Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Pohádka o jednom, co se učil bát

(Haltrich Joseph)

Byl jednou jeden muž a ten měl dva syny. Ten starší byl hoch chytrý a rozumný a uměl si v ledačems poradit, ale ten mladší byl doma za hlupáčka, nic nechápal a k učení se taky neměl, až lidé říkali: ?Ten je pro svého otce jen břímě.? Když bylo něco potřeba udělat, musel to vyřídit ten starší. Ale občas měl otec pochůzky takhle k večeru nebo přímo v noci a cesta vedla kolem hřbitova a jiných temných míst, tu ten starší synek říkal: ?Ach ne, tatínku, tam já nepůjdu, já se bojím.? Inu, byl trochu strašpytel. To ten mladší, kterému neřekli jinak než Hlupáček, ten byl z jiného těsta. Když si lidé po večerech vyprávěli příběhy, při kterých naskakovala husí kůže, a někdo řekl: ?Já se bojím.?, Hlupáček nemohl pochopit, co to znamená. ?Všichni říkají, já se bojím! já se bojím! ale já nevím, co to strach je. To musí být nějaké umění, kterému prostě nerozumím.? mudroval.

Jednoho dne otec mladšímu synkovi řekl: ?Poslouchej, ty tam v koutě, jsi velký a silný tak, že bys mohl skály lámat. Přišel čas, aby ses taky něčemu naučil a vydělával si na svůj chleba sám. Podívej se na svého bratra, jak je snaživý!? ?Táto,? odpověděl syn: ?něco bych se naučil opravdu rád, protože tomu vůbec nerozumím. Chci se umět bát!? Když to starší bratr slyšel, pomyslil si: ?Milostivý bože, můj bratr je blázen a v životě už jiný nebude.? Otec si nad takovou odpovědí povzdychl a pravil: ?Strachu se můžeš naučit, ale chléb si tím nevyděláš.?

Za pár dní nato přišel na návštěvu kostelník. Tu mu otec žaloval a vyprávěl, jak mladší syn všechno poplete, nic neví a nic se nemůže naučit, je to takový hlupec. ?Jen si představte, sousede, že když jsem se ho ptal, jak si chce vydělat na chleba, přál si naučit se strachu.? ?Jestli nejde o nic jiného, sousede, ? usmál se kostelník: ?pošlete ho ke mně, může se učit u mne, já už vám ho obrousím.? Otec byl spokojen, protože si pomyslel. ?Alespoň klukovi trochu přistřihne křidýlka.? Kostelník vzal Hlupáčka do domu jako zvoníka. Probudil ho o půlnoci a poslal na kostelní věž, aby tam zvonil. ?Já tě naučím se bát.? řekl si kostelník a vydal se tajně za ním. Když byl hoch až nahoře a už držel provazy, aby rozezpíval zvony, otočil se a tu uviděl, že na schodech stojí bílý přízrak. ?Kdo je tam?? zavolal, ale nehybný přízrak mu neopověděl. ?Odpověz!? volal znova: ?nebo táhni pryč, na mne tu civět nebudeš!? Kostelník však dělal hluchého, chlapec měl uvěřit, že je opravdu strašidlo. Hoch mu ale hrozil dál: ?Co tady chceš? Mluv, jsi-li poctivý chlap, sic tě shodím dolů ze schodů.? Ale kostelník stále nic. Tak ho Hlupáček varoval potřetí, a když byl duch dál tichý jako pěna, rozběhnul se a skočil a srazil ho ze schodů dolů. Ubohý přízrak zůstal tiše ležet v koutě. Pak Hlupáček zazvonil, šel domů, lehl si do postele a usnul.

Zatímco si vyspával dorůžova, kostelnička marně čekala na manžela. Blížilo se to už k rozbřesku a kostelník stále nikde. Tu dostala strach a probudila zvoníka, aby se ho vyptala, kde zůstal její muž, šel za ním přece na věž. ?Nevím,? řekl hoch: ?někdo stál na schodech a nemluvil, tak jsem toho taškáře srazil dolů. Běžte se podívat, jestli to byl mistr, tak to je mi líto.? A kostelnička se rozběhla hledat muže a našla ho ležet v koutě, naříkal, neboť měl zlomenou nohu. Odnesla ho domů a pak běžela s velkým nářkem k sousedovi. ?Váš chlapec,? volala: ?způsobil velké neštěstí, shodil mého muže ze schodů, má zlomenou nohu. Odveďte si toho ničemu z našeho domu.? Otec se velmi polekal, utíkal a chlapce odvedl. ?Co to vyvádíš za bezbožné kousky?? ?Otče,? řekl syn: ?vyslechněte mne, jsem zcela nevinný. Stál tam v té tmě jako někdo, kdo má zlý úmysl. Nevěděl jsem, kdo je to, třikrát jsem ho varoval.? ?Ach,? řekl otec: ?jsi moje neštěstí, jdi mi z očí, nechci tě už nikdy vidět.? ?Dobře, otče, počkejte, až se rozední, pak se vydám do světa a budu se učit strachu, až tomu umění porozumím, jistě se tím i nějak uživím.? ?Uč se, čemu chceš,? řekl otec: ?mě je to už jedno! Tady máš padesát tolarů, s tím jdi do dalekého světa a neříkej živáčkovi, odkud jsi, ani kdo je tvůj otec, abych se za tebe nemusel stydět.? ?Dobře otče, když si to přejete, budu se mít na pozoru.?

Když se rozednilo, zabalil si Hlupáček raneček, shrábnul svých padesát zlaťáků a vydal se do světa. Jak si tak vykračoval silnicí, stále si pro sebe opakoval: ?Kéž bych se naučil bát, kéž bych se naučil bát.? Tu šel kolem nějaký muž a tu jeho průpovídku slyšel, šli zrovna kolem šibenice, a tak pravil: ?Podívej se tamhle! Vidíš ten strom, na kterém slaví těch sedm svatbu s provazníkovou dcerou? A jak se při tom pěkně pohupují! Sedni si tu a počkej do půlnoci, pak se bát jistě naučíš.? ?Ach, to je to učení tak jednoduché?? podivil se Hlupáček: ?Tak to zvládnu hravě. Jestli se naučím bát tak rychle, pak jsou tyhle tolary tvoje, přijď si pro ně ráno.? Šel k šibenici, sedl si pod ni a čekal, dokud se nesetmělo. A protože mu byla zima, rozdělal si oheň. Ale o půlnoci vál tak chladný vítr, že mu ani ohýnek nepomohl. Vítr se opíral i do oběšenců, až se z toho třásli jako osiky, tu si hoch pomyslil: ?Ty tu mrzneš i u ohně, jak musí být teprve těm nahoře!? A protože měl jako všichni hlupáci milosrdné srdce, přistavil k šibenici žebřík, vylezl nahoru a jednoho po druhém odvázal a snesl dolů. Rozhrabal oheň, foukal do něj, aby se pořádně rozhořel a všechny umrlce posadil kolem, aby se ohřáli. A ti tam mlčky seděli, ani se nepohnuli a tu se stalo, že jim začaly hořet šaty. Hlupáček je okřiknul: ?Dávejte pozor, nebo vás zase pověsím nahoru.? Ale umrlci se tvářili, že neslyší a nevidí, až to Hlupáčka rozčílilo a zvolal: ?Chásko jedna nezvedená, člověk se vám snaží pomoci a vy se mu tady upečete.? A jednoho po druhém popadnul a pověsil zase nahoru. Pak si sedl k ohni a usnul. Druhého dne přišel onen muž a chtěl peníze:?Tak co, naučil ses bát?? ?Ne,? odvětil hoch: ?jak bych taky mohl? Ti nahoře ani hubu neotevřeli, hlupáci, těch pár onucí, které mají na těle, by nechali shořet.? Muž pochopil, že těch padesát tolarů nedostane, šel pryč a mumlal si: ?To svět ještě neviděl!?

Hlupáček šel dál svojí cestou a broukal si svoji písničku: ?Kéž bych se naučil bát, kéž bych se naučil bát.? Tu jel kolem nějaký forman a zeptal se: ?Kdopak jsi?? ?Nevím.? odvětil hoch. Tu se forman opět zeptal: ?A odkudpak jsi?? ?Nevím? ?Kdo je tvůj otec?? ?To nesmím říct.? ?Co si to brumláš stále pod vousy?? ?Ech, jen že bych se rád naučil bát, ale to nikdo nedokáže.? řekl hoch. ?Nechej těch hloupých řečí,? řekl forman: ?pojď se mnou, uvidím, co pro tebe mohu udělat.? Tak putoval s formanem a večer dorazili do hostince, kde chtěli přespat. Hlupáček místo pozdravu vyhrknul: ?Kéž bych se naučil bát, kéž bych se naučil bát.? Hostinský, když to slyšel, se začal smát a řekl. ?No kdybys měl chuť, byla by tu příležitost.? ?Mlč, muži!? okřikla ho hostinská: ?Kolik všetečných mládenců už to zaplatilo svým životem! Podívej se na ty jeho krásné oči, nebylo by škoda, kdyby už nikdy nespatřily denní světlo?? Hlupáček ale řekl: ?Ať to stojí třeba život! Chci se naučit bát, kvůli tomu přece táhnu světem.? A nedal hostinskému pokoj, dokud mu tento nevypověděl, že nedaleko odtud stojí zakletý zámek, a tam se může každý naučit strachu, stačí, když tam přenocuje tři noci. Král tomu, kdo to dokáže, slíbil svoji dceru za ženu; a že to byla ta nejkrásnější dívka, kterou svět kdy viděl; v zámku je též prý ukrytý obrovský poklad, který ale hlídají zlopověstní duchové, jeden tedy může přijít k velkému bohatství. Nu, už to zkoušel mnohý, ale ještě žádný ráno nevyšel živý ven. To bylo něco pro Hlupáčka!

Jen se ráno rozednilo, šel za králem a řekl mu: ?Pokud dovolíte, Jasnosti, já budu po tři noci hlídat v zakletém zámku.? Král na něj pohlédl, a protože se mu líbil, řekl: ?Přej si tři neživé věci, které si můžeš vzít na zámek s sebou.? Jinoch odpověděl. ?Tedy já si přeji oheň, soustruh a struhací lavici.? Král mu nechal za dne ony věci přinést na zámek. Když se snesla noc, vyšel Hlupáček na kopec do zámku, rozdělal v jedné komnatě oheň, postavil vedle struhací lavici i soustruh, aby na nich mohl tlouci špačky a chytat lelky. ?Kéž bych se tu naučil bát,? řekl si: ?ale tady se asi taky nic nenaučím.? Kolem půlnoci trochu prohrábl a rozfoukal oheň, když tu z jednoho kouta uslyšel: ?Mňau, to je zima.? ?Hlupáci,? řekl hoch: ?co naříkáte? Když je vám zima, pojďte blíž k ohni a ohřejte se.? Jen to řekl, přišly dvě velké černé kočky, sedly si k němu a divoce na něj koulely rudýma očima. Za malou chvilku, když se ohřály, měly se k lichotivé řeči: ?Kamaráde, nezahrajeme si karty?? ?Pročpak ne?? odpověděl: ?ale napřed mi ukažte tlapy.? Tu kočky vystrčily ven drápy. ?Ajaj,? řekl: ?vy máte ale dlouhé drápy, počkejte, musím vám je napřed zkrátit.? S tím je popadl za krk a mrštil s nimi na struhací lavici, do které jim tlapy pevně skřípnul. ?Když vidím ty vaše drápy, úplně mě přešla chuť na karty.? Jediným úderem uvězněné kočky zabil a hodil je venku do vody. Když měl zase klid a chtěl si opět sednout k ohni, tu se ze všech koutu vyrojili černé kočky a černí psi, kolem krků měli žhavé řetězy a bylo jich jako kobylek, až tu nebylo k hnutí. Vřískali a vřeštěli, vyli a vrčeli a co bylo k opravdové zlosti, šlapali mu na oheň, aby ho uhasili. Chvíli se na to boží dopuštění díval klidně, ale ta věc s ohněm ho nahněvala, popadl struhací nůž a zařval: ?Kliďte se odsud, holoto!? a tahal je z ohně pryč. Část jich odhodil, část jich zabil a mrtvolky pak naházel do rybníka. Když se vrátil zvenčí, rozfoukal zase oheň, až jiskry létaly a bylo zase teploučko a jemu se začaly klížit oči. Tu uviděl, že v koutě stojí pohodlná postel. ?Jako na zavolanou.? řekl si a lehnul si do ní. Ale sotva zavřel oči, začala se postel sama od sebe pohybovat a jezdila s ním jako splašená po celém zámku. ?Nu, však ty se jednou unavíš!? řekl si a nechal ji dovádět, jak jí bylo libo. Nakonec se postel převrátila a ležel na zemi. Tak se vyhrabal, naskládal podušky a přikrývky na zem u ohně, lehl si a usnul a nerušeně spal až do rána.

Ráno přispěchal na zámek král, a když viděl jinocha ležet na zemi, myslil si, že duchové ublížili i jemu a že je mrtev. ?Škoda takového hezkého člověka.? To Hlupáčka probudilo, posadil se a pravil: ?No, to snad ještě ne!? Král samým údivem zkoprněl, a když přišel zase ke své majestátnosti, ptal se, jak se mu v noci vedlo. ?Ale dobře,? řekl hoch: ?noc je za mnou, ty dvě druhé mi utečou stejně rychle.? Když přišel k hostinskému i ten měl samým překvapením oči jako mlýnská kola. ?Tomu, že tě ještě někdy spatřím živého, jsem tedy nevěřil, naučil ses bát?? ?Kdepak!?odvětil jinoch smutně: ?Je to všechno marnost nad marnost. Já se bát nikdy nenaučím.?

Když se chýlilo ke druhé noci, vydal se zase na zámek, kde si sedl k ohni a začal se svou starou písničkou: ?Kéž bych se tu naučil bát!? A aby se nějak zabavil, měl se k vytloukání klínu klínem, a protože i to mu bylo dlouhé, vytáčel na soustruhu levity. Když odbila půlnoc, mělo se to k hlomozu, nejdříve tence, pak trochu silněji, konečně se z toho stal hlasitý křik a komínem spadla dovnitř půlka člověka. Pak to zavylo ještě hlasitěji a dopadla druhá půle. ?Počkej, co si trochu rozfoukám oheň.? řekl Hlupáček, a když se ohlédl, viděl, že obě půle těla srostly a na soustruhu sedí strašlivý chlap. ?To jsme si nedomluvili, ta lavice je moje!? Chlapisko neřeklo ani popel, jen dál nepohnutě sedělo. To Hlupáčka namíchnulo, silou ho popadl, shodil dolů a sedl si zpět na svoje místo. Tu se objevili jiní chlapi, nesli devět nohou a dvě hlavy, posadili se a začali s těmi údy hrát kuželky. Hlupáčkovi přišla taky slina a zeptal se: ?Poslouchejte, mohu hrát s vámi?? ?Ano, pokud máš peníze.? ?No, peněz mám dost, ale ty koule nejsou dost kulaté.? Popadl hlavy, sedl si k soustruhu a pěkně je osoustružil. ?Tak, teď se to bude panečku koulet!? řekl a začali hrát. Hlupáček něco peněz prohrál, ale když odbila dvanáctá, všechno zmizelo. Lehl si na zem a spal klidně až do rána. Ráno přišel zase král: ?Jakpak se ti dařilo tentokrát?? ?Ale hrál jsem kuželky,? odvětil hoch: ?a prohrál jsem pár drobných.? ?Opět ses nebál?? ?I co,? řekl Hlupáček: ? i tak bylo veselo! Asi se nikdy nedozvím, co je to strach.?

Třetí noc si zase sedl k soustruhu a přál si: ?Kéž bych se dnes naučil bát!? Když se setmělo, přišlo šest chlapů a neslo rakev. ?Aha, to bude kmotříček, který před pár dny zemřel.? zakýval Hlupáček prstem a řekl: ?Pojď sem, kmotříčku, pojď.? Chlapi postavili rakev na podlahu a zmizeli. Tak vstal a šel k ní, zvedl víko a uvnitř ležel mrtvý chlap. Dotknul se jeho tváře, ale byla studená. ?Počkej, kmotříčku, já tě trochu zahřeji.? A ohřál si ruce nad ohněm a pak jimi třel tváře mrtvému, ale bylo to marné, byly stále studené. Nakonec mrtvého vzal, vytáhnul z rakve a položil na záda vedle ohně. Třel mu údy, aby se mu zase rozproudila krev. A když ani to nepomáhalo, řekl si, že dva lidé se nejlépe zahřejí v posteli, položil mrtvolu do své postele, přikryl ji dekou a lehl si vedle ní. Za malou chvíli začal umrlec okřívat a Hlupáček se měl k řeči: ?Tak vidíš, kmotříčku, přece jsem tě zahřál.? Umrlec se ale obrátil k nevděčnosti: ?A já tě nyní uškrtím.? ?Co?? řekl jinoch: ?to je tvoje poděkování, ty holomku!? Ihned padej do své rakve!? a popadl ho, strčil do rakve a víko pevně zavřel. Tu přišlo těch šest chlapů a rakev odneslo pryč. ?Zase jsem se nebál,? povzdychnul si Hlupáček: ?já se to snad nikdy nenaučím.? A co se měl ke vzdychání, vešel dovnitř urostlý chlap, málem obřisko, co se tvářilo hrozivě, bylo staré a mělo dlouhý bílý vous. ?Jen počkej, ty lumpe,? zvolalo: ?já tě strachu naučím! Je s tebou veta!? ?Ne tak rychle, kmotře! ? řekl Hlupáček: ?Na vetu musejí být dva!? ?Však my jsme dva!? ?Ale ještě se uvidí, kdo z nás dvou je silnější.? usmíval se jinoch. ?O tom se hned přesvědčíme,? řeklo staré obřisko: ?jestli jsi silnější než já, tak to tě nechám jít.? A vedlo Hlupáčka temnými chodbami až ke kovářské výhni, tam popadlo kyj a uhodilo jím do kovadliny tak, že ji zarazilo do země. ?To nebylo špatné!? řekl jinoch a šel k jiné kovadlině. Stařec se postavil hned vedle, aby dobře viděl. Hlupáček popadnul sekeru, kovadlinu rozštípnul, chmátnul obřisku po dlouhém vousu a hbitě ho skřípnul ve škvíře v kovadlině. ?Tak a mám tě!? zasmál se: ?Veta je s tebou, starochu!? Popadl železnou tyč a do obřiska mlátil tak dlouho, dokud mu s hlasitým nářkem a úpěnlivými prosbami neslíbilo, že mu daruje obrovské poklady. Tak starce vysvobodil a nechal se vést zámkem až do sklepa, kde vám bylo truhlic se zlatem; inu radost pohledět! ?Jeden díl je pro chudé, druhý pro krále a třetí je tvůj.? řeklo obřisko a úderem dvanácté navždy zmizelo. Hlupáček se vrátil do své postele a spal až do rána.

Když přišel král a ptal se, jestli se konečně bál, Hlupáček mu vyprávěl, že ho navštívil mrtvý kmotr a pak vousaté obřisko, které mu ukázalo poklady, ale bát se nenaučil. Král pak pravil: ?Zámek jsi vysvobodil a za ženu si získal moji dceru.? ?Hm, to je hezké, ale bát jsem se nenaučil.? řekl Hlupáček smutně. Pak ty poklady vynesli a rozdělili podle obřiskova přání. Poté slavili velkou svatbu.

Mladá královna svého muže velmi milovala, a když viděla, že tento chodí jak mátoha a jen stále opakuje. ?Kéž bych se naučil bát, kéž bych se naučil bát.?, tu poručila komorné, ať jí obstará vědro plné mřínků i s vodou. Komorná šla k potoku a nabrala plné vědro vody i s mřínky. V noci, když mladý král tvrdě spal, jeho žena popadla vědro a vychrstla ho na něj. Jak se ty rybky divoce mrskaly a jak voda pěkně studila! Hlupáček se probudil a křičel: ?Já se bojím! Já se bojím! Moje milovaná, konečně vím, co je to strach!?