Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Neposedný domeček

(autor neznámý)

Byl jednou jeden malý, docela maličký domeček. Zdi bílé jako sněženky zjara, střecha krásně slaměná, komín úzký a dveře široké a usměvavé a vedle nich okénko. Stával na okraji lesa. Ráno ho budilo sluníčko od východu, poledne mu přála kukačka, podvečer odzvonilo klekání z vesnice za kopcem, lišky mu přicházely dát dobrou noc a hvězdy mu stříbřily střechu, aby se mu spalo ještě pohádkověji.

A když přišlo jaro a přilétali ptáci ..... stěhováci z teplých krajů, vrátily se pod červenou střechu vlaštovky. Postavily svá hnízda za okapem, vyvedly mladé vlaštovičky, naučily je létat, zamávaly jim na cestu do světa a pak celé léto vyprávěly ty nejpodivuhodnější příběhy. O krajinách žhnoucího slunce, o dalekých cestách, zvláštních rostlinách, nejvíc o těch pichlavých se silnými listy, o cizokrajných zvířátkách. A také o domečkách, které si lidé v těch vzdálených končinách stavějí. Domeček naslouchal jejich vyprávění o slaměných střechách, o chýškách bez dveří, o honosných palácích se stěnami ze zlata a drahých kamenů. Míval pak sny plné dobrodružství. Tolik toužil vidět alespoň kousíček té nádhery, o které mu vlaštovky vyprávěly. Když jednou vítr zase přinesl klekání, povzdechl si:

?Kdybych se tak mohl podívat alespoň do té vesničky za kopcem,? a byl pak dlouho smutný. Bílé stěny se schovávaly před sluníčkem, červená střecha se už neusmívala na modřín nad sebou a když pršelo, okapy plakaly tak usedavě, až se ptáčkové rozhodli, že to takhle dál nejde, protože by se jim kamarád brzy utrápil. A svolali velkou ptačí radu. Večer se sešli u starého dubu všichni z okolí. Čáp zahájil jednání trojím důstojným klapnutím zobáku. A pak už se radili a radili. Ten nápad dostal špaček:

?Nebudete mi to věřit, ale já jsem nedávno viděl na jarmarku ve Městě domečky na kolečkách. V noci v nich lidé spali a ve dne je na těch kolečkách odvezli zase jinam.? A tak dostal domeček k narozeninám místo dortu čtyři velká kola. Obul si je, ani jedno ho netlačilo. Udělal první krok, popojel kousek a ještě kousek, podél lesa, podél pole. A pořád volal:

?To je krása! To je krása!? Tolik nových věcí viděl. ?Děkuji Vám, kamarádi!? zavolal ještě a zmizel za kopcem. Celé léto byl domeček ve světě. Projel mnohá města, blízké i vzdálené a nakonec i ty nejvzdálenější země. Poznal mnoho jiných domků, hodných lidí, jeden pokrývač v Itálii mu opravil díru ve střeše, děti ve Francii mu na bok nakreslily spoustu barevných a krásných květin a v Norsku dostal jméno. Od úplně malého kloučka. A od té doby, kdykoliv někam přijel, říkal hrdě:

?Já jsem Lumír.? Pak přišel podzim, stromy ztrácely listí a ptáci se začínali houfovat k odletu. ?Musím rychle domů. Rozloučit se s přáteli,? a jel a jel, dnem i nocí. Spěchal, aby jim ještě před dlouhou zimou mohl povyprávět o všem, co zažil na svých cestách. Stihl to? To víte, že ano. To bylo vítání a povídání, ještě dlouho se lesem nesly všechny Lumírovy příběhy. A domeček? Zul si kolečka, posadil se do mechu a byl rád, že je zase doma. A pak už se vlaštovky zvedly, zamávaly křídly podzimu a první sníh zabílil Lumírovu červenou střechu.