Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Pero a kalamář

(Andersen Hans Christian)

V básníkově pokoji spatřil někdo jeho kalamář, který stál na stole, a řekl: ?To je zvláštní,co všechno vzejde z takového kalamáře! Copak to asi bude nyní? Ba, je to věru zvláštní!?

?Je,? přisvědčil kalamář. ?Je to nepochopitelné! Já to také vždycky říkám,? povídal peru a všem ostatním věcem na stole, které to mohly také slyšet. ?Je to zvláštní, co všechno ze mne může vzniknout, je to téměř k nevíře! Skutečně ani sám nevím, jaké další dílo ze mne člověk vyčerpá. Stačí pouhá kapka inkoustu a popíše se jím celá stránka. A co všechno se na ní může objevit! Já jsem něco docela zvláštního! Ze mne vycházejí všechna básnická díla, živé postavy, o kterých si člověk myslí, že je zná, vřelé city, dobrá pohoda, půvabná líčení přírody. Sám to nechápu, protože přírodu neznám, ale už to mám jednou v sobě! Ze mne stále vycházejí zástupy půvabných dívek s plavnou chůzí, stateční rytíři s odfrkujícími koňmi a všemožné postavy pohádek a pověstí! Ba, já sám to všechno vůbec neznám a ujišťuji vás, že přitom nijak nemyslím.?

?To máte pravdu,? ozvalo se pero, ?vy vůbec nemyslíte, protože kdybyste myslil, pochopil byste, že dodáváte jenom tekutinu! Vy mi dáváte vláhu, že mohu vyjádřit a ukázat na papíře, co je ve mně a co dokáži napsat. To pero vždycky píše, o tom přece žádný člověk nepochybuje a většina lidí rozumí také poesii zrovna tolik, jako starý kalamář.?

?Máte dosud málo zkušeností,? povídal kalamář. ?Sloužíte sotva týden a už jste odřené. A vy si myslíte, že jste básník! Jste jenom sluha, a takových já už jsem před vaším příchodem měl mnoho, jak husích brků, tak anglických per, obojí je už znám! Mnoho jich už u mne sloužilo a ještě hodně jich do služby přijde, až člověk, který se přece pohybuje jen kvůli mně, bude psát to, co vytěží z mých hlubin. Rád bych tak věděl, co ze mne vytěží příště.?

?Vědro inkoustu!? řeklo pero.

Pozdě večer přišel básník domů, byl na koncertě, kde slyšel skvělého houslistu, a teď byl z plné duše okouzlen jeho dokonalou hrou. Dokázal vyloudit z nástroje překvapivý příval tónů: hned zněly jako zvučící kapky vody, perla za perlou, hned jako sbor švitořících ptáků, hned jako bouře v jedlovém lese. Myslil si, že slyší, jak pláče jeho vlastní srdce, ale nápěvem, jaký můžeme slyšet v přednesu krásného ženského hlasu. Jako by nezněly jenom struny houslí, ale i kobylka, kolíky a ozvučná deska! Zdálo se mu, že to je něco zcela neobyčejného! A těžké to bylo, vypadalo to však, jako by si houslista jen hrál, jako by smyčec přebíhal jenom sem tam po strunách, takže se skoro zdálo, že takhle by to dokázal každý. Housle zněly samy, smyčec hrál také sám, obojí tvořilo celek, takže lidé zapomínali na mistra, který nástroj ovládá a dává mu život a duši. Na mistra se zapomínalo, ale právě na něho myslil básník, vyslovil jeho jméno a napsal myšlenku, která ho napadla:

?Jak by bylo pošetilé, kdyby se smyčec a struny naparovaly svým dílem! A takhle jednáme často my lidé. Básník, umělec, vynálezce a vojevůdce, všichni si o sobě příliš mnoho myslíme ? přece jsme všichni nástroji, na které hraje Pán. Jemu náleží všechna čest, my se nemáme proč naparovat.?

Ano, takhle to básník napsal, jako přirovnání, a nazval svoje dílko: ?Mistr a nástroje?.

?Teď jste to snad slyšel, pane?? povídalo pero kalamáři, když osaměli. ?Slyšel jste snad, jak předčítá, co jsem napsal??

?Ano, co jsem vám dal napsat,? řekl kalamář. ?To byla přece rána vaší pýše! Ze ani nepochopíte, když si z vás někdo tropí blázny! Uštědřil jsem vám špičku rovnou ze svého nitra, vždyť přece znám svoji zlomyslnost.?

?Inkoustové vědro!? řeklo pero.

?Psací bidlo!? odsekl kalamář.

A oba měli příjemné vědomí, že dobře odpověděli svému protivníkovi, vždyť také pohotová odpověď působí příjemný pocit a zvýší sebevědomí, takže se pak dobře usíná. Oba také usnuli ? ale básník nespal. Myšlenky mu proudily hlavou jako tóny houslí, sypaly se jako perličky, hučely jako bouře v lese, a básník v nich cítil svoje srdce, v záblescích pak poznával věčného mistra.

Jemu jedinému budiž čest!