Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Příběh roku

(Andersen Hans Christian)

Bylo to koncem ledna, strhla se strašlivá metelice. Sníh se hnal v celých oblacích ulicemi a uličkami. Sklo v oknech bylo zvenčí polepeno vločkami, spousty sněhu se sypaly se střech. Lidé jako by byli pořád na útěku, běželi, hnali se úprkem a padali si do náručí, chvilku se pevně drželi a měli tak aspoň na okamžik pevnou půdu pod nohama.

Kočáry a koně byli jako napudrovaní, sloužící stáli zády ke kočárům a jeli pozpátku proti větru, chodci se stále zdržovali v závětří za vozy, které si jen zvolna razily cestu hlubokým sněhem. A když se konečně metelice utišila a u domů proházeli úzké pěšinky, lidé se zastavovali, když se na nich potkali. Nikdo neměl chuť udělat první krok a šlápnout do hlubokého sněhu, jen aby ten druhý mohl hladce projít. Mlčky tam stáli, až konečně, jako po nějaké tiché dohodě, každý z nich obětoval jednu nohu a zabořil ji do hromady sněhu.

Navečer bylo úplné bezvětří. Nebe bylo jako vymetené, jako by bylo vyzdviženo výše a jako by bylo průhledné. Hvězdy vypadaly zbrusu nové a některé byly nádherně modré a jasné. A mrzlo, až praštělo, na sněhu se vytvořila zledovatělá kůra, tak silná, že zrána unesla vrabce. Hopkali nahoru dolů tam, kde byl sníh odházen, ale k snědku toho mnoho nenašli, zato pořádně mrzli.

?Čim, čim!? povídal jeden druhému, ?a tomu se říká nový rok! Vždyť je horší než starý! To jsme si jej mohli rovnou ponechat, a nic by se bylo nezměnilo. Jsem velmi, velmi nespokojen a mám k tomu pádné důvody!?

?Inu, máš docela pravdu; lidé tady pobíhali a bouřlivě pozdravovali nový rok,? řekl jeden prokřehlý vrabčák, ?rozbíjeli hrnce o dveře a dočista bláznili radostí, že starý rok už odešel! I já jsem se z toho radoval, čekal jsem, že nám nastanou teplé dny, ale nebylo z toho nic. Mráz je ještě třeskutější než předtím. Lidé se spletli v letopočtu!?

?Spletli, věru spletli!? pravil třetí; byl již starý a na temeni bílý. ?Mají něco, čemu říkají kalendář, to je takový jejich výmysl a podle toho má všechno jít; ale když ono to právě nejde. Rok začíná, když přijde jaro, takový je běh přírody a podle toho já se řídím!?

?Ale kdy přijde jaro?? ptali se ostatní.

?Přijde, až přiletí čáp. Ale to je velmi neurčité, kdy přiletí, a tady ve městě o tom nikdo nic neví, to vědí lépe na venkově. Což abychom tam odletěli a čekali? Tam budeme jaru blíž.?

?Inu, bylo by to opravdu dobré!? řekl jeden z těch, kteří tam už dlouho poskakovali, pípali, ale vlastně ještě nic nepověděli. ?Já mám ovšem tady v městě přece jenom to pohodlíčko a bojím se, že by mi tam na venkově chybělo. Je tady v jednom domě jedna rodina, a ta přišla na velmi rozumný nápad: připevnila ke zdi několik květináčů, velkým otvorem dovnitř a dnem ven. A v tom dnu je vyříznut otvor, tak velký, že mohu létat ven i dovnitř. Máme tam se svým mužem hnízdo a tam jsme také vychovali všechny své mladé. Ti lidé to všechno zařídili ovšem proto, aby se pobavili pohledem na nás, jinak by to byli jistě neudělali. Sypou nám drobty chleba, také pro svoji zábavu, a tak máme co jíst! Je o nás jaksi postaráno. ? A proto si myslím, že tu s mužem zůstaneme! Jsme sice velmi nespokojeni ? ale zůstaneme!?

?A my odletíme na venkov, podívat se, jestli nepřijde jaro!? A tak odletěli.

Na venkově byla tuhá zima. Mráz byl ještě o několik stupňů silnější než ve městě. Ostrý vítr dul po zasněžených polích. Sedlák, na rukou velké palčáky, seděl v saních a rozhazoval rukama, aby z nich vyhnal zimu. Bič nechal ležet na klíně, hubení koně běželi, až se z nich kouřilo, sníh křupal a vrabci poskakovali v kolejích a mrzli. ?Čim! Kdy přijde jaro? Trvá to tak dlouho!?

?Tak dlouho!? zaznělo to polem s nejvyššího pahorku, pokrytého sněhem. A mohla to být ozvěna, kterou bylo slyšet, ale mohl to být také hlas podivného starce, který seděl ve větru a vánici až docela nahoře na sněhové návěji. Byl celý bílý, tak jako sedlák v bílém huňatém kožichu, měl dlouhé bílé vlasy a bílé vousy, byl docela bledý a měl velké zářící oči.

?Kdopak je tamhleten stařec?? ptali se vrabci.

?Já vám to povím!? řekl starý havran, který seděl na kůlu ohrady a dával blahosklonně najevo, že před Pánembohem jsme všichni jenom malí ptáčkové. Proto se také s nimi dal do hovoru a podal jim vysvětlení. ?Vím, kdo je ten stařec. Je to Mráz, stařec z minulého roku, není mrtev, jak říká kalendář, naopak, je dokonce poručníkem malého prince Jara, který přijde po něm. Tak je to, Mráz ještě všude vládne! Hu! Jak to ve vás, ptáčkové, praská!?

?No tak vidíte, je to tak, jak vám to povídám,? řekl nejmenší vrabec. ?Ten kalendář, to je jenom lidský výmysl, nepřizpůsobil se vůbec přírodě! Měli to nechat na nás, kteří jsme citlivější!?

A uběhl týden, přešly skoro dva. Les byl černý, zamrzlé jezero vypadalo jako těžké, vychladlé olovo. Mraky, a nebyly to mraky, byly to velké, vlhké, ledové chuchvalce mlhy, visely nad krajinou. Velké černé vrány létaly v hejnech, ale nekrákaly, všechno jako by spalo. ? Tu na jezero sklouzl sluneční paprsek a jezero se zalesklo jako roztavený cín. Sněhová pokrývka na poli a nahoře na pahorku se už tak netřpytila jako dřív, ale bílá postava, sám Mráz, tam ještě pořád seděl se zrakem upjatým k jihu. Stařec Mráz si vůbec nevšiml, že sníh jako by se propadl do země a tu a tam že se objevila zelená místečka a že se to tam hned hemžilo vrabci.

?Čimčim! Čimčim! Přijde nyní jaro??

?Jaro!? znělo to poli a lučinami i černohnědými lesy. Na kmenech stromů se skvěl čerstvou zelení mech a vzduchem přilétli od jihu dva první čápi. Každému sedělo na zádech rozkošné děťátko, chlapeček a děvčátko. Políbením pozdravili zemi a kamkoli nožkama vkročili, všude pod sněhem vyrážely bílé květinky. Ruku v ruce šli nahoru k starému ledovému muži, Mrazu, položili mu svoje hlavinky na hruď a pak znova pozdravili. A v touž chvíli všichni tři zmizeli a zmizela celá krajina. Všechno zahalila neprostupná vlhká mlha, náramně hustá a těžká. ? Za chvíli se mlha zdvihla, zadul vítr, důkladně se do mlhy opřel a zahnal ji, slunce tak hřejivě zářilo ? Mráz zmizel a na trůnu Roku seděly krásné děti Jara.

?Tomu se, panečku, říká nový rok!? chválili si to vrabci. ?Teď snad dostaneme zpátky svoje práva i odškodné za třeskutou zimu!?

Kamkoli se ty dvě děti obrátily, všude vyrážely na keřích a na stromech zelené pupence, tráva povyrostla a osení se krásně zazelenalo. Děvčátko všude kolem sebe rozhazovalo květy. Mělo jich ve své zástěrce spoustu, květy jako by se rojily, pořád jich byla zástěrka plná, ať je děvčátko sebehojněji rozhazovalo. Ve své horlivosti vysypalo celou závěj květů na jabloně a na broskve, a tak tu stály v plné nádheře ještě dřív, než dostaly zelené listí.

A děvčátko tleskalo ručkama, i chlapeček tleskal, a tu se objevili ptáci, nikdo nevěděl odkud, a všichni švitořili a zpívali: ?Jaro přišlo!?

Byl to nádherný pohled. Mnohá babička vyšla na sluníčko, na zápraží své chaloupky, zachvěla se radostí, a dívala se na žluté kvítky, které svítily po celé louce, zrovna jako za jejích mladých let. Svět zase omládl. ?To je dneska venku krásně!? říkala.

A les byl ještě hnědozelený, pupen vedle pupenu, ale mařinka tam už kvetla, její květy byly tak čerstvé a nádherně voněly. Byla tu záplava fialek, rostly tu sasanky, velké i drobné petrklíče, a v každé travičce bylo množství šťávy a síly. Byl to opravdu nádherný koberec, lákal k posezení. A na tom koberci seděl chlapec s děvčátkem, drželi se za ruce, zpívali a usmívali se a rostli a rostli.

S nebe na ně padal mírný deštík, ale oni to nepozorovali. Dešťové kapky a slzy radosti splývaly v jedno. Ženich a nevěsta se políbili a v tu chvíli celý les naráz vypučel. ? A když vyšlo slunce, byly už všechny lesy zelené!

Ruku v ruce kráčeli ženich s nevěstou pod čerstvým listnatým příkrovem, kde sluneční paprsky a ostré stíny byly jedinou změnou v zeleni. V jemných listech byla panenská čistota a osvěžující vůně. Mezi sametově zeleným rákosím a přes pestré kameny zurčely průzračné a hravé říčky a potoky. ?Věčně věků a navždycky to tak je a bude!? pravila celá příroda. A kukačka kukala a skřivánek zpíval, bylo to nádherné jaro. Ale vrby měly na svých květech ještě vlněné rukavice, byly opatrné až hrůza, a to je mrzuté!

A tak míjely dny a plynuly týdny, a na celou zem jako by se přivalilo vedro. Vlny horkého vzduchu prochvívaly obilím, které víc a více žloutlo. Na lesních jezerech rozložil bílý leknín Severu své velké zelené listy po vodní hladině a ryby hledaly pod těmi listy stín. V závětří na druhé straně lesa pražilo slunce na stěny selského stavení a důkladně prohřálo rozkvetlé růže. Třešně byly obtěžkány šťavnatými, černými, skoro jakoby sluncem sežehnutými plody. A tam seděla spanilá žena Léta, ona, kterou jsme poznali už jako dítě a jako nevěstu, a dívala se na vystupující temná mračna, která se zdvíhala ve vlnách jako hory, temněmodré a těžké, stále výš a výše. Mračna přicházela ze tří stran, bylo jich pořád víc a víc, vypadala jako zkamenělé převrácené moře, snášela se k lesu, v němž všechno utichlo, jakoby nějakým kouzlem. Každičký vánek se utišil, každý pták zmlkl, taková nějaká vážnost a očekávání byly v celé přírodě. Ale na cestách a po pěšinách pospíchali lidé, na vozech, na koních i pěšky, chtěli se dostat zavčas pod střechu. ? Tu se najednou rozsvítilo, jako by slunce prorazilo hradbou mračen, byl to záblesk oslňujícího, vše sežehujícího světla; a pak se zase všechno s rachotem ponořilo do tmy. Voda se valila v proudech. Chvíli byla černá tma a hned zas světlo, chvíli nastalo ticho a hned zas zaburácela bouře. Mladé hnědě ochmýřené rákosí v močále se dlouze vlnilo, větve stromů mizely za clonou deště, bylo tma a zase světlo, ticho a hned nato hromobití. ? Obilí a tráva ležely jako potlučené kroupami, jako odplavené, jako by se už nikdy neměly vzpamatovat. ? Pojednou příval deště přešel v jednotlivé kapky, slunce zazářilo a na stéblech i na listech se třpytily kapky vody jako perly. Ptáci zpívali, ryby se vymršťovaly z vody, komáři tančili, a tam na kameni, v slané, deštěm zbičované mořské vodě sedělo samo Léto, silný muž se statnými údy a zmáčenými vlasy ? omládlý tou čerstvou lázní vyhříval se na teplém slunci. Všechna příroda kolem dokola omládla. Všechno bujně rostlo, všechno bylo silné a krásné. Bylo léto, teplé, nádherné léto.

A příjemná a sladká byla vůně, která přicházela z žírné jeteliny, a kolem místa, kde se za dávných časů konaly soudy, bzučely včely. Ostružiní se pnulo po oltářním kameni, který se leskl, omyt deštěm, ve slunečním svitu. K němu zalétla včelí královna se svým rojem a snášely tam vosk a med. Nikdo to nespatřil kromě Léta a jeho statné ženy, neboť pro ně byl oltář prostřen obětními dary přírody.

Večerní nebe zářilo jako zlato, žádná kostelní báň není tak bohatě pozlacena, a měsíc svítil mezi večerními a ranními červánky. Byl letní čas.

A plynuly týdny a míjely dny. ? Lesklé kosy ženců se blyštěly na polích v obilí, větve jabloní se skláněly pod tíží červených a žlutých plodů. Chmel nádherně voněl, jeho šištice visely ve velkých chomáčích. A pod lískovými keři, na nichž rostly v celých shlucích oříšky, odpočívali muž a žena, Léto se svou vážně zamyšlenou manželkou.

?Jaké bohatství!? pravila žena. ?Kolem dokola všude samé požehnání, je tu blaze a příjemně. A přece, sama nevím, co to je, ale toužím po ? odpočinku ? klidu! Nenacházím pro to slova! ? Teď na poli zase všechno zaorávají! Víc, pořád víc chtějí lidé ze země vydobýt! ? Hle, čápi se sletěli do houfu a kráčejí v odstupu za pluhem. Ptáci Egypta, kteří nás nesli vzduchem! Pamatuješ, jak jsme oba jako děti přiletěli sem do severských zemí? ? Květy jsme přinesli, nádherný sluneční svit a zelené lesy. Ty teď vítr zle pocuchal, hnědnou a tmavnou jako jižní stromy, ale nenesou zlaté plody jako ony!?

?Tak ty plody chceš vidět?? pravilo Léto. ?Nuže, raduj se!? I pozdvihlo ruku a všechno listí v lese se zbarvilo rudě a zlatě, všechny stromy zaplavila barevná nádhera. Šípkový keř se rděl ohnivě rudými šípky, větve bezu byly obsypány velkými, těžkými, černohnědými bezinkami, divoké kaštany vypadávaly zralé z černozelených slupek a hlouběji v lese kvetly po druhé fialky.

Ale královna roku byla stále zamlklejší a stále bledší. ?Fouká studený vítr,? říkala, ?a v noci jsou vlhké mlhy! ? Toužím po zemi svého dětství!?

Viděla odlétat čápy, odletěli do jednoho! Vztahovala k nim ruce. ? Pohlédla vzhůru k hnízdům, byla prázdná, v jednom vyrůstala na dlouhém stonku chrpa a v druhém žlutá pampeliška, jako by hnízdo bylo postaveno jenom proto, aby je se všech stran chránilo. A do hnízd se nastěhovali vrabci.

?Čimčim! Kampak se podělo panstvo? Asi jim nedělá dobře, že to tu na ně fouká, a tak se odtud odstěhovali! Šťastnou cestu!?

A víc a více žloutlo listí v lese, list za listem opadával, fičel podzimní vítr, byl pozdní podzim. A na žlutém spadaném listí ležela královna roku a dívala se laskavýma očima na třpytící se hvězdy a její manžel stál u ní. Poryv větru zvířil listí ? listí kleslo zase k zemi, ale královna zmizela a motýl, poslední toho roku, letěl chladným vzduchem.

A přišly vlhké mlhy, ledový vítr a tmavé, předlouhé noci. Pán roku tu stál se sněhobílým vlasem, ale sám o tom nevěděl, myslil si, že to jsou sněhové vločky, které mu z mraku napadaly na hlavu. Na zeleném poli ležela slabá vrstva sněhu.

A kostelní zvony vyzváněly k vánocům.

?Zvony narození vyzvánějí,? pravil pán roku, ?brzy se zrodí nová vladařská dvojice; a mně se dostane odpočinku jako jí, odpočinku v zářící hvězdě!?

A ve svěže zeleném jedlovém lese, kde ležel sníh, stál anděl vánoc a vybíral mladé stromky na svou slavnost.

?Radost ve světnici a pod zelenými větvemi!? pravil starý vládce roku; těch několik týdnů z něho učinilo sněhobílého starce. ?Blíží se chvíle mého odpočinku, mladí vládcové roku převezmou korunu a žezlo.?

?A přece ti náleží moc,? pravil anděl vánoc, ?moc, a ne odpočinek!

Nechť sníh leží na mladém osení a zahřívá je! Uč se snášet, když jinému je vzdávána pocta a ty přece zůstáváš vládcem, uč se být zapomenut, a přece žít! Hodina tvé svobody přijde, až přijde jaro!?

?Kdy přijde jaro?? zeptal se Mráz.

?Až přiletí čápi!?

A tak vysoko na pahorku na sněhové návěji seděl Mráz s bílými vlasy a sněhobílým vousem, ledově chladný, starý a shrbený, ale silný jako moc zimní bouře a ledu; díval se k jihu, tak jako tam seděl a díval se minulou zimu. ? Led praskal, sníh vrzal, bruslaři se proháněli po lesklých jezerech a havrani a vrány se pěkně vyjímali na bílém podkladu, ani větérek se nehnul. A v tom klidném povětří sepjal Mráz ruce a hned byl led mezi pevninami na sáhy silný.

Potom zase přiletěli vrabci z města a ptali se: ?Kdopak je tamhleten starý muž?? A seděl tam zase havran, nebo to byl jeho syn, to je stejně jedno, a řekl jim: ?To je Mráz, ten starý muž z loňska! Není mrtev, jak tvrdí kalendář, ale je poručníkem jara, které přijde!?

?A kdy přijde jaro?? ptali se vrabci. ?To budeme mít pěkné časy a lepší vládu. Stará nestála za nic.?

A Mráz, zabrán do tichých myšlenek, kynul bezlistému, černému lesu, v němž každý strom ukazoval krásné tvary a záhyby větví. A za zimního spánku se snášely k zemi ledové mlhy mraků ? vládce snil o době svého mládí a své mužné síly; a za svítání byl celý les pokryt nádhernou jinovatkou, to byl letní sen starce Mráze. Slunce setřáslo jinovatku s větví.

?Kdy přijde jaro?? ptali se vrabci.

?Jaro!? ozvalo se ozvěnou s pahorků, na nichž ležel sníh. Slunce svítilo tepleji a tepleji, sníh tál, ptáci švitořili: ?Přijde jaro!?

A vysoko ve vzduchu přilétal první čáp a za ním hned druhý. Krásné děťátko sedělo každému na zádech, snesli se na širé pole, políbili zemi a potom políbili starého tichého muže. A Mráz jako Mojžíš na hoře zmizel, mrak jej odnesl.

Byl konec příběhu jednoho roku.

?Je to velmi správné,? pravili vrabci, ?a je to také velmi krásné, ale není to podle kalendáře, a tak to tedy není v pořádku!?