Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Libuše

(autor neznámý)

V pradávných dobách vládla českému národu kněžna Libuše, dcera moudrého Kroka. Byla nejen dobrou vládkyní, ale vynikala i věšteckým darem, díky kterému nejednou prospěla bojovníkům, když bylo nutno se chopit zbraní nebo vytrvat v boji. Ale i v soudních přích a v rozmanitých vladařských záležitostech jí umění nahlížet do skrytých příčin dění pomáhalo a proto si jí všichni vážili. Uctívala slunce, když se vynořilo na východním okraji hradeb Vyšehradu jako zlatá kvočna a zvěstovávalo den. Milovala zlato a knížecí sídlo se směle mohlo nazývat zlatým, jak bohatě bylo vyzdobeno tím vzácným kovem. A kněžně Libuši se někdy zdálo, že zlato je jakoby slunce zde na zemi a slunce jakoby zlato tam na modré obloze. Pohybovala se vždy obklopena družinou svých panen a z nich měla obzvláště v lásce dvě: Krasavu, jejíž jméno už samo napovídalo, jak byla sličná, a její přítelkyni Radmilu, která vynikala bystrostí rozumu. Radmila byla sestrou dvou bratří Klenoviců, z nichž starší, který se jmenoval Chrudoš, se zalíbil Krasavě. A z toho vznikla nesnáz, která mohla mít netušené následky. Ani Krasava ani Radmila si nikdy nepomyslely, že by právě pro Krasavu mohl vzniknout mezi bratry spor téměř vražedný. A ještě méně tušila Krasava sama, že ona sama se stane příčinou velkých změn na knížecím stolci.

Ohnivý Chrudoš znal Krasavu od jejích dětských let, neboť jeho otec Klen, právě nedávno zemřelý, a otec Krasavy Lutobor byli bratři. Ale svou lásku ke Krasavě pokládal za slabost, což dívku mrzelo, protože sama cítila, že jí Chrudoš přirostl k srdci. Říkala si, že ji asi Chrudoš málo miluje, když se jí nechce ze své lásky vyznat. Sama s ním zavedla jednou rozmluvu o jeho citech, ale když jí konečně Chrudoš lásku vyznal, tvářila se, jako by ho neměla ráda. Doufala, že ho tím vytrestá, a že ji bude mít ještě mnohem raději, když se mu stane vzácnou.

?Překvapils mne, Chrudoši, tím, že mi nabízíš své srdce,? řekla mu o samotě v posvátném háji. ?Ale mně se více líbí Tvůj bratr Šťáhlav.?

Chrudoš se svíjel jako had, jak těmi slovy trpěl. ?A on?? vypravil ze sebe těžce.

?Myslím, že mě má raději než Ty,? mučila ho Krasava dál. ?Ale dám své srdce tomu, kdo si mne zaslouží víc.?

?To uvidíme, kdo si z nás dvou čeho víc zaslouží,? vzplanul Chrudoš hněvem a bez dalších slov odešel. Krasava takový hněv nečekala. myslela, že jí bude Chrudoš lichotit, přemlouvat a slibovat jí modré s nebe a že ona mu nakonec podá svou ruku, ale toto ji překvapilo a rozesmutnilo. A ještě víc to, co se z toho počalo vyvíjet. Chrudoš si od té chvíle Krasavy nevšímal a k svému bratru planul krvežíznivou nenávistí. Nedával ji však najevo, čekal jen na příležitost, kdy si bude moci svou zlost vylít. A tehdy právě zemřel stařičký Klen a oba bratři se měli podle dávných zvyků ujmout dědictví rovným dílem. Šťáhlav to přijímal jako samozřejmost, ale Chrudoš si postavil hlavu a soptil na bratra hněvem.

?Jsem prvorozený syn a proto mi patří dědictví celé!? volal a rukou už už sahal po meči. ?Na shnilé zvyklosti nic nedám. Jen se podívejte k našim sousedům za hranice, tam jsou moudřejší. Statek tam dědí nejstarší z dětí a půda se nerozdrobuje. A Šťáhlav je kromě toho nehodný syn a proradný bratr!?

Šťáhlav nechápal, odkud se taková zlost v Chrudošovi bere. Ale když Chrudoš neustával soptit a vyhrožovat, že bude své právo bránit mečem, nezbylo než hledat nějaké východisko. A tu se nabídla Radmila, že jako jejich sestra a jedna z dívčí družiny kněžny Libuše poprosí svou paní, aby spor obou bratří rozsoudila sama. A to před sborem nejvýznamnějších lechů, kmetů a vladyků z celé země.

Tak se také stalo a bratři byli pozváni na Vyšehrad.

Krasava pozorovala, jak se spor z malé jiskřičky rozdmýchává v nebezpečný požár a cítila nemalou úzkost. Už chápala, co způsobila, ale bála se k tomu přiznat. Bála se Chrudošova hněvu a bála se, že ho ztratí vůbec. S takovými pocity chodila mezi dívkami z Libušiny družiny po zlatém Vyšehradu, který čněl vysoko na skále a shlížel na modrou Vltavu se stříbrnými pěnami.

?Tebe něco trápí, Krasavo,? oslovila ji Radmila.

Ale Krasava se nepřiznala.

?Mám starost o Tvé bratry, milá Radmilo, vždyť jsou to mí bratranci. Je hanba, že je musí rozsuzovat soud. A stín té hanby padá i na naši rodinu. Chudák otec je tím také celý zkormoucený.?

To bylo pravda. Starý Lutobor, Krasavin otec, měl hlavu ve smutku, když přišel na zasedání soudcovského sboru, který se sjel na Vyšehrad ze všech končin země. Lutobor zkoušel ty dva rozkohoutěné bratry usmířit domluvami a radami, ale marně. Také moudrá slova ostatních padala do prázdna. Naslouchal jim jen Šťáhlav, ale čím dál méně, když viděl, jak paličatě na něho Chrudoš nevraží. Už se také zatvrzoval a chvílemi sahal po rukojeti meče. Na smír nebylo ani pomyšlení. Chrudoš stál zaslepeně na svém: dědictví připadne jemu a Šťáhlava vyplatí, čím bude chtít, penězi, dobytkem nebo vzácnými věcmi.

?Tak málo ctíte kněžnu,? snažil se jim domluvit kmet Radovan od Kamenna Mosta, ?že se neostýcháte se hádat před jejími zraky? Všichni přece víme, že nám vládne moudře a podle starých zvyků.?

Přilil jen oleje do ohně.

?To je právě ta chyba,? rozpálil se Chrudoš, ?že vládne podle starých zvyků! Kdyby vládla podle nových, jaké už panují jinde, odpadlo by mnoho sporů, a možná i ten náš.?

Slova, která vyřkl, ohromila soudce. Nejen proto, že to byla otevřená vzpurnost proti milované kněžně. Ale i proto, že svými slovy zasáhl soudce do bolavého místa. Myšlenku, kterou se oháněl, měli v hlavě i všichni přítomní, jenže si ji neodvážili přiznat. Časy se vskutku měnily a včerejší zvyklosti, vláda žen, ustupovala potřebám nové doby, drsnějším časům, kdy bylo na stolcích třeba pevnější ruky muže. Moudrost ustupovala meči, mír válce. Nová doba přicházela do země na vozech kupců, procházejících z kraje do kraje, v sedlech cizích poselstev a leckdy i na hrotech nepřátelských mečů. Proto nastalo po Chrudošových slovech mlčení, které se nikdo neodvažoval přerušit.

Do ticha zazněly zvuky trub a bubnů, oznamujících příchod kněžny.

Byl na ni krásný pohled, když vcházela do nádvoří v čele svých panen. Podobala se bílé svíci a její zlatý vlas byl jako rozžatý plamen. Byla štíhlé, vysoké postavy, hrdého držení, měla krásnou tvář a její oči byly neobyčejně veliké, jako dva modré drahokamy zasazené do mramoru.

Staletá lípa se pnula vysoko k nebi a pod ní byl umístěn knížecí stolec. Byly tu i posvátný oheň a posvěcená voda, které byly pozůstatkem starých dob, kdy se soudívalo pomocí ohně nebo vody. Jedna z Libušiných děv přinášela desky, v nichž byly zapsány zákony a druhá držela vztyčený zlatý meč, znamení práva a moci.

Kněžna Libuše zprvu vzývala bohy, prosíc je, aby dopomohli soudu nalézt spravedlnost. Potom usedla na knížecí stolec a přikázala bratrům, aby každý za sebe pronesl žalobu i obhajobu zároveň.

Bratři jen opakovali, co už bylo všem známo. Nikoho nemohli překvapit novými okolnostmi. Ale v pozadí jejich sporu byl vlastně jiný spor, daleko vážnější a nebezpečnější. Spor mezi starými zvyklostmi a potřebami nové doby. To tanulo všem na mysli, i kněžně samotné, která dobře cítila, co se v její zemi děje. Proto byla dnes jiná než jindy. Nebyla dobře rozhodnuta, co má učinit. Přenechala soudcům, aby bratrský spor rozhodli. Kmeti, lechové a vladykové se neradili dlouho. Za chvíli předstoupil Radovan od Kamenna Mosta a zvýšeným hlasem slavnostně oznamoval:

?Slyšte, bratří Klenovici, ze starého rodu Tetvy Popelová, který přišel s pluky Cechovými v tyto žírné vlasti, slyšte úradek lechů, vladyků a kmetů: takto se usmíříte o dědictví ..... společně jím budete vládnout oba!?

?Nikdy!? dupl ohnivý Chrudoš hněvivě nohou o zem. A obrátil se k soudcům se zaťatou pěstí:

?Hanba Vám, že jste poslušni slabé ženy! Hanba mužům, kterým vládne žena!? A učinil krok, jako by snad chtěl přikročit až ke kněžně Libuši a urážet ji tváří v tvář.

Lutobor, rudý hněvem, mu zastoupil cestu:

?Ani o krok dál, vzpurný uražeči!? zvolal.

Chrudoš se zastavil. Nebyl mocen slova. Chvěl se zlostí a jen bezmocně několikrát máchl rukou. Pak se obrátil, sáhl si k hrdlu, jako by se dusil, a beze slova opustil nádvoří.

?Půjdu za ním, kněžno, pomstít Tvou urážku,? uklonil se Lutobor před kněžnou a když se její přivřené oči nepohnuly, pospíšil si za Chrudošem.

Šťáhlav byl ochoten uznat výrok soudu, a proto mlčel. Najednou však nevěděl, co má dělat. myslel si, že jeho přítomnost už je tu zbytečná, proto i on se uklonil soudcům i kněžně a pospíšil si za bratrem. Doufal, že zabrání nejhoršímu, kdyby snad chtěl rozlícený Chrudoš zvednout meč proti samému Vyšehradu.

Na nádvoří bylo ticho. Posvátný oheň lehce praskal a ve vetru vysoko nahoře šuměly listy lípy. Kněžna Libuše stále ještě měla přivřené oči, jako by nechtěla pohlédnout do tváří těch, kdo byli svědky její urážky. Ale i moudří a silní muži s lesklými zbraněmi klopili oči k zemi a hryzli si rty. Svůj úradek považovali za spravedlivý, ale Chrudošova slova se jim zaťala do srdce. Také oni byli uraženi s kněžnou. Ale zároveň vyciťovali v Chrudošových slovech jiskřičku pravdy. Na knížecím stolci věru bylo třeba nejen krásy a věšteckého umu, ale také pevné mužské ruky, třímající meč. Kněžna Libuše se pohnula. Otevřela oči, povstala a pozvedla pravou ruku, jako by ukazovala k nebesům daleko do budoucích časů. A pravila:

?Vladykové, leši a kmeti, Vy sílo a záštito země, oporo knížecího stolce, zbrani práva a plameni moudrosti, slyšte můj hlas. Napříště nechť Vám už nevládne slabá žena, ale železnou rukou silný muž. Chcete-li tomu, svolím, aby se stal mým chotěm. Usneste tedy, kdo má být tím, koho uznáte a vyvolíte za knížete!?

Naráz spatřila před sebou hrdě a radostně pozvedlá čela i zapálené zraky, hledící k ní s obdivem a vděčností. Promluvila jim ze srdce. Ale nepřijali její slova bez výhrady. Radovan od Kamenna Mosta, ujistiv se, že mluví za všechny, vykročil k stolci a promluvil:

?Sama, kněžno, si vyvol muže, kterého uznáš za hodna sedět na knížecím stolci po svém boku. Není Tvým věrným tajno, že si už Tvé srdce samo vybralo muže, který se Ti rovná moudrostí i šlechetností. Vyřkni jeho jméno a my jej provoláme knížetem.?

Kněžna Libuše sklonila čelo. Nebylo třeba zapírat, co bylo veřejným tajemstvím. Byla mezi svými věrnými, kteří byli ochotni dát za ni život. Napřímila se a s očima, které se rozzářily jakoby slunečním leskem, promluvila:

?Staň se podle Vašeho přání. Vypravte neprodleně poselstvo k muži, který se mou i Vaší volbou stane knížetem Cechů. Jeho jméno je Přemysl a místo, kde ho najdete, jsou Stadice.?

Provolali jí slávu, hřmotili zbraněmi v slavnostním hluku a zapěli píseň, jež zaznívala vždy v osudových chvílích země. Hlasatelé sdělili přes hradby nový běh věcí shromážděnému lidu a také odtamtud pod hradem se začalo ozývat provolávání slávy. Země byla zralá pro vládu knížete muže.

Kněžna odcházela. Jako bílá lilie, štíhlá, hrdě vzpřímená, s vlasy, jejichž bohatá nádhera byla spoutána do vrkočů, kráčela provázena svou dívčí družinou. Skoro současně vyjíždělo rychlé poselstvo z vyšehradských bran na bujných koních.