Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Šňůra perel

(Andersen Hans Christian)

Železnice v Dánsku spojuje zatím jenom Kodaň s Korsorem, ale ta dráha je šňůrou perel, jakých má ostatní Evropa celou řadu. Tam se jmenují nejkrásnější perly Paříž, Londýn, Vídeň, Neapol. ? Ale přesto leckdo prohlásí, že nikoliv tato velká města jsou jeho nejkrásnější perlou, nýbrž ukáže na maličké nevýznamné místo, kde má svůj domov, kde bydlí jeho drazí. Ba, často je to jenom jeden jediný dvorec, jeden domek, schovaný v zeleném křoví, bod, který se jen mihne kolem, když se po kolejích žene vlak.

1

Kolikpak perel máme na šňůře z Kodaně do Korsoru? Podíváme se na šest, kterých si většina jistě povšimne, neboť staré vzpomínky a poesie sama obdarují tyto perly takovým leskem, že zasvítí i do naší duše.

Blízko kopce se zámkem Frederika VI. ? domovem Oehlenschlägerova dětství ? svítí z lesa mezi stromy na jihu jedna z perel, které se říkalo chaloupka Filemona a Baucidy, to znamená domov dvou rozmilých stařečků. Tam bydlil Rahbek se svou ženou Kammou. Tady se pod pohostinnou střechou domku sjížděli všichni významní lidé ducha po jeden lidský věk, jezdívali tam z rušné Kodaně, byl tam pravý domov ducha. A dnes! Neříkejte ?ach, jaká změna!? ? ne, ještě to je domov ducha, skleník, v němž žije odumírající rostlina! Poupě, které němá dost sil, aby se rozvilo, přece jen v sobě skrývá lístky květu i budoucí semínka. Slunce ducha svítí do tohoto domova ducha, chráněného před světem, osvěžuje a probouzí k životu. Paprsky okolního světa pronikají očima až do neprozkoumatelných hlubin duše. Pošetilcův domov, obklopený lidskou péčí, je posvátným místem, skleníkem pro hynoucí květinku, která rozkvete, až bude přesazena do boží zahrady. Lidé nejslabšího ducha se teď scházejí v domku, kam kdysi docházeli lidé ducha největšího a nejsilnějšího, kde si sdělovali svoje myšlenky a povznášeli se k výšinám ? a ještě nyní se povznáší vzhůru plamen duše v chaloupce Filemona a Baucidy.

Před námi leží Roskilde, město královských hrobů u Hroarova pramene; útlé kostelní věže se tyčí nad nízkým městem a odrážejí se v Isefjordu. Tady si najdeme jenom jediný hrob a podíváme se na něj v záři perel. Nebude to hrob mocné královny severské unie Markéty, to ne. Ten hrob je na hřbitově, kolem jehož bílé zdi těsně letíme. Nad králem varhan a obnovitelem dánské romance, který tu odpočívá, leží nevelký kámen. Melodiemi se staly v naší duši pověsti, které jsme slýchali, v nichž ?valily se jasné vlny? a ?bydlil jeden král v Lejre?. Roskilde, město královských hrobek, v tvé perle se podíváme na malý hrob, kde v kameni je vytesána lyra se jménem Weyse.

Teď přijedeme k Sigerstedu u města Ringstedu. V říčce je málo vody, žluté obilí teď roste na místech, kde kdysi přistál Hagbarthův člun, nedaleko od komnaty panenské Signe. Kdo by neznal pověst o Hagbarthovi visícím na dubu a o plamenech, které zachvátily komnatu mladičké Signe, onu pověst o velké lásce.

Nádherné Sorö ve věnci lesů,? tiché klášterní městečko, které se díváš do světa skrze stromy, porostlé mechem! Tvůj mladistvý pohled zalétá od akademie přes jezero až na světovou silnici, kde si odfukuje lokomotiva, letící lesem. Sorö, perlo básnictví, ty máš ve svých zdech Holbergův prach! Jako mohutná bílá labuť u hlubokého lesního jezírka leží tvůj zámek učenosti u jezera, a na cestě k němu svítí ? tam také zalátají naše zraky ? jako bílý ptačinec na půdě lesa bílý domeček. Zbožné zpěvy odtamtud zaznívají a šíří se po celé zemi, slova se tam ozývají, sám rolník jim naslouchá a poznává v nich dávné časy. Zelený les a ptačí zpěv patří nerozlučně k sobě, stejně tak i jména Sorö a Ingemann.

A dál do Slagelse ?! Copak se asi tady zrcadlí v záři perly? Zmizel klášter Antvorskov, zmizely bohaté sály zámku, dokonce i jeho jediné křídlo, stojící o samotě. Přesto však tam stojí stará památka, znovu a znovu obnovovaná, dřevěný kříž na návrší, kde v době legendy procitl kněz ze Slagelse, svatý Anders, když tam byl přenesen za jedinou noc z Jerusalema.

Korsor ? tady ses narodil ty, u něhož

?? s žertem vážnost snoubí
v písních svých Knud Sjaellandsfar.?

Ty mistře vtipného slova! Rozpadající se staré hradby z opuštěné již pevnosti jsou nyní posledními zbylými svědky domova tvého dětství. Když zapadá slunce, ukazují jejich stíny k místu, kde stál tvůj rodný domek. Když jsi byl malý, stál jsi na těchto hradbách a díval ses na návrší ostrova Sprogö, odtamtud jsi viděl, jak ?měsíc klouže za ostrov?, a vylíčil jsi to v nesmrtelné básni, stejně jako jsi později opěvoval hory ve Švýcarsku. Ty, který jsi cestoval labyrintem světa a poznal, že ?

?? nikde růži nenajdeš tak rudou,
a nikde trny méně pichlavé,
a nikde peřiny, jež měkké budou
tak jako ty, jež znalo dětství tvé.?

Skvělý básníku dobré nálady, uvijeme ti věnec z mařinky, hodíme jej do moře a vlny jej zanesou ke Kielskému fjordu, na jehož břehu je uložen tvůj prach. Ten věnec ti přinese pozdrav od mladého pokolení, z tvého rodného města Korsoru, kde šňůra perel končí.

2

?Z Kodaně do Korsoru je to opravdová šňůra perel,? povídala babička, když slyšela, jak jí čtou to, co jste právě čtli sami. ?Pro mne to je řada perel, a tak tomu bylo i před čtyřiceti lety,? řekla. ?Tenkrát jsme ještě neměli parní stroje, potřebovali jsme dny na cestu, na kterou dnes stačí hodiny. Bylo to v roce 1815, tenkrát mně bylo jednadvacet roků. Byl to krásný věk! Ačkoliv ke třicítce, to je potom také krásný věk, takový požehnaný! ? Vypravit se do Kodaně, kterou jsme pokládali za město všech měst, byla za dnů mého mládí jiná událost než teď. Moji rodiče chtěli po dvaceti letech zase Kodaň navštívit a já jsem měla jet s nimi. Léta se o té cestě mluvilo, a teď se měla doopravdy uskutečnit. Zdálo se mi, že začne docela nový život ? a svým způsobem pro mne tenkrát nový život začal.

Dlouho se šilo a balilo, a když jsme konečně měli vyrazit na cestu, co dobrých přátel se s námi přišlo rozloučit a popřát nám šťastnou cestu, vždyť to byla do Kodaně taková dálka! Brzo dopoledne jsme vyjeli z Odense v lehkém otevřeném kočáře. Z oken v ulici na nás mávali známí skoro po celou cestu městem, až jsme projeli Svatojörgenskou bránou. Bylo krásně, ptáci zpívali, odevšad zářila radost, skoro jsme zapomněli, že nás čeká obtížná, dlouhá cesta do Nyborgu. Tam jsme přijeli k večeru. Poštovní vůz přijel až pozdě v noci a na něj také čekala převozní loď. Na tu jsme vstoupili. Teď jsme viděli širou hladinu, klidnou, kam jen oči dohlédly. V šatech jsme ulehli a spali. Když jsem se ráno probudila a vyšla na palubu, neviděla jsem kolem sebe vůbec nic, taková se udělala mlha. Slyšela jsem, jak kokrhají kohouti, poznala jsem, že slunce už vyšlo, bylo slyšet hlas zvonů. Kdepak to asi jsme, pomyslila jsem si. Mlha se rozptýlila a my jsme ještě pěkně čekali před Nyborgem. Později začal trošku foukat vítr, ale my jsme se pustili proti němu. Loď křižovala sem a tam, a nakonec jsme šťastně připluli do Korsoru. Bylo něco přes jedenáct hodin v noci, ty čtyři míle nám trvaly dvaadvacet hodin.

Bylo docela příjemné vystoupit zase na pevninu, ale v městě bylo tma, svítilny hořely jenom špatně a mně se všechno zdálo tak nesmírně cizí, vždyť jsem nikdy nebyla v jiném městě kromě Odense.

?Podívejte se, tady se narodil Baggesen,? povídal můj otec, ?a tady žil Birckner.?

Zdálo se mi, jako by se staré město s malými domečky najednou prosvětlilo a zvětšilo, a kromě toho jsme byli rádi, že máme pod nohama pevnou zemi. Ani jsem nemohla v noci usnout, když jsem toho za ty dva dny tolik spatřila a prožila.

Ráno jsme musili časně vstávat, čekala nás špatná cesta do Slagelse s hroznými kopci a mnoha děrami. Ani za Slagelse se cesta nijak nezlepšila, a my jsme měli dost naspěch, abychom se ještě včas dostali k Račímu domku a odtamtud ještě za dne do Sorö, kde jsme chtěli navštívit mlynářova Emila, jak jsme mu říkali. Ano, to byl váš dědeček, můj nebožtík muž, probošt, který tenkrát studoval v Sorö a zrovna složil druhou zkoušku.

Po poledni jsme se dostali k Račímu domku, to bylo tenkrát vybrané místo, nejlepší hostinec na celé cestě a kolem ta překrásná krajina. Nu, jistě budete všichni souhlasit, že tam je překrásná krajina dodnes. Zdatná hostinská tam byla, paní Plambeková, a všechno tam zrovna svítilo čistotou. Na stěně visel za sklem Baggesenův dopis, jí adresovaný, to už přece stálo za podívanou! Mně se zdálo, že to je významná památka. ? A potom jsme jeli do Sorö a setkali se tam s Emilem. Můžete si představit, že měl radost, když nás spatřil, a my že jsme se zaradovali, když jsme viděli jeho, byl tak milý a pozorný. S ním jsme se šli podívat na Absolonův hrob a Holbergovu rakev a viděli jsme tam také staré nápisy mnichů; potom jsme si zajeli po vodě k ,Parnasu?, a to byl nejkrásnější večer, na který se pamatuji! Věru si myslím, že kdyby se mělo někde ve světě básnit, musilo by to být rozhodně v Sorö, v míru přírody a s její krásou kolem. Potom jsme kráčeli za svitu měsíce ,Stezkou filosofů?, jak se jí říká, nádhernou opuštěnou cestou podél jezera, která vede na silnici, k Račímu domku. Emil zůstal s námi na večeři a otec i matka říkali, že teď velmi zmoudřel a dobře vypadá. Sliboval nám, že do pěti dnů bude v Kodani u rodičů a setká se zase s námi, vždyť byly svatodušní svátky. Chvíle v Sorö a u Račího domku, ty věru patří k nejkrásnějším perlám mého života. ?

Příštího rána jsme se vydali na cestu velmi brzo, protože do Roskilde bylo daleko a musili jsme tam přijet tak brzo, abychom si mohli prohlédnout kostel a aby otec mohl večer navštívit starého přítele ze školy. Také se nám to podařilo a v Roskilde jsme přenocovali. A druhého dne jsme také přijeli do Kodaně, ale až k polednímu, protože to byl nejhorší kus cesty, nejvíc rozježděná silnice. Na cestu z Korsoru do Kodaně jsme potřebovali skoro tři dny, dneska to trvá tři hodiny. Perly se dnes nestaly cennější, to není ani možné, ale šňůra je teď nová a nadmíru zajímavá. S rodiči jsem pobyla v Kodani tři neděle, s Emilem jsme tam byli plných osmnáct dní, a když jsme se vraceli na Fyn, jel s námi až do Korsoru. Tam jsme se spolu ještě před rozloučením zasnoubili. Tak tedy jistě pochopíte, že taky já mám pro cestu z Kodaně do Korsoru pojmenování ,šňůra perel?.

Když potom Emil dostal místo u Assensu, vzali jsme se. Často jsme mluvili o cestě do Kodaně a o tom, že se tam ještě podíváme, ale pak se narodila vaše maminka a potom další děti a musila jsem se o moc věcí starat a pečovat, a když potom náš tatínek povýšil a stal se proboštem, nu, měli jsme hodně radosti a požehnání, ale do Kodaně jsme se nedostali. Nikdy jsem se tam už nepodívala, i když jsem se o tom hodně napřemýšlela a namluvila, a teď jsem už moc stará a nemám to zdraví, abych jela po železnici. Ale z železnice mám radost, to ano, je to pravé požehnání! Teď se dostanete aspoň vy rychleji ke mně. Teď už není z Kodaně do Odense o moc dále, než bylo za mého mládí z Odense do Nyborgu! Dneska byste mohli dojet do Itálie za stejnou dobu, jakou nám trvala cesta do Kodaně! To je přece něco! ? Ale já přece jen zůstanu doma, ať si cestují jiní, ať si oni přijedou za mnou. Neměli byste se smát, že tu jenom takhle sedím, mám před sebou teď jinou velkou cestu, větší než je vaše a rychlejší než po železnici. Až mě Pánbůh zavolá, pojedu k dědečkovi, a až vy tady vykonáte svůj úkol a potěšíte se tímhle požehnaným světem, tak vím, že tam přijdete za námi. A až tam spolu budeme rozmlouvat o svých dnech na zemi, věřte mi, děti, že potom řeknu, jako říkám teď: ?Z Kodaně do Korsoru je to věru učiněná šňůra perel.?