Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Něco

(Andersen Hans Christian)

?Chci něčím být,? povídal nejstarší z pěti bratří. ?Chci žít, aby z toho svět měl nějaký prospěch. Ať si to je třeba podřadné místo, jenom ať je moje práce dobrá, tak to přece jen bude něco. Budu dělat cihly, bez těch se přece nikdo neobejde! Tak aspoň přece něco udělám!?

?To je příliš málo,? povídal druhý bratr. ?Tahle tvoje práce, to není skoro vůbec nic. Je to práce rukou, může ji vykonat stroj. Kdepak, to raději tak být zedníkem, to je něco, to si vyberu jako povolání já. To je přece už nějaký stav, tak se dostanu do cechu, stanu se měšťanem a budu mít svůj prapor a svoji hospodu. No, a když to dobře půjde, budu zaměstnávat tovaryše, budou mi říkat mistře a moje žena bude paní mistrová. To je přece něco!?

?To není vůbec nic,? povídal třetí. ?Takhle budeš stát mimo třídy, a těch je v městě ještě nad mistrem mnoho. Budeš třeba dobrý člověk ? ale jako mistr budeš přece jenom patřit mezi obyčejné lidi. Kdepak, to já vím o něčem lepším! Já budu stavitelem, nastoupím dráhu umělce, člověka, který přemýšlí, povznesu se mezi nejuctívanější lidi v říši ducha. Musím ovšem začít zdola, to mohu prohlásit rovnou, jako tesařský učedník, který chodí v čepici, ačkoliv já jsem zvyklý chodit v cylindru. A budu musit běhat obyčejným tovaryšům pro pivo a pro kořalku a nechat si od nich tykat, a to není zrovna příjemné! Ale budu si říkat, že to je všechno maškaráda, že každý má masku, jaká se mu líbí! A zítra, to znamená, až se stanu tovaryšem, půjdu si svou cestou, na ostatních mi už nebude záležet! Budu chodit do akademie, naučím se kreslit a bude ze mne architekt, a to už je něco! To je mnoho! A může se ze mne stát osoba, kterou budou poctívat tituly jako Vaše Blahorodí a Vaše Vysokoblahorodí, a k tomu mohu získat ještě leccos navíc! A budu stavět a stavět jako jiní stavěli přede mnou! Tady je vždycky možné o něco se opřít, to je přece něco!?

?Ale něco, na čem mně nezáleží,? povídal čtvrtý. ?Já nechci stále chodit jenom v něčích stopách a kopírovat, já chci být geniem, být zdatnější než vy všichni dohromady! Já vytvořím nový sloh, dám námět k stavbě, která by vyhovovala podnebí naší země, jejímu domácímu stavebnímu materiálu, národnosti, vývoji našeho věku, a pak tam ještě přidám poschodí pro svého vlastního genia!?

?Ale když se podnebí nebo materiál nebude hodit,? povídal pátý, ?tak to bude zlé, protože to bude mít vliv! A národnost je také lehce možno rozšířit, že se stane něčím afektovaným. A vývoj našeho věku si s tebou může šeredně zahrát a zavést tě do slepé uličky, jak už to mládí mívá ve zvyku. Vidím vlastně, že nikdo z vás není a nebude k ničemu, i když si myslíte kdovíco! Ale ať už si budete dělat, co se vám zlíbí, já se vám v tom nechci nijak podobat! Já se postavím mimo a budu o vašem díle přemýšlet. Na každé věci se přece vždycky najde něco špatného, a to já na ní najdu a o tom budu mluvit, to je přece něco!

Tak také učinil a lidé o tom pátém bratrovi říkali: ?Na něm docela jistě něco je! Má dobrou hlavu, jenže nic nedělá!? ? Tak se on ovšem něčím stal.

Vidíte, to je jenom nepatrná příhoda, a přece jí nebude konce, co svět světem bude!

Ale cožpak se už z našich pěti bratří nic nestalo? Tohleto přece ještě nic nebylo! Jenom ještě poslouchejte, celou pohádku vám budu vyprávět!

Nejstarší bratr, ten, který dělal cihly, poznal, že z každé hotové cihly se mu vykutálí kovový groš, sice jen měděný, ale když jich je pohromadě sloupek, promění se v blyštivý stříbrný tolar. A kde člověk tímhle tolarem zaklepe, u pekaře, u řezníka, u krejčího, nu, u všech dohromady, tam se otevřou dveře a člověk dostane, co potřebuje. Tak tohle mu dávaly cihly; některé se rozdrolily nebo přerazily, ale i těch se dalo upotřebit.

Nahoře na hrázi u moře chtěla si Markéta, chudičká žena, slepit domeček. Nejstarší bratr jí k tomu dal všechny úlomky cihel a také nějaké celé, neboť měl dobré srdce, i když jenom dělal cihly. Chudá žena si domek postavila sama, byl jenom maličký, jediné jeho okno bylo křivé, dveře příliš nízké, došky na střeše mohly být lepší, ale přece jen poskytoval útulek a bylo ho vidět daleko z moře, které tam v plné síle naráželo na hráz. Slaná prška stříkala na dům, který přečkal smrt muže, jenž na něj dělal cihly.

Druhý bratr, tomu se to teď stavělo! Vždyť se tomu také vyučil. Když odvedl tovaryšský kus, svázal si raneček a zazpíval si píseň vandrovníků:

?Mě za mlada k vandru zve celý svět,

kde stavbu si jak u nás cení;

mně mladá má mysl dá štěstí květ

a řemeslo mé mi dá jmění.

Až shlédnu pak zase svou rodnou zem,

kde děvče mé v slibu mi stojí,

dva budem pak živi mým řemeslem,

pak bude nám hej! Budem svoji !?

A také se podle toho zachoval. Když se vrátil zase do města a stal se mistrem, stavěl jeden dům za druhým, celou ulici. A když byla hotova, vypadala docela pěkně a město získalo na vážnosti. Tak mu tedy vystavěly domy malý domeček, který měl patřit jenom jemu. Ale cožpak mohou domy stavět? A jak? Nu, zeptejte se jich, a neodpovědí vám, lidé vám však odpovědí: ?Samozřejmě, ta ulice mu vystavěla jeho dům!? Byl malý a podlahu měl jenom hliněnou, ale když po ní tancoval se svou nevěstou, připadala mu hladká a vyleštěná jako parkety, a z každé cihly ve stěně vyrostla květina, že to bylo stejně krásné, jako by byla pokryta drahocennými tapetami. Byl to půvabný domeček a obývali ho šťastní manželé. Před domkem vlál cechovní prapor a tovaryši a učedníci volali: ?Hurá! To je přece něco!? A potom muž zemřel, to bylo také něco.

Nyní přišel architekt, třetí bratr, který se stal nejdříve tesařským učedníkem, chodil v čepici a běhal ostatním pro pivo. Z akademie však vyšel jako stavitel, jako ,vysoce urozený pán!? A jestliže domy v ulici postavily domek jeho bratrovi, který byl zednickým mistrem, tu po architektovi byla pojmenována ulice a patřil mu tam nejkrásnější dům. Tohle bylo přece něco a on se také něčím stal, měl kolem svého jména vpředu i vzadu dlouhý titul. Jeho dětem říkali ,děti z lepší rodiny?, a když zemřel, byla jeho žena urozená vdova ? to je přece něco! A jeho jméno si stále mohl každý přečíst na nárožním štítu a právě ve spojitosti se jménem ulice se o něm pořád mluvilo ? nu, to je přece něco!

Pak přišel genius, čtvrtý bratr, který chtěl objevit něco nového, něco zvláštního a ještě s jedním poschodím navíc; ale to spadlo a náš bratr s ním a zlámal si vaz. ? Měl však krásný pohřeb s cechovními prapory a s hudbou, s oslavou v novinách a květinami na dláždění ulice, kudy průvod šel. Nad jeho hrobem byly proneseny tři smuteční řeči, jedna delší než druhá, což by ho bylo potěšilo, protože byl velmi rád, když se o něm mluvilo. Na hrobě měl náhrobek, jenom jedno poschodí, ale to je vždycky něco!

Teď už zemřel jako tři ostatní bratři, ale poslední, ten, který jenom projevoval svoji nespokojenost a kritisoval, ten je všechny přežil. A bylo to také docela správné, protože takhle mohl mít poslední slovo, a jemu vždycky velmi na posledním slově záleželo. Byla to přece vždycky dobrá hlava, povídali lidé. Teď udeřila i jeho hodina, zemřel a přišel k nebeské bráně. Tam přicházejí duše vždycky po dvou, a on tam stál vedle jiné duše, která by se byla také ráda dostala do nebe. Byla to zrovna stará Markéta z domečku na hrázi.

?To je jistě jenom kvůli kontrastu, že já a tahle ubohá dušička jsme se sem dostali takhle spolu,? povídal onen nespokojenec. ?Tak co, kdopak jsou, babičko? Chtějí se taky dostat dovnitř?? ptal se jí.

A stará žena se uklonila, jak nejlépe dovedla, protože si myslila, že to k ní mluví sám svatý Petr. ?Já jsem jenom opuštěná ubožačka bez příbuzných, stará Markéta z domku na hrázi!?

?A copak udělali tam dole??

?Nevykonala jsem na tomto světě vlastně nic! Nic, co by mi tady otevřelo brány! Bude to učiněná milost, když budu moci branou projít!?

?Jakpak opustili tento svět?? zeptal se pátý bratr, jenom aby o něčem mluvil, protože ho nudilo, když tam měl jenom tak stát a čekat.

?Jo, jak jsem ho opustila, to ani nevím! Už jsem v posledních letech stonala a polehávala, a pak bych nebyla ani vydržela vylézt z postele a vyjít ven na zimu a mráz. Vždyť letos je tuhá zima! Ale přece jen jsem to překonala, a řeknu vám jak. Několik dní bylo docela klidné počasí, ale mrzlo, jen praštělo, jak Vaše Vysokoblahorodí jistě ví samo. U pobřeží umrzlo moře daleko široko, kam jen oko dohlédlo. Všichni lidé z města se vypravili na led, tančili tam a bruslili, myslím, že se tomu tak říká, hudba tam hrála a o pohoštění bylo postaráno; slyšela jsem to všechno až do své chudobné světničky, kde jsem ležela. A potom, už bylo takhle k večeru, vyšel měsíc, ale nenabyl ještě sil, a tehdy jsem se podívala z postele oknem po celém pobřeží, a tam, na rozhraní mezi nebem a mořem, objevil se najednou takový zvláštní bílý oblak. Ležela jsem tam a dívala se na něj, na černou tečku uprostřed, která pořád rostla a rostla, a tu jsem věděla, co to znamená. Jsem už stará a zkušená, ačkoliv něco takového nevidí člověk často. Poznala jsem, co to je, a zděsila jsem se. Dvakrát jsem tu věc už v životě spatřila a věděla jsem, že teď nastane hrozná bouře a náhlý příliv, který smete ubohé lidi, co na ledě popíjeli, tančili a radovali se. Vždyť tam bylo celé město, staří i mladí, a kdo je měl varovat, když si toho znamení nikdo nepovšiml a neporozuměl mu, jako jsem je pochopila já? Takový strach mě posedl, takový život do mě vjel, že jsem to už dlouho nezažila! Vyskočila jsem z postele a dobelhala se k oknu, dál jsem nemohla. Přesto jsem však otevřela okno a viděla jsem, jak tam lidé běhají a tančí na ledě, spatřila jsem pestré vlajky a slyšela, jak chlapci volají hurá a jak mládenci i děvčata zpívají. Veselo tam bylo, ale bílý oblak s černým pytlem stoupal výš a výš. Volala jsem, jak jsem mohla nejhlasitěji, ale nikdo mě neslyšel, byla jsem příliš daleko od lidí. Věděla jsem, že bouře se už brzo rozpoutá, led že popraská a lidé že se nezachrání, že tam všichni utonou. Slyšet mne nemohli a já jsem neměla dost sil, abych se k nim dostala. Kdybych je mohla aspoň nějak přilákat na pevninu! Tu mi vnukl milý Pánbůh myšlenku, abych zapálila postel, aby raději shořel můj domek, než aby tak uboze zahynuli všichni lidé na ledě. Zapálila jsem svíčku, spatřila jsem rudý plamen ? nu, ze dveří jsem se ještě dostala, ale tam jsem také zůstala ležet, nemohla jsem už dál. Plameny šlehaly za mnou a vyšlehovaly oknem, zachvátily nakonec střechu. Lidé na ledě to viděli a běželi, co jim síly stačily, aby mně ubožačce pomohli, protože si myslili, že tam snad ležím v plamenech. Nebylo nikoho, kdo by se k domku nerozběhl. Slyšela jsem, jak přibíhají, ale také jsem slyšela, jak to ve vzduchu najednou zafičelo. Potom jako by hřměly dělové rány, to se přihnal náhlý příliv a nadzdvihl led, který se lámal. Ale všichni se dostali až na hráz, kde jsem ležela a kde přes mne létaly jiskry. Všechny jsem je zachránila, ale asi jsem nevydržela tu zimu a leknutí, proto jsem teď tady u nebeské brány. Říká se, že prý se otvírá i takovým chudákům, jako jsem já! A teď už nemám ani svůj domek na hrázi, ale proto samozřejmě ještě nemám právo, abych vstoupila sem.?

Tu se otevřela nebeská brána a anděl odváděl stařenku do nebe. Venku utrousila stéblo slámy, jedno z těch, která měla ve své posteli, v té, kterou zapálila, aby zachránila celé město. Tohle stéblo se změnilo v ryzí zlato, ale v zlato, které rostlo a rozvinulo se v nejkrásnější ozdobné úponky.

?Podívejme, to si přináší chudičká žena,? řekl anděl. ?A copak přinášíš ty? Ovšem, dobře vím, že jsi nic nevykonal, neudělal jsi ani cihlu. Teď by ses měl vrátit a přinést aspoň tu. Sotva bude k potřebě, když to bude tvoje práce, ale dobrá vůle vždycky trochu pomůže. Jenže odtud se už vrátit nemůžeš a já pro tebe nemohu nic udělat!?

Tu se za něho přimluvila chudičká duše, žena z domku na hrázi: ?Jeho bratr udělal a dal mi všechny cihly a úlomky, ze kterých jsem si slepila svůj domeček, a to byl velký dar pro mě, chudičkou. Nemohly by teď všechny ty úlomky a kousky platit pro něho jako jedna cihla? Vždyť je to dílo milosti, a on tuto milost potřebuje, a tady je přece také její domov.?

?Tvůj bratr, kterým jsi nejvíc pohrdal,? povídal anděl, ?ten, jehož počestná práce se ti zdála příliš nízká, ten ti dává svoji hřivnu, aby ses dostal do nebe. Nebudeš odmítnut, bude ti dovoleno, abys tady stál a přemýšlel a hleděl napravit nějak svůj život na zemi. Ale dovnitř se nedostaneš, dokud svými dobrými činy něco nevykonáš.?

?Já bych to byl řekl lépe,? pomyslil si nespokojenec, ale nahlas to neřekl, a to už přece jen bylo něco.