Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

O dívce, která šlápla na chléb

(Andersen Hans Christian)

Slyšel jsi už o dívce, která šlápla na chléb, aby si nezamazala střevíce, a jak zle se jí pak vedlo? Psalo se o tom a vyšlo to i tiskem.

Pocházela z chudých rodičů, ale byla pyšná a domýšlivá, byl v ní, jak se říká, špatný základ. Když byla docela malá, působilo jí velké potěšení chytat mouchy, trhat jim křídla a dívat se, jak už jenom lezou. Chytila chrousta a chrobáka, každého z nich nabodla na špendlík, a pak jim přidržela zelený lupen nebo kousek papíru u nožiček; a ubohé zvíře se ho křečovitě drželo a všelijak se točilo a kroutilo, jen aby se dostalo se špendlíku.

?Nyní chroust čte!? říkala malá Inger. ?Podívejte se, jak obrací list!?

A jak potom dospívala, stávala se spíše horší než lepší. Ale hezká byla, a to bylo její neštěstí, jinak by jistě byla dostala víc zaslouženého bití než takhle.

?Na hrubý pytel patří jedině hrubá záplata!? říkávala její vlastní matka. ?Často jsi mi, když jsi byla malá, šlapala po zástěře, bojím se, až budeš starší, že mi budeš šlapat často po srdci.?

A to Inger vskutku dělala.

Dostala se na venkov do služby k šlechetným lidem, chovali se k ní jako k vlastní a také ji tak oblékali. Vypadala pěkně a její pýcha rostla.

Celý rok byla u nich ve službě, a tu jí páni řekli: ?Milá Inger, měla bys přece také jednou navštívit svoje rodiče!?

Šla tedy, ale jen aby se ukázala, aby všichni viděli, jaká se z ní stala slečna. Ale když přišla za humna a viděla, jak si tam děvčata a mládenci u rybníčka povídají a jak tam její matka zrovna sedí na kameni a odpočívá s otýpkou klestí, které si nasbírala v lese, obrátila se zpátky. Styděla se za to, že ona, tak pěkně nastrojená, má za matku takovou otrhanou ženskou, která sbírá klestí. Vůbec ji nemrzelo, že se musí vracet, jenom se hněvala na matku.

A tak uběhlo zase půl roku.

?Milá Inger, měla bys přece některý den zajít domů a podívat se na svoje staré rodiče!? řekla jí hospodyně. ?Tadyhle máš velký pecen pšeničného chleba, vezmi si jej pro ně. Budou mít radost, až tě uvidí.?

A Inger si na sebe vzala svoje nejlepší oblečení a obula si nové střevíce. Podkasala si šaty a šla tuze opatrně, aby měla nohy pěkně čisté; a to jí jistě nemohl mít nikdo za zlé. Ale když přišla tam, kde stezka vede přes bažinu, a kus cesty bylo plno vody a bláta, hodila pecen do bláta; chtěla si na něj stoupnout a dostat se tak suchou nohou dál. Ale jak tak stála jednou nohou na chlebu a druhou zdvíhala, chléb s ní klesal hloub a hloub, až docela zmizela a na tom místě bylo vidět jen černou, bublající kalužinu.

To je ten příběh.

A kam se Inger dostala? Dostala se dolů k žínce z močálu, která vaří různé lektvary. Žínka z močálu je tetou rusalek, ty jsou dobře známé, jsou o nich napsány písničky a máme jejich obrázky, ale o žínce z močálu vědí lidé jen to, že když se v létě kouří z luk, to že ona vaří. Inger spadla do její varny a tam se nedá dlouho vydržet. Žumpa je nádherná komnata proti varně žínky z močálu! Každý sud tam páchne, až z toho lidé padají do mdlob. ? Sudy tam leží namačkány na sobě, a je-li někde mezi nimi nějaká skulinka, kudy by ses mohl protlačit, přece bys to nedokázal pro množství slizkých ropuch a tlustých slimáků, kteří lezou jeden přes druhého. Sem tedy spadla naše Inger. Všechna ta odporná živá havěť byla tak ledově studená, že Inger mrazilo ve všech údech, když se jí dotkla, a dokonce začala tuhnout. Byla jakoby přilepena k chlebu a chléb ji přitahoval, jako jantarový knoflík přitahuje kousek slámy.

Žínka z močálu byla doma, její varnu si toho dne přišli prohlédnout ďábel a jeho prabába. Prabába je stará, velmi jedovatá ženština, která nikdy nezahálí. Nikdy se nevydá na cestu bez nějaké ruční práce. Také tady ji měla s sebou. Šila lidem do bot nepokoj, aby neměli žádné stání. Vyšívala lež a háčkovala neuvážená slova, která padla do země; všechno to bylo lidem ke škodě a ke zkáze. Ach ano, prabába dovedla šít, vyšívat a háčkovat!

Spatřila Inger, podržela si brýle před očima a podívala se na ni ještě jednou. ?To děvče má nadání,? řekla potom, ?vyprošuji si ji jako upomínku na návštěvu u vás! Může se stát vhodným podstavcem v předsíni mého pravnuka.?

A dostala ji. Tak malá Inger přišla do pekla. Lidé se tam nedostávají vždycky přímo, ale mohou přijít oklikou, když mají nadání.

Peklo mělo nekonečnou předsíň. Dostával jsi závrať, když ses díval dopředu, a stejnou závrať jsi dostal, když ses podíval dozadu. Stál tam zástup lidí prahnoucích touhou, kteří čekali, až se otevře brána milosrdenství. Čekali už asi dlouho! Velcí, tlustí pavouci jim lezli po nohou a opřádali je tisíciletými pavučinami. A ty pavučiny se jim vřezávaly do masa jako španělské boty a držely jako kovová pouta. A k tomu ještě přistupoval věčný neklid v každé duši, neklid trýznivých muk. Lakomec zapomněl klíč od své pokladny, věděl, že jej nechal v zámku. Vedlo by příliš daleko, kdybychom měli vypočítávat všechna ta muka a trápení, jež tady musili vytrpět. Inger hrozně těžce snášela, že tam musila stát jako podstavec. Byla jako přivázána nohama k chlebu.

?To mám za to, že jsem chtěla mít čisté střevíce,? říkala si v duchu. ?Hle, jak na mne všichni civí!? A opravdu, všichni se na ni dívali. Jejich zlé choutky jim svítily z očí a mluvily beze slov z koutků jejich úst, byl na ně hrozný pohled.

?Jistě je to příjemné, dívat se na mne!? myslila si malá Inger. ?Mám hezkou tvář a pěkné šaty!? a obracela oči na všechny strany; krk otáčet nemohla, byl ztrnulý. Jak jen se zamazala ve varně žínky z močálu, to si nepomyslila! Šaty byly jakoby potaženy jednou jedinou velkou skvrnou slizu. Jeden slimák se jí zavěsil do vlasů a pleskal ji do krku a z každého záhybu jejích šatů vyhlížela ropucha a štěkala jako dýchavičný mopslík. Bylo to velmi nepříjemné. ?Ale ostatní tady dole také tak hrozně vypadají!? utěšovala se Inger.

Nejhůř ze všeho snášela ukrutný hlad, který měla. Copak se nemohla shýbnout a ulomit si kousek chleba, na kterém stála? Ne, záda jí ztrnulá, ruce a nohy ztuhly, celé její tělo bylo jako kamenný podstavec, jenom oči mohla otáčet kolem dokola, takže viděly i dozadu, a to byl ohyzdný pohled. A pak přišly mouchy. Lezly jí po očích sem a tam; zamžikala očima, ale mouchy neulétly, neboť nemohly, měly utrhaná křídla, jenom lezly. To byla trýzeň ? a pak ten hlad, nakonec se jí už opravdu zdálo, že se její vnitřnosti požírají samy mezi sebou, byla uvnitř tak prázdná, tak děsivě prázdná.

?Jestli to potrvá dlouho, tak to nevydržím!? říkala si, ale musila to vydržet a nepřestávalo to.

Tu jí spadla na hlavu palčivá slza, skutálela se jí po obličeji a po prsou rovnou na chléb; ještě jedna spadla, spadlo jich mnoho. Kdo to plakal pro malou Inger? Cožpak neměla tam na zemi maminku? Slzy zármutku, které matka pláče nad svým dítětem, se k němu vždycky dostanou, ale nevysvobozují, pálí a činí muka jen ještě většími. A teď ten nesnesitelný hlad a to, že nemůže dosáhnout na chleba, na který šlápla svou nohou! Nakonec měla pocit, že se v ní všechno strávilo; byla jako tenká, dutá třtina, která do sebe pojímá každý zvuk. Slyšela zřetelně všechno, co se nahoře na zemi o ní povídalo, musila tak vyslechnout mnoho zlých a tvrdých slov. Její maminka sice upřímně a bolestně plakala, ale přitom říkala: ?Pýcha předchází pád! Bylo to tvoje neštěstí, Inger! Jak jsi svou matku zarmoutila!?

Její maminka a všichni tam nahoře věděli o jejím hříchu, že šlápla na chléb, propadla se a zmizela. Pasák krav to vyprávěl, sám prý to se stráně viděl.

?Jak jsi, Inger, zarmoutila svou matku!? opakovala maminka. ?Inu, však jsem si to myslila!?

?Kéž bych se byla nikdy nenarodila!? myslila si při tom Inger. ?Bylo by mi bývalo mnohem lépe. Co je to teď platné, že se maminka souží!

Slyšela, jak její páni, hodní lidé, kteří jí byli jako rodiče, o ní hovoří. ?Bylo to hříšné dítě!? říkali. ?Nevážila si božího daru, ale šlapala po něm nohama, brána milosrdenství se jí sotva otevře.?

?Měli mě držet víc zkrátka,? myslila si Inger, ?vyhnat mi roupy z těla, jestliže jsem nějaké měla.?

Slyšela, že o ní byla složena celá písnička, ?Pyšná dívka, která šlápla na chleba, aby měla pěkné střevíčky?, a ta písnička se zpívala po celé zemi.

?Kolik toho musím za to vyslechnout! A kolik vytrpět!? myslila si Inger. ?Ostatní by přece také měli být trestáni za svoje hříchy! Věru, pak by toho bylo hodně, co by se mělo trestat! Ach, jak se trápím!?

A její srdce zkamenělo ještě více než její tělesná schránka.

?Tady dole v téhle společnosti se člověk nemůže polepšit! A já se nechci polepšit! Hle, jak na mne všichni civí!?

A její mysl byla zlá a zanevřela na všechny lidi.

?Nu, tak si aspoň mají tam nahoře o čem vyprávět! ? Ach, jak se trápím!

A slyšela, že vyprávějí její příběh dětem, a maličcí ji nazvali bezbožná Inger. ? ?Byla tak ošklivá,? říkali, ?tak ohavná, zasloužila by pořádné trápení!?

Z dětských úst se stále ozývala tvrdá slova proti ní.

Avšak jednoho dne, když ji v nitru hlodaly hněv a hlad a ona slyšela jmenovat své jméno a vyprávět svůj příběh jednomu nevinnému dítěti, děvčátku, zaslechla, že děvčátko propuklo při vyprávění o pyšné parádivé Inger v pláč.

,Ale copak se už nikdy nedostane k nám nahoru?? zeptala se holčička a dostala odpověď:

?Nikdy, holčičko, nikdy!?

?Ale co když teď bude prosit za odpuštění a už to nikdy neudělá??

?Ona nebude prosit za odpuštění!? řekli jí.

?Ale já bych tolik chtěla, aby to udělala!? pravila holčička a nebyla vůbec k utišení. ?Dám všechny svoje panenky, jen když se k nám vrátí! Je to tak hrozné pro tu ubohou Inger!?

A ta slova se dostala Inger rovnou do srdce, a zapůsobila na ni blahodárně. To bylo prvně, co někdo řekl ,ubohá Inger? a nedodal ani to nejmenší o jejím provinění. Malé, nevinné děťátko plakalo a přimlouvalo se za ni, Inger bylo při tom tak divně, nejraději by se sama rozplakala, ale nemohla plakat, a to byla také jedna taková trýzeň.

Jako tam nahoře léta ubíhala, tak se dole nic neměnilo. Inger slyšela hlasy shora stále řidčeji, mluvilo se o ní stále méně. Tu jednoho dne zaslechla povzdech: ?Inger! Inger! Jak jsi mě zarmoutila! Však jsem to povídala!? Byla to její matka, umírala.

Občas slyšela své jméno vyslovit od svých starých pánů; a nejmírnější slova, která hospodyně řekla, byla: ?Jestlipak se, Inger, s tebou někdy shledám! Člověk neví, kam se dostane!?

Avšak Inger dobře chápala, že její hodná hospodyně se nikdy nemůže dostat tam, kde je ona.

A tak zas uběhl nějaký čas, dlouhý a hořký čas.

Tu Inger opět slyšela jmenovat své jméno a spatřila nad sebou svítit jakoby dvě jasné hvězdy. To byly dvě laskavé oči, které se zavíraly tam na zemi. Uplynulo tolik let od té doby, kdy malá holčička bezútěšně plakala pro ?malou Inger?, tolik let, že se z děťátka stala stará žena, kterou teď Pánbůh chtěl zavolat k sobě. A zrovna v této chvíli, kdy se sbíraly myšlenky z celého jejího života, zrovna nyní si také vzpomněla, jak jako malé dítě hořce plakala, když slyšela příběh o Inger. Ta doba a ten dojem byly před stařenou v její smrtelné hodince tak silné, že docela hlasitě zvolala: ?Panebože, což jsem i já jako Inger často nešlapala po daru tvého požehnání a vůbec jsem na to nemyslila? Což jsem i já nechodila s pýchou v svém srdci? Ale ty jsi mě ve své milosti nenechal klesnout, nýbrž jsi mě podepřel! Neopouštěj mě v mé poslední chvíli!?

A stařeniny oči se zavřely a otevřel se její duševní zrak pro věci skryté. A poněvadž Inger byla v jejích posledních myšlenkách tak živá, viděla ji, viděla, jak hluboko byla zavlečena, a při tom pohledu se ta zbožná duše rozplakala, stála v nebeském království jako dítě a plakala pro ubohou Inger. Ty slzy a prosby zněly jako ozvěna v duté, prázdné schránce, která obepínala vězněnou, trýzněnou duši. A duše byla přemožena vší tou nikdy nepocítěnou láskou shůry. Boží anděl nad ní plakal! Proč jen jí to bylo dopřáno! Trýzněná duše jako by v myšlenkách sbírala každý skutek svého pozemského života, kterého se dopustila, a chvěla se pláčem, jakým Inger nikdy nedovedla plakat. Zármutek nad sebou samou ji celičkou naplnil, zdálo se jí, že pro ni se brána milosrdenství nikdy neotevře. A jak tak zdrceně dospívala k tomuto poznání, zazářil do propastného jícnu paprsek, a ten paprsek měl silnější moc než paprsek slunce, jenž roztaví sněhuláka, kterého si chlapci postaví na dvoře. A tu, mnohem rychleji než sněhová vločka, která padne na teplá dětská ústa, roztaje v kapku, zkamenělá postava Inger se proměnila v páru, malý ptáček se vznesl klikatým letem blesku k lidskému světu. Ale byl ještě plný bázně a strachu ze všeho toho kolem sebe, styděl se před sebou samým a před všemi živými tvory a hledal rychle úkryt v tmavé díře, kterou našel v pobořené zdi. Tam seděl schoulen do klubíčka a chvěl se na celém těle, nemohl ze sebe vydat ani hlásku, vždyť ani žádný hlas neměl. Seděl tak dlouhou chvíli, než se s klidem mohl porozhlédnout a vnímat všechnu tu nádheru venku. Ano, byla to vskutku nádhera. Vzduch byl tak čerstvý a vlahý, měsíc svítil tak jasně, stromy a keře voněly. A pak, tam, kde seděl, bylo tak příjemně, jeho pernatý šat byl tak čistý a jemný! Vskutku, v jaké lásce a kráse se všechno stvoření zrodilo! Všechny myšlenky, jež jímaly ptačí srdce, chtěly ven z jeho hrudi, chtělo se jim vyzpívat všechnu tu krásu, ale pták to nedovedl, nemohl zpívat. A jak rád by byl zpíval, jako na jaře kukačka a slavík. Pánbůh, který slyší i němý hlas červíka, vyslechl i tento chvalozpěv, který se zdvíhal v myšlenkových akordech, tak jako žalm zněl v Davidově hrudi ještě dřív, než se proměnil v slova a v melodii.

Celé dny a týdny rostly a kypěly tyto němé zpěvy, musily prorazit, musily si nalézt cestu ven, při prvním rozletu za dobrým skutkem. A na tento dobrý skutek bylo třeba se cvičit!

A tak přišly svaté vánoce. Sedlák vztyčil u samé zdi tyč a přivázal na ni snop nevymláceného ovsa, aby i nebeští ptáci měli veselé vánoce a radostnou hostinu v této době Spasitelova zrození.

A slunce na Štědrý den ráno vyšlo a svítilo na snop ovsa a všichni štěbetající ptáčkové poletovali kolem tyče s vánoční hostinou. Tu se také ze zdi ozvalo ?píí, píí!? ? Kypící myšlenka dostala hlas, slaboučké pípání bylo celou hymnou radosti, myšlenka na dobrý skutek se probudila a ptáček vyletěl ze své skrýše. V nebeském království dobře věděli, jaký to je pták.

Zima začala doopravdy, vody hluboko zamrzly, ptákům a lesní zvěři nastaly zlé časy, měli nouzi o potravu. Malý ptáček zaletěl nad silnici a tam ve stopách saní hledal a také našel tu a tam nějaké to zrníčko; u zájezdních hospod nacházel pár drobtů chleba, vzal si z nich vždy jen jeden jediný a zavolal všechny ostatní vyhladovělé ptáky, že tady mají něco k snědku. Zalétal do osad, pátral všude kolem a kde laskavá ruka nadrobila pro ptáky za okno chleba, snědl sám jen jeden jediný kousíček a jinak dal všechno ostatním.

Za celou zimu ptáček nasbíral a rozdal tolik drobtů chleba, že všechny dohromady vyvážily celý bochník, na který šlápla malá Inger, aby si nezamazala svoje střevíce. A když nalezl a rozdal poslední drobet, zbělela ptáčkova šedivá křídla a rozprostřela se k letu.

?Tamhle nad mořem letí mořská vlaštovka!? říkaly děti, když spatřily toho bílého ptáčka. Hned se ponořil do moře, hned se vznesl do jasného slunečního svitu, třpytil se, nebylo možné dohlédnout, kam zmizel. Říkali, že letěl rovnou k slunci.