Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Loutkář

(Andersen Hans Christian)

Na parolodi byl mezi cestujícími postarší již muž s tak radostným výrazem v obličeji, že to jistě byl nejšťastnější člověk na zemi, pokud ovšem tvář nelhala. A muž říkal, že také nejšťastnější je, slyšel jsem to přímo z jeho úst. Byl to Dán, můj krajan, a byl divadelním ředitelem cestující společnosti. Celý svůj soubor měl s sebou, ve dvou velkých bednách, byl to loutkář. Říkal, že mu jeho vrozenou dobrou náladu ještě očistil nějaký absolvent polytechniky, a tento pokus také způsobil, že dosáhl naprostého štěstí. Nerozuměl jsem mu z počátku, ale on mi pak svůj příběh vypověděl, a tady ho máte.

?Bylo to ve Slagelse,? říkal, ?tam jsem pořádal představení na dvoře pošty, a měl jsem tam skvělé divadlo i publikum, ještě naprosto nedospělé, až na několik starých dam. Tu přijde jakási osoba v černém, muž, který vypadá jako student, usedne, směje se vždycky přesně tam, kde se má smát, také ve správnou chvíli tleská, byl to zkrátka neobvyklý divák. Nedalo mi to, abych se ho nezeptal kdo je, a dověděl jsem se, že absolvoval polytechniku a byl poslán na venkov, aby tam poskytoval lidem poučení. V osm moje představení skončilo, protože děti musí přece brzo na kutě a vždycky je třeba dbát na pohodlí publika. V devět hodin začal kandidát polytechniky se svými přednáškami a pokusy, a teď jsem byl zase já jeho posluchačem. Bylo velmi zajímavé slyšet to a vidět. Většinou jsem na to byl moc hloupý, jak se říká, ale přece jenom jsem si pomyslil: Nemohli bychom my lidé objevit něco, co by prodloužilo dobu, kterou tady prožíváme, než nás zahrabou do země? Muž prováděl jenom malé divy, takové celkem lehké věci, vzaté rovnou z přírody. Ale za časů proroků a za dob Mojžíšových by se byl takový kandidát polytechniky jistě stal jedním z mudrců v zemi a ve středověku by ho byli upálili. Celou noc jsem nespal, a když jsem příští den dával představení a kandidát tam opět přišel, dostal jsem teprve patřičnou náladu. Kdysi mi jeden herec říkal, že když hraje roli milovníka, myslí jenom na jedinou posluchačku, pro ni že hraje a jinak na celé divadlo zapomene. Podobně tomu bylo s mým kandidátem polytechniky, také on byl jediným posluchačem, pro kterého jsem hrál. Když představení skončilo, byly všechny loutky vyvolány před oponu a mne pozval kandidát k sobě na víno. Hovořil o mé komedii a já jsem mluvil o jeho vědě, a myslím, že jsme měli z obojího stejné potěšení. Hlavní slovo jsem však měl já, protože v jeho vědě bylo příliš mnoho věcí, které sám nedovedl vysvětlit, jako na příklad to, že kus železa, který padá spirálou, stane se magnetickým. Totiž, co to znamená: že na něj sestoupí duch; ale kde se tam ten duch bere? ,Celý svět je řada zázraků?, povídal kandidát, ,ale my jsme jim už tak zvykli, že je nazýváme všedními věcmi!? A mluvil a vysvětloval, že to nakonec bylo, jako by mi otevřel hlavu, a poctivě jsem se přiznal, že kdybych nebyl už starý chlap, hned bych šel na polytechniku a učil se tam, jak se dostat světu na kobylku. A to všechno že bych udělal, třebaže jsem jeden z nejšťastnějších lidí na světě. ,Jeden z nejšťastnějších lidí na světě!? povídal kandidát a jako by si na tom slově pochutnával. ,Jste šťastný?? zeptal se. ,Ano,? odpověděl jsem, ,jsem šťastný a kamkoliv se svou společností přijdu, všude mě rádi vidí. Jediné přání mě ovšem trápí, někdy tíží moji dobrou náladu jako můra, a to je přání, abych byl ředitelem společnosti živých herců, opravdové společnosti lidí?. ,Přejete si, aby vaše loutky ožily, aby se staly opravdovými herci,? povídal, ,a vy abyste se stal ředitelem? A myslíte, že pak byste byl naprosto šťastný?? Jeho přesvědčení to nebylo, ale já jsem si to myslil, a pak jsme ještě dlouho spolu mluvili, i když jsme se oba drželi svého názoru. Připíjeli jsme si však a víno bylo velmi dobré, ale jistě nějak očarované, protože jinak by celý můj příběh byl jenom ten, že jsem přebral míru. Tak tomu nebylo, byl jsem naprosto střízlivý. Kandidát polytechniky jako by měl ve tváři slunce, které svítilo v pokoji, a já jsem si bezděky vzpomněl na věčně mladé bohy starých pověstí, když chodili po světě. Také jsem mu to řekl a on se usmál, že bych byl vzal jed na to, že to je přestrojený bůh nebo někdo z jejich rodiny. ? Však tomu také tak bylo ? moje nejvroucnější přání se mělo splnit, loutky oživnou a já se stanu ředitelem společnosti živých herců. Připili jsme si na to, a on pak uložil všechny loutky do dřevěné bedny, přivázal mi ji na záda a spustil mne spirálou dolů. Ještě teď slyším, jak to žuchlo; ležel jsem na zemi, to je hluboká pravda, a celá moje společnost vyskákala z bedny. Všichni ožili, ze všech loutek se stali výteční umělci, sami to aspoň říkali, a já jsem byl ředitelem. Všechno bylo přichystáno k prvnímu představení, celá společnost se mnou chtěla mluvit a obecenstvo rovněž. Tanečnice říkala, že společnost by se neudržela, kdyby ona nestála na jedné noze, ona že je nejdůležitější osobou; a také chtěla, aby se s ní podle toho jednalo. Loutka, která hrála císařovnu, si přála, aby se k ní mimo scénu všichni také chovali jako k císařovně, protože jinak prý by vyšla z cviku. Herec, který obvykle přinášel na scénu dopisy, připadal si stejně důležitý jako první milovník, neboť podle jeho slov v uměleckém celku mají velcí i malí stejný význam. Pak hrdina hry chtěl, aby celou jeho úlohu tvořily jenom konce replik, protože těm se tleská. Primadona chtěla hrát jenom při červeném světle, protože to prý jí sluší, a nechtěla hrát v modrém. Bylo to, jako když se v láhvi rojí mouchy, a já jsem byl v té láhvi uprostřed, byl jsem ředitelem. Sotva jsem popadal dech, hlava mi z toho šla kolem, byl jsem zubožený, jak jenom člověk může být. Dostal jsem se do naprosto nového lidského pokolení, přál jsem si, aby se všichni octli zase už v bedně a abych nikdy nebyl ředitelem herecké společnosti. Naplno jsem jim řekl, že všichni jsou v podstatě jenom dřevění panáci, a tu mě zabili. Ležel jsem na posteli ve svém pokoji, jak jsem se tam od kandidáta dostal, musí vědět on, já to nevím. Na podlahu svítil měsíc, bedna s loutkami tam byla převržena a všechny se z ní vysypaly, velké i malé, jak tam byly. Ale já jsem nečekal, vyskočil jsem z postele a hned jsem je naházel zase do bedny, hlava nehlava. Víko jsem přibouchl a posadil se na ně. Byl to obrázek, jenom ho vymalovat. Nevidíte to v duchu před sebou? Já ano. ,Teď tu zůstanete,? řekl jsem, ,a nikdy v životě si už nebudu přát, abyste se staly bytostmi z masa a krve!? Notně se mi ulevilo, byl jsem nejšťastnějším člověkem na světě. Kandidát polytechniky mě očistil. Naplněn blažeností seděl jsem na bedně, až jsem usnul. A ráno ? bylo to vlastně už v poledne, ale ten den jsem spal nezvykle dlouho ? jsem tam ještě seděl, šťastný, neboť jsem se poučil, že moje dosud jediné přání bylo pošetilé. Ptal jsem se na kandidáta polytechniky, ale ten zmizel, zrovna jako řečtí nebo římští bozi. A od té doby jsem nejšťastnějším člověkem na světě. Jsem šťastným ředitelem, můj soubor se nebouří, publikum rovněž ne, to se ze srdce baví. Všechny svoje hry si mohu vytvořit, jak se mi zlíbí. Ze všech komedií si vždycky vyberu to nejlepší, a nikdo se kvůli tomu nezlobí. Hry, kterými teď na velkých divadlech pohrdají, ale za nimiž se před třiceti lety obecenstvo hnalo a vzdychalo při nich, vybírám si teď já a hraji je dětem, které při nich vzdychají jako kdysi jejich rodiče. Dávám ?Johannu Montfauconovou? a ?Dyveke?, ale zkráceně, protože dětem se takové dlouhé milostné hlouposti nelíbí. Ty chtějí třebas smutnou hru, ale aby měla rychlý spád. Projel jsem Dánsko křížem krážem, znám všechny lidi a oni mě. Teď jsem odjel do Švédska, a když budu mít tady štěstí a vydělám hodně peněz, stane se ze mne Skandinávec, ale jinak ne, to říkám vám, svému krajanovi.?

A já, jako krajan, vypravuji to zase hned dál, aby řeč nestála.