Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Sněhulák

(Andersen Hans Christian)

?Jaká je nádherná zima, až ve mně praští!? liboval si sněhulák. ?Opravdu, takový ostrý vítr, když se do tebe zakousne, ten ti dovede vdechnout život! A jak na mne tamhleta výheň civí!? ? Ta výheň, to bylo slunce, zrovna zapadalo. ?Neudělám jí tu radost, ani nemrknu, však já si své kusy udržím.?

Měl totiž místo očí dva velké trojhranné kusy tašek. Ústa byla z kusu starých hrábí, takže měl i zuby.

Zrodil se za jásotu chlapců, pozdravovalo ho zvonění rolniček a práskání bičem nad saněmi.

Slunce zapadlo a vyšel úplněk, kulatý a velký, krásně zářil v modrém vzduchu.

?A tu ji máme zase s druhé strany!? zvolal sněhulák. Domníval se, že se to znova objevilo slunce. ?Tomu civění jsem ji odnaučil! Teď ať si tam jen visí a pěkně svítí, abych na sebe dobře viděl. Kdybych jen věděl, jak se to dělá, když se člověk chce hnout s místa! Tak rád bych se pohyboval! Kdybych to dovedl, šel bych se teď klouzat na led, jako jsem viděl klouzat se chlapce. Ale když já nedovedu běhat.?

?Pryč! Pryč!? štěkal starý hlídací pes. Trochu chraptěl, to měl od té doby, co přestal být rodinným psíkem a co přestal líhat pod pecí. ?Však ono tě slunce naučí běhat! Viděl jsem, jak to bylo loni s tvým předchůdcem a předtím s jeho předchůdcem. Pryč! Pryč! Pryč jsou všichni.?

?Nerozumím ti, příteli,? pravil sněhulák. ?To jako tamta nahoře že mě naučí běhat?? (Myslil tím měsíc.) ?Inu, prve, když jsem se na ni upřeně díval, běžela opravdu pěkně, a teď se sem vkradla zase s druhé strany.?

?Ty taky vůbec nic nevíš!? pravil hlídací pes. ?Však tě také teprve nedávno postavili! To, co vidíš nyní, se jmenuje měsíc, to, co zapadlo, bylo slunce. Objeví se zase zítra ráno, určitě tě naučí běžet do hradebního příkopu. Budeme mít brzy změnu počasí, cítím to v levé zadní noze, loupe mě v ní. Určitě se počasí změní.?

?Nerozumím mu,? říkal si sněhulák, ?ale mám takový pocit, že v tom, co říká, je něco pro mne nepříjemného. Ta výheň, která na mě civěla a potom zapadla a kterou on nazývá sluncem, ta jistě není mým přítelem.?

?Pryč! Pryč!? zaštěkal hlídací pes, třikrát se otočil kolem vlastního ocasu, a pak zalezl do boudy, chtělo se mu totiž spát.

Nastala opravdu změna počasí. Ráno ulehla na celou krajinu hustá vlhká mlha a zdvihla se až ve dne. Vál ledový vítr, mráz důkladně zesílil, ale jaký to byl nádherný pohled, když vyšlo slunce! Všechny stromy a keře byly pokryty jinovatkou. Byl to jako celý les bílých korálů, jako by všechny větve byly obsypány zářivě bílými květy. Nesmírné množství drobných větviček, které v létě nebylo pro spoustu listí vůbec vidět, nyní zcela patrně vynikalo, každá zvlášť. Bylo to jako jemná krajka, tak zářivě bílá, jako by se z každé haluzky rozléval bílý lesk.

Smuteční vrba se pohybovala ve větru, byl v ní život, tak jako bývá ve stromech v létě. Byla to úžasná nádhera! A když pak svítilo slunce, ach, jak se to všechno blyštělo, jako by to bylo poprášeno diamantovým práškem. Na širé sněhové pláni se třpytily velké diamanty, nebo ses také mohl domnívat, že tam planou nesčetná malá světélka, ještě bělejší než bílý sníh.

?Je to úžasná nádhera,? řekla mladá dívka, která spolu s mladým mužem vyšla do zahrady. Zastavili se zrovna u sněhuláka a dívali se na zářící stromy. ?V létě nemůže být nic tak krásného!? pravila a oči jí při tom zářily.

?A takového chlapíka, jako je tenhleten, teprve v létě nemáme,? řekl mladý muž a ukázal na sněhuláka. ?Je opravdu znamenitý.?

Mladá dívka se smála, pokynula přátelsky sněhulákovi a odtančila pak se svým přítelem po sněhu, který pod nimi chrupal jako naškrobený.

?Kdo byli ti dva?? zeptal se sněhulák hlídacího psa. ?Ty jsi na dvoře déle než já, znáš je??

?Jakpak ne?, řekl hlídací pes. ?Ona mě hladívá a on mi dává kosti s kusy masa. Ty já nikdy nekousnu.?

?Ale co jsou zač?? ptal se sněhulák.

?Snoubenci!? řekl hlídací pes. ?Odstěhují se do psí boudy a budou spolu hryzat jednu kost. Pryč! Pryč!?

?Mají ti dva zrovna takové postavení jako ty a já?? optal se sněhulák.

?Ale kdež, patří přece k panstvu!? pravil hlídací pes. ?Člověk toho ví opravdu žalostně málo, když se narodil teprve včera. Vidím to na tobě! Zato já už mám svá léta a vyznám se tu, znám tady na dvoře všechny! A byly doby, kdy jsem nestál takhle v mrazu a nebyl jsem uvázaný na řetězu. Pryč! Pryč!?

?Mráz je skvělý!? odporoval sněhulák. ?Vyprávěj, vyprávěj! Ale neřinči řetězem, vždycky mně z toho praská v celém těle.?

?Pryč! Pryč!? zaštěkal hlídací pes. ?To jsem byl tenkrát ještě štěně, malé rozkošné štěňátko, tak mi alespoň říkali. Líhal jsem ve dvorci na sametové stoličce, někdy dokonce i urozenému panstvu na klíně.

Líbali mě na čumáček a utírali mi packy vyšívaným kapesníčkem. Říkali mi ?Krasavec? a ?Mazlíček?. Ale pak jsem vyrostl a byl jsem jim příliš velký. A tak mě dali hospodyni. Dostal jsem se do sklepního bytu! Můžeš do něho nahlédnout zrovna odtamtud, kde stojíš. Uvidíš komoru, kde já jsem byl pánem. Ano, byl jsem u hospodyně pánem. Bylo to snad podřadnější místo než tam nahoře, ale bylo tu mnohem pohodlněji. Děti mě nemačkaly a netahaly jako tam u těch pánů. Měl jsem stejně dobré žrádlo jako předtím a bylo ho ještě mnohem víc! Měl jsem svou vlastní podušku a pak tam byla pec, taková pec, to je v tuhletu dobu nejkrásnější věc na tomto světě! Zalezl jsem si až docela pod ni, úplně jsem tam zmizel. Ach, o té peci snívám ještě dnes. Pryč! Pryč!?

?Je pec opravdu tak krásná?? zeptal se sněhulák. ?Podobá se mi??

?Pec je pravý opak tebe! Je černá jako uhel! Má dlouhý krk s mosazným bubnem. Žere palivo, až jí oheň vychází z úst. Lehni si vedle ní, a pak teprve uvidíš, jak je to nesmírně příjemné! Nahlédni tam oknem odtamtud, kde stojíš, a uvidíš ji!?

A sněhulák se podíval a opravdu spatřil černý, vyleštěný předmět s mosazným bubnem. Zespoda vyzařoval oheň. Sněhulákovi přišlo tak nějak divně u srdce, cítil něco, co si sám nedovedl vysvětlit. Zmocnilo se ho cosi, co neznal, ale co znají všichni lidé, když nejsou sněhuláky. ?A proč jsi ji opustil?? zeptal se sněhulák. Měl takové tušení, že pec je určitě ženského rodu. ?Jak jsi mohl opustit takové místo??

?Byl jsem k tomu přece donucen,? pravil hlídací pes. ?Vyhodili mě a uvázali tady na řetěz. Kousl jsem nejmladšího mladého pána do nohy, protože mi odstrčil kost, kterou jsem ohryzával. Povídám si: kost za kost! Ale tomu oni nechtěli vůbec rozumět, a tak jsem od té doby tady na řetězu a ztratil jsem svůj jasný hlas, poslyš, jak chraptím: pryč! pryč! A tak byl konec krásnému životu.?

Sněhulák už neposlouchal. Pořád se díval do sklepního bytu hospodyně, do její světnice, kde stála pec na čtyřech železných nohách, veliká jako sněhulák.

?Tak divně to ve mně praská,? řekl. ?Copak se nikdy nedostanu dovnitř? Je to takové nevinné přání a naše nevinná přání se přece musí splnit. Je to mé největší přání, jediné přání, a bylo by skoro nespravedlivé, kdyby nedošlo splnění. Musím dovnitř, musím se k ní přivinout, i kdybych měl rozbít okno.?

?Tam se nikdy nedostaneš!? řekl hlídací pes. ?A kdyby ses k peci dostal, byl bys hned pryč!?

?Jsem už beztoho celý pryč,? pravil sněhulák. ?Zdá se mi, že se rozpadávám.?

Celý den se sněhulák díval do okna. V soumraku byla světnice ještě lákavější. Z pece to zářilo tak přívětivě, jak nezáří měsíc ani slunce, ne, tak dovede zářit jenom pec, když je v ní naloženo. Kdykoliv někdo vyšel dveřmi, vyšlehl plamen, takový už byl jeho zvyk. Sněhulákova bílá tvář zahořela silnou červenou září a také jeho hruď byla zalita červeným světlem.

?Už to nevydržím,? řekl sněhulák. ?Jak jí to sluší, když vyplázne jazyk!?

Noc byla velmi dlouhá, ale ne pro sněhuláka. Stál pohroužen do svých krásných myšlenek a ty myšlenky hned mrzly, až to praštělo.

Zrána byla sklepní okna zamrzlá, byly na nich nejkrásnější ledové květy, po jakých může sněhulák zatoužit, ale ty květy zakrývaly pec. Květy nechtěly roztát, a tak ji sněhulák nemohl vidět. Praskalo to a vrzalo, bylo zrovna takové mrazivé počasí, z jakého každý sněhulák musí mít velikou radost, ale náš sněhulák se neradoval. Mohl a vlastně měl být šťastný, ale šťastný nebyl, ochořel touhou po peci.

?To je pro sněhuláka zlá choroba,? pravil hlídací pes. ?Také jsem tou chorobou trpěl, ale přestál jsem ji. Pryč! Pryč! Budeme mít změnu počasí!?

A nastala změna počasí, začalo tát.

Tání přibývalo a sněhuláka ubývalo. Nic neříkal, nenaříkal si, a to je dobré znamení.

Jednoho rána se zhroutil. Tam, kde stál, zůstalo trčet do vzduchu něco jako násada od koštěte. Kolem té násady ho chlapci kdysi postavili.

?Teď už rozumím jeho touze,? pravil hlídací pes. ?Sněhulák měl v těle pohrabáč a ten se v něm hýbal. Ale teď je po všem. Pryč! Pryč!?

A brzy bylo také po zimě.

?Pryč, pryč!? štěkal hlídací pes a děvčátka na dvoře zpívala:

?Rozkvítej, mařinko rozmilá!
I ty, jívo, abys už rašila!
Kukačko, skřivánku, přijď a pěj,
únore, s koncem nám jaro dej!
Taky si zazpívám: kuku! kvivít!
Sluníčko, pojď nás už navštívit!?

Teď už si na sněhuláka nikdo nevzpomene.