Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Poslední sen starého dubu ? vánoční pohádka

(Andersen Hans Christian)

V lese, vysoko na stráni, při otevřeném mořském pobřeží, stál takový opravdu starý dub. Bylo mu právě tři sta pětašedesát let, ale ta dlouhá doba nebyla pro strom víc než stejně mnoho dní pro nás lidi. My ve dne bdíme a v noci spíme a máme svoje sny. Se stromem je to jinak, strom je vzhůru tři roční doby, teprve na zimu usíná. Zima je dobou jeho spánku, je jeho nocí po dlouhém dnu, který se nazývá jaro, léto a podzim.

Mnohý teplý letní den tančila kolem jeho koruny jepice, žila, poletovala a zdálo se jí, že je šťastna. A kdykoli to malé stvoření na okamžik odpočívalo v tiché blaženosti na některém z velikých svěžích dubových listů, říkával dub vždycky: ?Chudinko! Jenom jeden jediný den trvá celý tvůj život! Jak je krátký! To je tuze smutné!?

?Smutné?? odvětila vždycky jepice. ?Co tím myslíš? Vždyť je všechno tak zářivé, tak teplé a krásné a já jsem tak šťastna!?

?Ale jen jeden den a pak je po všem!?

?Po všem?? divila se jepice. ?Po čem? Také po tobě??

?Ne, já žiji snad tisíce tvých dnů a můj den, to jsou celé roční doby! Je to něco tak dlouhého, že to nemůžeš ani spočítat!?

?Ne, protože ti nerozumím! Ty máš tisíce mých dnů, ale já mám tisíce okamžiků a v těch se raduji a jsem šťastna! Pomine všechna tato krása světa, až ty zemřeš??

?Ne,? řekl dub, ?ta potrvá jistě déle, neskonale déle, než si dovedu představit!?

?Ale pak přece máme z toho života oba stejně, jenomže to různě počítáme!

A jepice tančila a vznášela se ve vzduchu, těšila se ze svých jemných, půvabných křídel, z jejich průsvitnosti a sametové hebkosti, radovala se v teplém vzduchu, který byl prosycen vůní z jeteliny a z divokých růží u plotu, z bezu a zimolezu, nehledě k mařince, prvosenkám a divoké mátě. Byla to vůně tak silná, že se jepici zdálo, jako by se jí z toho točila trochu hlava. Den byl dlouhý a krásný, plný radosti a příjemných pocitů. A když slunce zapadalo, cítila se muška vždycky vším tím veselím příjemně unavena. Křídla už ji nechtěla nést, snesla se docela tiše na měkké, houpající se stéblo trávy, zakývala hlavou, jak ona dovede kývat, a docela ráda usnula. Byl to spánek smrti.

?Chudinka malá jepice!? litoval ji dub. ?Byl to přece jenom příliš krátký život!?

A každého letního dne se opakoval týž tanec, tytéž řeči, odpovědi a totéž usínání. Opakovalo se to v celých pokoleních jepic a všechny byly stejně šťastné, stejně veselé. Dub byl už vzhůru po celé svoje jarní ráno, letní poledne a podzimní večer, teď se blížila doba jeho spánku, jeho noc, schylovalo se k zimě.

Vichry již zpívaly: ?Dobrou noc, dobrou noc! Tady spadl list, tam spadl list! My jsme jej utrhly, utrhly! Hleď usnout! Uspíme tě svým zpěvem, usneš, jak s tebou budeme třást. Ale jen co je pravda, tvým starým větvím to dělá dobře! Praskají přitom samou radostí! Spi sladce! Spi sladce! Je to tvá třístá šedesátá pátá noc, jsi vlastně jako jednoroční klučina! Spi sladce! Mrak ti nasype sněhu, to bude prostěradlo i teplá přikrývka na tvé nohy! Spi sladce a ať se ti něco pěkného zdá!?

A dub stál svlečen ze všeho svého listí, chystal se k odpočinku na celou dlouhou zimu, v které se mu bude zdát mnoho snů, vždycky něco, co prožil, tak jako tomu je v lidských snech.

Také dub byl kdysi malý, ano, jeho kolébkou byl žalud. Podle lidského počtu žil nyní čtvrté století. Byl to největší a nejznamenitější strom v lese, korunou vysoko převyšoval všechny ostatní stromy a byl viditelný daleko z moře, byl znamením pro lodi. Ani si nepomyslil, kolik očí jej hledá. Vysoko v jeho zelené koruně přebývali divocí holubi a kukala tam kukačka; a na podzim, když listy vypadaly jako tepané měděné destičky, přilétali tažní ptáci a odpočívali tam, než odletěli za moře. Ale teď byla zima, dub tu stál bez listí, bylo dobře vidět, jak se rozpínají jeho všelijak pokřivené, sukovité větve. Přilétaly vrány a kavky, usedaly střídavě na větve a povídaly si o zlých časech, které nastávají, a o tom, jak se bude v zimě těžko shánět potrava.

Byla právě posvátná vánoční doba, když se dubu zdál jeho nejkrásnější sen. A ten sen si teď poslechněme.

Dub jasně cítil, že to je sváteční doba, zdálo se mu, že slyší široko daleko vyzvánět všechny kostelní zvony, a přitom bylo počasí jako v nějaký krásný letní den, příjemné a teplé. Dub rozprostíral svou mohutnou korunu, tak svěží a zelenou, sluneční paprsky probleskovaly mezi listím a větvemi, vzduch byl plný vůně květin a keřů. Pestří motýli si hráli na schovávanou a jepice tančily, jako by tu všechno bylo jenom proto, aby ony mohly tančit a radovat se. Vše, co dub během let prožil a co kolem sebe viděl, procházelo kolem něho jako v nějakém slavnostním průvodu. Viděl jet lesem rytíře z dávných dob a paní na koni, s peřím na klobouku a se sokolem na ruce. Ozýval se hlas loveckého rohu a štěkot psů. Viděl nepřátelské vojáky v lesklé zbroji a v pestrých šatech, s kopími a halapartnami, jak rozbíjejí stan a jak jej zase strhávají.

Strážní oheň plápolal a pod rozložitými větvemi dubu se zpívalo i spalo. Viděl, jak se tu v tichém štěstí za měsíčného svitu scházejí milenci a jak do modrozelené kůry vyřezávají svoje jména, totiž jejich začáteční písmena. Pocestní, veselí tovaryši, pověsili jednou, je tomu už hezká řádka let, na větve dubu citeru a Aeolovu harfu. A teď tam visely zase a znovu se ozývala jejich přelíbezná melodie. Divocí holubi vrkali, jako by chtěli vyprávět, co při tom dub cítí, a kukačka kukala, kolik letních dnů bude žít.

Tu jako by se mu nový život rozlil po celém těle, do nejmenších kořínků i do nejvýš sahajících větví, až do listí. Dub cítil, že se přitom rozpíná do šíře i do výše, ano, kořeny mu hlásily, jak i tam dole v zemi je život a teplo. Cítil, jak mu přibývá sil, rostl výš a výše. Kmen vyrazil prudce vzhůru, neměl stání, rostl víc a stále víc, koruna stále víc košatěla, rozprostřela se ještě víc do šířky a zdvíhala se ? a jak dub rostl, rostl také jeho blahý pocit, jeho oblažující touha dostat se ještě výš a výš, až k zářícímu teplému slunci.

Vyrostl už nad mraky, tmavé voje tažných ptáků stejně jako velká bílá hejna labutí letěly pod ním.

A každý list starého dubu viděl, jako by měl oči, aby se jimi díval. Hvězdy bylo vidět za dne, byly velikánské a tuze se blyštěly. Připomínaly známé, drahé oči, oči dětí a oči milenců, když se potkávali pod dubem.

Byla to úchvatná, přeslastná chvíle! A přece, při vší té radosti pocítil dub silnou touhu, aby se také všechny ostatní lesní stromy tam dole, všechny keře, rostliny a květiny mohly zdvihnout s ním, aby mohly pocítit a vnímat tu nádheru a tu radost. Mohutný dub nebyl přes svůj překrásný sen úplně šťasten, dokud s sebou neměl všechny svoje druhy, malé i velké. A tento pocit prochvíval jeho větvemi a listy tak vroucně, tak silně jako v lidské hrudi.

Koruna stromu se kolébala, jako by dub něco hledal a nenalézal; ohlížel se, a tu ucítil vůni mařinky a brzy ještě silnější vůni zimolezu a fialek, byl přesvědčen, že slyší, jak mu odpovídá kukačka.

Ach ano, z mraků vyčuhovaly zelené vrcholky lesa, viděl, jak pod ním ostatní stromy rostou a jak se zdvíhají jako on. Keře a rostliny vyrážely vysoko vzhůru. Některé se utrhly i s kořeny a letěly rychleji, bříza byla nejrychlejší. Jako bílý paprsek blesku se její štíhlý kmen klikatil vzhůru, větve se vlnily jako zelené závoje a prapory. Celá lesní příroda, dokonce i rákosí s hnědými chloupky, rostla s ním; a na stéblu, které volně poletovalo jako dlouhá zelená hedvábná stužka, seděla kobylka a hrála křídly o své holeně. Chrousti bručeli a včely bzučely, každý ptáček otvíral zobáček a zpíval, všechno až vzhůru do samého nebe bylo samý zpěv a radost.

?Ale ta malá červená květinka u vody, ta by také měla letět s námi,? rozpomínal se dub. ?A modrý zvoneček! A malá chudobka!? ? Inu, dub je chtěl mít všechny s sebou.

?Jsme s tebou! Jsme s tebou!? zpívalo a znělo to ze všech stran.

?Ale co ta krásná mařinka z loňského léta ? a předešlý rok tu byla celá kytice konvalinek ?! A divoká jabloň, jaká ta byla krásná ? a všechna ta nádhera lesa za všechna ta léta, za mnoho let ?! Kdyby tak žila až dodnes, mohla by přece být také s námi!?

?Jsme s tebou! Jsme s tebou!? zpívalo a znělo to ještě hlasitěji shůry, zdálo se, jako by se všechny ty ostatní stromy a květinky už dostaly daleko dopředu.

?Ne, to je až neuvěřitelná krása!? zajásal starý dub. ?Mám je všechny pohromadě! Malé i velké! Ani na jediného jsem nezapomněl! Jak jenom je všechna ta blaženost možná, jak si ji jen vůbec lze představit!?

?Na nebesích je to možné a myslitelné!? ozvalo se shůry.

A dub, který ještě pořád rostl, ucítil, že se jeho kořeny uvolnily od země.

?Tohleto je ze všeho nejlepší!? radoval se dub. ?Teď už mě nedrží žádná pouta! Mohu vzlétnout k nejvyššímu světlu a lesku! A všechny svoje drahé mám s sebou! Malé i velké! Dočista všechny!?

?Všechny!?

Takový měl dub sen. A zatím co snil, přehnala se v svaté vánoční noci přes moře i přes pevninu prudká bouře. Moře přivalilo na pobřeží těžké vlny, dub sténal, praštěl a byl vyvrácen i s kořeny, zrovna když se mu zdálo, že se jeho kořeny uvolnily. Padl. Jeho tři sta pětašedesát let bylo nyní jako jeden den jepice.

Ráno o vánocích, když vyšlo slunce, bouře se utišila. Všechny kostelní zvony slavnostně vyzváněly a z každého komína, i z toho nejmenšího na střeše chalupníkově, stoupal modravý kouř jako z oltáře při slavnosti druidů, obětní kouř díkůvzdání. Moře bylo stále klidnější a klidnější a na jedné velké lodi, která v noci dobře přečkala zlou nepohodu, vztyčili teď všechny vlajky, bylo to vánočně slavnostní a krásné.

?Strom je pryč! Starý dub, naše znamení na pevnině!? volali námořníci. ?Padl této bouřlivé noci. Kterýpak strom jej bude moci nahradit? Jistě žádný!!?

Takovou pohřební řeč, krátkou, ale upřímnou, proslovili na počest stromu, který ležel natažen u břehu na sněhové pokrývce. A nad ním zněla píseň z lodi, píseň o radosti vánoční doby, o spáse lidské duše v Kristu a o věčném životě:

?Teď chválu pějme v nebes kraj!
Aleluja, už náš je ráj:
to slast je nade všecko!
Aleluja! Aleluja!?

Tak zněla stará píseň a každý tam na té lodi byl písní i modlitbou svým způsobem povznesen, zrovna tak jako byl povznesen starý dub ve svém posledním, nejkrásnějším snu oné vánoční noci.