Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

O vlkovi, který uvěřil vlastním uším

(Wolf Johann Wilhelm)

To tenkrát ležel vlk ve své noře, byla noc a tu mu zapískalo v levém uchu. ?Aj! To znamená svatební hostinu!? pomyslel si a ráno nechal všechny drobty, co ještě měl doma, ležet a upaloval za svým snem. Tu přišel na louku, kde se pásli dva berani, olízl se a šel k nim: ?Jednoho z vás sežeru.? ?Pane, jak myslíte,? odvětil ten starší beran: ?proti vám nic podniknout stejně nemůžeme. Ale vy jste prý dobrý zeměměřič, můžete nám před tím sežráním změřit tuhle pastvinu? Rádi bychom věděli, kolik kterému z nás patří, aby potom nebyly žádné dohady o dědictví.? ?Budiž.? řekl vlk, kterému to lichotilo, a tak s nosem u země oběhl louku a pak se postavil doprostřed. ?Postavte se oba do protilehlých rohů,? zvolal: ?ty tady a ty tam! A teď poběžte ke mně a hned uvidíte, že jsem měřil správně.? To se stalo, berani se k němu tryskem rozběhli a rohy ho nabrali tak nešetrně, že ho chuť k jídlu rázem přešla a zůstal tam ležet jako bez duše.

Když přišel opět k sobě, řekl si: ?Na bolest nedám, já věřím svým vlastním uším!? A šel dál, až přišel na jinou louku, na které se pásla kobyla s hříbátkem. ?Jednoho z vás sežeru.? zvolal. Kobyla řekla: ?Jak myslíte, pane, vy jste ten silnější, ale já jsem si vrazila do nohy trn, když mi teď sežerete mé hříbě, nemám nikoho, kdo by mi ten trn z nohy vytáhl. Proto vás prosím, udělejte mi z lásky tuto malou službu, říkají o vás, že jste ten nejšikovnější ranhojič v okolí.? ?Budiž.? odvětil vlk, kterému při pomyšlení na mladé hříběcí maso tekly z huby sliny, a kromě toho mu dělala dobře ta chvála. ?Jen zvedni nohu a řekni mi, kde ten trn vězí, vytáhnu ti ho raz dva.? Kobyla zvedla zadní nohu, vlk k ní zezadu přistoupil, ale když se na kopyto zahleděl, dostal do hlavy takovou ránu, až měl před očima mžitky a zůstal tam ležet jako mrtvý.

Když se opět probral k vědomí, řekl: ?Té bolesti nedbám, věřím svým vlastním uším a tu svoji dnešní hostinu budu mít!? Kráčel, zprvu ještě malátně, pak stále pevněji dál, až přišel do vsi k obecní peci, kde zrovna stála stará koza se sedmi kůzlaty, která vesele mečela, že to mělo styl. Vlk běžel k nim a zvolal: ?Jednoho z vás teď sežeru!? ?Tak to je pro nás věru hořká bylina,? řekla koza: ?ale jak myslíte, pane, neboť vy jste ten silnější. Ale musíte mi napřed udělat něco k vůli.? ?Co je to?? zeptal se vlk. ?Zrovna zpíváme písničku ?Háječku zelený?, ale ta melodie nám nějak nejde, o vás se říká, že jste dobrý zpěvák, mohl byste nám ji předezpívat, potom můžete jedno z mých kůzlat sníst a můžete si vybrat.? To vlkovi nemálo polichotilo, neboť rád slyšel, když ho chválili. Sedl si na zadní nohy, předníma mával ve vzduchu, jakoby udával takt a jal se výt tak hrůzostrašně, že se všichni sedláci ze vsi seběhli a vyprášili mu kožich tak, že ho chuť na kozí maso docela přešla.

Smutný a hladový vlk se sotva dovlekl do lesa, kde si lehl pod jeden dub a zvolal: ?Co jsem to já za hlupáka! Panebože, udeř do mne hromem i bleskem, potrestej mne za moji hloupost, že jsem věřil svých vlastním uším!? Jenomže na tom dubu, pod kterým se vlk usadil, seděl sedlák, který v lese pracoval, a když ho viděl přicházet, vylezl nahoru. Když slyšel vlka takto volat, nelenil, popadl svoji sekeru a hodil ji vlkovi na hlavu. ?Ach,? křičel vlk: ?tohle místo je tak posvátné, že tu vyslyší každé přání!? A vlekl se zesláblý a napůl mrtvý do své nory. Tam nenašel ale ani drobek ze svých zásob, a tak si neutěšeně řekl: ?Můj otec nebyl žádný zeměměřič, proto jím nemohu být ani já, můj otec nebyl žádný ranhojič, a tak jím nemohu být ani já, můj otec nebyl žádný zpěvák, proto jím nemohu být ani já, a proto si svůj chleba nezasloužím.?

A tím se tak soužil, že z toho ulehl a umřel.