Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Křesadlo

(autor neznámý)

Křesadlem kdysi rozdělávali lidé oheň, ještě než byly vynalezeny zápalky. Skládalo se z kamínku, ocelové tyčinky a troudu (hořlavé vlny). Když se kříslo ocelí o kámen, vzlétla jiskra a zapálila troud. O takovém křesadle znám tuto pohádku:

Po silnici si vykračoval voják: Ráz, dva! Ráz, dva! Měl torbu na zádech a šavli po boku; byl ve válce a teď se vracel domů.

Potkal starou čarodějnici; byla tuze ošklivá, spodní ret jí visel až na prsa. Dala se s ním do hovoru:

?Dobrý večer, vojáčku! Když máš tak pěknou šavli a velkou torbu, to jsi opravdový voják, a chceš-li, dostaneš peněz, kolik budeš chtít.?

?Děkuji Ti, stará čarodějnice!? odpověděl voják.

?Vidíš tamhleten vysoký strom?? pravila čarodějnice a ukazovala na strom, který stál blízko nich u cesty. ?Je uvnitř dutý. Vylez na vršek a tam spatříš otvor. Tím se můžeš protáhnout a tak se dostaneš hluboko do stromu. Ovážu Ti provaz okolo těla, abych Tě mohla zase vytáhnout, až na mne zavoláš.?

?A copak mám v tom stromě dělat?? tázal se voják.

?Nabrat si peníze!? řekla čarodějnice. ?Abys věděl: Až se dostaneš stromem k zemi, uvidíš velkou chodbu; je jasně osvětlena, protože tam hoří víc než sto svítilen. Potom spatříš troje dveře a ty můžeš otevřít. Klíče jsou v nich. Až vejdeš do první komory, uvidíš uprostřed na podlaze velikou bednu; na ní bude sedět ohromný pes s očima jako dva čajové koflíky. Ale Ty se ho neboj! Já Ti dám svou modře pruhovanou zástěru; rozestři ji na podlaze, pak vezmi rychle toho psa, posaď ho na mou zástěru, otevři bednu a naber si peněz, kolik chceš. Jsou tam samé měďáky. Chceš-li však raději stříbrňáky, jdi do druhé komory! Tam sedí pes s očima jako dvě mlýnská kola; ale Ty se ho neboj, jen ho posaď na mou zástěru a naber si peněz. Chceš-li však mít zlaťáky, můžeš také dostat, kolik jich uneseš; jenom vejdi do třetí komory! Ale pes, který tam sedí na bedně s penězi, má oči ..... nu, jako dvě kulaté věže! Je to pořádný pes, tomu věř! Ale neboj se ho, jen ho posaď na mou zástěru, tak Ti nic neudělá. A potom si naber z bedny zlata, kolik budeš chtít!?

?To by nebylo zlé!? dodal voják. ?Ale co za to chceš, stará čarodějnice? Něco jistě budeš chtít, myslím si.?

?Ne,? řekla čarodějnice, ?nežádám ani haléř. Jen mi přines staré křesadlo, které tam zapomněla moje bába, když byla posledně dole.?

?Dobrá, tak mi uvaž ten provaz okolo těla,? pravil voják.

?Tady je,? řekla čarodějnice, ?a zde je moje modře pruhovaná zástěra.?

Potom vylezl voják na strom, spustil se otvorem dovnitř a již stál, jak mu čarodějnice řekla, ve veliké chodbě, kde hořelo několik set svítilen.

Otevřel první dveře. Hu! Tam seděl pes s očima jako dva čajové koflíky a díval se na něj.

?No, Ty jsi náramně krásný!? zvolal voják. Pak posadil psa na čarodějčinu zástěru a nabral si měďáků, co se mu vešlo do kapes.

Potom zavřel bednu, posadil na ni psa a šel do druhé jizby.

Ech! Tam seděl pes s očima jako dva mlýnské kameny.

?Jen tak na mne nekoukej,? zvolal voják, ?mohly by Tě z toho bolet oči!? I posadil psa na čarodějčinu zástěru. Ale když spatřil v bedně tolik stříbrňáků, vyházel z kapes všechny měďáky a naplnil kapsy i brašnu samými stříbrňáky.

Potom šel do třetí komory. ..... Ne, tohle bylo opravdu škaredé! Pes, který v ní seděl, měl oči jako dvě kulaté věže a otáčely se mu v hlavě kolem dokola.

?Dobrý večer!? pozdravil voják a sáhl po čapce. Takového psa ještě nikdy neviděl. Když se však pes na něj hodnou chvíli díval, pomyslel si voják, že by už toho mohlo být dost, i posadil psa na zem na čarodějčinu zástěru a otevřel bednu.

No ne, panebože, tam Vám bylo zlata! Mohli byste za to koupit celé město se všemi cukrářskými krámy, všechny cínové vojáčky, biče a houpací koně, co jich je na světě. To bylo zas jednou peněz!

I vyházel voják všechny stříbrňáky, jimiž si naplnil kapsy a brašnu, a nacpal tam místo nich samé zlaťáky, ba nastrkal je i do čapky a do bot, takže mohl sotva chodit. To měl peněz!

Pak posadil psa na bednu, zavřel dveře a zvolal otvorem ve stromě:

?Tak mě už vytáhni, stará čarodějnice!?

?Máš křesadlo?? zeptala se bába.

?A bodejť,? zvolal voják, ?na to jsem úplně zapomněl!? I vrátil se pro křesadlo.

Čarodějnice ho potom vytáhla, a tak stál opět na silnici, kapsy, boty, brašnu a ěapku plné peněz.

?Copak budeš dělat s tím křesadlem?? tázal se voják.

?Po tom Ti nic není!? odsekla čarodějnice. ?Máš peníze! Jen mi dej křesadlo!?

?Láryfáry!? vzkřikl voják. ?Buď mi hned řekneš, co chceš s tím křesadlem, nebo vytáhnu šavli a useknu Ti hlavu!?

?Neřeknu,? odpověděla čarodějnice.

Voják jí tedy usekl šavlí hlavu.

Tak, tady lež! Pak naházel všechny zlaťáky do její zástěry, hodil si to jako ranec na záda, strčil křesadlo do kapsy a šel rovnou do města.

Bylo to nádherné město. Voják šel do nejkrásnějšího hostince a žádal nejlepší pokoje a vybíral si jídla, která měl rád. Neboť byl nyní bohatý, když měl tolik peněz.

Podomkovi, který mu cídil boty, se ovšem zdálo, že takový bohatý pán má kupodivu staré boty. Voják si totiž ještě nekoupil nové. Druhého dne si však pořídil nejenom boty, ale i velmi krásné šaty.

Nyní se stal voják vznešeným pánem. Lidé mu vyprávěli o všech zvláštnostech toho města a také o králi, který měl dceru, spanilou princeznu.

?Kdepak bych ji mohl vidět?? tázal se voják.

?Tu nespatří nikdo!? říkali všichni. ?Bydlí ve velkém měděném zámku s mnoha a mnoha zdmi a věžemi kolem dokola. Nikdo mimo krále k ní nesmí, poněvadž bylo předpověděno, že se provdá za docela prostého vojáka, a to král nechce připustit!?

To bych ji rád viděl! pomyslel si voják, ale nemohl se k ní nijak dostat.

I žil vesele, chodil do divadla, jezdil v královské oboře a rozdával chudým mnoho peněz. Tohle bylo od něho velmi hezké, neboť si z dřívějších dob pamatoval, jak bylo zlé nemít ani haléř. Nyní byl bohatý, šatil se nádherně a získal mnoho přátel a ti všichni říkali, že je opravdový kavalír. To náš voják rád slyšel.

Ale protože každý den peníze jenom vydával a naprosto žádné nedostával, nezbylo mu nakonec víc nežli dva haléře. Musil opustit krásné pokoje, v nichž bydlel, a odstěhovat se do malé úzké komůrky až pod střechu, cídit si sám boty a zašívat je stehovačkou. Nikdo z jeho přátel již k němu nepřicházel, protože se k němu muselo šlapat po mnoha schodech.