Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Pošťácká pohádka

(autor neznámý)

To bych rád věděl: když mohou být pohádky o všelijakých jiných lidských řemeslech a povoláních, jako o králích a princích a loupežnících, pastýřích a rytířích a černokněžnících a obrech a drvoštěpech a vodnících, proč by nemohla být také jednou pohádka o pošťákovi? Vždyť takový poštovní úřad, to je skoro jako zakleté místo; máte tam samé nápisy, že ?kouřiti je zakázáno? a ?psy s sebou bráti je zakázáno?, a mnoho jiných varovných tabulek ..... říkám Vám, tolik vyhlášek a zápovědí nemají ve svých úřadovnách ani čarodějníci, ani draci. Už z toho je vidět, že pošta je místo tajemné a mocné. A pak, děti, kdopak kdy viděl, co se děje na poště v noci, když je zavřená? Jářku, na to bychom se chtěli podívat! Však jeden pán ..... abyste věděli, byl to pan Kolbaba, povoláním pošťák a listonoš ..... se na to doopravdy podíval a řekl o tom ostatním listonošům a pošťákům a ti to zase řekli dál, až se to doneslo ke mně; a já nejsem tak nepřející, abych to nechal sám pro sebe. Tak jen s tím ven a už se začíná.

Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoše a pošťáka, nějak omrzelo jeho pošťácké řemeslo: co prý se takový listonoš nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape, že prý den co den musí ujít dvacet devět tisíc sedm set třicet pět kroků, v čemž je zahrnuto osm tisíc dvě stě čtyřicet devět schodů nahoru a dolů, a že ty dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti, a že i ten poštovský úřad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani žádné pohádky nedějí. Tak a všelijak jinak si naříkal pan Kolbaba na své pošťácké povolání. A jednou Vám si ze samého smutku sedl na poště u kamen a usnul a ani si nevšiml, že už je šest hodin; a když odbila hodina šestá, odešli ostatní pošťáci a listonoši a zavřeli poštu a pan Kolbaba tam zůstal zamčený a spal.

Mohlo být k půlnoci, když ho probudil takový šramot, jako když myši ťapou po podlaze. Heleme, řekl si pan Kolbaba, máme tu myši; měla by se na ně políčit past. A když se tak kouká po těch myších, vidí, že to nejsou žádné myši, ale poštovští skřítkové. To Vám jsou takoví malí a fousatí pumprlíci, asi tak velicí jako menší slepice wyandotka nebo jako veverka nebo jako lesní králík, tak asi; a na hlavách mají poštovské čepice jako praví pošťáci a nosí pelerínky jako praví listonošové. Zatrachtile, řekl si pan Kolbaba, ale jinak ani nemukl, ani necekl, ba ani nešpitl, aby je nezaplašil. A vida, jeden ten poštovský skřítek přerovnával dopisy, které měl ráno pan Kolbaba roznést; druhý třídil poštu; třetí vážil balíčky a lípal na ně cedulky; čtvrtý huboval, že tady ta škatule není ovázána podle předpisu; pátý seděl u okénka a přepočítával peníze, jako dělají poštovní úředníci. ?Vždyť jsem si to myslel,? broukal ten skřítek, ?tady se ten poštovský člověk zase přepočítal o jeden halíř; musím mu to opravit.? Šestý skřítek seděl u telegrafního aparátu a vyklepával na něm depeši, asi takhle: taktak, tak, tak, taktaktak, ták. Ale pan Kolbaba rozuměl, co telegrafuje; v obyčejné řeči to bylo: ?Haló, ministerstvo pošt? Tady poštovní šotek číslo sto jedenatřicet. Hlásím všechno v pořádku stop. Kolega elf Matlafousek má kašel hlásí se marod nenastoupil službu stop. Tě péro stop.?

?Tady je dopis do města Bambolimbonandy v Království kanibálském,? ozval se sedmý trpaslík. ?Kde to je??

?To je via Benešov,? řekl osmý pidimužík. ?Připiš tam, kolego, Království kanibálské, stanice dráhy Dolní Trebizon, poslední pošta Kočičí Hrádek. Leteckou poštou. Tak a jsme hotovi. Copak, páni, abychom si teď trochu zahráli v karty??

?Pročpak ne,? řekl první skřítek a odpočítal dvaatřicet dopisů. ?Tak tady jsou kartičky a můžeme začít.?

Druhy skřet vzal ty dopisy a zamíchal je.

?Snímám,? řekl první skřítek.

?Tak rozdávej,? pravil druhý.

?Ale, ale,? bručel třetí, ?to jsem dostal špatný list!?

?Nesu,? řekl čtvrtý a pleskl dopisem na stůl.

?To Ti přebiju,? děl pátý a položil svůj list na tamten.

?Holenku, to je na mne slabé,? pravil šestý a přihodil svůj list.

?Oho,? řekl sedmý, ?to já mám ještě vyšší kartu.?

?A já mám trumfové eso,? zvolal osmý a hodil svůj list na ty ostatní.

Tohle, děti, už pan Kolbaba nemohl vydržet a vyhrkl:

?Neračte se, páni, vyrušovat, ale jaképak to máte karty??

?Á, pan Kolbaba,? řekl první skřítek. ?My jsme Vás, pane Kolbaba, nechtěli budit, ale když už jste se probudil, pojďte si zahrát s námi. My totiž hrajeme jenom obyčejný mariáš.?

Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říkat a sedl si mezi skřítky.

?Tak tady máte karty,? pravil druhý skřet a podal mu několik dopisů, ?a můžete začít.?

Pan Kolbaba se podíval na ty dopisy, co mu dali do ruky, a řekl:

?Neračte mně to mít za zlé, páni pumprdlíci, ale já nemám v ruce žádné karty, já mám jenom nedoručené dopisy.?

?No právě,? odpověděl třetí pidimužík, ?to jsou naše hrací karty.?

?Hm,? pravil pan Kolbaba, ?neračte se hněvat, páni, ale karty na hraní mají mít nejnižší sedmičku, pak osmičku, potom devítku a desítku, spodka a svrška, krále a nejvyšší eso. Ale tady v těch dopisech nic takového není.?

?A to si moc pletete, pane Kolbaba,? řekl čtvrtý mužíček. ?Abyste věděl, každý ten dopis platí víc nebo míň podle toho, co je v něm uvnitř napsáno.?

?Nejnižší karta,? vykládal první skřítek, ?takzvaná sedmička neboli minelka, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidé něco nalhávají a předstírají.?

?Druhá nejnižší karta je osmička,? pokračoval druhý trpaslík, ?a to jsou takové dopisy, co lidi píší jenom z musu a povinnosti.?

?Třetí nízká karta je devítka,? děl na to třetí mrňavec, ?a to jsou dopisy, co si lidé píší jenom ze zdvořilosti.?

?První vysoká karta je desítka,? řekl čtvrtý. ?To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší něco zajímavého a nového.?

?Druhá vysoká karta je spodek,? pravil pátý. ?To jsou psaníčka, co si posílají, když chtějí tomu druhému udělat potěšení.?

?Třetí vysoká karta je svršek neboli kluk,? povídal šestý. ?A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli.?

?Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král nebo též dáma,? dodával sedmý. ?A to je takový dopis, který je napsán z lásky.?

?A ta nejvyšší karta neboli eso,? doložil osmý stařík, ?to je takové psaníčko, kterým dává člověk tomu druhému své celé srdce. To je karta, která přebije čili přetrumfne všechny ostatní. Abyste věděl, pane Kolbaba, takové psaní se najde, když píše maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději než sebe sama.?

?Ale,? řekl pan Kolbaba. ?Ale teď bych rád věděl, jak medle poznáte, co stojí uvnitř v těch dopisech napsáno. To bych, páni, moc nerad slyšel, že je snad otvíráte a čtete. To se nesmí, lidičky, to byste porušili listovní tajemství a já bych Vás, holoto, musel udat na policii. Propánakrále, to by byl velikánský hřích, kdyby někdo otevřel dopis, který mu nepatří!?

?To my, pane Kolbaba, taky víme,? řekl první skřítek. ?Ale my, holenku, my cítíme hmatem skrze zavřenou obálku, co v tom dopise je. Ta lhostejná psaní jsou na omak studená, ale čím víc lásky je v dopise, tím je to psaníčko teplejší.?

?A když my skřítkové si zavřený dopis položíme na čelo,? dodal druhý, ?můžeme Vám říci slovo za slovem, co tam stojí psáno.?

?To teda je jiná,? pravil pan Kolbaba. ?Ale když už jsme tady tak pohromadě, tak bych se Vás rád na něco zeptal. Snad Vás to, páni, neurazí.?

?Že jste to Vy, pane Kolbaba,? odpověděl třetí skřet, ?tak se můžete zeptat, nač chcete.?

?Já bych rád věděl,? řekl pan Kolbaba, ?co vlastně skřítkové jedí.?

?To je všelijaké,? děl čtvrtý pumprlík. ?My skřítkové, co žijeme v různých úřadech, se živíme jako švábi, tím, co Vy lidé utrousíte: takhle drobeček chleba nebo ždibec houstičky ..... To víte, pane Kolbaba, moc toho není, co Vám lidem od huby upadne.?

?Ale my skřítkové od pošty,? řekl pátý trpaslík, ?to nemáme tak zlé. My si někdy vaříme ty telegrafní pásky jako nudle a mastíme si je poštovním lepidlem; ale to musí být lepidlo z dextrinu.?

?Nebo můžeme olizovat známky,? podotkl šestý. ?To je dobré, ale moc se nám tím zalepí fousy.?

?Ale nejvíc papáme drobečky,? vykládal sedmý maňásek. ?Víte, pane Kolbaba, proto se v úředních místnostech tak málokdy zametá, aby na nás zbyly nějaké ty drobty.?

?A že jsem tak smělý,? ptal se dále pan Kolbaba, ?kdepak Vy tu vlastně přespáváte??

?To Vám, pane Kolbaba, neřekneme,? pravil osmý dědeček. ?Kdyby lidé věděli, kde my skřítkové bydlíme, tak by nás odtamtud vymetli. Kdepak, to nesmíte vědět.?

Inu, když mně to neřeknete, tak si to nechte, myslel si pan Kolbaba. Však já dám pozor, kam půjdete spát. ..... A sedl si zase u kamen, aby dával pozor. Ale jen se tam ulebedil, už se mu začala tak nějak klížit na očičkách víčka, a než by se řeklo pět, pan Kolbaba usnul a spal jako dudek až do božího rána.