Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Perníková chaloupka 3

(autor neznámý)

U jednoho velikého lesa stála malá chaloupka a tam bydlil chudý drvoštěp se ženou a se dvěma dětmi, které mu zůstaly po nebožce první ženě. Jmenovaly se Jeníček a Mařenka. V chaloupce nikdy nebylo jídla nazbyt, ale když jednou v té zemi nastala veliká drahota, drvoštěp nestačil vydělat ani na chleba. Krájeli už z posledního bochníku.

Otec byl už celý ustaraný, večer se na posteli pořád převracel z boku na bok a vzdychal, až řekl své ženě:

?Co si jen počneme? Chudinky děti, jak je uživíme, když v chalupě není co do úst??

?Víš co, muži,? odpověděla žena, ?zítra časně ráno zavedeme děti do lesa, tam, co je nejhustší, rozděláme jim oheň, každému dáme kousek chleba a potom půjdeme po své práci a necháme je tam. Samy už cestu domů nenajdou.?

?Nechat děti v lese samotné?? odpověděl muž. ?Ne, ženo, to já neudělám. Vždyť by na ně přišla divá zvěř a roztrhala by je.?

?Vezmi rozum do hrsti,? řekla žena, ?když to neuděláme, pomřeme hlady všichni čtyři.? A tak dlouho do něho hučela, až si dal říci, i když mu dětí bylo pořád líto.

Obě děti šly spát o hladu, proto také nemohly usnout a vyslechly, k čemu macecha otce navádí. Mařenka se rozplakala a šeptala Jeníčkovi:

?Co budeme dělat? Já se v lese bojím.?

?Neplač, Mařenko,? konejšil ji Jeníček, ?však my domů trefíme, já už vím jak.?

Když rodiče usnuli, Jeníček vstal, oblékl si kabátek a vykradl se ven. Měsíc jasně svítil a bílé křemínky na cestě před chalupou se blyštěly jako samé nové desetníky. Jeníček je začal sbírat a nacpal si jich do kapes u kabátu, co se jen vešlo. Potom se vrátil k sestřičce, pošeptal jí:

?Nic se neboj, Mařenko, a jen klidně spi. Dobře to dopadne,? a šel si lehnout.

Sotva se rozednívalo, ještě než vyšlo slunce, už byla macecha vzhůru a budila děti:

?Vstávejte,vstávejte, půjdeme do lesa na dříví,? Potom dala každému krajíček chleba a řekla:

?Tady máte na oběd, ale nesnězte to před polednem, víc už nedostanete, nemáme.?

Mařenka vzala chleba do zástěrky, protože Jeníček měl v kapsách kamínky a všichni se vydali do lesa. Když už byli kousek od chalupy, zastavil se a ohlížel se po ní, za chvilku zase, a tak to dělal pořád. Otec mu řekl:

?Jeníčku, copak že se pořád ohlížíš a zůstáváš pozadu??

?Já Vás dohoním, tatínku,? odpověděl Jeníček. ?Dívám se na svou bílou kočičku, sedí nahoře na střeše a chce mi dát sbohem.?

Žena řekla:

?Ty hloupý, to není Tvá kočička, to jen ranní slunce svítí na komín.?

Ale Jeníček se nedíval po kočičce. Pokaždé vytáhl z kapsy bílý křemínek a hodil ho na cestu.

Když došli hluboko do lesa, řekl otec:

?Tak, děti, teď nasbírejte dříví, rozdělám ohníček, aby Vám nebylo zima.?

Jeníček s Mařenkou nanosili velikánskou hromadu roští, otec ji podpálil, a když se oheň rozhořel vysokým plamenem, řekla žena:

?Tak, děti, zůstaňte hezky u ohníčku a odpočiňte si, my půjdeme do lesa kácet. Až budeme hotovi, přijdeme pro Vás.?

Jeníček s Mařenkou seděli u ohně, a když bylo poledne, snědli každý svůj krajíček chleba. A protože pořád slyšeli rány sekerou, nebáli se, mysleli si, že je otec nablízku. Jenže ona to nebyla sekera: otec přivázal na jednu souš silnou větev, a jak foukal vítr, větev se klátila a tloukla do stromu. Děti byly uběhané, oheň pěkně hřál, a tak seděly a seděly, až jim oči zapadly a ony tvrdě usnuly.

Když se konečně probudily, oheň dávno vyhasl a byla tmavá noc. Mařenka se dala do pláče a naříkala:

?Jak my se teď dostaneme z lesa ven!? Bála se, ale Jeníček ji utěšoval:

?Jenom chvilku počkej, až vyjde měsíček, potom už cestu najdeme.?

Měsíc byl v úplňku, a když vystoupil dost vysoko, vzal Jeníček sestřičku za ruku a šli, jak jim ukazovaly cestu jeho křemínky. Třpytily se při měsíčku jak zbrusu nové desetníky. Šli tak celou noc a za svítání se šťastně dostali k otcově chalupě. Zaklepali na dveře, matka otevřela, a když viděla, že je to Jeníček s Mařenkou, začala hubovat:

?I Vy nezvedené děti, to jste si pospaly.

My už jsme mysleli, že se ani nevrátíte.?

Ale otec byl rád, že jsou děti doma. Beztoho samou starostí o ně ani oka nezamhouřil.

Zanedlouho však bylo v chalupě zle a zle, bída hleděla ze všech koutů. A macecha v noci povídala mužovi:

?Zase není do čeho kousnout. V almárce máme jen půl bochníku, až ho sníme, co potom? Děti musejí z domu. Zavedeme je do lesa, ale ještě hloub, aby odtamtud cestu najít nemohly. To je naše jediná záchrana.?

Muž z toho měl srdce těžké jako kámen. V duchu si počítal: Nepřivedl jsem svým dětem hodnou matku. Každá jiná by věděla, že se s dětmi máme rozdělit o poslední sousto. Chtěl, aby to žena uznala, ale ta nechtěla nic slyšet, jenom hubovala a ještě sama vyčítala. Když se jí nedovedl opřít poprvé, musel muž ustoupit i podruhé.

Jenže děti byly ještě vzhůru a zas to všechno zaslechly. Když drvoštěp se ženou už spali, Jeníček zase vstal a chtěl jít nasbírat křemínků jako posledně. Ale macecha tentokrát dveře zamkla, a tak nemohl ven. Přesto sestřičku utěšoval:

?To nic, Mařenko, jenom klidně spi a neplač, však my si nějak pomůžeme.?

Časně ráno přišla žena pro děti, aby vstávaly. Dostaly každé svůj krajíček chleba, ale menší než předešle. Jeníček ho cestou v kapse drobil, každou chvilku se zastavil a hodil drobeček na zem.

?Jeníčku, copak že postáváš a ohlížíš se,? řekl otec, ?jdi pořádně!?

?Dívám se na svého holoubka, sedí na střeše a rád by mi dal sbohem,? odpověděl Jeníček.

?Ty hloupý,? řekla žena, ?to není holoubek, to jen ranní slunce svítí nahoře na komín.? Nevěděla, proč se Jeníček zastavuje. A on zatím pomalounku polehounku vyházel všechny drobečky z kapsy na zem.

Žena zavedla děti ještě hloub do lesa, kde předtím jaktěživy nebyly. Otec tam zase rozdělal velký oheň a macecha řekla:

?Tady zůstanete sedět, děti, a jestli jste ušlé, můžete si zdřímnout. My jdeme do lesa kácet a večer, až budeme hotovi, přijdeme si pro Vás.?

V poledne se Mařenka rozdělila o chleba s Jeníčkem, který svůj krajíček vydrobil na cestu. Potom zase usnuli a spali a spali. Večer minul, ale za dětmi nikdo nepřišel. Probudily se teprve zimou a do tmy tmoucí. Jeníček sestřičku těšil:

?jenom počkej, Mařenko, až vyjde měsíček. Potom uvidíme drobečky, co jsem roztrousil, a ty už nám ukážou, kudy domů.?

Když měsíc vysvitl, vydali se na cestu, ale žádné drobečky už nenašli, lesní ptáčkové je všechny do jednoho sezobali. Jeníček zase říkal:

?To nic, však my cestu najdeme,? ale nemohli ji najít.

Tak šli celou noc a celý den od rána do večera, a ještě se nedostali z lesa ven. Měli už hrozný hlady, vždyť snědli jen hrstičku jahod a borůvek, co sem tam nasbírali, byli už uchození, že sotva na nohou stáli, a tak si lehli pod strom a usnuli.

Ráno se zase sebrali a šli, bylo to už druhé ráno, co nespali doma ve své posteli. Zase šli a šli, ale zacházeli pořád jen hloub a hloub do lesa. K polednímu uviděli krásného sněhobílého ptáčka. Seděl na větvi a tak pěkně zpíval, že se zastavili a poslouchali. Když dozpíval, zamával křídly a poletoval před nimi ze stromu na strom, a děti pořád za ním. Tak je dovedl z lesa na palouček k malé chaloupce a tam se jim ztratil.

Děti se po něm ani neohlížely, mohly oči nechat na té chaloupce, protože takovou ještě nikdy neviděly. Zdi měla z chleba, střechu z perníku a okýnky cukrová.

?Panečku, teď se najíme, Mařenko,? pochvaloval si Jeníček. ?Já si vezmu kousek ze střechy a Ty si ulom z okna, lízni si, je to sladké.? Natáhl ruku a uštípl si kousek střechy, aby ochutnal, jaké to je, a Mařenka si stoupla k okýnku a chroupala cukrová sklíčka. V tom se zevnitř ozval tenký hlásek: