tam však jednoho dne ležel, povšiml si, že peněženka není zavřená. Tak se tedy připlížil až k otvoru, aby se podíval trochu ven. Neměl to ovšem dělat, ale byl zvědavý, a to se nevyplácí. Vyklouzl do kapsy u kalhot, a když cestující večer peněženku vyndal, ležel groš ještě v kapse. Pak se dostal s ostatními kusy oděvu na chodbu, kde hned vypadl na podlahu. Nikdo ho neslyšel, nikdo ho neviděl.

Ráno se octly šaty zase v pokoji, cestující si je oblekl a odjel. Groš však neodjel s ním, byl nalezen a měl opět vykonávat svoji službu. S třemi jinými mincemi se dostal do oběhu.

?Je docela příjemné, porozhlédnout se po světě,? myslil si groš, ?poznat jiné lidi a jiné zvyky.?

?Co to je za groš?? ozval se v téže chvíli něčí hlas. ?To přece není naše měna! Ten je falešný! Není k ničemu!?

Nu, teď začíná příběh našeho groše, jak jej později vyprávěl.

?Falešný! Není k ničemu! To mnou otřáslo,? povídal groš. ?Věděl jsem, že jsem z poctivého stříbra, že mám dobrý zvuk a pravou ražbu. Jistě se zmýlili, to jistě nemyslili mne ? jenomže přece myslili! O mně říkali, že jsem falešný, já jsem nebyl k ničemu! ,Ten musím udat někde potmě,? povídal muž, kterému jsem patřil, a pak mne potmě vydal a zase jiný mi za denního světla spílal ? ,Falešný, bezcenný, musíme se ho zase zbavit!??

A groš se třásl mezi prsty, kdykoliv ho někdo měl podstrčit jako pravý peníz, platný v zemi.

?Já ubohý groš, co je mi platné všechno moje stříbro, moje cena a ražba, když to všechno nemá žádný smysl! Každý má ve světě cenu podle toho, co si o něm svět myslí. Jaký strašný pocit musí v někom vzbudit špatné svědomí, když se někam plíží po cestě zla, když mně, naprosto nevinnému, je takhle jenom proto, že tak vypadám! ? Kdykoliv mne někdo vytáhl z kapsy, hrozil jsem se očí, které se na mne měly podívat. Věděl jsem, že mne odmítnou a hodí na stůl, jako bych byl lží a podvodem.

Jednou jsem se dostal k ubohé, chudičké ženě, která mě dostala za celodenní dřinu. Ale teď se mě nemohla vůbec zbavit, nikdo mě nechtěl, byl jsem pro ni hotové neštěstí.

,Tak tedy musím tím penízem někoho ošidit,? povídala. ,Nemohu si dovolit schovávat falešný groš. Bohatý pekař ho dostane, tomu to bude vadit nejméně, ale přece jen se tak dopouštím bezpráví.

Ted1 abych ke všemu ještě tížil ženino svědomí,? povzdychl si groš. ?Což jsem se na stará kolena skutečně tak změnil?

A žena šla k bohatému pekaři, který ovšem příliš dobře znal běžné mince. Nesměl jsem tam ani zůstat ležet, hodil mě ženě do obličeje. Nedostala za mne chléb, a mne hluboce zarmoutilo, že mě vůbec vyrazili, abych takhle působil lidem příkoří. A to jsem býval za mlada veselý a jistý sám sebou, hrdý na svoji hodnotu a pravou ražbu. Teď mě posedla nesmírná melancholie, jakou jen může pocítit ubohý groš, který nikdo nechce. Ale žena mě vzala zase s sebou domů, s něhou si mě prohlížela, klidně a laskavě. ,Ne, nikomu tě nedám, abych ho ošidila,? řekla. ,Udělám v tobě dírku, aby každý poznal, že nejsi správný peníz ? ale přece ? teď mě něco napadá ? jsi třeba peníz pro štěstí! Ano, tak tomu bude, to mě teď napadlo! Udělám v groši dírku, protáhnu tamtudy stužku a dám sousedovu děvčátku groš jako peníz pro štěstí.?

A udělala ve mně dírku; nikdy není příjemné, když v někom udělají díru, ale pro dobrý účel se leccos snese. Potom mnou provlékli stužku a stal jsem se jakousi medailí. Zavěsili mě malému děvčátku kolem krku a dítě se na mne usmívalo, líbalo mě, a já jsem celou noc spočíval na jeho teplých nevinných prsou.

Ráno mě vzala jeho matka mezi prsty, pohlédla na mne, a jak jsem brzo poznal, dělala to s jistým úmyslem. Vytáhla nůžky a stužku přestřihla.

,Groš pro štěstí!? povídala. ,Nu, to ještě uvidíme!? A položila mě do octa, až jsem zezelenal. Potom zalepila dírku, odřela mě trochu a potom šla za soumraku do loterní sběrny, aby si koupila los, který by jí přinesl štěstí.

Jak jsem byl sklíčený! Jak se ve mně všechno svíralo, jako bych se měl zlomit! Věděl jsem, že mi zase budou spílat falešných grošů a hodí mě nazpátek, a to ještě před všemi těmi šilinky a penízi, které mohou být hrdé na svůj líc i rub. Ale tomu jsem unikl. V loterní sběrně bylo tolik lidí a měli tolik práce, že jsem s cinknutím spadl do zásuvky mezi ostatní mince. Zda později někdo na los vyhrál, nevím, ale jedno vím, že už příští den mě poznali jako falešný groš, položili stranou a poslali zase do světa, abych věčně jen podváděl a podváděl. To se nedá vydržet, když je někdo poctivý, a to já si nemohu upřít.

Rok jsem takhle putoval z ruky do ruky a z domu do domu, všude mi spílali, nikde mě neviděli rádi. Nikdo ke mně neměl důvěru a já jsem nevěřil ani sobě, ani světu. Byla to zkrátka těžká doba.

Tu přišel jednoho dne cestující. Chtěli ho samozřejmě ošidit a podstrčili mě za pravou minci. Byl dosti důvěřivý, aby mě pokládal za běžnou minci, ale když mnou chtěl zaplatit, hned jsem zase uslyšel křik: ,Neplatí! Je falešný!?

,Dostal jsem ho jako pravý,? řekl muž a pozorně se na mne podíval; tu se mu rozzářila tvář v úsměv, jak se nikdy nestalo, když se na mne někdo důkladněji podíval. ,Ale copak to je!? zvolal. ,Vždyť to je jedna z mincí naší země, pravý poctivý groš z domova, do kterého někdo provrtal dírku a který každý pokládá za falešný. To je dobré! Tebe si schovám a vezmu si tě s sebou domů!?

Zachvěl jsem se radostí, muž mne nazval pravým, poctivým grošem, a měl jsem se vrátit domů, kde mě každý pozná a bude vědět, že jsem z poctivého stříbra a dobré ražby. Nejraději bych byl zajiskřil radostí, ale to nepatří k mým vlastnostem, z oceli mohou létat jiskry, ale ze stříbra ne.

Zabalili mě do tenkého bílého papíru, abych se nepomíchal s ostatními mincemi a neztratil, a jenom při slavnostních příležitostech, když se spolu setkali krajané, mě ukazovali a nadmíru příznivě o mně mluvili. Říkali o mně, že jsem zajímavý; a je věru zábavné, že se někdo stane zajímavým, aniž promluví jediné slovo.

A pak jsem se vrátil domů! Veškerá moje bída pominula, začala doba radosti, vždyť jsem byl z dobrého stříbra, měl jsem poctivou ražbu a vůbec mi neuškodilo, že do mě vyvrtali dírku jako do falešné mince; to přece nevadí, když víme o své pravosti! Je třeba vytrvat. Každý dosáhne časem svého práva! To je moje víra!? povídal groš.