Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

O perníkové chaloupce

(Sutermeister Otto)

Žil jednou jeden chudý otec a ten měl dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Matka jim umřela, když byly ještě malé. Otec chodíval do lesa kácet stromy, takže nemohl na děti dávat celý den pozor. Proto se znovu oženil, aby měly děti zase matku a měl se o ně kdo starat. Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda otce, ani děti.

Jednou se té maceše děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl do lesa a tam zanechal. Nadarmo se muž bránil, ale žena pokoje nedala, a on se jí bál. Proto se smutným srdce jednoho dne dětem řekl: "Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody."

Děti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se vydaly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu plnou jahod, kde se vše jen červenalo, a řekl jim: "No, milé moje děti, tady sbírejte si jahody, a já půjdu dříví porážet. Dokud mě budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě." Děti dychtivě padly na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromoví palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví poráží. Když tak děti ošálil, vrátil se domů a děti v lese nechal.

Když měly děti plné již džbánky a dosyta se najedly, vzpomněly si na otce. Šly tam, odkud se po chvílích palice ozývala, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromě.

"Kdepak jen náš tatínek bude, snad nešel domů a nás tu nenechal," řekl Jeníček.

"Ale copak si to myslíš, však on tatínek někde bude a přijde zajisté pro nás, jen tu buďme," řekla Mařenka.

Čekaly tedy a z dlouhé chvíle jedly zase jahody ze džbánku, až byly džbánky prázdné. Musely je tedy zase naplnit, a tak jim ubíhal čas. Než se začalo stmívat, přestala palice tlouci a dětem bylo úzko. Vzaly tedy džbánky a šly hledat otce.

"Sluníčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!" volaly lesem. Ale nikdo se neozýval.

"To jsme už, milý Jeníčku, zabloudili a tatínka nenajdeme; musíme tu zůstat přes noc," řekla Mařenka; ona byla starší a moudřejší.

"Ale já se bojím," řekl Jeníček.

"Tak počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo, za kterým bychom mohli jít," utěšovala ho Mařenka a hned taky na strom lezla. Ze stromu dívala se kolem dokola. Když viděla v dáli světýlko, zavolala Jeníčka, aby se už nebál, slezla dolů, a na tu stranu, kde světlo viděla, se dali. Tak vyšli z lesa ven, na zelenou louku; na ní viděli hezkou chaloupku, která byla celá perníková. Šli až k okénku, koukli dovnitř a viděli tam sedět starou bábu a dědka.

U perníkové chaloupky

"Počkej," řekl Jeníček, "já vylezu na střechu, ulomím kus perníčku a budeme se mít dobře."

"Ale jestli na nás přijdou," strachovala se Mařenka - ale Jeníček byl už na střeše a loupal perníček a Marušce jej dolů házel.

I poslala bába dědka, aby se šel podívat ven - že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček. Dědek tedy šel ven a ptá se: "Kdopak to na mé střeše loupá perníček?"

"Ale dědečku, to je jen větříček," tenkým hláskem odpověděla Mařenka pod oknem - a dědek se s tím spokojil. Děti se najedly a pod oknem se uložily k spánku.

Ráno si Jeníček zase vlezl na střechu, aby si uloupnul kus perníčku, a bába zase poslala dědka se podívat. Mařenka chtěla zase dědečka odbýt, ale on ji viděl a šel to bábě povědět.

" Jeníčku, musíme utéct, jinak bude s námi zle," volala Mařenka na Jeníčka, neboť slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl, že si je upeče.

Jeníček skočil ze střechy, ale to už byl dědek u nich a táhl je dovnitř. Než se děti vzpamatovaly, byly zavřené v kleci a bába přikládala do pece.

?Skoč dědku ještě pro bylinky a pro brambory na zahrádku,? obrátila se bába na dědka, když už byla pec rozpálená do běla. ?Já zatím děti upeču.?

Dědek odešel a bába otevřela dvířka od pece. Pak k nim připravila velkou lopatu a šla pro Mařenku do klece. Vytáhla jí ven a poručila jí: ?Sedni si na tu lopatu.?

Mařenka ale byla chytrá a tak hned poznala, že jí bába chce na lopatě strčit do pece. Proto dělala, jako že si na lopatu neumí sednout.

?Ta lopata hrozně klouže, babičko,? řekla nakonec Mařenka. ?Jak si na ní mám sednout??

Bába se podivila nad tou nešikovností a řekla: ?Počkej, já ti to ukážu.?

Jakmile si ale bába sedla na lopatu, Mařenka na nic nečekala a lopatu i s bábou šoupla do pece. Pak otevřela klec, chytila Jeníčka za ruku a opatrně spolu vyšli před chaloupku.

Dědek byl naštěstí daleko v zahradě a tak děti na nic nečekaly a utíkaly, seč jim nohy stačily, k domovu. Tam našly nešťastného tátu, který měl z jejich návratu velkou radost. Zlou macechu vyhnali a žili spolu šťastně dlouhá léta.