Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Nebyla k ničemu

(Andersen Hans Christian)

Rychtář stál u otevřeného okna. Měl na sobě košili s manžetami a s jehlicí v tuhé náprsence a byl kromobyčejně dobře vyholen; byla to jeho vlastní práce. A přece se maličko říznul, ale měl přes to přilepený kousek novinového papíru.

?Poslyš, maličký!? zvolal rychtář.

A tím maličkým nebyl nikdo jiný než pradlenin syn, který šel právě kolem a uctivě smekl čepici. Čepice měla zlomený štítek a byla tak přizpůsobena, aby se dala strčit do kapsy. V chudých, ale čistých a obzvlášť pečlivě vyspravených šatech a s těžkými dřeváky na nohou tam chlapec uctivě stál, jako by stál před samotným králem.

?Jsi hodný chlapec,? pravil rychtář, ?a jsi zdvořilý. Tvá matka asi máchá prádlo dole u řeky. A tam ty pospícháš s tím, co máš v kapse. S tvou matkou je to zlá věc! Kolik toho máš??

?Půl žejdlíku,? ozval se chlapec polekaným, ztichlým hlasem.

?A dnes ráno dostala také tolik?? pokračoval rychtář.

?Ne, to bylo včera!? odvětil chlapec.

?Dvakrát půl je jeden! ? Ta ženská není k ničemu! S touhle třídou lidí je to smutné! ? Pověz své mamince, aby se styděla! A ať z tebe nikdy není opilec, jenže to jistě bude! ? Ubohé dítě! ? A teď jdi! ??

A chlapec šel. Držel dál čepici v ruce a vítr mu foukal do žlutých vlasů, až se mu celá čupřina ježila. Přešel z ulice do uličky a zamířil dolů k řece, kde stála matka ve vodě u máchadla a bušila palicí do těžkého prádla. Ve vodě byl silný proud, neboť stavidla vodního mlýnu byla otevřena, prádlo se neslo s proudem a jen tak tak, že nestrhlo máchadlo. Pradlena je musila zadržovat.

?Málem bych uplavala,? řekla. ?To je dobře, že jsi tady, budu potřebovat trochu pomoci, se svými silami už na to nestačím! Tady ve vodě je zima! Už tu stojím plných šest hodin. Máš něco pro mne??

Chlapec vytáhl láhev a matka ji přiložila k ústům a dala si doušek.

?Ó, to dělá dobře! Jak to hřeje! Je to stejně dobré jako jídlo a není to tak drahé! Pij, můj chlapče! Vypadáš tak bledý, v těch tenkých šatech ti je zima! Vždyť už je také podzim. Hu! Ta voda je studená! Jenom abych se nerozstonala! Ale to se nestane! Dej mi ještě slzu a sám se také napij, ale jenom krapet, nesmíš si na to zvyknout, ty moje ubohé chudobné dítě!?

A přešla můstek, na kterém stál chlapec, a vystoupila na pevninu. Voda jí crčela z pytloviny, kterou měla kolem pasu, a kapala jí i ze sukně.

?Dřu se a lopotím, až mám prsty celé rozpukané, div že mi z nich krev neteče! Ale to je jedno, jen když tě mohu poctivě vychovat, ty moje milované děťátko!?

Vtom přicházela poněkud starší žena, svým oděvem i zjevem chudobná. Napadala na jednu nohu a přes jedno oko měla velikánskou falešnou kadeř. Ta kadeř měla oko zakrýt, ale činila její vadu jen ještě zřetelnější. Byla to pradlenina přítelkyně, sousedé jí říkali ?Kulhavá Máry s kadeří?.

?Chuděro, jak se tu v té studené vodě dřeš a lopotíš! Bodejť bys nepotřebovala trochu něčeho pro zahřátí; a vidíš, mají ti za zlé i tu kapku, kterou si dáš!? ? A tak se celá rychtářova řeč k malému chlapci rychle donesla k pradleninu sluchu. Máry to totiž všechno vyslechla a zlobilo ji, že se tak mluví s dítětem o jeho vlastní matce a o té kapce, kterou si usrkla, zrovna v době, kdy rychtář uspořádal velkou hostinu se spoustou vína ? ?vzácného a silného vína! Mnoho jich tak trochu přebralo. Ale tomu se neříká, že pijí! Oni jsou v pořádku, ale ty nejsi k ničemu!

?Tak takhle on s tebou mluvil, dítě moje,? pravila pradlena a rty se jí chvěly. ?Máš matku, která není k ničemu! Snad má pravdu! Ale dítěti to neměl říkat! Kolik jen se toho na mne z toho domu navalilo!?

?Vždyť jsi tam ve dvoře sloužila, když tam žili a bydlili rychtářovi rodiče. To už je mnoho let! Od té doby se snědlo hodně měřic soli, a tak je jistě důvod k tak velké žízni!? A Máry se smála. ?Dnes je u rychtáře velká hostina, měla být odřeknuta, ale teď už na to bylo příliš pozdě a jídlo bylo hotovo. Mám to od dvorského čeledína. Před hodinou přišel dopis o tom, že mladší bratr zemřel v Kodani ??

?Zemřel!? vzkřikla pradlena a smrtelně zbledla.

?Inu, už je to tak!? pravila žena. ?Nesmíš si to tak brát. Ach ano, tys ho znala z domu, kde jsi sloužila.?

?Tak on zemřel! Byl to nejlepší, nejskvělejší člověk! Pánbůh nemá tolik lidí, jako byl on!? A slzy jí kanuly po tvářích. ?Panebože! Jak se to se mnou točí! To proto, že jsem vypila tu láhev! Nesnáším to! Je mi tak špatně!? ? A opřela se o prkenný plot.

?Panebože, vždyť tobě je docela špatně, matičko!? polekala se žena. ?Ale však ono to třeba přejde! ? Ne, jsi opravdu nemocná! Nejlíp bude, když tě dovedu domů!?

?Ale co prádlo??

?Však já se už o ně postarám! Chyť se mne pod paží! Chlapec může zůstat tady a dávat zatím pozor, já potom přijdu a zbytek vyperu. Vždyť už je toho jenom trocha!?

Pod pradlenou se už podlamovaly nohy.

?Stála jsem moc dlouho ve studné vodě! Od dnešního rána jsem nedostala najíst ani napít! Mám v sobě velkou horkost! Ježíši Kriste! Pomoz mi domů! Chudáček moje dítě!? ? a rozplakala se.

Chlapec plakal a zůstal sedět sám u řeky vedle mokrého prádla. Obě ženy šly pomalu, pradlena potácivým krokem, vzhůru uličkou a pak ulicí kolem rychtářova dvorce. A právě před tím dvorcem klesla pradlena na dlažbu. Lidé se sbíhali.

Kulhavá Máry zaběhla do dvorce pro pomoc. Rychtář a jeho hosté se dívali z oken.

?To je pradlena,? pravil rychtář, ?trochu přebrala. Není k ničemu! Škoda jejího šikovného chlapce. Mně se to dítě opravdu líbí. Matka však není k ničemu!?

Pradlenu přivedli k sobě a odvedli ji do jejího chudého domova a ona ihned ulehla. Dobrá Máry šla hned udělat hrneček teplého piva s máslem a cukrem, to prý je ta nejlepší medicina. Potom odešla k máchadlu a vymáchala prádlo, dělala to velmi špatně, ale dobře to myslila, vlastně jenom vytáhla mokré prádlo na břeh a dala je do nůše.

Navečer seděla v chudobné světničce u pradleny. Dostala pro nemocnou od rychtářovy kuchařky několik opečených brambor a nádherně tučný kus šunky. Na tom si pochutnali chlapec a Máry, nemocná se těšila z vůně, říkala, že je taková posilňující.

A chlapec si šel lehnout do postele ? měl společnou s maminkou; spal však v nohách napříč postele a přikrýval se starým kobercem, sešitým z modrých a červených proužků.

Zatím se pradleně trochu ulevilo. Teplé pivo ji posilnilo a udělala jí dobře vůně znamenitého jídla.

?Děkuji ti, jsi taková dobrá duše!? děkovala pradlena Máry. ?Všechno ti teď povím, jen co chlapec bude spát! Myslím, že už usnul. Jaký je milounký a roztomilý s těma zavřenýma očkama! Neví, co jeho máma zkusila. Dej Bůh, aby to nikdy nemusil zakusit! ? Sloužila jsem u komorních radů, rychtářových rodičů, a tu se stalo, že přijel domů jejich nejmladší syn, student. Tenkrát jsem byla mladá, divoká a bláznivá holka, ale počestná, to si troufám před Bohem odpřisáhnout!? pravila pradlena. ?Student byl takový živý a veselý, takový hodný! Každá kapka krve v něm byla poctivá a dobrá! Nebylo lepšího člověka na celé zemi. Byl synem mých pánů a já jenom služebnou, ale zamilovali jsme se do sebe, ovšem ve vší počestnosti! Nějaké to políbení není přece žádný hřích, když se mají dva opravdu rádi. Pověděl to své matce. Byla pro něho pánembohem tady na zemi! Však také byla moudrá, laskavá a přívětivá! ? Můj milý odcestoval, ale dřív než odejel, navlekl mi na prst svůj zlatý prsten. Když už byl opravdu pryč, zavolala si mě k sobě hospodyně. Byla vážná, a přece nesmírně přívětivá, mluvila, jak by to jen Pánbůh dovedl. Vysvětlila mi, jaký je mezi námi rozdíl. ,On se teď dívá na to, jak pěkně vypadáš, ale pěkný vzhled pomine! Nemáš vzdělání, které má on, vaše duše si nebudou rozumět, a v tom tkví to neštěstí. Vážím si chudého člověka, u Boha se mu možná dostane vyššího postavení než mnohým bohatcům, ale tady na zemi, když jedeš vpřed, není radno zajet na falešné koleje, sice se vůz převrhne ? a vy dva se převrhnete s ním! Vím o hodném muži, uchází se o tebe jeden řemeslník. Je to Erik rukavičkář, je vdovec, děti nemá žádné, dobře se mu daří, přemýšlej o tom!? Každé slovo, které řekla, mi projelo srdcem jako nůž, ale ta žena měla pravdu! Jak mě to tísnilo a soužilo! ? Políbila jsem jí ruku a vyplakala jsem mnoho slaných slz. Ještě víc jich bylo, když jsem přišla do své komůrky a uložila jsem se k spánku. Nastávající noc byla těžká, Pánbůh ví, co jsem protrpěla a co jsem probojovala. V neděli jsem pak šla ke stolu Páně, aby mě osvítil. Když jsem vycházela z kostela, potkala jsem jakoby nějakým Božím řízením Erika rukavičkáře. A tu jsem už v svém nitru nepochybovala, že se k sobě svým stavem i jinak hodíme, a Erik byl dokonce zámožný muž. A tak jsem šla rovnou k němu, vzala jsem ho za ruku a řekla jsem: ,Jsou tvoje myšlenky ještě pořád u mne?? ? ,Jsou a budou vždycky!? řekl on. ? ,Chceš si vzít děvče, které si tě váží a které tě ctí, ale nemá tě rádo, ale to možná časem přijde?? ? ,Jistě to přijde!? řekl on, a tak jsme si podali ruce. Já jsem šla domů k své hospodyni. Zlatý prsten, který mi dal její syn, jsem nosila na prsou. Nemohla jsem si jej navléci na prst ve dne, jenom každý večer, když jsem ulehla do postele. Líbala jsem ten prstýnek, až mi ústa krvácela, a potom jsem jej dala hospodyni a řekla jsem jí, že příští týden budeme mít já a rukavičkář ohlášky. Tu mě hospodyně vzala do náručí a líbala mě ? neříkala, že nejsem k ničemu; ale tenkrát jsem snad byla také lepší, i když jsem ještě na světě nezakusila tolik protivenství. A pak byla na hromnice svatba. První rok se nám dobře dařilo, měli jsme tovaryše a učedníka a ty jsi, Máry, u nás sloužila.?

?O, byla jsi dobrá hospodyně!? pravila Máry. ?Nikdy nezapomenu, jak laskaví jste byli, ty i tvůj muž!?

?Byla jsi u nás v dobrých letech! ? Děti jsme tenkrát neměli. ? Studenta jsem už nikdy nespatřila! ? Vlastně ano, viděla jsem ho jednou, ale on neviděl mě! Přijel sem na pohřeb své matky. Viděla jsem ho stát u hrobu, byl bledý jako křída a tuze zarmoucen, ale to bylo pro matku. Když pak zemřel jeho otec, byl v cizích zemích a nepřijel k nám a ani později už tady nebyl. Nikdy se neoženil, to vím dobře. Byl prokurátorem a na mne si nevzpomněl, a i kdyby mě byl uviděl, jistě by mě nebyl poznal, tak ošklivě vypadám. A je to tak také docela v pořádku!?

A mluvila o těžkých dnech své zkoušky, jak se na ně neštěstí takřka valilo. Měli pět set tolarů. A když byl v ulici na prodej dům za dvě stě tolarů, který by se bylo vyplatilo dát strhnout a postavit místo něho nový, koupili jej. Zedníci a tesaři vypočítali, že by to stálo dalších tisíc a dvacet tolarů. Erik rukavičkář získal úvěr, vypůjčil si peníze v Kodani, ale loďař, který je měl přivézt, ztroskotal i s penězi.

?Tenkrát jsem porodila svého rozmilého chlapce, který tady spí. ? Otec onemocněl těžkou, vleklou chorobou. Tři čtvrti reku jsem jej musila oblékat i svlékat. Šlo to s námi dočista s kopce, půjčovali jsme si a půjčovali, o všechno jsme přišli, i otec nám umřel! ? A já se dřu a lopotím, sháním a pachtím kvůli dítěti, myji schody, peru prádlo, hrubé i jemné, Pánbůh však nechce, aby se mi vedlo lépe! Ale on mě přece jenom jednou vysvobodí a o chlapce se postará!?

A tak usnula.

Ráno se cítila posilněna a domnívala se, že je dost silná, aby mohla jít zase do práce. Sotva vstoupila do studené vody, přepadla ji zimnice a mdloby. Křečovitě hmatala rukou kolem sebe, udělala krok ke břehu a upadla. Hlavou ležela na suché zemi, ale nohama v řece, dřeváky, v kterých stála na dně ? v každém z nich byla hrst slámy ? plavaly po proudu. A tak ji našla Máry, když přišla s kávou.

Od rychtáře byl doma vzkaz, aby pradlena k němu hned přišla, že jí musí něco říci. Ale už bylo pozdě. Zavolali lazebníka, aby jí pustil žilou. Pradlena byla mrtvá.

?Upila se!? řekl rychtář.

V dopise, který přinesl zprávu o bratrově smrti, byl udán obsah závěti a v té závěti stálo, že 600 tolarů se odkazuje rukavičkářově vdově, která kdysi sloužila u jeho rodičů. A ty peníze ať se podle nejlepšího uvážení dají v menších nebo větších částkách jí a jejímu dítěti.

?Tak to byly mezi ní a mým bratrem nějaké pletky!? usoudil rychtář. ?Dobře, že je odklizena. Chlapec teď dostane všechno a já ho dám k hodným lidem na vychování, může z něho být dobrý řemeslník!? ? A těmto slovům dal Pán své požehnání.

Rychtář pozval chlapce k sobě, slíbil, že se o něho bude starat, a řekl mu, jak je dobře, že jeho matka umřela, nebyla k ničemu!

Odnesli ji na hřbitov, na hřbitov chudiny. Máry zasadila na hrob malou růžičku, chlapec stál vedle ní.

?Moje dobrá maminka!? vzlykal a slzy mu tekly proudem. ?Copak je to pravda, že nebyla k ničemu??

?Ale kdež, byla k něčemu!? tvrdila stará služka a vzhlédla k nebi. ?Vím to už mnoho let a znova jsem se to dověděla poslední noc. Povídám ti, byla k něčemu! A náš Pán na nebesích to také říká, jen ať si lidé klábosí, že nebyla k ničemu!?