Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Nápad

(Andersen Hans Christian)

Byl mladý muž, který studoval na básníka. Chtěl se jím stát už do velikonoc, potom se oženit a básněním se živit, neboť věděl, že to není nic jiného, než si vymýšlet. Jenomže on si nedovedl už nic vymyslit. Narodil se příliš pozdě, na všechno už lidé přišli před jeho narozením, o všem už básnili a psali.

?Šťastní lidé, kteří se narodili před tisíci lety,? povídal, ?ti se věru mohli stát nesmrtelnými! Šťastný i ten, kdo se narodil před sto lety, protože tenkrát bylo ještě o čem básnit! Teď už je na světě s básnictvím konec, co já bych mohl zbásnit nového??

Pořád o tom hloubal, až se z toho, ubožák, docela rozstonal. Lékař mu nemohl pomoci, ale což třeba bylinářka? Bydlila v domečku u závory, kterou otvírala před povozy a jezdci; jistě se vyzná i v jiných věcech a bude moudřejší než doktor, který jezdí ve vlastním voze a platí podle svého stavu daň.

?Musím se k ní vypravit!? řekl mladý muž.

Její domeček byl malý a hezký, ale nudný na pohled; nebyl tam jediný strom a nekvetla tam jediná květina. U dveří měla úl ? velice užitečnou věc! ? a u domku bramborové políčko ? také užitečné! A pak tam byl ještě příkop s trnkou, již odkvetlou a obsypanou plody, které stahují trpce ústa, dokud se do nich nezahryzne mráz.

?Tady vidím ztělesněnou naši dobu bez poesie,? pomyslil si mladý muž, a to už byla přece jen myšlenka, zlaté zrnko, které tu nalezl u dveří moudré bylinářky.

?Napiš to!? povídala mu. ?Malé ryby také ryby! Já vím, proč ke mně přicházíš, nemůžeš na nic přijít, a přesto se chceš stát do velikonoc básníkem.?

?Všechno už je napsáno,? povzdechl si mladý muž. ?Naše doba, to už nejsou staré časy!?

?Máš pravdu, nejsou,? povídala moudrá žena. ?Za starých časů upalovali bylinářky a básníci chodili po světě s kručícím žaludkem a lokty jim svítily z rukávů. Doba je věru dobrá, lepší než kdy jindy, ale ty se na svět nedovedeš pořádně podívat, ty ses nenaučil dobře naslouchat! Je hojnost věcí, o kterých by se dalo básnit a vyprávět, když to někdo dovede. V květech přírody se to skrývá, v tekoucí i tiché vodě, a mohl bys to odtamtud vyčíst. Musil bys jim však rozumět, pochopit, co říká sluneční paprsek. Půjč si moje brýle a naslouchátko, pomodli se k Pánubohu a nemysli pořád jenom na sebe!?

Těžké bylo toto poslední vybídnutí, příliš nesnadné, aby je moudrá bylinářka na mladém muži mohla požadovat.

Vzal si její brýle i naslouchátko a postavil se doprostřed bramborového políčka. Žena mu dala do ruky velký brambor; a v něm to zazvučelo, ozval se zpěv o příběhu bramboru, zajímavý ? všední příběh o deseti dílech, na nějž by stačilo deset řádek.

O čem zpíval brambor?

Zpíval o sobě a o své rodině, o příchodu brambor do Evropy a o zneuznání, které zakusily a vytrpěly, než lidé přišli na to, že jsou větším požehnáním než hrouda zlata.

?Na královský rozkaz nás rozdělovali na radnicích ve všech městech. Psalo se a mluvilo o našem velkém významu, ale nikdo tomu nevěřil, nevěděl ani, jak nás pěstovat. Jeden vykopal jámu a všechny brambory do ní naházel, druhý zastrčil tuhle a tamhle brambor do země a čekal, že vyrostou ve velký strom, odkud budou zralé brambory setřásat. Brambory také vyrazily, rozkvetly a vydaly vodnaté plody, ale všechno to uvadlo. Nikdo nepomyslil na to, co roste u kořene, tam že je pravé požehnání: brambory. Hodně jsme zakusily a vytrpěly, totiž naši předkové. Ale oni i my, to je všechno jedno. To byly příběhy!?

?Nu, to by stačilo,? povídala žena. ?Teď se podívej na trnku!?

?My také máme blízké příbuzné ve vlasti brambor,? povídaly trnky, ?mnohem dále na severu, než rostou brambory. Tu přišli Norové z Norska, mlhou a bouří se plavili stále na západ do neznámé země, kde za ledem a sněhem našli rostliny, keře s temnými zrny, jako je má víno. Byly to trnky, které zmrzly ve zralé vinné hrozny, zrovna jako my. A země dostala svoje pojmenování: Vinná země, Vinland!?

?To je dočista romantická povídka,? povídal mladý muž.

?Teď pojď se mnou,? vybídla ho bylinářka a vedla ho k úlu. Pohlédl dovnitř. Jaké to tam bylo živé hemžení! Po všech chodbičkách stály včely a mávaly křídly; jejich úkolem bylo, aby celou tou obrovskou továrnou stále vanul čerstvý vzduch. Teď přiletěly zvenčí včely, které se narodily s košíčky na nohou, a ty s sebou přinášely pel; vyklepávaly jej z košíčků, třídily a proměňovaly v med a vosk. Přilétaly, odlétaly. Včelí královna chtěla také vyletět z úlu, ale to by musily letět i všechny ostatní, a na to nebyl čas. Královna však přece chtěla odlétnout. Tak tedy včelky ukously Jejímu Veličenstvu křídla a královna musila zůstat v úlu.

?Teď si stoupni na kraj příkopu a pohlédni přes silnici, kde spatříš, lidi.?

?To je obrovské hemžení!? řekl mladý muž. ?Příběh na příběh! Jak to tam hučí a bzučí! Jsem z toho všecek nesvůj! Radši to obejdu!?

?Ba ne, jenom jdi rovnou mezi ně,? radila mu žena, ?dívej se na ně, naslouchej jim a přibliž se jim svým srdcem! To tě hned něco napadne! Ale napřed mi musíš dát moje brýle a naslouchátko,? povídala a obojí si zase vzala.

?Teď už nic nevidím,? zvolal mladý muž. ?Ani neslyším!?

?Tak tedy nebudeš do velikonoc básníkem,? řekla bylinářka.

?Ale kdy tedy?? tázal se mladý muž.

?Ani do velikonoc, ani do svatodušních svátků, nikdy! Nenaučíš se tomu, jak na něco přijít.?

?Co mám tedy dělat, abych se mohl živit básnictvím??

?To se ti podaří, jen počkej do masopustu! Pak vyhoď básníky ze sedla, zpitvoř jejich knihy, to jako bys zasáhl je! Nedej se ničím překvapit, jenom se do toho dej! A uživíš se tak, že ti to stačí i pro ženu!?

?Tohle je přece nápad!? řekl mladý muž a pustil se pak vždycky náležitě do každého básníka, když se jím nemohl stát sám.

Máme to od moudré bylinářky, která nemá nouzi o dobrý nápad.