Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

O rybáři a jeho ženě

Byl jednou jeden rybář a ten měl ženu, se kterou žil v malé chýši u moře. Každé ráno šel na moře a lovil ryby. Jednou tam zase seděl a díval se jako vždy do průzračné vody, když tu mu udice klesla ke dnu, a když zabral, aby ji vytáhnul, zmítala se na ní parádní kambala. ?Poslouchej, rybáři,? měla se ryba k řeči: ?nechej mne žít! Já nejsem žádný platýs či kambala, jak by se jednomu mohlo zdát. Jsem zakletý princ a vůbec si nepomůžeš, když mě zabiješ. Ani ti nebudu chutnat! Hoď mne zpátky do vody a nechej mne plavat!? ?No,? řekl rybář: ?šetři slova, rybo, kambalu, která umí mluvit, tu by stejně nikdo nejedl!? S těmi slovy hodil rybu zpět do čisté vody. Ta se hned potopila ke dnu a o tom, že tu ještě před chvíli mudrovala, svědčilo jen pár kapek krve na hladině.

Když přišel domů, měla se k němu žena s výčitkou: ?Muži, tys dnes nic nechytil?? ?Ne, nic. Jen jednu kambalu, ale ta mi tvrdila, že je zakletý princ, tak jsem ji nechal plavat.? ?A ty sis nic nepřál?? zeptala se žena. ?Co bych si měl přát?? ?Ach,? zakoulela očima žena: ?ty pustíš prince a nic si nepřeješ! Víš, jak je mi odporné žití v téhle strašlivé díře?! Já chci nový domek. Jdi a zavolej ji! Řekni jí, že bychom měli rádi malý domek, určitě to pro nás udělá.? ?Ale, co bych tam chodil.? zdráhal se rybář, kterému bylo takovéto handrkování proti srsti a vychování. ?Chytil jsi ji a pustil,? pravila žena: ?vděčí ti za život! Jen jdi a to hned!? Rybáři to sice nebylo po chuti, ale znal svoji sršatou ženu, a tak šel k moři.

To se netvářilo kdovíjak vlídně, voda byla dozelena a dožluta, jako by do ní ukáplo trochu svárlivosti a zášti. Postavil se na břeh a zavolal: ?Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!? Tu připlula kambala a řekla: ?Nu, copak je?? ?Ale, já jsem tě chytil a moje žena říká, že jsem si měl něco přát. Měla by ráda malý domek, naše rybářská chýška jí už nevoní.? ?Jdi domů,? řekla kambala: ?má ho mít.? Tak šel rybář domů a jeho žena neseděla v rybářské chýši, nýbrž na lavici přede dveřmi malého pěkného domku. Vzala muže za ruku a řekla: ?Jen pojď dovnitř, to je ti paráda!? V domku byla malá předsíňka, půvabná světnice a komora, kde stála pro každého postel, kuchyně a spižírna, vše vybaveno tím nejlepším načiním v mosazi a cínu. Inu, jak se patří. A vzadu byl malý dvorek se slepicemi a kachnami a zahrádka se zeleninou i ovocem. ?Podívej,? řekla žena: ?není to všechno roztomilé?? ?Ano,? odvětil muž: ? teď tu můžeme spokojeně žít.?

A opravdu si žili spokojeně; tak osm možná i čtrnáct dní, pak se na zápraží bok po boku usadili Nepokoj s Nespokojeností a měli se ke společnému dílu s takovou vervou, že rybářka to jednoho dne už déle neunesla a řekla: ?Poslouchej, muži, ten domek je dost těsný, dvorek a zahrádka jsou jako dlaň, ta zpropadená ryba nám mohla darovat větší dvůr. Nejraději bych žila ve velkém, kamenném zámku. Jdi za ní, ať nám dá zámek.? ?Ach, ženo, my chceme žít v zámku?? ?Ano, ano! Jen jdi za ní, ona to udělá!? ?Ne, ženo! Dala nám přeci už domek, bylo by to nevděčné!? ?Jen jdi, jdi! ? trvala na svém žena: ?Ty jsi jí pomohl, ona ráda pomůže tobě, jen jdi!? Rybáři bylo těžko u srdce a nechtělo se mu, protože věděl, že to není správné, ale přece jen šel.

A moře ho vítalo ještě zachmuřenější než minule, voda byla temná a hlubina se k němu měla zlopověstně. Postavil se na břeh a zvolal: ?Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!? ?Nu, copak si přeje nyní?? ?Ach jo,? řekl rybář stísněně: ?přeje si žít v kamenném zámku.? ?Jdi domů, stojí před jeho dveřmi.? řekla kambala. Tak šel rybář domů, ale nebyl to už žádný domov, na jeho místě stál obrovský kamenný palác a jeho žena byla nahoře na schodišti a čekala na něj, aby ruku v ruce vešli dovnitř. V zámku byla velká hala s mramorovou podlahou, kde se hemžilo množství sloužících, kteří jim úslužně otevírali dveře. Stěny byly pokryty krásnými tapetami, v komnatách stály zlaté židle a stoly, ze stropu visely křišťálové lustry, všude byly rozloženy drahocenné koberce, stoly se prohýbaly pod jídlem a pitím. A kolem zámku se rozkládal obrovský dvůr se stájemi plnými těch nejušlechtilejších koní a toho nejtučnějšího dobytka. Taky tam byla krásná zahrada s květinami a ovocnými stromy a půvabný park, půl míle hluboký, tam byly jeleni, srnci, zajíci a vše, co by si člověk mohl přát. ?Nu,? řekla žena: ?není to krása?? ?Ano,? řekl muž: ?nyní budeme žít v tomto krásném zámku a budeme spokojeni.? ?Nu, to ještě uvidíme,? řekla žena: ?musím se na to vyspat.? A ulehli do postele.

Druhého dne vstala žena jako první, zrovna se rozednilo, a tak se dívala z postele oknem na tu překrásnou zemi, která před nimi ležela. Ale nebyla sama, kdo se tou nádherou kochal, byl tu opět Nepokoj s Nespokojeností, a těm se stále něco nezdálo, vedli hašteřivé řeči, až to nebylo už k vydržení a žena strčila loktem do spícího rybáře: ?Muži, vstávej a koukni z okna! Podívej a řekni mi, proč bychom nemohli vládnout celé té krásné zemi? Jdi ke kambale a řekni, že tu chceme vládnout!? ?Ale, ženo,? odvětil muž: ?proč bychom měli vládnout? Já králem být nechci!? ?Inu,? řekla: ?když nechceš být králem, já jím budu. Jdi za kambalou, chci být královnou!? ?Ale, ženo, to po ní přece nemohu chtít.? ?Pročpak ne? Ihned tam jdi, já musím být královnou!? Tak šel rybář k moři a byl celý sklíčený z toho, že jeho ženu posedly vladařské choutky. To není správné, myslel si. Nechtěl jít, ale přece šel.

Když přišel k moři, mělo se k němu nepřátelsky, hlubina byla zlověstně tichá a černošedá a voda hnilobně zapáchala. Tu se postavil na břeh a zvolal: ?Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!? ?Nu, copak si přeje nyní?? ?Ale,? vzdychnul rybář: ?chce být královnou.? ?Jdi domů, je královnou.? odvětila kambala. Tak šel domů, ale už to nebyl žádný domov. Palác byl stonásobně větší a stonásobně krásnější. Před bránou stály stráže, bylo tam hemžení vojáků a bubnování a fanfár. A když vešel dovnitř, vše bylo z mramoru, zlata a aksamitu, až to studilo. Tu se otevřely dveře sálu, kde bylo shromážděno veškeré dvořanstvo, a jeho žena tam seděla na vysokém trůnu ze zlata a diamantů a na hlavě měla obrovskou zlatou korunu a v ruce žezlo z ryzího zlata a drahokamů. Po její pravé i levé ruce stálo v řadě šest krásných panen, vždy jedna o hlavu menší než druhá. Tak k ní přistoupil a pravil: ?Nu, ženo, teď jsi tedy královna?? ?Ano,? řekla žena: ?nyní jsem královna!? Muž stál a díval se na ni, a když se na ni vynadíval, řekl: ?Ach, ženo, snad ti to bude už dost, že jsi královna. Už si nebudeme nikdy nic přát.?

Ale to nebylo vhod Nepokoji s Nespokojeností, kteří si tu hověli mezi dvořany. Spustili bandurskou a pokřikovali na královnu tak nevybíravě, až ta zneklidněla a řekla: ?Ne, muži! Čas se mi vleče, jako by se měl k umírání. Být jen královnou je velká nuda. Jdi ke kambale, že chci být císařovnou!? ?Ale, ženo?!? vyděsil se muž: ?Pročpak chceš být císařovnou?? ?Jdi! Chci být císařovnou!? ?Ale, ženo,? řekl rybář: ?císařovnou tě udělat nemůže! To nemohu po kambale chtít! Císařovna je vždy jediná v říši! Císařovnou tě kambala neudělá! Něco může a něco nemůže!? ?Co?!!? vzkřikla žena: ?Jsem královna a ty jsi můj muž! Okamžitě jdi! Jdi ihned! Mohla-li mne udělat královnou, udělá mne i císařovnou! Jdi!? Nebylo zbytí, musel jít. Když kráčel k moři, bylo mu úzko. Věděl, že to opravdu nejde po právu, neboť císařovna je příliš náročný úkol a kambala se k smrti vyčerpá.

Zatím přišel k moři, které zlověstně dunělo, jako by se voda v hlubinách vařila, až z toho šel na člověka děs. Vyděšený rybář postavil se na břeh a zvolal: ?Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!? ?Nu, copak si přeje nyní?? ?Ach, kambalo,? odvětil smutný rybář: ?moje žena chce být císařovnou.? ?Jdi domů, je císařovnou.? odvětila kambala. Tak šel domů, a když tam přišel, nebyl to žádný domov, nýbrž zámek ještě tisíckrát větší a ještě tisíckrát nádhernější. Schodiště byla leštěného mramoru, zdobena sochami z alabastru a zlata. Před branou pochodovali vojáci, troubili na trumpety, tloukli do bubnů a tympánů. A v paláci se procházela hrabata, knížata a vévodové, stavěla se k němu úslužně, jako by to byli jen sloužící a otevřela mu dveře z ryzího zlata. A když vešel, seděla žena na trůnu, který byl z jednoho kusu zlata a byl dvě míle vysoký. Měla na hlavě zlatou korunu, která byla tři lokte vysoká a zdobená diamanty a drahokamy. V jedné ruce měla žezlo a v druhé říšské jablko a po obou stranách vedle ní stáli ve dvou řadách osobní strážci, vždy jeden menší než druhý, od největšího obra, který byl dvě míle vysoký, až k nejmenšímu trpaslíkovi, který byl tak velký jako malíček. A před trůnem stálo množství knížat a vévodů, hrabat a místokrálů a ti všichni se hřáli na slunci její přízně. Tak šel rybář blíže, prodral se mezi dvořany a řekl: ?Nu, ženo, nyní jsi tedy císařovna.? ?Ano,? řekla žena: ?nyní jsem císařovna!? Tu se k ní ještě více přiblížil a dobře si ji prohlédnul, a když se na ni chvíli díval, řekl: ?Ženo, zdá se to dost krásné být císařovnou??

Žena se zamyslela a s ní upadli v přemýšlení i Nepokoj s Nespokojeností, myšlenky se tetelily jedna přes druhou a bylo jim to k hádce, bylo jim to ke sváru. Nebylo to s takovými myšlenkami k vydržení, a tak žena, aby je upokojila, zvolala: ?Muži, jsem sice císařovna, ale chci být raději papežkou! Jdi ke kambale!? ?Ale, ženo,? zděsil se rybář: ?co bys všechno nechtěla?! Papežkou být nemůžeš, papež je vždy jen jeden v celé Kristově říši! Papežkou tě nemůže kambala udělat!? ?Muži,? řekla: ?chci být papežkou! Okamžitě tam jdi! Ještě dnes musím být papežkou!? ?Ne, ženo!? řekl rybář: ?To nemohu po kambale chtít! To je příliš! Co si to přeješ? Papežku z tebe udělat nedokáže!? ?Muži, dost toho hloupého tlachaní!? řekla žena: ?Mohla mě udělat císařovnou, tak mě udělá také papežkou! Jdi tam ihned! Jsem císařovna a ty jsi stále můj muž!? Rybář byl celý vystrašený, ale šel. Bylo mu mdlo, třásl se a chvěl a kolena se mu podlamovala.

Celou zemí se hnal vichr, mraky letěly po nebi jako splašené, úplně se setmělo, listy na stromech se třásly a voda se dmula do výše a naříkavě hučela. V dálce viděl lodě, které vysílaly zoufalé volání o pomoc a tancovaly bezmocně po vlnách. Jen na malém kousku byla obloha ještě modrá, ale po stranách se rozlévala rudá záře, jako by přicházela těžká bouře. Tak šel celý malomyslný na břeh, stál tam zahalený v závoji strachu a křičel: ?Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!? ?Nu, copak si přeje nyní?? ?Ach, kambalo,? odvětil: ?moje žena chce být papežkou.? ?Jdi domů, je papežkou.? odvětila kambala. Tak šel domů, a když tam přišel, nebyl tam žádný domov, nýbrž kostel tak obrovský, že kostelní věž mizela v oblacích. Podral se vším shromážděným lidem dovnitř, kde svítilo tisíce a tisíce světel a jeho žena byla celá ve zlatě a seděla na ještě mnohokrát vyšším trůnu a na hlavě měla tři obrovské zlaté koruny. Kolem ní stály zástupy duchovenstva a po stranách měla dvě řady světel, to největší tak silné a tlusté jako ta největší věž a pak každé další menší až do toho nejmenšího kuchyňského světýlka. A všichni ti císařové a králové před ní klečeli na kolenou a líbali cíp jejího pláště. ?Nu, ženo, jsi nyní papežkou?? ?Ano,? řekla: ?nyní jsem papežkou!? Tak šel muž nahoru a dobře si ji prohlédl. A bylo to jako by se díval do zářícího slunce. Když na ni nějakou chvíli pohlížel, řekl: ?Ženo, jsi spokojena, že jsi papežka?? Ale ona seděla zcela bez pohnutí jako skála, ani se nepohnula. Tu jí muž řekl: ?Ženo, nyní musíš být spokojená, jsi papežka! Ničím větším už být nemůžeš!? ?To si musím ještě promyslet!? odvětila žena. A šli spát.

Všichni spali, jen Nepokoj s Nespokojeností celou noc přemýšleli a přemýšleli, jejich myšlenky byly bohaprosté a zlovolné, Nepokoj se zalykal Nespokojeností a Nespokojenost tížil Nepokoj. Rybář sám spal tvrdě a dobře, protože předešlého dne se dost naběhal, ale jeho žena sebou celou noc házela z boku na bok, Nepokoj s Nespokojeností jí nedali spát.

Sotva se slunce vydalo na svou každodenní cestu a nebe zalily ranní červánky, posadila se rybářka na posteli a strnule se na tu krásu dívala: ?Copak já jako papežka dokáži něco takového? Muži!? A dloubla loktem rybáře do žeber. ?Vstávej! Jdi za kambalou a řekni jí, že chci být Bohem!? Rybář byl ještě celý rozespalý, ale přesto se vyděsil tak, že spadnul z postele. Myslil si, že se přeslechnul, protřel si oči a řekl: ?Ach ženo, copak to říkáš?? ?Muži,? pravila: ?nemohu poručit slunci ani měsíci! Ne, to nedokážu ani jako papežka. Ale nebudu mít nikdy pokoj, dokud nebudu vládnout slunci a měsíci!? Při tom na něj hleděla tak zběsile, že ho přešla hrůza. ?Jdi a řekni kambala, že chci být Bůh!? ?Ach, ženo,? řekl rybář a padl před ní na kolena: ?to kambala nedokáže! Prosím tě, zanech toho a zůstaň papežem!? Tu do ženy vstoupila zuřivost, vlasy se jí divoce létaly kolem hlavy a křičela: ?Já se toho nevzdám! A dlouho už se neudržím! Jdi!? Tak si natáhnul muž kalhoty a jako beze smyslu vyběhnul ven.

Venku se do něj však opřel vichr tak silný, že se sotva držel na nohou. Domy i stromy se ohýbaly jako z papíru, hory se třásly a kusy skal se s rachotem řítily do moře. Nebe bylo černočerné a zlověstně hřmělo a blesky jizvily jeho zachmuřenou tvář. Moře se dmulo v černočerných vlnách vysokých jako kostelní věže a horské štíty, které měly nahoře bílou korunu z pěny. Tu rybář zvolal, aniž by slyšel své vlastní slovo: ?Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilsa předrahá, rybího vděku si žádá!? ?Nu, copak si přeje nyní?? ?Ach, kambalo,? odvětil rybář: ?moje žena chce být Bůh.? ?Jdi domů, je tím, čím je.? odvětila kambala.

Tak šel rybář domů, a když tam přišel, byl to opět domov. Jeho žena seděla v jejich staré chýši, a pokud neumřela, sedí tam dodnes.