Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Krásná

(Andersen Hans Christian)

Sochař Alfred ? nu, znáš ho přece? My ho známe všichni. Vždyť dostal zlatou medaili, odjel pak do Itálie a opět se vrátil; tehdy byl ještě mladý ? to je ovšem dosud, avšak přece jen o deset let starší než tenkrát.

Vrátil se tedy domů a navštívil jedno ze sjaellandských městeček. Všichni se o cizinci hned dověděli, všichni věděli, kým je. Na jeho počest uspořádali u jedné z nejbohatších rodin společnost a pozvali každého, kdo něčím byl nebo něco měl. To byla přece událost, tu věru nemuseli vybubnovávat. Učedníci a děti z ulice, některé i s rodiči, stáli venku a dívali se na stažené osvětlené záclony; i ponocnému se zdálo, že má společnost ? tolik lidí stálo v jeho ulici; chutnalo to zábavou a uvnitř v domě bylo věru veselo ? vždyť tam byl pan Alfred ? sochař.

Mluvil, vypravoval a všichni mu naslouchali s radostí i údivem, avšak nejvíce jedna starší vdova po úředníkovi, podobající se nepopsanému šedivému papíru, který ihned ssál vše, co pan Alfred řekl, a prosil ještě o víc; byla to prostě nanejvýš vnímavá, neuvěřitelně neznalá osoba ? ženský Kašpar Hauser.

?Tak ráda bych viděla Řím?, řekla, ?to musí být roztomilé město se všemi těmi cizinci, kteří tam přijíždějí. Vyličte nám teď Řím! Třeba jak vypadá, když se vchází branou??

?To se dá těžko popsat?, řekl mladý sochař, ?je tam velké náměstí uprostřed s obeliskem, čtyři tisíce let starým.?

?Oveliskem!? vykřikla paní. Nikdy předtím totiž neslyšela slovo obelisk. Několik hostí se téměř dalo do smíchu, sochař také, ale jeho úsměv přešel v pozorný pohled, neboť blízko paní uviděl pár velkých, jako moře modrých očí. Patřily dceři té paní, která právě mluvila, a když má někdo takovou dceru, nemůže být tak docela hloupý. Matka byla zřídlem otázek a dcera krásnou vílou tohoto zřídla, která naslouchala. Jak byla hezká! Sochaři skýtala krásný pohled, ale mluvit se s ní nedalo, neříkala totiž nic nebo téměř nic.

?Má papež velkou rodinu?? ptala se paní. A mladý muž odpověděl, jako by byla otázka lépe vyjádřena:

?Ne, není z velké rodiny.?

?To nemíním,? řekla paní, ?myslím, má-li ženu a děti??

?Papež se přece nesmí ženit,? odpověděl sochař.

?To by se mi nelíbilo,? pravila opět paní.

Mohla by se snad ptát a mluvit moudřeji, ale neptala-li by se a nemluvila-li by tak, cožpak by se k ní dcera tulila a dívala se na ni s tímto skoro dojemným úsměvem?

A pan Alfred mluvil a mluvil; o barevné nádheře Itálie, o modravých horách, modrém Středomoří a o blankytném Jihu, o kráse, kterou na Severu předčí jen modré oči severských žen. To řekl s nadšením, ale ta, které to platilo, nedala najevo, že tomu porozuměla; avšak bylo to přece jen hezké.

?Itálie!? vzdychali jedni. ?Cestovat!? vzdychali druzí.

?Jak krásné, jak krásné!?

?Ano, až teď vyhraji v loterii těch padesát tisíc,? řekla vdova, ?tak pojedeme ? já a moje dcera! Vy, pane Alfrede, nás povedete; pojedeme všichni tři a s námi ještě několik jiných dobrých přátel,? a na všechny líbezně kývala, takže si každý mohl myslit ? to já s nimi pojedu. ?Pojedeme do Itálie, ale ne tam, kde jsou loupežníci. Zůstaneme v Římě a na hlavních silnicích, kde si je člověk jist životem.?

A dcera si povzdechla. Kolik se může skrývat v takovém povzdechu nebo kolik se do něho může vložit! Mladý muž do toho povzdechu vkládal mnoho. Ty modré oči, které se tohoto večera pro něho rozzářily, skrývaly poklady, poklady ducha i srdce, bohaté jako všechny nádhery Říma, a když sochař opustil společnost, byl již do slečny celý pryč.

Vdovin dům navštěvoval sochař Alfred nejvíce; nepřicházel pochopitelně kvůli matce, ačkoliv s ní se vždy bavil, nýbrž kvůli dceři. Říkali jí Kala; jmenovala se totiž Karen Malene a její jméno Kala vzniklo stažením obou jmen. Byla hezká, jen prý trochu líná, neboť si ráno ráda trochu déle poležela.

?Je na to zvyklá od dětství,? říkala matka, ?byla vždy krasavice, a ty se snadno unaví. Leží ovšem poněkud dlouho, ale proto má tak jasné oči.?

A jaká moc byla v těchto jasných očích, v těch jako moře modrých vodách, v té tiché vodě s hlubokým dnem; mladý muž to věděl a nemohl se od nich odtrhnout. Mluvil a vypravoval a mamá se ptala vždy stejně živě, odvážně a bez přemýšlení jako při první schůzce.

Však to bylo potěšení poslouchat, co pan Alfred vyprávěl. Mluvil o Neapoli, o pochůzkách po Vesuvu a ukázal k tomu barevné obrázky několika sopečných výbuchů. Vdova o něčem takovém nikdy dříve neslyšela ani nepřemýšlela.

?Pánbůh s námi,? řekla, ?to je přece nějaká hora chrlící oheň! Nemůže někomu ublížit??

?Celá města zničila,? odpověděl sochař, ?Pompeje i Herkulaneum.?

?Ale ti nešťastní lidé! A to všechno jste sám viděl??

?Ne, neviděl jsem žádný z těch výbuchů, které mám tady na obrázcích. Ale ukáži vám na své vlastní kresbě, jak vypadal výbuch, který jsem sám viděl.?

A vytáhl kresbu tužkou; mamá, která seděla zabrána do prohlížení silně kolorovaných obrázků, podívala se na bledou tužkovou kresbu a vykřikla překvapeně:

?Vy jste to viděl soptit bíle??

Alfredův respekt k mamá na okamžik ochladl, ale Kala mu brzy vysvětlila, že její matka nemá smysl pro barvy, v tom že to vězí; matka však měla to nejlepší a nejkrásnější ? měla Kalu.

A s Kalou se Alfred samozřejmě zasnoubil a bylo to oznámeno v městských novinách. Mamá si opatřila třicet výtisků, aby si ten kousek mohla vystřihnout a přiložit k dopisům přátelům a známým. A snoubenci byli šťastni, tchyně též, říkala, že se téměř dostala do rodiny Thorvaldsenovy.

?Vy jste přece jeho pokračovatelem!?

A Alfredovi se zdálo, že mu říká něco duchaplného. Kala neříkala nic, ale oči jí zářily, na rtech měla úsměv a každý její pohyb byl krásný. Byla hezká, to ani není nutné zvlášť zdůrazňovat.

Alfred vytvořil Kalinu a tchyninu bustu. Seděly mu a viděly, jak prsty hladí a ztvárňuje měkkou hlínu.

?Děláte kvůli nám sám takovou hrubou práci a nedáte to uplácat svému pomocníkovi,? pravila tchyně.

?Je přece právě nutné, abych já to vymodeloval,? odpověděl Alfred.

?Ach ano, vy jste vždycky tak nesmírně galantní!? řekla mamá a Kala mu tiše tiskla ruku, na níž ulpěla hlína.

A tu jim oběma vykládal o nádheře přírody ve všem, co bylo stvořeno, a o tom, jak živé vítězí nad mrtvým, rostlina nad nerostem, zvíře nad rostlinou a člověk nad zvířetem; jak duch a krása se zjevily tvarem a že právě sochař vytvořil pozemskou podobu nejvyšší krásy.

Kala seděla mlčky, přemýšlejíc o myšlence, kterou vyslovil, zatím co se tchyně přiznala: ?Je těžké tomu rozumět, ale však já si to pomalu v duchu zopakuji, a ačkoliv mi to dělá potíže, přece držím pevně nit myšlenek.?

Krása sochaře upoutala, naplňovala ho, dojímala i ovládala. Krása zářila z celé Kaliny postavy, z jejího pohledu, z koutků úst, a dokonce i z pohybu prstů; to vyjádřil Alfred, a on, sochař, tomu přece rozuměl, mluvil jen o ní a myslil jen na ni; splynuli v jedno, a protože on mnoho mluvil, hovořila ona také mnoho.

Tak uplynul den zasnoubení. A teď přišla svatba s družičkami a svatebními dary, o nichž se mluvilo při svatební řeči.

Ke konci stolu ve svatební místnosti postavila tchyně Thorvaldsenovo poprsí, přes které přehodila župan, neboť si usmyslila, že Thorvaldsen musí být také mezi hosty; zpívaly se písně a pilo se na zdraví, byla to veselá svatba, hezký párek. ?Pygmalion dostal svou Galatheu,? pravilo se v jedné z písní. ?To je taková mythologie,? vysvětlovala tchyně.

Příštího dne odjel mladý pár do Kodaně, aby se tam usadil; tchyně jela s nimi, aby se postarala o hrubou práci, jak řekla, to znamená, aby vedla domácnost. Kala to měla mít jako v klícce. Vše bylo nové, lesklé a hezké! Tam seděli všichni tři ? a Alfred, nu, abychom pro objasnění jak tam seděl, užili přísloví, seděl jako knedlík v másle.

Kouzlo tvaru ho očarovalo, viděl jen obal a ne to, co bylo v něm, a to je ve stavu manželském velké neštěstí. Když obal popraská a pozlátko odprýská, pak člověk začne litovat. Ve velké společnosti je nanejvýš nepříjemné zpozorovat, že člověk ztratil oba knoflíky od šlí, a vědět, že se nemůže spolehnout na přezku, protože žádnou nemá, ale ještě horší je cítit ve velké společnosti, že žena a tchyně mluví hloupě, a nemoci se v tom případě spolehnout na to, že sami dostaneme vtipný nápad, který by hloupost zakryl.

A tak seděli často novomanželé ruku v ruce, on vypravoval a ona jen utrousila tu a tam nějaké slovo, vždycky tutéž melodii, tytéž dva tři tóny zvonku. Bylo to osvěžení ducha, když přišla Žofie, jedna z přítelkyň.

Žofie nebyla příliš krásná; nu, tělesnou vadu žádnou neměla, i když Kala říkala, že je trochu křivá, ale nebylo to opravdu víc, než aby to viděly jen přítelkyně. Žofie byla velmi rozumná dívka, ale přesto ji nenapadlo, že by tu mohla být nebezpečná. V této klícce působila jako občerstvující vánek, a takového čerstvého vánku bylo třeba, to všichni uznávali; muselo se tam vyvětrat, a tak si vyjeli, aby se vyvětrali ? tchyně i mladí manželé odjeli do Itálie.

?Zaplať Pánbůh, že jsme zase doma ve svém,? řekla matka i dcera, když se po roce všichni tři i s Alfredem vrátili domů.

?To cestování není žádná zábava,? řekla tchyně. ?Je to vlastně nudné. Promiňte, že to říkám, ale já jsem se nudila, i když jsem s sebou měla děti. A cestování je moc drahé. Člověk musí vidět všechny ty galerie, za vším musí běžet, ničemu se nemůže vyhnout, když se ho doma každý na všechno ptá! A pak aby ještě ke všemu slyšel, že na to nejlepší se zapomněl podívat. A ty věčné madony už mě také nudily, z člověka by se pomalu stala taky jen madona.?

?A to jídlo, jaké tam člověk dostává,? řekla Kala.

?Žádná poctivá polévka,? připojila tchyně, ?to jejich vaření je vůbec k ničemu.?

A co horšího. Kala byla z cesty unavena, dlouho unavena. Žofie ji přišla navštívit a to bylo dobře.

?To se musí nechat,? řekla tchyně, ?Žofie rozumí domácnosti i kumštu a všemu, co si sama nemůže dovolit. A ještě k tomu je velmi počestná a z hloubi duše věrná.? To právě ukázala v plné míře, když Kala ležela nemocná a pohublá.

Kde obal je vším, musí vydržet, jinak s ním bude konec. A byl konec s obalem ? Kala zemřela.

?Byla tak hezká,? řekla matka, ?byla opravdu něco jiného než ti antikové, ti jsou tak otlučení. Kala byla celá, a taková přece musí krása být.?

Alfred plakal, matka plakala a oba chodili v černých šatech. Mamá slušelo černé obzvláště, chodila proto v černém velmi dlouho, velmi dlouho nosila smutek a byla ke všemu ještě smutná z toho, že se Alfred znovu oženil. Vzal si Žofii, která nebyla vůbec hezká.

?Šel do krajnosti,? řekla tchyně, ?šel od nejhezčího k nejošklivějšímu. Jak mohl zapomenout na svou první ženu! Ti mužští nic nevydrží. Můj muž byl jiný; však také zemřel přede mnou.?

?Pygmalion dostal svou Galatheu,? řekl Alfred, ?ano, tak to bylo ve svatební písni. Já jsem se také opravdově zamiloval do krásné sochy, která oživla v mých rukou; avšak spřízněnou duši, kterou nám nebe sesílá, jednoho ze svých andělů, který s námi cítí, myslí a pozvedá nás, když klesáme, jsem našel a získal teprve nyní. Přišlas ty, Žofie! Ne v kráse tvaru a zářícím lesku ? ale dobrá a krásnější než je třeba. Co je hlavní, to je hlavní. Přišla jsi a poučila sochaře, že jeho dílo je jen hlína, prach, v němž jest otištěno vnitřní jádro, které máme hledat. Ubohá Kala! Náš pozemský život byl jako věčné cestování! Tam nahoře, kde se shledáme v pohodě, budeme si snad vzájemně napůl cizí.?

?To nebylo řečeno z lásky,? řekla Žofie. ?To není křesťanské. Tam nahoře, kde se neuzavírají sňatky, ale kde, jak říkáš, se spřízněné duše setkávají, tam, kde se všechno nádherné vyvíjí a zvedá, bude snad její duše znít v tak plné síle, že předčí i mou. A ty opět vykřikneš v prvém výkřiku okouzlení: Jak je krásná!?