Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Rozum a Štěstí

(autor neznámý)

Jednou potkalo se Štěstí s Rozumem na nějaké lávce.

?Vyhni se mi!? řeklo Štěstí.

Rozum byl tehdáž ještě nezkušený, nevěděl, kdo komu se má vyhýbat; i řekl:

?Proč bych já se Ti vyhýbal? Nejsi Ty lepší než já.?

?Lepší je ten,? odpovědělo Štěstí, ?kdo více dokáže. Vidíš-li tam toho selského synka, co v poli oře? Vejdi do něho; a pochodí-li s Tebou lépe nežli se mnou, budu se Ti pokaždé slušně z cesty vyhýbat, kdy a kdekoli se potkáme.?

Rozum k tomu svolil a vešel hned oráčovi do hlavy. Jakmile oráč ucítil, že má v hlavě rozum, začal rozumovat:

?Což musím já do smrti za pluhem chodit? Vždyť mohu taky jinde a snáze štěstí svého dojít!? Nechal orání, složil pluh a jel domů. ?Tatíku,? povídá, ?nelíbí se mi to sedlačení; budu se raděj učit zahradníkem.?

Tatík řekl:

?Což jsi se, Vaňku, pominul s rozumem??, ale pak se rozmyslel a povídá:

?Nu když chceš, uč se spánembohem, dostane tu chalupu po mně Tvůj bratr.?

Vaněk přišel o chalupu; ale nedbal na to nic, šel a dal se ke královskému zahradníkovi do učení. Nemnoho mu zahradník ukazoval, za to tím více chápal Vaněk. Brzy potom ani zahradníka neposlouchal, jak má co dělat, a dělal všecko po svém. Nejprve zahradník se mrzel, ale pak, vida, že se tak všecko lépe daří, byl spokojen. ?Vidím, že máš více rozumu nežli já,? řekl, a nechal pak už Vaňka zahradničit, jak sám chtěl v nedlouhém čase zvelebil Vaněk zahradu tak, že král veliké z ní měl potěšení a často se v ní s paní královou a se svou jedinou dcerou procházel.

Ta královská dcera byla panna velmi krásná, ale od dvanáctého svého roku přestala mluvit, nikdo ani slova od ní neslyšel. Král velice se proto rmoutil a dal rozhlásit: kdo způsobí, aby zas mluvila, že bude jejím manželem. I hlásilo se mnoho mladých králů, knížat a jiných velkých pánů, jeden po druhém; ale jak přišli, tak zas odešli: žádnému se nepodařilo způsobit, aby promluvila. ?A proč bych já taky svoje štěstí nezkusil?? pomyslel si Vaněk. ?Kdo ví, nepodaří-li se mi ji k tomu přivést, aby odpověděla, když se budu ptát??

I dal se hned u krále ohlásit a král se svými rady dovedl ho do pokoje, kde dcera jeho zůstávala. Ta dcera měla pěkného psíčka a měla jej velmi ráda, protože byl velmi čiperný: všemu porozuměl, co chtěla mít.

Když Vaněk s králem a s těmi rady do jejího pokoje vstoupil, dělal, jako by té panny královské ani neviděl; než obrátil se k tomu psíčku a povídá:

?Slyšel jsem, psíčku, že jsi velmi čiperný a jdu k Tobě o radu. Byli jsme tři tovaryši: jeden řezbář, druhý krejčí a já. Jednou jsme šli lesem a museli jsme v něm zůstat přes noc. Abychom před vlky byli bezpeční, udělali jsme si oheň a umluvili jsme se; aby jeden po druhém hlídal. Nejdříve hlídal řezbář a pro ukrácení chvíle vzal špalík i vyřezal z něho pěknou pannu. Když byla hotova, probudil krejčího, aby ten zase hlídal. Krejčí, uviděv dřevěnou pannu, ptal se, co to.

?Jak vidíš,? řekl řezbář, ?byla mi dlouhá chvíle a vyřezal jsem ze špalíku pannu; bude-li Tobě dlouhá chvíle, můžeš ji ošatit.? Krejčí hned vyndal nůžky, jehlu a nit, střihl na šaty a dal se do šití; a když byly šaty hotovy, pannu přistrojil. Potom zavolal na mě, abych já šel hlídat. I ptám se ho taky, co to má.

?Jak vidíš,? řekl krejčí, ?řezbáři byla dlouhá chvíle a vyřezal ze špalíku pannu a já z dlouhé chvíle jsem ji ošatil; a bude-li Tobě taky dlouhá chvíle, můžeš ji naučit mluvit.? I naučil jsem ji skutečně do rána mluvit. Ale ráno, když se moji tovaryši probudili, chtěl každý tu pannu mít. Řezbář povídá:

?Já ji udělal.? Krejčí:

?Já ji ošatil.? A já jsem si taky svoje právo hájil. Pověz mi tedy, psíčku, komu z nás ta panna náleží.?

Psíček mlčel; ale místo psíčka odpověděla dcera královská:

?Komu by jinému náležela než Tobě? Co do řezbářovy panny bez života? Co do krejčího ošacení bez řeči? Tys jí dal nejlepší dar: život a řeč, a proto právem Tobě náleží.?

?Samas o sobě rozhodla,? řekl Vaněk, ?i Tobě dal já zase řeč a nový život, a proto mi taky právem náležíš.?

Tehdy řekl ten jeden královský rada:

?Jeho Milost královská dá Tobě hojnou odměnu, že se Ti podařilo dceři jeho rozvázat jazyk; ale ji si vzít nemůžeš, jsi prostého rodu.?

A král řekl:

?Jsi prostého rodu, dám Ti místo své dcery hojnou odměnu.?

Ale Vaněk nechtěl o žádné jiné odměně slyšet a řekl:

?Král bez výminky slíbil: kdo způsobí, aby dcera jeho zas mluvila, že bude jejím manželem. Královské slovo zákon; a chce-li král, aby jiní zákonů jeho šetřili, musí je sám napřed zachovávat. A proto mi král musí svou dceru dát.?

?Pochopové, svažte ho!? volal ten rada. ?Kdo praví, že něco král musí, uráží Milost královskou a je hoden smrti. Vaše královská Milost rač poručit, ať je ten zločinec mečem odpraven.?

A král řekl:

?Ať je mečem odpraven!?

Ihned Vaňka svázali a vedli na popravu. Když přišli na místo popravní, už tam na ně Štěstí čekalo i řeklo tajně k Rozumu:

?Hle, jak ten člověk s Tebou pochodil: až má přijít o hlavu! Ustup, ať já vejdu na Tvé místo!? Jakmile Štěstí do Vaňka vstoupilo, přelomil se katovi meč u samého jílce, jako by jej byl někdo přestřihl; a dříve nežli mu zase přinesli jiný, přijel z města na koni trubač, jak by letěl, troubil vesele a točil bílou korouhvičkou, a za ním přijel pro Vaňka královský kočár.

A to bylo tak: ta královská dcera řekla potom doma otci, že Vaněk přece jen pravdu mluvil a že královské slovo nemá se rušit, a je-li Vaněk z prostého rodu, že ho král snadno může knížetem udělat. A král řekl:

?Máš pravdu, ať je knížetem!? Ihned pro Vaňka poslali královský kočár a místo něho byl odpraven ten rada, který krále na Vaňka popudil.

A když potom Vaněk a ta královská dcera spolu jeli od oddavek, nahodil se nějak na té cestě Rozum; a uviděv, že by se musel potkat se Štěstím, sklopil hlavu a utíkal stranou, jak by ho polil. A od té doby prý Rozum, kdykoli se má potkat se Štěstím, zdaleka se mu vyhýbá.