Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Šípková Růženka 1

(autor neznámý)

Před dávnými časy žil král a královna, kteří si každého rána říkali:

?Kdybychom tak měli děťátko!?, neboť žádné neměli.

I stalo se jednou, když královna seděla v koupeli, že z vody vylezla na zem žába, přihopkala k ní a pravila:

?Tvoje přání se splní, dříve než uplyne rok, narodí se Ti dcerka.?

Co byla žába řekla, to se stalo; královna povila děvčátko, které bylo tak krásné, že král se samou radostí neudržel a uspořádal velkou slavnost. Pozval na ni nejen své příbuzné, přátele a známé, ale také sudičky, které měly dítěti přinést do vínku rozličné ctnosti a nadání. Sudiček bylo však třináctero do počtu, ale král měl jen dvanáct zlatých talířů, na kterých měly jíst, a tak musela jedna z nich zůstat doma.

Svátek byl slaven ve vší nádheře, a když se chýlil ke konci, jaly se sudičky dítě obdarovávat podivuhodnými dary, jedna ji věnovala ctnost, druhá krásu, třetí bohatství; a tak dále prostě vším, co si lze na světě přát.

Když jedenáctá sudička své přání pronesla, tu pojednou vešla do sálu ta třináctá, a protože se chtěla pomstít, že nebyla pozvána, bez toho, že by někoho pozdravila nebo se na něj jen podívala, zvolala silným hlasem:

?Královská dcera se ve věku patnácti let píchne o vřetánko a zemře!?

A bez dalšího slova se obrátila a ze sálu odešla.

Všichni byli ohromeni úlekem. Tu předstoupila dvanáctá sudička, která přání ještě nepronesla, nemohla sice to zlé přání odvrátit, ale mohla jeho dopad zmírnit, pravila tedy:

?Neupadne do smrti, nýbrž do stoletého spánku.?

Král, který chtěl milované dítě před tím neštěstím ochránit, vydal rozkaz, že všechna vřetena v celém královstvím musejí být spálena.

Přání sudiček se vyplnila, dívenka byla tak krásná, počestná a přátelská i moudrá, že kdo ji viděl, musel ji milovat.

I událo se, že jednoho dne, to jí bylo právě patnáct let, nebyli král ani královna doma a dívenka zůstala v zámku úplně sama. Tak chodila dokola, prohlížela si komnaty i komory, jak jí bylo libo a došla taky k posledku do jedné staré věže. Vystoupila úzkým točitým schodištěm vzhůru a dorazila k malým dvířkům. V zámku trčel zrezivělý klíč a když jím otočila, dveře odskočily a za nimi byla komůrka, ve které seděla stařenka u kolovrátku a pilně předla.

?Dobrý den, stařenko,? řekla královská dcerka:

?copak tady děláš??

?Předu.? odvětila stařena a pokývala hlavou.

?Copak je to za věc, která tu tak zvesela poskakuje?? zeptala se dívka, vzala vřetánko a chtěla také příst. Ale sotva se vřetánka dotknula, tu se ta kouzelná předpověď vyplnila a ona se jím píchla do prstu.

V tom okamžení, jak vpich pocítila, klesla na postel, která tam stála, a upadla do hlubokého spánku. A ten spánek se rozšířil po celém zámku, král a královna, kteří zrovna domů přibyli a do sálu vešli, usnuli a s nimi všechno dvořanstvo. Spali také koně ve stáji, psi na dvoře, holubi na střeše, mouchy na stěně, ano také oheň, který v krbu plápolal, znehybněl a usnul, pečeně se přestaly škvařit a kuchař, který kuchtíka, protože něco měl opatřit, chtěl pohlavkovat, usnul.

A taky vítr se utišil a na stromech kolem zámku se nepohnul ani lísteček. Okolo zámku začala růst houština divokých růží, a každý rok byla o něco vyšší a nakonec celý zámek obrostla, že ho vidět více nebylo, ani korouhvičku na střeše.

A tou zemí šla pověst o krásné Šípkové Růžence, neboť tak královskou dceru nazývali, a čas od času sem královští synové přicházeli, aby skrze houštinu k zámku pronikli. Ale to se ukázalo jako zhola nemožné, neboť trniska jako by měla ruce, mladíky jimi chytala a oni v nich uvízli, zůstali tam viset a více se odtamtud dostat nemohli a bolestnou smrtí tak ze světa sešli.

Po mnoha a mnoha letech přišel opět jednou jeden princ do té země a slyšel, jak nějaký stařec vypráví o Šípkové Růžence; že tam někde stojí zámek, ve kterém překrásná princezna, které říkají Šípková Růženka, už sto let spí a sní spí i král a královna a celý dvůr. Stařec věděl také od svého dědečka, že mnoho přemnoho princů přišlo a najít se ji pokoušelo, skrze šípkovou houštinu se snažilo proniknout, ale všichni v ní uvázli a bídně zahynuli.

Tu ten jinoch pravil:

?Já se nebojím, já se chci na Šípkovou Růženku podívat.?

Ten dobrý stařec jej od toho mohl odrazovat, jak chtěl, princ na jeho slova nic nedal.

Nyní právě sto let uplynulo a nadešel čas, kdy se měla Šípková Růženka opět probudit. Když se princ k růžové houštině přiblížil, byly to tou dobou již velké a mohutné růžové stromy, tu se samy od sebe rozestoupily a nechaly jej nezraněného projít. A za ním se zase zavřely v neproniknutelné houští.

Na zámeckém dvoře viděl ležet a spát koně a strakaté lovecké psy, na střeše seděli holubi a měli hlavy ukryté pod křídly. A když vešel do zámku, spaly mouchy na stěnách, kuchař v kuchyni měl stále napřaženou ruku, jak chtěl kuchtíka plácnout, a děvečka seděla s černým kohoutem, kterého chtěla oškubat.

Tu šel dále a viděl v sále ležet a spát dvořany, nahoře na trůnu ležel král i královna a spali. Tak šel stále dál, a všechno bylo tiché, že slyšel svůj dech, až konečně přišel do věže a otevřel dveře té komůrky, ve které spala Šípková Růženka.

Tam tedy ležela a byla tak krásná, že se toho pohledu nemohl nabažit, sklonil se k ní a políbil ji. Jakmile se jí dotknul ústy, otevřela Šípková Růženka oči a přátelsky se na něj podívala. Pak sešli společně dolů a probudil se král, královna i dvořané a dívali se překvapeně jeden na druhého. I koně na dvoře vstali a potřásali hlavami, psi vyskočili a vrtěli ocasy, holubi na střeše vytáhli hlavy zpod křídel, rozhlíželi se kolem a pak uletěli do polí, mouchy na stěnách lezly dále, oheň v kuchyni se rozhořel, aby dál vařil jídlo, pečeně opět začaly prskat, kuchař dal kuchtíkovi konečně ten pohlavek a děvečka dál škubala černého kohouta.

Pak byla slavena ve vší nádheře svatba prince a Šípkové Růženky; a žili pak spokojeně až do konce svých dnů.