Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Sněhová královna

(Andersen Hans Christian)

Nu, tak začněme. Až budeme na konci tohoto příběhu, budeme vědět víc, než víme teď. Byl totiž jeden zlý duch, jeden z nejhorších, byl to sám ďábel. Jednoho dne byl opravdu v dobré náladě, neboť udělal zrcadlo, které mělo tu vlastnost, že všechno dobré a krásné, co se v něm obráželo, mizelo v něm téměř do nicoty; ale co za nic nestálo a co vypadalo ohavně, to v něm důkladně vystoupilo a stalo se ještě ohavnějším.

PRVNÍ PŘÍBĚH, V NĚMŽ SE VYPRÁVÍ O ZRCADLE A O STŘEPECH

Nejkrásnější krajiny v něm vyhlížely jako vařený špenát a ti nejlepší lidé se v něm stali ošklivými nebo stáli na hlavě bez trupu a jejich tváře byly tak znetvořeny, že byly k nepoznání. A jestliže měl někdo jedinou pihu, mohl si být jist, že mu v zrcadle naběhne přes celý nos i ústa. To je náramně zábavné, říkal si ďábel. Jestliže něčí hlavou proběhla dobrá, zbožná myšlenka, v zrcadle se objevil úšklebek, až se duch-ďábel musil smát svému skvělému nápadu. Všichni, kdo chodili do čarodějnické školy - měl totiž svou čarodějnickou školu - všude vyprávěli, že se stal zázrak. Teď teprve je možné vidět - tak tvrdili - jak svět a lidé opravdu vypadají. Rozeběhli se po světě se zrcadlem a nakonec nebylo země ani člověka, aby v tom zrcadle nebyli znetvořeni. A tu chtěli zaletět dokonce až k nebesům, aby si dělali blázny z andělů a z Pánaboha. Čím výš se zrcadlem letěli, tím silněji se šklebilo, sotva je udrželi. Letěli stále výš a výše, blíž Bohu a andělům. A tu se zrcadlo ve svém ďábelském chechtotu tak hrozně otřásalo, že jim vyletělo z rukou a zřítilo se k zemi, kde se roztříštilo na stovky milionů, biliony a ještě více kousků. A tak právě natropilo ještě mnohem víc neštěstí než předtím. Neboť několik kousků bylo sotva větších než zrnko písku, a ty poletovaly v širém světě, a kde se dostaly lidem do očí, utkvěly v nich, a tak lidé viděli všechno obráceně nebo měli oči jen pro to, co kde bylo špatného. Každá částečka zrcadla podržela totiž v sobě tytéž síly, jaké mělo zrcadlo vcelku. Některým lidem se střípek zrcadla dostal dokonce do srdce, a pak to bylo opravdu zlé. Takové srdce bylo jako kus ledu. Několik kusů zrcadla bylo tak velkých, že se jich dalo použít jako okenních tabulí, ale takovým oknem nebylo záhodno dívat se na své přátele. Jiné kusy se dostaly do brýlí, a pak bylo zle, když lidé vzali brýle a chtěli se pořádně podívat a být spravedliví. Zloduch se smál, až se za břicho popadal, nádherně ho to při tom šimralo. Ale venku ještě poletovaly malé kousky skla. A teď poslouchejme!

DRUHY PŘÍBĚH O CHLAPEČKOVI A HOLČIČCE

Ve velikém městě, kde je tolik domů a lidí, že tam není dost místa, aby všichni mohli mít malou zahrádku, a kde se proto většina obyvatel musí spokojit s květinami v kořenáčích, tak v tom městě byly dvě chudé děti, které měly zahrádku jen o něco málo větší než takový kořenáč. Nebyli to bratr a sestra, ale měli se zrovna tolik rádi, jako kdyby jimi byli. Jejich rodiče bydlili hned vedle sebe. Bydlili ve dvou podkrovních světničkách. Tam, kde se střecha jednoho sousedícího domu dotýkala druhé a kde mezi hřebeny střech běžel okap, tam z každého domu vystupovalo malé okénko. Stačilo jen přehoupnout se přes okap, aby ses dostal z jednoho okna do druhého.

Rodiče měli každý před svým oknem velký dřevěný truhlík a v něm rostla zelenina, kterou potřebovali, a růžový keřík. V každém truhlíku byl jeden a dobře se mu dařilo. A tu rodiče napadlo postavit truhlíky napříč okapem tak, že sahaly skoro od okna k oknu a vypadaly skoro úplně jako dva záhony. Úponky hrášku splývaly s truhlíků a růžové keříky vyrážely dlouhé ratolesti, ovíjely se kolem oken a skláněly se k sobě. Vypadalo to téměř jako nějaká slavobrána ze zeleně a z květů. Protože truhlíky byly hodně vysoké a děti věděly, že na ně nesmí lézt, měly občas dovoleno vystoupit z okna k sobě a sedět na malých stoličkách pod růžemi. A tam se jim to náramně hezky hrálo.

V zimě byl ovšem takovému potěšení konec. Okna byla někdy docela zamrzlá. Ale tu děti nahřály na kamnech měďáky, položily horký měďák na zamrzlou tabuli, a tak si udělaly nádhernou vyhlídku, pěkně kulaťoučkou. A za tou vyhlídkou se koukalo rozmilé oko, jedno z každého okénka. To byli chlapeček a holčička. Chlapeček se jmenoval Kay a holčička se jmenovala Gerda. V létě se mohli jedním skokem dostat k sobě, v zimě musili napřed šlapat moc a moc schodů dolů a moc a moc schodů nahoru. Venku řádila chumelenice. "To se tam rojí bílé včeličky!" říkala stará babička.

"Mají také včelí královnu?" zeptal se chlapeček, neboť věděl, že mezi opravdovými včelami je taková královna.

"Mají!" odvětila babička. "Královna lítá tam, kde se rojí nejhustěji. Je z nich ze všech největší, a nikdy nezůstane klidně na zemi, vzlétne znovu do černého mračna. Mnohou zimní noc létá ulicemi města a nahlíží do oken, a tu okna tak divukrásně zamrznou, jako by to byly květiny."

"Ach ano, to jsme viděly!" řekly obě děti, a tak poznaly, že je to pravda.

"A může královna přijít sem k nám?" zeptala se holčička.

"Jen ať přijde!" pravil chlapeček. "Posadím ji na rozpálená kachlová kamna a ona roztaje."

Ale babička mu pohladila vlásky a vyprávěla jiné příběhy.

Večer, když malý Kay byl doma a již napůl svlečený, vylezl na stoličku u okna a vykukoval malým otvorem. Několik sněhových vloček před oknem spadlo a jedna z nich, ta největší, zůstala ležet na okraji jednoho truhlíku s květinami. Sněhová vločka rostla a rostla, až se z ní nakonec stala celá ženská postava, oděná do nejjemnějších bílých závojů, které byly jakoby složeny z milionů třpytivých vloček-hvězdiček. Byla velmi krásná a vznešená, ale z ledu, blyštivého, oslňujícího ledu - a přece byla živá. Oči jí zářily jako dvě jasné hvězdy, ale nebylo v nich klidu ani odpočinku. Zakývala hlavou směrem k oknu a pokynula rukou. Chlapeček se polekal a seskočil se stoličky, a tu jako by kolem okna přeletěl nějaký veliký pták.

Nazítří přišel tuhý mráz - a pak nastala obleva a potom přišlo jaro, slunce svítilo, zeleň vyrážela ze země, vlaštovky si stavěly hnízda, okna se otvírala a děti opět seděly ve své zahrádce vysoko u okapu nad všemi poschodími.

Růže kvetly toho léta tuze nádherně. Holčička se naučila písničku, a v té písničce se povídalo o růžích; a při těch růžích holčička myslila na svoje vlastní. A tu písničku zpívala chlapečkovi a on zpíval s ní:

My o růžích v údolí víme,
tam Ježíška uslyšíme.

A obě děti se držely za ruce, líbaly růže a dívaly se do jasného božího slunečního svitu a promlouvaly k němu, jako by v něm byl Ježíšek. Jak krásné to byly letní dny, jak radostné bylo sedávat spolu u čerstvých růžových keřů, které jako by nikdy nechtěly přestat kvést!

Kay a Gerda seděli venku a prohlíželi si obrázkovou knížku se zvířátky a ptáčky. A tu, hodiny na vysoké kostelní věži tloukly právě pět - Kay řekl: "Ach! To mě píchlo u srdce! A teď se mi něco dostalo do oka!"

Holčička ho vzala kolem krku. Kay mžoural očima. Ne, nic nebylo vidět.

"Myslím, že to je pryč!" řekl. Ale pryč to nebylo. Byl to právě jeden takový skleněný střípek, který odlétl od zrcadla, od toho kouzelného; však se na ně pamatujeme, na to ošklivé sklo, které způsobilo, že všechno velké a dobré, co se v něm zrcadlilo, se stalo malým a ošklivým, ale zlé a špatné důkladně vystoupilo a každá chyba se na všem hned stala patrnou. Chudák Kay, kousek se mu také dostal přímo do srdce. Mělo se mu už brzo změnit v kus ledu. Teď ho u srdce již nebolelo, ale sklo tam stále vězelo.

"Pročpak pláčeš?" ptal se Kay. "Vypadáš tak ošklivě! Vždyť mi nic neschází. Fuj!" zvolal najednou, "tahle růže je ožraná od červa! A podívej se, tamhleta je přece celá nakřivo! Je to vlastně několik ošklivých růží! Podobají se truhlíkům, v kterých rostou!" A tu kopl tvrdě do truhlíku a obě růže vytrhl.

"Kayi, co to děláš!" zvolala holčička. A když Kay viděl její zděšení, vytrhl ještě jednu růži a odběhl pak od svého okna i od malé hodné Gerdy.

Když za ním Gerda přišla s obrázkovou knížkou, řekl jí, že to je pro nemluvňata, a když babička vyprávěla pohádky, přicházel vždy s nějakým ale. Ano, dokonce se za ni schoval, nasadil si brýle a mluvil jako ona. Docela přesně ji napodoboval, a tak se mu lidé smáli. Brzy dovedl chodit a mluvit podle všech lidí v ulici. Vše, co u nich bylo nápadného a nehezkého, dovedl Kay napodobit, a tak lidé říkali: "Ten chlapec má opravdu znamenitou hlavu." Ale to dělalo sklíčko, které se mu dostalo do oka, a to, které mu zůstalo v srdci. Proto trápil dokonce i malou Gerdu, která ho měla z celé své duše ráda.

Jeho hry byly teď docela jiné než dřív, takové přemoudřelé. Jednoho zimního dne, kdy se sypaly sněhové vločky, přišel s velkou čočkou, nastavil cíp svého modrého kabátu a nechal na něj padat sněhové vločky.

"Podívej se teď do toho skla, Gerdo!" řekl, a každá vločka byla teď mnohem větší a vypadala jako nějaký nádherný květ nebo jako nějaká desíticípá hvězda. Byl to skvělý pohled.

"Pohled, jak je to podivuhodné!" pravil Kay. "To je mnohem zajímavější než opravdové květy! A není na nich jediné chybičky, jsou naprosto dokonalé - jenom když neroztají!"

Za chvíli přišel Kay s palčáky na rukou, sáňky měl na zádech a zakřičel Gerdě rovnou do uší: "Mám dovoleno sáňkovat na velikém náměstí, kde si hrají ostatní!" - a byl ten tam.

Tam na náměstí přivázali ti nejsmělejší chlapci svoje sáňky k sedlákovu vozu a pak se vezli dobrý kus cesty s ním. Bylo při tom náramně veselo. Když byli v nejlepším, přijely velké saně, byly celé natřeny bíle a seděl v nich někdo, zahalený do huňatého bílého kožichu a s bílou huňatou čapkou. Saně dvakrát objely náměstí a Kayovi se podařilo hbitě k nim přivázat svoje sáňky - a teď jel s nimi. Rychleji a rychleji ujížděly přímo do nejbližší ulice. Ten, kdo saně řídil, otáčel hlavu a kýval tak přívětivě na Kaye, jako by se spolu znali. Po každé když Kay chtěl své sáňky odvázat, pokynula mu ta osoba znovu, a tak Kay zůstal sedět. Vyjeli přímo z městské brány. Tu se začalo tak divoce chumelit, že chlapec neviděl na krok před sebe, jak ujížděli. A tak se rychle pustil provazu, aby se dostal od velkých saní. Ale nic to nepomáhalo, jeho sáňky držely pevně, šlo to s větrem o závod. Tu Kay křičel, hlasitě křičel, ale nikdo ho neslyšel a metelice řádila a saně letěly. Občas poskočily, bylo to, jako by ujížděly přes příkopy a přes ploty. Byl celý vyděšený, chtěl se pomodlit Otčenáš, ale mohl si vzpomenout jen na velkou násobilku.

Sněhové vločky byly větší a větší, nakonec vypadaly jako velké bílé kvočny. Najednou odlétly stranou, velké saně zastavily, a osoba, která v nich jela, povstala, její kožich a čapka byly ze samého sněhu. Byla to dáma, vysoká a štíhlá, zářivě bílá - Sněhová královna.

"Dostali jsme se hodně daleko," řekla. "Ale je to mráz! Schovej se do mého medvědího kožichu!" a posadila ho k sobě do saní, zabalila ho do kožichu, bylo to, jako by padl do sněhové závěje.

"Je ti ještě zima?" zeptala se ho a pak ho políbila na čelo. Ach! Bylo to políbení studenější než led, proniklo mu přímo k srdci, které přece bylo už způli kusem ledu. Bylo to, jako by měl zemřít - ale jen chvíli, pak mu to dělalo docela dobře. Pak už necítil chlad kolem sebe.

"Moje sáňky! Nezapomeň na moje sáňky!" na to si vzpomněl nejdříve. A ty sáňky byly přivázány k jedné z těch bílých kvočen a kvočna letěla za nimi se sáňkami na zádech. Sněhová královna políbila Kaye ještě jednou, a tu zapomněl na malou Gerdu, na babičku i na všechny tam doma.

"Teď už nedostaneš žádné políbení!" pravila královna, "neboť bych tě svými polibky usmrtila!"

Kay se na ni podíval. Byla tak krásná, že si moudřejší a spanilejší tvář nedovedl představit. Teď se mu nezdála být z ledu tak jako tenkrát, když seděla před oknem a kývala na něho. V jeho očích byla dokonalá, necítil vůbec žádnou bázeň. Vyprávěl jí, že dovede počítat z hlavy a že zná zlomky, kolik má která země čtverečních mil a kolik obyvatel, a ona se při tom vždy usmála. A tu se mu zdálo, že toho přece jenom není dost, co zná, a pohlédl vzhůru do velkého vzdušného prostoru. A královna s ním letěla, vzlétla vysoko nad černý mrak a bouře hučela a svištěla, bylo to, jako by zpívala staré písně. Letěli nad lesy a jezery, nad moři a pevninami. Pod nimi fičel studený vichr, vlci vyli, sníh se jiskřil, nad ním poletovaly černé krákorající vrány; ale vysoko nahoře nad nimi svítil měsíc, veliký a jasný, a na ten měsíc se Kay díval dlouhou, dlouhou zimní noc. Přes den spal u nohou Sněhové královny.

TŘETÍ PŘÍBĚH KVĚTINOVÁ ZAHRADA U ŽENY, KTERÁ ZNALA KOUZLA

Ale jak se vedlo malé Gerdě, když se Kay už nevrátil? Kde jenom byl? - Nikdo to nevěděl, nikdo nedovedl dát odpověd. Chlapci jenom vyprávěli, že ho viděli, jak si přivázal svoje sáňky k nádherným velikým saním, které zajely do ulice a vyjely z městské brány. Nikdo nevěděl, kde je, mnoho slzí vyteklo, malá Gerda plakala srdceryvně a usedavě. - Pak říkali, že je mrtev, utonul prý v řece, která teče těsně u města. Ach, byly to opravdu dlouhé, ponuré zimní dny.

A pak přišlo jaro s teplejším slunečním svitem.

"Kay je mrtev, je po něm veta!" pravila malá Gerda.

"Tomu nevěřím!" řekl sluneční svit.

"Je mrtev, je po něm veta!" pověděla Gerda vlaštovkám.

"Tomu nevěříme!" odpověděly vlaštovky, a nakonec tomu nevěřila ani malá Gerda.

"Obuji si nové červené střevíčky," řekla jednou zrána, "ty, které Kay ještě nikdy neviděl, a pak zajdu k řece a zeptám se jí!"

Bylo to časně ráno. Políbila starou babičku, která spala, obula si červené střevíčky a vyšla docela sama z brány k řece.

"Je to pravda, že jsi mi vzala malého Kaye, s kterým jsem si hrála? Daruji ti své červené střevíčky, když mi jej vrátíš!"

A vlny, jak se jí zdálo, jí tak podivně kynuly. A tu vzala svoje střevíčky, to nejdražší, co měla, a hodila je oba do řeky. Ale střevíčky spadly hned u břehu a vlnky je zanesly hned na pevninu k ní. Jako by řeka nechtěla přijmout to nejdražší, co měla, opravdu nejdražší, neboť malého Kaye už neměla. Avšak Gerda si myslila, že nehodila střevíčky dost daleko, a tak naskočila do loďky, která ležela na písčině, vystoupila až na samý okraj a hodila střevíčky do vody. Avšak loďka nebyla přivázána a tím prudkým pohybem se odrazila od země. Gerda to zpozorovala a rychle chtěla na břeh, ale dřív než se dostala zpátky, byla už loďka víc než na sáh od břehu a teď odplouvala ještě rychleji.

Tu se malá Gerda náramně polekala a rozplakala se, avšak nikdo ji neslyšel kromě vrabců. Ale ti ji nemohli zanést na pevninu, letěli jen podél břehu a štěbetali, jako by ji chtěli utěšit: "Tady jsme, tady jsme!" Loďka se hnala po proudu. Malá Gerda seděla docela tichounce, na nohou měla jenom punčochy. Její červené střevíčky plavaly za loďkou, ale nemohly ji dostihnout, loďka se rozjela rychleji.

Krásné to bylo na obou březích, nádherné květiny, staré stromy a stráně s ovcemi a kravami; ale nikde jsi neviděl ani človíčka.

"Třeba mě řeka zanese k malému Kayovi," myslila si Gerda, a tak se dostala do lepší nálady, vstala a dívala se po mnoho hodin na krásné zelené břehy. A pak přijela k velkému třešňovému sadu a v tom sadu byl malý domek se zvláštními červenými a modrými okny a s doškovou střechou. A před domkem stáli dva dřevění vojáčci, kteří mířili na každého, kdo se plavil kolem.

Gerda na ně volala, myslila si, že jsou živí, ale oni ovšem neodpovídali. Dostala se k nim docela blízko, proud hnal loďku přímo k pevnině.

Gerda zavolala ještě hlasitěji, a tu z domku vyšla stará, stařičká žena, která se opírala o berlu. Na hlavě měla velký širák proti slunci, a ten širák byl pomalován nejnádhernějšími květinami.

"Ty moje ubohé děťátko," pravila stařena, "jak jen ses dostala do toho velkého, silného proudu, který tě zahnal daleko do širého světa?" A pak stařena vyšla až do vody, zaklesla svou berlu o loďku, vytáhla ji na břeh a vyzdvihla z ní malou Gerdu.

A Gerda byla šťastná, že se dostala na souš, ale přece se jen trochu té cizí staré ženy bála.

"Jenom pojď a pověz mi, kdo jsi a jak ses sem dostala!" vybídla ji stařena.

A Gerda jí všechno pověděla. Stařena potřásala hlavou a divila se: "Hm! Hm!" A když jí Gerda vypověděla všechno a zeptala se jí, zda neviděla malého Kaye, pravila žena, že Kay tady kolem neprojel, ale že jistě přijde. Jen ať se Gerda nermoutí, ale ať ochutná její třešně a podívá se na její květiny, ty že jsou krásnější než nějaká obrázková knížka a každá z nich dovede vyprávět celý příběh. Pak vzala malou Gerdu za ruku, vešly spolu do malého domku a stařena zavřela dveře.

Okna byla zasazena hodně vysoko a sklo v nich bylo červené, modré a žluté, denní světlo v něm zářilo všemi barvami, bylo to něco kouzelného. A na stole ležely ty nejkrásnější třešně a Gerda jich snědla, kolik chtěla, neboť jí to stařena dovolila. A zatím co jedla, česala jí stařena zlatým hřebenem vlasy, a vlasy se nádherně kadeřily a zářily jako zlato kolem Gerdina něžného obličejíku, který byl pěkně kulaťoučký a vypadal jako růžička.

"Po takové roztomilé holčičce jsem právě toužila!" pravila stařena, "teď uvidíš, jak my dvě budeme spolu dobře vycházet!" A už jak česala Gerdiny vlasy, Gerda stále víc a víc zapomínala na svého druha Kaye; neboť stařena byla znalá kouzel, ale nebyla zlou čarodějkou, čarovala jen trochu pro svoje vlastní potěšení a teď by si ráda malou Gerdu ponechala. Proto vyšla do zahrady, napřáhla berlu ke všem růžovým keřům a všechny růže, jakkoli nádherně kvetly, všecičky se naráz pohroužily do černé země a hned nebylo vidět, kde předtím stály. Stařena se bála, že by Gerda při pohledu na růže myslila na svoje vlastní, přitom že by si vzpomněla na malého Kaye a že by utekla.

Pak zavedla Gerdu do květnice. Ach, jaká tu byla vůně a jaká nádhera! Všechny květiny, na které sis jen vzpomněl, ze všech ročních dob, tu kvetly nejskvělejšími květy. Žádná obrázková knížka nemohla být pestřejší a krásnější. Gerda radostí skákala a hrála si, až slunce zašlo za vysoké třešňové stromy. Pak dostala nádhernou postýlku s červenými hedvábnými peřinami, a ty peřiny měly vyšívání s modrými fialkami. Gerda usnula a zdály se jí tak krásné sny jako nějaké královně v den její svatby.

Nazítří si opět mohla hrát s květinami v teplém slunečním svitu - a tak uplynulo mnoho dní. Gerda znala každičkou květinku, ale ať jich bylo sebevíc, přece se jí zdálo, že jedna chybí - nevěděla však, která. Tu jednoho dne sedí a dívá se na stařenin širák proti slunci s namalovanými květinami, a právě ta nejkrásnější květina byla růže. Stařena ji zapomněla s klobouku odstranit, když ostatní začarovala do země. Ale tak to dopadá, když člověk na všechno nepamatuje.

"Jak to," řekla Gerda, "copak tu nejsou žádné růže?" a odběhla mezi záhony, hledala a hledala, avšak žádnou růži nenalezla. A tu se posadila a plakala. Její horké slzy padaly právě tam, kam se pohroužil jeden růžový keř. A když ty vlahé slzy zkropily zem, keř najednou vyrazil a byl v plném květu, právě tak jako tehdy, než jej stařena začarovala. Tu jej Gerda objala, líbala růže a myslila na nádherné květy doma a s nimi na malého Kaye.

"Ó, jak jsem jenom mohla tak zapomenout!" zanaříkala Gerda. "Chtěla jsem přece najít Kaye! - Nevíte, kde je?" ptala se růží. "Myslíte, že je mrtev a že se mi už nikdy nevrátí?"

"Mrtev není," pravily růže. "Byly jsme přece v zemi a tam jsou všichni mrtví, ale Kay mezi nimi nebyl!"

"Díky vám!" řekla malá Gerda, šla k ostatním květinám, dívala se jim do kalichů a ptala se: "Nevíte, kde je malý Kay?"

Ale každá květina se vyhřívala na sluníčku a snila svou vlastní pohádku nebo příběh - těch mohla malá Gerda vyslechnout, kolik chtěla, ale o Kayovi nikdo nic nevěděl.

Copak říkala zlatá lilie?

"Slyšíš buben? Bum! bum! - jsou to jen dva tóny, vždycky: bum! bum! Slyš smuteční zpěv žen, slyš volání kněží - v dlouhé rudé říze stojí na hranici indická žena, plameny šlehají kolem ní a kolem jejího mrtvého muže. Avšak indická žena myslí na toho živého tady v tom zástupu kolem, na toho, jehož oči pálí žhavěji než plameny, na toho, jehož oči zasahují svým ohněm její srdce více než plameny, které zakrátko spálí její údy v popel. Může oheň srdce zemřít v plamenech hranice?"

"Tomu vůbec nerozumím!" řekla malá Gerda.

"To je moje pohádka!" pravila zlatá lilie.

Co říká svlačec?

"Vysoko nad úzkou horskou stezkou strmí starý rytířský hrad. Hustý břečťan obrůstá staré červené zdi, lístek vedle lístečku, pne se až k altánu; a tam stojí překrásná dívka. Naklání se nad zábradlí a dívá se dolů na stezku. Žádná růže nerozkvétá na své snítce svěžeji než ona, žádný jabloňový květ se nechvěje víc než ona, když jej vítr odnáší daleko od stromu. Jak šustí její nádherné hedvábné šaty: ?Cožpak můj milý nepřijde?' -"

"Koho tím myslíš, Kaye?" ptala se malá Gerda.

"Mluvím jen o své pohádce, o svém snu," odvětil svlačec.

Co říká malá sněženka?

"Mezi stromy visí na silných provazech dlouhé prkénko, je to houpačka. Houpají se na ní dvě roztomilá děvčátka - šaty mají bílé jako sníh, dlouhé zelené hedvábné stuhy jim vlají s klobouků. Bratr, který je větší než ony, stojí na houpačce a paží objímá provaz, aby se udržel, neboť v jedné ruce drží hrneček, v druhé stéblo a vyfukuje mýdlové bubliny. Houpačka se houpá a bubliny ulétají v skvostných, měňavých barvách. Poslední ještě visí u konce stébla a prohýbá se ve větru. Houpačka se houpá. Černý psík, lehký jako ty bubliny, se staví na zadní nohy a chce se také dostat na houpačku. Houpačka se rozletí, psík sebou žuchne, ňafá a zlobí se. Bubliny praskají; houpající se prkénko, prchavý obraz bubliny - to je moje píseň!"

"Snad je to pěkné, co vyprávíš, ale říkáš to tak smutně a vůbec se nezmiňuješ o Kayovi. Co říkají hyacinty?"

"Byly tři krásné sestry, takové průsvitné a půvabné. Jedna měla červené šaty, druhá modré, třetí docela bílé. Ruku v ruce tančily u tichého jezera v jasném měsíčném svitu. Nebyly to víly, byly to dcery člověka. Byla tam taková sladká vůně a dívky zmizely v lese. Vůně se ještě zesílila. - Tři rakve, v kterých ležely ty krásné dívky, sklouzly z lesní houštiny na jezero. Svatojanské mušky poletovaly vzduchem jako malá třepotavá světélka. Spí ony tančící dívky, nebo jsou mrtvé? - Vůně květin říká, že jsou mrtvé. Večerní zvon vyzvání mrtvým!"

"Docela mě rozteskníš!" pravila malá Gerda. "Voníš tak silně! Musím pořád myslet na ty mrtvé dívky. Ach, cožpak je malý Kay opravdu mrtev? Růže byly pod zemí a říkají, že není!"

"Bim, bam!" zazvonily hyacintiny zvonky. "Nezvoníme za malého Kaye, toho neznáme! Zpíváme jenom svou píseň, jedinou, kterou dovedeme!"

A Gerda zašla k blatouchu, který se svítil mezi lesklými zelenými listy.

"Ty jsi takové malé, jasné sluníčko!" pravila Gerda. "Pověz mi, jestli víš, kde najdu svého malého kamaráda!"

A blatouch překrásně zářil a podíval se zase na Gerdu. Jakou asi písničku blatouch zazpívá? Ani ta nebyla o Kayovi.

"Prvního jarního dne svítilo boží sluníčko na malý dvorek a pěkně hřálo. Paprsky sklouzly na bílou stěnu u sousedů; těsně u ní rostly první žluté kvítky - zářící zlato v teplých slunečních paprscích. Stará babička seděla venku v lenošce, její vnučka, chudá hezká služebná, přišla domů z krátké návštěvy. Políbila babičku. V tom oblažujícím políbení bylo zlato, zlato srdce. Zlato na rtech, zlato v srdci, zlato na obloze v jitřní chvíli - to trojí zlato ti ze všeho nejvíc dává síly! Hle, to je můj malý příběh!" řekl blatouch.

"Chudák moje stará babička!" vzdychla Gerda. "Ach ano, jistě po mně touží a souží se pro mne, tak jako se soužila pro malého Kaye. Ale já se brzy vrátím domů a Kaye přivedu s sebou. - Není nic platné, že se ptám květin, dovedou jen svou písničku, nemohou mi dát pořádnou odpověď!" A tak si vykasala sukýnku, aby mohla rychleji utíkat. Avšak narcis ji šlehl přes nohu, když jej přeskakovala. Tu se zastavila, podívala se na dlouhý žlutý květ a zeptala se: "Víš snad ty něco?" a hned se k narcisu sklonila. A co říkal narcis?

"Vidím sám sebe, vidím sám sebe! Ó, ó, jak voním! -Nahoře, v malé podkrovní světničce, stojí polooblečená malá tanečnice. Stojí hned na jedné noze, hned na obou, vyhazuje nohy na celý svět. Ona sama je jenom takový zrakový klam. Vylije vodu z čajové konvice na kus látky, který drží v ruce, je to šněrovačka. - Čistota je dobrá věc! Bílé šaty visí na věšáku, jsou také vyprány a usušeny na střeše. A ty šaty si dívka obléká a váže si k nim na krk šafránově žlutý šátek, takto svítí šaty ještě víc svou bělostí. Nohu vzhůru! Hle, jak se vypíná na stonku! Vidím sám sebe! Vidím sám sebe!"

"O tohleto se já vůbec nestarám!" řekla Gerda, "takovéhle vyprávění pro mne není!" - A tak vyběhla na okraj zahrady.

Dveře byly zavřeny, ale Gerda cloumala tak dlouho zrezivělou závorou, až závora povolila a dveře se rozletěly - a pak malá Gerda vyběhla bosýma nohama do širého světa. Třikrát se ohlédla, ale nikdo za ní neběžel. Nakonec už nemohla utíkat a sedla si na veliký kámen. A když se rozhlédla, léto bylo to tam, nastal pozdní podzim. Tohleto vůbec nebylo vidět v té nádherné zahradě, kde vždycky svítilo slunce a kde kvetly květiny všech ročních dob.

"Bože, jak jsem se zdržela!" řekla malá Gerda. "Vždyť už je podzim! To tedy nesmím odpočívat!" A tak vstala a šla dál.

Ach, jak byly její nožky bolavé a unavené, jak bylo koldokola nevlídně a chladno! Dlouhé vrbové listy docela zežloutly a rosa s nich stékala crkotem, list po listu opadával, jenom na trnce byly ještě plody, ale tak trpké, že stahovaly ústa. Ach, jak ten širý svět byl šedivý a smutný!

ČTVRTÝ PŘÍBĚH PRINC A PRINCEZNA

Gerda si musila opět odpočinout. Tu k ní přihopkal po sněhu až přímo tam, kde seděla, veliký havran, dlouho se na ni upřeně díval a vrtěl hlavou. Pak řekl: "Krá! krá! 'brý den, 'brý den!" Lépe to nedovedl říci, ale myslil to s děvčátkem opravdu dobře a ptal se, kam Gerda jde tak sama do širého světa. Tomu slovu sama rozuměla Gerda velmi dobře a správně vycítila, kolik pravdy se za ním skrývá. A tak havranovi vyprávěla celý svůj osud a zeptala se ho, zda neviděl Kaye.

A havran velmi rozšafně pokyvoval a pravil: "Možná že ano! Možná že ano!"

"Co to říkáš?" zvolalo děvčátko a málem by havrana umačkalo, tak jej líbalo.

"Jen rozumně, rozumně!" řekl havran. "Myslím, že by to mohl být malý Kay! Ale teď jistě na tebe zapomněl pro princeznu!"

"Kay bydlí u princezny?" zeptala se Gerda.

"Inu ano!" řekl havran. "Ale tak těžko se mi mluví tvou řečí, rozumíš-li havraní řeči, budu ti moci lépe vyprávět!"

"Ne, tomu jsem se nenaučila," pravila Gerda, "ale babička ji znala. Ta dovedla i tajnou řeč. Kdybych se jí jen byla naučila!"

"To nevadí," řekl havran, "budu vyprávět, jak dovedu, ale bude to ovšem bída!" A tak vypravoval, co věděl.

"V království, kde teď sedíme, přebývá princezna, která je nesmírně chytrá; však také čte všechny noviny, co jich je na světě, a zase je zapomene, tak je chytrá. Tuhle, je to nedávno, sedí na trůně - a to prý není vůbec nic zábavného - a tu si začne pobrukovat zrovna takovouhle písničku: ?Pročpak bych se neprovdala! Inu, něco na tom je!' řekla si, a tak se chtěla provdat. Ale chtěla mít muže, který by dovedl odpovědět, když by se na něho promluvilo, takového, který by jenom nestál a netvářil se vznešeně, neboť něco takového je náramně nudné. A tak dala bubeníky svolat všechny dvorní dámy; a když dvorní dámy slyšely, co princezna chce udělat, projevily nad tím velkou spokojenost. ?To se mi opravdu líbí!' říkaly, ,na něco takového jsem také zrovna nedávno pomýšlela!'? Věř, každé slovo, které ti tady povídám, je pravdivé!" pravil havran. "Mám krotkou milou, která chodí volně po zámku, a ta mi to všechno vyprávěla!"

Ta jeho milá byla ovšem z havraního rodu, neboť přece vrána k vráně sedá, a tak to musila být zase jen vrána.

"Noviny vyšly hned s rámečkem ze samých srdcí a z princeznina monogramu. Mohla ses v nich dočíst, že každý mladý muž, který dobře vypadá, může svobodně přijít na zámek a pohovořit s princeznou; a kdo bude mluvit tak, aby bylo znát, že je na zámku jako doma, a bude mluvit nejlíp, toho že si princezna vezme za muže. - Inu ano!" pravil havran, "je to tak pravda, jako že tady sedím. Lidé se hrnuli na zámek v celých proudech, byl tam velký nával a tlačenice, ale nikomu se to nepoštěstilo ani první ani druhý den. Dovedli všichni dohromady pěkně mluvit, dokud byli venku na ulici; ale sotva vešli zámeckou branou a spatřili gardu v stříbře a potom na schodišti sloužící ve zlatě a velké osvětlené sály, byli docela ohromeni. A když stanuli před trůnem, na kterém seděla princezna, nevypravili ze sebe nic kromě posledního slova, které řekla ona. A o to princezna ovšem nestála, aby to slyšela znova. Jako by se tam lidem dostal šňupavý tabák na žaludek a jako by z toho byli celí zkoprnělí. Jakmile však vyšli zase na ulici, inu, pak dovedli hovořit. Od městské brány až k zámku jich stála dlouhá řada. Sám jsem se tam byl na to podívat! Měli hlad i žízeň, ale ze zámku nedostali ani sklenku zteplalé vody. Někteří, ti nejchytřejší, si s sebou sice vzali chléb s máslem, ale ti se se svým sousedem nerozdělili, myslili si: jen ať vypadá vyhládlý, aspoň si ho princezna nevezme!"

"Ale Kay, co bylo s malým Kayem?" ptala se Gerda. "Kdy ten přišel? Byl mezi těmi zástupy?"

"Dočkej času! Dočkej času! Hned se k němu dostaneme! Bylo to třetí den, když tam přišel takový malý človíček, neměl koně ani vůz, a namířil si to docela kurážně rovnou k zámku. Oči mu zářily jako tobě, měl krásné dlouhé vlasy, ale jinak byl chudobně oblečen."

"To byl Kay!" zajásala Gerda. "Ach, konečně jsem ho našla!" - A radostně zatleskala rukama.

"Na zádech měl malý raneček," pravil havran.

"Ne, to byly jeho sáňky," řekla Gerda. "Odešel totiž z domova se sáňkami!"

"Možná, že to byly sáňky!" pravil havran. "Nedíval jsem se tak důkladně. Ale tolik vím od své milé, krotké vrány, že když vešel zámeckou branou a spatřil tělesnou gardu v stříbře a na schodišti sloužící ve zlatě, nebyl ani v nejmenším zaražen, ale vlídně jim pokynul a řekl: ,To musí být nudné stát na schodišti, půjdu raději dovnitř!' Sály tonuly v světle. Tajní radové a excelence měkce našlapovali a roznášeli zlaté podnosy. Člověk přece musí vypadat důstojně. Chlapcovy střevíce hrozně vrzaly, ale on se přesto nijak nezalekl!"

"To byl docela určitě Kay!" řekla Gerda. "Vím, měl nové střevíce, slyšela jsem je vrzat ve světnici u babičky!"

"Ano, vrzaly důkladně!" pravil havran. "A chlapec směle předstoupil před princeznu, která seděla na perle, veliké jako kolo od kolovratu. A všechny dvorní dámy se svými komornými a komornými svých komorných a všichni kavalíři se svými sluhy a sluhy svých sluhů, kteří opět měli své sloužící, byli rozestavěni kolem. A čím blíže stáli dveřím, tím sebevědoměji se tvářili. Na sloužícího sluhova sluhy, který chodí vždycky v pantoflích, by se člověk málem ani neodvážil podívat, tak pyšně stojí ve dveřích!"

"To musí být hrozné!" pravila malá Gerda. "A Kay přece dostal princeznu?"

"Kdybych nebyl havranem, vzal bych si ji já, přestože jsem zasnouben. Mluvil prý právě tak dobře, jako mluvím já, když mluvím havraní řečí. Mám to od své milé, krotké vrány. Byl kurážný a přitom roztomilý. Vůbec se nepřišel o princeznu ucházet, přišel si jen poslechnout, jak je chytrá, a poznal, že opravdu je, zrovna jako princezna se přesvědčila o jeho chytrosti!"

"Opravdu, byl to Kay!" řekla Gerda. "Byl tolik chytrý, dovedl počítat z hlavy, i zlomky! - O, buď tak laskav a zaveď mě na zámek!"

"Inu, tobě se to snadno řekne!" pravil havran, "ale jak to udělám? Promluvím o tom se svou milou, krotkou vránou, snad nám poradí. Neboť to ti musím říci, takové malé děvčátko jako ty se tam vůbec nesmí ani ukázat!"

"Ale já tam chci!" pravila Gerda. "Když Kay uslyší, že jsem tady, hned vyjde ven a odvede si mě!"

"Počkej na mě tamhle u schodů!" řekl havran, zatřepal hlavou a odletěl.

Teprve večer, už za tmy, se havran vrátil. "Krá, krá!" ozval se. "Mám tě od ní mnohokrát pozdravovat! A tady je pro tebe kousek chleba, vzala jej v kuchyni, tam mají chleba dost a ty jsi jistě hladová! - Není možné, aby ses dostala do zámku. Vždyť jsi bosá. Garda v stříbře a sloužící ve zlatě by to nedovolili. Ale neplač, však se tam přece jenom dostaneš. Moje milá ví o malém zadním schodišti, které vede do ložnice, a ví také, kde vzít klíč!"

I zašli spolu do zahrady, do veliké aleje, kde list za listem padal se stromů. A když na zámku zhasla světla, jedno po druhém, zavedl havran malou Gerdu k zadním vrátkům, která byla pootevřena.

Ach, jak Gerdě bušilo srdce úzkostí i touhou! Jako by měla udělat něco špatného - a ona přece chtěla mít jenom jistotu, zda to je malý Kay. Ale vždyť to jistě bude on! Tak živě myslila na jeho moudré oči, na jeho dlouhé vlasy. Docela viděla, jak se usmívá, jako když spolu seděli doma pod růžemi. Jistě bude mít radost, až ji uvidí a až uslyší, jak dlouhou cestu pro něho podstoupila, až se doví, jak byli doma všichni zarmouceni, když se nevracel. Ach, byl to strach i radost zároveň.

Tak se dostali na schodiště. Na jedné skříni hořela malá lampička. Uprostřed na podlaze stála krotká vrána, otáčela hlavou na všechny strany a pozorovala Gerdu, která se uklonila, jak ji tomu babička naučila.

"Můj snoubenec mi o vás tolik pěkného vyprávěl, moje malá slečinko!" pravila krotká vrána. "Váš životní běh, jak se tomu říká, je tolik dojímavý! - Vezměte, prosím, lampu, a já půjdu napřed. Dáme se tady touhletou přímou cestou, na té nikoho nepotkáme!"

"Zdá se mi, že někdo jde hned za námi!" řekla Gerda, a vtom to kolem ní zašumělo. Bylo to jako stíny podél stěny, koně s vlajícími hřívami a štíhlýma nohama, myslivci, pánové a dámy na koních.

"To jsou jenom sny!" pravila vrána. "Přicházejí si vzít myšlenky vznešeného panstva na hon. To je dobře, aspoň je budete moci lépe pozorovat na loži. Doufám však, že projevíte vděčné srdce, až se vám dostane té cti a úcty!"

"Ale vždyť to nestojí ani za řeč!" řekl havran z lesa.

A tak přišli do prvního sálu. Jeho stěny byly potaženy růžovým atlasem a na tom atlasu byly krásné květiny. Tady už zašuměly sny proti nim, ale letěly tak rychle, že Gerda vznešené panstvo ani nespatřila. Jeden sál byl nádhernější druhého, Gerda vůbec nevycházela z úžasu. A už byli v ložnici. Její strop se podobal veliké palmě s listy ze skla, z drahocenného skla, a uprostřed se na silném stvolu ze zlata vznášela dvě lůžka. Každé z nich vypadalo jako lilie. Jedno bylo bílé, v tom ležela princezna, druhé bylo červené, a v tom měla Gerda hledat malého Kaye. Odhrnula jeden z červených listů, a tu spatřila snědou šíji. - Ó, byl to Kay! Hodně nahlas zavolala jeho jméno, přidržela lampu u jeho hlavy - a vtom sny opět přišuměly na koních do světnice, on procitl, otočil hlavu a - nebyl to malý Kay.

Princ se mu podobal jen na šíji, ale mladý a krásný byl. A z lůžka bílého jak lilie vykoukla princezna a ptala se, co je. Tu malá Gerda s pláčem vypověděla celý svůj příběh i všechno, co pro ni udělali havran s vránou.

"Chuděrko!" řekli princ s princeznou, pochválili havrana s vránou a pravili, že se na ně vůbec nezlobí, ale aby to přece jenom radši častěji nedělali. Za tohleto však že musí dostat odměnu.

"Chcete svobodně odletět?" zeptala se jich princezna, "nebo se chcete usadit na zámku jako dvorní havran s vránou a žít z hojnosti kuchyňských odpadků?"

A havran s vránou se uklonili a prosili o to, aby směli zůstat stále u dvora. Pamatovali totiž na svoje stáří a řekli si, že "je dobře mít něco na stará kolena."

A princ vstal s lůžka a nechal v něm spát Gerdu, víc nemohl udělat. Gerda sepjala ručky a myslila si: "Jak jsou lidé a zvířata přece jenom dobří!" - A pak zavřela oči a blaženě spala. Všechny sny zase přiletěly, a tu vypadaly jako boží andělé a táhly sáňky, na těch sáňkách seděl Kay a kynul jí. Ale to všechno bylo jenom snění, a proto to také zase zmizelo, sotva se probudila.

Nazítří ji oblekli od hlavy až k patě do hedvábí a sametu. Nabídli jí, aby zůstala na zámku, že se bude mít dobře. Ale Gerda jenom prosila, aby jí dali vozík s koněm a pár střevíčků, že zase vyjede do širého světa hledat Kaye.

A tak dostala střevíčky a rukávník. Měla na sobě tuze půvabné oblečení, a když se chystala odejet, zastavil u dveří nový vozík z ryzího zlata. Znaky prince a princezny na něm svítily jako hvězdy. Kočí, sloužící a heroldi - byli tam totiž i heroldi - měli na šatech zlaté korunky. Princ a princezna jí sami pomohli do vozu a přáli jí mnoho štěstí. Havran z lesa, který se zatím oženil, ji první tři míle doprovázel. Seděl vedle ní, neboť nesnášel jízdu vzadu. Vrána stála v bráně a mávala křídly, nejela s nimi, protože ji bolela hlava od dobrého bydla a spousty jídla. Uvnitř byl vozík naložen cukrovými věnečky a pod sedadlem bylo ovoce a perníčky.

"Na shledanou! Na shledanou!" volali princ s princeznou a Gerda plakala, i havran plakal. - Tak uběhly první míle. Tu se také havran rozloučil, a to bylo nejtěžší loučení. Havran vylétl na strom a mával svými černými křídly tak dlouho, dokud viděl vozík, který zářil jako jasné sluníčko.

PÁTÝ PŘÍBĚH LOUPEŽNICKÁ DCERKA

Jeli tmavým lesem, ale vozík svítil jako plamen, a ta záře pálila loupežníky do očí, nemohli to snést.

"To je zlato! To je zlato!" volali, vyřítili se z lesa, zadrželi koně, zabili heroldy, kočího i sloužící a pak vytáhli malou Gerdu z vozu.

"Mm, jak je pěkně tučná, je vykrmená ořechovými jádry!" řekla stará baba-loupežnice, která měla dlouhé ježaté vousy a brvy, jež jí visely do očí. "To je stejná dobrota jako vykrmené jehňátko, ó, to bude pochutnání!" A vytáhla svůj lesklý nůž a nůž se tak blyštěl, že byla hrůza se na něj podívat.

"Au!" vyjekla najednou baba. Kousla ji do ucha vlastní dcerka, která jí visela na zádech a byla tak divoká a rozpustilá, že to byla jedna radost. "Ty ošklivé dítě!" křikla matka a neměla čas podříznout Gerdu. "Ať si se mnou hraje!" řekla loupežnická dcerka. "Ať mi dá svůj rukávník, své hezké šaty, ať se mnou spí v mé posteli!" A znovu kousla, až baba-loupežnice vyskočila a točila se kolem dokola. Všichni loupežníci se smáli a volali: "Podívejte se, jak tancuje se svým mládětem!"

"Chci se podívat do vozíku!" dupla si loupežnická dcerka a musila prosadit svou, neboť byla velmi rozmazlená a paličatá. Nasedla s Gerdou do vozíku a pak jely přes pařezy a přes trní hlouběji do lesa. Loupežnická dcerka byla tak velká jako Gerda, ale silnější, statnější a měla tmavší vlasy. Oči měla docela černé, byly skoro smutné. Vzala malou Gerdu kolem pasu a řekla: "Nezabijí tě, dokud já se na tebe nerozhněvám! Že jsi nějaká princezna?"

"Ne, nejsem," odpověděla malá Gerda a vyprávěla jí o všem, co zažila a jak má ráda malého Kaye.

Loupežnická dcerka se na ni docela vážně podívala, zakývala zlehka hlavou a řekla: "Nesmějí tě zabít! A kdybych se na tebe rozhněvala, udělám to sama!" A pak Gerdě osušila slzy a zastrčila obě ruce do pěkného rukávníku, který byl tak měkký a teplý.

Vtom vozík zastavil. Byly na nádvoří loupežnického zámku. Zámek byl rozpukaný odshora až dolů. Havrani a vrány vylétali z otevřených děr a velcí hafani, z nichž každý vypadal, že by mohl polknout celého člověka, skákali vysoko do vzduchu, ale neštěkali, poněvadž to bylo zakázáno.

Ve velkém starém začazeném sále hořel uprostřed na kamenné podlaze veliký oheň. Kouř se držel při stropu a sám si musil hledat cestu ven. Ve velkém kotli vřela polévka a na rožni se obraceli zajíci a králíci.

"Budeš dnes v noci spát se mnou u všech mých zvířátek!" řekla loupežnická dcerka. Najedly se a napily a odešly pak do jednoho kouta, kde ležela sláma a přikrývky. Nad tímto ložem sedělo na latích a bidlech skoro sto holubů. Zdálo se, že všichni spí, ale když přišla děvčátka, přece jenom se trochu pohnuli.

"Všichni jsou moji," chlubila se loupežnická dcerka a hbitě chytila nejbližšího, podržela jej za nohy a zatřásla jím, až zamával křídly. "Dej mu hubičku!" vyzvala Gerdu a pleskla jí křídlem o tvář. "A tamhle sedí lesní havěť!" pokračovala a ukázala za množství latěk, které byly přitlučeny na díru do zdi vysoko nahoře. "To jsou doupňáci, tam ti dva! Když je pořádně nezavřeš, hned uletí. A tady stojí můj starý milovaný paroháč!" A přitáhla za rohy soba, který měl kolem krku lesklý měděný kruh a byl přivázán. "Toho také musíme držet zkrátka, jinak by nám upláchl. Každičký večer ho šimrám pod krkem ostrým nožem. Toho se on tuze bojí!" A děvčátko vytáhlo ze škvíry ve zdi dlouhý nůž a přejelo jím sobovi po krku. Ubohé zvíře tlouklo kopyty a loupežnická dcerka se smála a přitáhla Gerdu k sobě na lože.

"Míváš nůž u sebe, když spíš?" zeptala se Gerda a dívala se na nůž trochu ustrašeně.

"Spávám vždycky s nožem!" řekla loupežnická dcerka. "Člověk nikdy neví, co se může stát. Ale teď mi znova vyprávěj, co jsi prve povídala o malém Kayovi, a proč ses vydala do širého světa." A Gerda začala znova a doupňáci nahoře v kleci vrkali, ostatní holubi spali. Loupežnická dcerka položila svou paži Gerdě kolem krku, nůž držela v druhé ruce a chrupala, až se to rozléhalo. Ale Gerda nemohla vůbec zamhouřit oko, nevěděla, zda bude žít, či zda bude musit zemřít. Loupežníci seděli kolem ohně, zpívali a pili a baba-loupežnice metala kozelce. Ó, to byl pro malé děvčátko opravdu hrozný pohled.

Tu se ozvali doupňáci: "Vrkůů! vrkůů! Viděli jsme malého Kaye. Bílá slepice nesla jeho sáňky, seděl ve voze Sněhové královny, vůz uháněl tiše lesem, když jsme leželi v hnízdě. Sněhová královna nás mláďata ofoukla, že všechna zemřela, jen my dva jsme zůstali. Vrkůů! vrkůů!"

"Co vy tam nahoře říkáte?" volala Gerda. "Kam jela Sněhová královna? Víte o tom něco?"

"Jela jistě do Laponska, neboť tam je vždycky sníh a led! Jen se zeptej soba, který stojí tamhle přivázán."

"Je tam led a sníh, tam je dobře být!" pravil sob. "Můžeš tam volně poskakovat ve velkých zářivých údolích! Tam má Sněhová královna svůj letní stan, ale její stálý zámek je nahoře u severního pólu, na ostrově, který se jmenuje Špicberky."

"O, Kayi, můj malý Kayi!" vzdychala Gerda.

"Teď budeš tiše spát," osopila se na ni loupežnická dcerka, "nebo dostaneš nožem do břicha!"

Nazítří ráno jí Gerda pověděla všechno, co jí říkali doupňáci, a loupežnická dcerka vypadala docela vážně, kývala hlavou a pravila: "No dobře, dobře! - Víš, kde je Laponsko?" zeptala se soba.

"Kdo by to věděl líp než já!" řekl sob a oči mu přitom hrály. "Tam jsem se narodil a odtamtud pocházím, tam jsem skákal po sněžných pláních!"

"Poslouchej," řekla loupežnická dcerka Gerdě, "vidíš, že všichni naši mužští jsou pryč, ale matka je ještě tady a zůstane tu; zrána se však napije z veliké láhve a pak si obyčejně zdřímne - potom pro tebe něco udělám!" A hned vyskočila z lůžka, padla matce kolem krku, zatahala ji za vousy a řekla: "Můj milovaný kozlíku, dobré jitro!" a matka ji štípla do nosu, až zrudl a zmodral; ale to všechno bylo jen z lásky.

Když se pak matka napila ze své láhve a když si zdřímla, přistoupila loupežnická dcerka k sobovi a pravila: "Měla bych zvláštní chuť pošimrat tě ještě mnohokrát tímhle ostrým nožem, jsi při tom vždycky tak zábavný; ale to je jedno, odvážu tě a pomohu ti ven, abys mohl běžet do Laponska. Musíš však vzít nohy na ramena a donést mi tuhletu dívenku do zámku Sněhové královny, tam, kde je její druh. Však jsi slyšel, co vyprávěla, mluvila přece dost hlasitě a ty máš uši natažené!"

Sob radostí vysoko vyskočil. Loupežnická dcerka vyzdvihla Gerdu a z opatrnosti ji přivázala, dokonce jí dala i malý polštářek, aby se jí dobře sedělo. "No dobře," řekla, "tady máš svoje plstěné střevíce, vždyť bude zima, ale rukávník si ponechám, ten je příliš krásný. Přesto však nesmíš mrznout. Tady máš palčáky mé matky, jsou hrozitánsky veliké, budou ti až k loktům. Šups do nich! - Teď s těma rukama vypadáš jako moje ošklivá matka!"

A Gerda plakala radostí.

"Nesnáším, když takhle fňukáš!" řekla loupežnická dcerka. "Teď máš zrovna vypadat spokojeně! A tady máš dva chleby a jednu šunku, abys nehladověla." - Obojí přivázala dozadu na soba. Otevřela dveře, zavřela všechny velké psy a pak svým nožem přeřízla provaz a řekla sobovi: "Tak běž! Ale dávej na tu holčičku dobrý pozor!"

A Gerda napřáhla ruce v těch hrozitánsky velkých palčácích k loupežnické dcerce a rozloučila se. A pak sob vyrazil, jak nejrychleji dovedl, přes houští a pařezy, velikým lesem, přes bažiny a stepi. Vlci vyli a krkavci krákorali. "Prask, prask!" ozvalo se s nebes. Bylo to, jako by se rudě rozednívalo.

"To je moje stará známá, polární záře!" zvolal sob. "Podívej se, jak svítí!" A pak běžel ještě rychleji, celou noc a den. Snědli chleba, snědli i šunku a pak byli v Laponsku.

ŠESTÝ PŘÍBĚH LAPONKA A FINKA

Zastavili u malého domku. Byl to velmi nuzný domek. Střecha spadala až k zemi a dvířka byla tak nízká, že se rodina musila plazit po břiše, když chtěla ven nebo dovnitř. Nikdo tam nepřebýval, až na jednu starou Laponku, která opékala rybu nad lampičkou s rybím tukem. A sob jí vyprávěl celý Gerdin příběh; napřed však začal svůj vlastní, neboť byl přesvědčen, že ten je mnohem důležitější. Gerda byla tak zkřehlá zimou, že nemohla ani mluvit.

"Ach, vy ubožáčkové!" řekla Laponka. "To musíte ještě hodně dlouho běžet! Čeká vás cesta přes sto mil daleko až do Finmarky, tam bydlí Sněhová královna v létě a každičký večer tam zažehuje modré světlo. Napíši vám několik slov na sušenou tresku, papír nemám, ale tu tresku vám dám s sebou pro jednu Finku, ta vám bude moci povědět víc než já."

A když se Gerda ohřála, najedla a napila, napsala Laponka několik slov na sušenou tresku, požádala Gerdu, aby na ni dávala dobrý pozor, přivázala ji zase k sobovi a sob se rozběhl. "Prask! Prask!" znělo to vzduchem, celou noc svítila ta nejnádhernější polární záře. - A tak dojeli do Finmarky a zaklepali na Finčin komín, neboť Finka neměla ani dveře.

Uvnitř byla taková výheň, že Finka chodila skoro úplně nahá. Byla malá a celá zakaboněná. Svlekla hned malou Gerdu ze šatů, sundala jí palčáky a zula střevíčky, neboť jinak by jí bylo příliš horko, položila sobovi na hlavu kus ledu a potom četla, co bylo napsáno na sušené tresce. Přečetla si to třikrát, pak už to uměla nazpamět a hodila tresku do kotlíku. Treska se přece dala ještě docela dobře jíst a Finka nikdy nic nepromarnila. A tu jí sob pověděl napřed svůj příběh a pak vyprávěl Gerdin příběh; a Finka pomrkávala chytrýma očima, ale neříkala nic.

"Jsi tak moudrá," pravil sob, "vím o tobě, že dovedeš jedinou nití spoutat všechny větry světa. Když námořník rozváže jeden uzel, dostane příznivý vítr, rozváže-li druhý, ostře to zaduje, a jestliže rozváže třetí a čtvrtý, rozpoutá se taková bouře, až se kácejí celé lesy. Nemohla bys tomu děvčátku dát nápoj, aby nabylo síly dvanácti mužů a přemohlo Sněhovou královnu?"

"Sílu dvanácti mužů," zamumlala Finka, "ano, to postačí!" A pak poodešla k jakési přihrádce, vytáhla z ní velkou svinutou kůži a rozvinula ji. Na kůži byla napsána podivná písmena a Finka četla, až se jí perlil pot na čele.

Avšak sob se znovu naléhavě přimlouval za malou Gerdu a Gerda se dívala na Finku tak prosebným zrakem plným slz, že Finka začala opět pomrkávat očima a zatáhla soba do kouta, kde mu šeptala, dávajíc mu čerstvý led na hlavu:

"Malý Kay je opravdu u Sněhové královny, a dostane tam všechno, co se mu zlíbí a nač si jen pomyslí. Proto je přesvědčen, že u Sněhové královny je nejlepší díl světa. Ale to je od toho, že mu uvízla střepina skla v srdci a kousíček skla v oku. Ty střepiny musí ven, nebo se z něho nikdy nestane člověk a Sněhová královna nad ním podrží svou moc!"

"A nemůžeš dát malé Gerdě něco, aby získala moc nad tím vším?"

"Nemohu jí dát větší moc, než jakou už má! Nevidíš, jak je to velká moc? Nevidíš, jak jí lidé i zvířata musí sloužit, jak se tak šťastně na bosých nohou dostala daleko do světa? Nesmí si myslit, že má svou moc od nás, ta přebývá v jejím srdci, ta spočívá v tom, že je to roztomilé, nevinné dítě. Jestliže ona sama se nedostane k Sněhové královně a nevyjme malému Kayovi střepiny z jeho srdce a oka, my jí nemůžeme pomoci. Dvě míle odtud začíná zahrada Sněhové královny. Tam můžeš to děvčátko zanést. Sesadíš ji u velikého keře, který tam stojí s rudými plody v sněhu. Dlouho tam neokouněj a pospěš si sem zpátky!" A pak Finka vysadila malou Gerdu na soba, který se rozběhl, jak nejrychleji dovedl.

"O, nemám svoje střevíčky, nemám svoje palčáky!" volala malá Gerda, hned to v té kruté zimě pocítila. Ale sob se nesměl zastavit, běžel, až doběhl k velkému keři s rudými plody. Tam sesadil Gerdu, políbil ji na ústa a po jeho lících kanuly veliké, třpytivé slzy. A pak běžel, jak nejrychleji dovedl, zase zpátky. A tak tam ubohá Gerda stála, bez střevíčků, bez rukavic, uprostřed hrozné, ledové Finmarky.

Rozběhla se kupředu ze všech sil. Tu se přihnal celý šik sněhových vloček. Ale nepadaly s nebe, nebe bylo úplně jasné a osvětlené polární září. Sněhové vločky se hnaly těsně při zemi a čím více se blížily, tím byly větší. Gerda si dobře vzpomínala, jak vypadaly velké a čarovné tenkrát, když se na ně dívala čočkou; ale tady byly docela jinak velké a hrozné, byly živé, byly to přední hlídky Sněhové královny, měly tu nejpodivnější podobu. Některé vypadaly jako ohyzdní velcí ježci, jiné jako celá změť hadů, kteří natahovali hlavy, a jiné jako tlustí medvídci se zježenou srstí, všechny svítily bělostí, všechno to byly živé sněhové vločky.

Tu se malá Gerda pomodlila Otčenáš - a zima byla tak silná, že viděla svůj vlastní dech, vycházel jí z úst jako kouř. Dech se zhušťoval a zhušťoval a přetvářel se v malé průzračné andílky, kteří rostli a rostli stále víc, jakmile se dotkli země. A všichni měli na hlavě přilbu a v rukou kopí a štít. Bylo jich stále víc a víc, a když se Gerda domodlila Otčenáš, byla jich kolem ní už celá legie. Bodali svými kopími do ohyzdných sněhových vloček, až se rozskočily na stovky kousků a malá Gerda kráčela docela bezpečně a neohroženě kupředu. Andílkové jí hladili nohy a ruce, a tak Gerda cítila méně, jaká je zima, a rychle postupovala k zámku Sněhové královny.

Ale teď se napřed podívejme, jak se daří Kayovi. Kay ovšem nepomyslil na malou Gerdu a tím méně tušil, že stojí před zámkem.

SEDMÝ PŘÍBĚH CO SE STALO V ZÁMKU SNĚHOVÉ KRÁLOVNY A CO SE STALO POTOM

Stěny zámku byly z navátého sněhu a okna i dveře z ostrých větrů. V zámku bylo na sta sálů, všechny jako by navál sníh, a největší z nich se prostíral do dálky mnoha mil. Všechny byly osvětleny silnou polární září a byly hrozitánsky velké, děsivě prázdné, ledově chladné a všechno se v nich blyštělo. Nikdy sem nepřišla radost, ani tolik jí tu nebylo, jako při malém medvědím plese, kdy duje bouře a lední medvědi chodí na zadních nohách a chovají se způsobně. Nikdy se tu nesešla ani malá společnost, aby si zahrála na slepou bábu a na zástavy. Nikdy se tu nekonal sebemenší kávový dýchánek bílých liščích slečinek. Prázdno a zima bylo v sálech Sněhové královny, hrůza tě jímala z těch velkých prostor. Polární záře planula tak přesně, že sis mohl vypočítat, kdy bude nejsilnější a kdy nejslabší. Uprostřed prázdného, nekonečného sálu bylo zamrzlé jezero. Led na něm byl roztříštěn na tisíce kusů, ale každý kus byl tak přesně podobný druhému, že to bylo hotové umělecké dílo. A uprostřed jezera seděla Sněhová královna, když byla doma, a říkala pak, že sedí na zrcadle rozumu, to prý je jedinečné a nejlepší zrcadlo na celém světě.

Malý Kay byl celý zmodralý zimou, ba dokonce téměř černý. Ale on sám to necítil, vždyť ho políbila Sněhová královna a přestalo ho mrazit a jeho srdce bylo učiněný kus ledu. Tahal se s několika ostrými, plochými ledovými krami, které všelijak stavěl na sebe, neboť z nich chtěl něco sestavit. Bylo to, jako když my ostatní stavíme dřevěné kostky do obrazců, čemuž se říká čínská hra. Kay také sestavoval obrazce, ty nejumnější, byla to ledová hra rozumu. V jeho očích byly ty obrazce něco zcela znamenitého a nanejvýš důležitého. To dělalo to sklíčko, které mu utkvělo v oku! Skládal celé obrazce, které značily nějaké napsané slovo, ale nikdy se mu nepovedlo složit slovo, které právě chtěl: věčnost. A Sněhová královna pravila: "Podaří-li se ti složit pro mne ten obrazec, budeš svým vlastním pánem a já ti daruji celý svět a pár nových bruslí." Ale Kay to nedovedl.

"Teď odletím do teplých krajin!" řekla Sněhová královna. "Chci tam nakouknout do černých kotlů!" - To byly hory, chrlící oheň, Etna a Vesuv, jak se jim říká. - "Trochu je pobílím! Tak se to patří. Udělá to dobře citronům i vinným hroznům!" - A pak Sněhová královna odletěla a Kay seděl docela sám v prázdném ledovém sálu, prostírajícím se do dálky mnoha mil; a díval se na kusy ledu a přemýšlel, až mu v hlavě praštělo, seděl docela ztuhlý a nehybný, věřil bys, že zmrzl a je mrtev.

Tu malá Gerda vstoupila do zámku velkou branou z ostrých větrů. Ale pomodlila se večerní modlitbičku, a tu se větry utišily, jako by usnuly, a Gerda vešla do velkých, prázdných, studených sálů - a spatřila Kaye, poznala ho, padla mu kolem krku, pevně ho k sobě tiskla a volala: "Kayi! Drahý, malý Kayi! Tak jsem tě přece našla!"

Ale Kay seděl docela nehybný, ztuhlý a studený. Tu malá Gerda plakala horkými slzami a ty slzy padaly na jeho hruď, vnikly do jeho srdce, rozehřály kus ledu a strávily onu střepinku zrcadla. Kay se podíval na Gerdu a Gerda zazpívala písničku:

My o růžích v údolí víme,
tam Ježíška uslyšíme!

Tu Kay propukl v pláč. Plakal tak, až se mu střípek zrcadla vykutálel z oka, poznal Gerdu a zajásal: "Gerdo! Drahá, malá Gerdo! - Kde jsi jen byla tak dlouho? A kde jsem byl já?" A rozhlížel se kolem sebe. "Jak je tady zima, jak je tady prázdno, jaká je tu tíha těch velikých prostor!" a přitiskl se ke Gerdě a Gerda se smála i plakala radostí. Bylo to něco tak krásného, že se dokonce i kusy ledu roztančily, a když byly unaveny a lehly si, složily se právě do těch písmen, o nichž Sněhová královna řekla, že když na ně Kay přijde, stane se svým vlastním pánem a ona že mu dá celý svět a pár nových bruslí.

A Gerda ho políbila na tváře a tváře hned rozkvetly. Políbila ho na oči a oči zářily jako její. Políbila ho na ruce a na nohy a Kay se docela uzdravil. Jen ať se Sněhová královna vrátí, Kayův propouštěcí list byl napsán zářícími kusy ledu!

I vzali se za ruce a vykročili z velikého zámku. Vyprávěli si o babičce a o růžích nahoře na střeše. A kudy šli, větry se docela utišily a zazářilo slunce. A když dospěli ke keři s rudými plody, čekal tam na ně sob. Měl s sebou ještě mladou sobici, jejíž vemena byla plná. Sobice dala dětem svoje teplé mléko a políbila je na ústa. Pak spolu se sobem odnesli Kaye a Gerdu napřed k Fince, kde se ohřáli v teplé jizbě a dověděli se cestu domů, a pak k Laponce, která jim ušila nové šaty a dala do pořádku Kayovy sáňky.

A sob s mladou sobicí poskakovali vedle nich a provázeli je až na hranici země, kde vykukovala z půdy první zeleň. Tam se Kay s Gerdou rozloučili se sobím párkem a s Laponkou. "Sbohem!" řekli si všichni vespolek. První ptáčci začali švitořit, les měl zelené pupence. A z lesa vyjížděla na nádherném koni, kterého Gerda dobře znala (byl zapražen do zlatého vozíku), mladá dívka se zářivě rudou čapkou na hlavě a s pistolemi před sebou. Byla to loupežnická dcerka, které se znelíbilo doma a která se teď chtěla podívat na sever a potom do jiných končin, kdyby se jí tam nelíbilo. Ihned poznala Gerdu a Gerda poznala ji; to bylo radosti!

"Ty jsi mi ale tulák!" řekla malému Kayovi. "Ráda bych věděla, jestli si zasloužíš, aby se za tebou běželo na kraj světa!"

Ale Gerda ji pohladila po tváři a ptala se na prince a na princeznu.

"Odjeli do cizích zemí!" odvětila loupežnická dcerka.

"A co havran?" ptala se malá Gerda.

"Havran? Havran je mrtev!" odpověděla dívka. "Krotká vrána ovdověla a chodí s kouskem černé vlny kolem nožky. Naříká až běda - ale to je všechno jen faleš! - A teď mi raději povídej, jak se ti dařilo a jak jsi ho našla!"

A Gerda s Kayem vyprávěli.

"A zazvonil zvonec a pohádce je konec!" řekla loupežnická dcerka, vzala oba za ruce a slíbila jim, že k nim zajde na návštěvu, pojede-li jednou městem. A pak odjela do širého světa. A Kay a Gerda šli ruku v ruce, a jak šli, bylo nádherné jaro, všude plno květů a zeleně. Kostelní zvony vyzváněly, a oni poznávali vysoké věže a veliké město, bylo to ono, v kterém bydleli. A tak do něho vkročili a přišli k babiččiným dveřím a dále vzhůru po schodech do světnice, kde všechno leželo na stejném místě jako před jejich odchodem a hodiny dělaly: tik, tak! a ručičky se otáčely. Ale když procházeli dveřmi, všimli si, že se stali dospělými lidmi. Růže v okapu kvetly v otevřených oknech a tamhle stály malé dětské stoličky. A Kay i Gerda si sedli každý na svou a drželi se za ruce. Jako na těžký sen zapomněli na studenou zimavou nádheru u Sněhové královny. Babička seděla v jasném božím slunečním svitu a četla nahlas z bible: "Nebudete-li jako maličcí tito, nepřijdete do království nebeského!"

A Kay i Gerda se zadívali navzájem do očí a naráz porozuměli staré písničce:

My o růžích v údolí víme,
tam Ježíška uslyšíme.

Tak tam seděli oba dva, dospělí a přece děti, děti svým srdcem, a bylo léto, teplé, požehnané léto.