Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Nálada

(Andersen Hans Christian)

Je zima, země se pokryla sněhem, bílým jako mramor vylámaný ze skály. Jasné nebe se klene vysoko nad zemí, vítr je ostrý jako meč ukovaný bájnými skřítky, stromy se podobají bílým korálům nebo kvetoucím mandlovníkům, venku je svěží vzduch jako vysoko v Alpách. Překrásná je noc, kdy se na obloze třpytí severní záře a bezpočet zářivých hvězd. Přicházejí bouře, mračna se zdvíhají a setřásají labutí peří. Sněhové vločky padají v husté chumelenici k zemi, přikrývají cesty i domy, širá pole i zastavěné ulice. My však sedíme v teplé světnici u teplých kamen, a tu leckdo vypráví o starých časech.

Poslechněme si jednu pověst:

U širého moře stála mohyla a na té seděl o půlnoci duch hrdiny, který tam byl pochován, byl to nějaký král. Na čele mu zářila koruna, vlasy mu vlály ve větru, oděn byl v železo a ocel. Hlavu skláněl smutně k zemi a bolestí hluboce vzdychal jako nešťastný duch.

Tu plula kolem loď. Plavci zakotvili a vystoupili na pevnou zemi. Byl mezi nimi básník, a ten přistoupil ke králi na mohyle a zeptal se ho: ?Proč jsi smuten a trpíš??

Mrtvý mu na to odpověděl: ?Nikdo neopěval činy mého života. Zanikly mou smrtí. Píseň je nešířila po zemích a do lidských srdcí. Proto nemám klidu a pokoje.?

A začal mluvit o svém životě a o slavných činech, které vykonal, a které také jeho doba znala, ale neopěvala, protože v ní nebylo básníka.

Tu sáhl starý bard do strun harfy a zpíval o odvaze hrdiny v mládí, o jeho síle v mužném věku a o velikosti jeho dobrého díla. Obličej mrtvého zazářil jako zazáří okraj mraku v měsíčném světle. Radostně a plna blaženosti povstala postava mrtvého v záři a jasu, které zmizely jako záblesk polární záře. Bylo vidět jenom mohylu, pokrytou drnem, a její kameny, nepopsané runami. Ale při posledním zaznění strun vylétl nad ní pták, který jako by vyskočil rovnou z pěvcovy harfy. Byl to nejkrásnější zpěvný pták se zvučným hlasem drozda, ale v jeho písni bylo zároveň cítit živý tep lidského srdce, ze kterého promlouvá duše a hlas domova, jak jej slyší tažný pták. Tento zpěvný pták letěl přes hory a údolí, pole a lesy, byl to pták lidové písně, který nikdy nezemře.

Slyšíme jeho zpěv, slyšíme jej nyní tady ve světnici za zimního večera, kdy se venku rojí bílé včely a fičí ostrými poryvy vítr. Pták nám zpívá nejen píseň o hrdinech, ale pěje též sladké, něžné milostné písně, tak bohaté a tak četné, o severské věrnosti. V jeho tónech i slovech je pohádka. Má svoje průpovídky a melodie, které ho dovedou přimět k řeči jako nebožtíka runy, vložené mu pod jazyk, a my poznáme jeho domov.

V pohanských dobách, za Vikingů, viselo jeho hnízdo v bardově harfě. V dobách rytířských hradů, kdy pěst držela váhy spravedlnosti, kdy moc byla právem, kdy rolníka bylo možno vyměnit za psa a naopak, kde tehdy našel pták lidové písně útočiště? Hrubost a malichernost na něho nemyslily. V hradním arkýři, kde paní seděla u pergamenu a zapisovala staré památky v podobě písní i pověstí, měla vedle sebe na lavici babičku z drnové chýšky a potulného kramáře, a ti jí vyprávěli. Nad nimi se třepetal a poletoval, švitořil a zpíval pták, který nikdy nezemře, pokud země pro něho bude mít místečko aspoň jako dlaň, kde by postál, pták lidové písně.

Teď zpívá nám v pokoji. Venku je sněhová bouře a noc; vkládá nám pod jazyk runy, poznáváme svůj domov. V tónech ptáka lidové písně k nám promlouvá mateřským jazykem Bůh. Staré vzpomínky ožívají, vybledlé barvy nabývají svěžesti, pověst a píseň jsou nám požehnaným nápojem, který pozdvihuje duši a mysl, takže se večer změní ve vánoční slavnost. Sníh víří venku ve větru, led praská, bouře zuří, neboť má moc a je pánem, ale nikoliv Pánem všemohoucím.

Je zima a vítr je ostrý jako meč ukovaný bájnými skřítky; venku se chumelí ? nám se zdá, že ta chumelenice trvá už dny a týdny a že sníh pokrývá jako obrovská sněhová hora celé velké město; je to těžký sen zimní noci. Na zemi všechno zmizelo, jenom zlatý kříž kostela, symbol víry, ční ze sněhového příkrovu a svítí v modrém vzduchu, v jasném slunečním světle.

A nad pohřbeným městem létají nebeští ptáci, velcí i malí; pípají a zpívají, každý jak umí a po svém.

Nejdříve se objeví hejno vrabců, kteří švitoří o všech drobných událostech v ulicích, v hnízdech a domech. Znají příhody z celého domu. ?Známe to pohřbené město,? říkají. ?Všechno živé tam má tipec, tip! tip!?

Černí havrani a vrány létají nad bílým sněhem. ?Krá! Krá!? křičí. ?Tam je ještě něco k snědku, břicho se bude mít dobře, a to je nejdůležitější. Tam dole si to také většinou myslí a to je sprá-sprá-správné!?

Přiletí divoké labutě a mávají křídly, až to kolem šumí. Ty zpívají o všem vznešeném a velkém, co ještě z lidských myšlenek a srdcí klíčí pod sněhovým příkrovem, který zavalil město.

Smrt tam nemá co dělat, proud života nezanikl. Cítíme to v hlubokých tónech, které se linou z kostelních varhan, které si nás podmaňují jako hudba elfů, jako Ossianovy písně, jako šum křídel při letu valkýr. Jaký to je souzvuk! Promlouvá k našemu srdci, pozdvihuje naši mysl, to slyšíme ptáka lidové písně! A v témž okamžiku zavane shora teplý boží dech, sněhová hora začne pukat, opírá se o ni slunce, přichází jaro, přilétají ptáci, nová pokolení se stejnými tóny, známými nám z domova. Slyš hrdinskou píseň roku: o moci sněhové bouře, o těžkém snu zimní noci! To všechno pomine a odlétne v nádherném zpěvu ptáka lidové písně, který nezemře.