Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Kráska a netvor

(autor neznámý)

V daleké zemi žil kupec a ten měl tři hezké dcery. Nejstarší říkali Fintilka, pořád se jen parádila a točila před zrcadlem, prostřední říkali Pyšnilka, nosila se jako pávice a každému se chlubila, co všechno doma mají. Nejmladší byla nejhezčí a také nejhodnější, nikdo ji nepojmenoval jinak než Kráska.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Stalo se, že kupec ztratil přes noc všechen majetek. Zůstala mu jen chalupa na samotě, daleko od města. Rozhodl se, že se tam odstěhují a budou po venkovsku hospodařit, aby neumřeli hladem. Fintilka a Pyšnilka si postavily hlavu, že město neopustí za nic na světě, nouzi o nápadníky že nemají, prý se mohou i do paláce provdat. Ale pořádně se zmýlily. Když se rozneslo, že zchudly, po ženiších se slehla zem. Nezbylo jim než jít s otcem a Kráskou na chalupu.

Z kupce se stal rolník. Oral, oral, ale zlatý poklad nevyoral, jak by si byly Fintilka a Pyšnilka přály. Byl však přičinlivý, pole dala chleba, kravičky daly mléka a rodina bídou netrpěla. Kráska časně ráno vstávala, kravičky vyhnala na louku za chalupou, poklidila a celý den se starala o domácnost.

Fintilka a Pyšnilka se nudily k smrti. K polednímu vstaly, najedly se a ostatek dne protoulaly v háji. Utrácely čas marným vzpomínáním na městské radovánky. Všechno je zlobilo. Jak vyšly ze dveří, slepice na ně pokřikovaly:

?Kokoko, kokoko, nosí hlavu vysoko!?

A hrdlička se smála:

?Kukrú, kukrú, vždyť jsou z cukru!?

Ony jako by opravdu z cukru byly: na sluníčko se bály, vosy a včely se za nimi pořád honily. Z ničeho neměly radost a za celý den se ani jednou neusmály.

Zato Kráska ještě víc rozkvetla. ?Hleďme, jaká obyčejná holka se z ní vyklubala,? pomlouvaly ji sestry, ?chodí bosa, i slámu ve vlasech si nechá a do chléva jde s písničkou jako na sál!? Ale Krásce takové řeči nemohly ublížit.

Tak žili na venkovské samotě dva roky. A tu dostal kupec zprávu, že se jedna z jeho ztracených lodí se zbožím vrátila: ať všeho nechá a vydá se do přístavu. Fintilka a Pyšnilka se z té dobré noviny div nezbláznily a v duchu už se z nudného venkova slavně vracely do města.

Kupec se přichystal na cestu a obě dcery si naporoučely drahých šatů, šperků a jiných tretek. ?Bez kočáru se pro nás nevracej!? přikazovaly otci.

?A co mám přivést Tobě, dceruško ?? ptal se kupec Krásky.

?Utrhni mi někde cestou růžičku, tatínku,? odvětila Kráska, nezáleželo jí na tom, co jí otec přiveze, v duchu si jen přála, aby se šťastně vrátil.

Fintilka a Pyšnilka se daly do smíchu, co prý s růží, ať si udělá kytku ze slámy, ta že se k ní nejspíše hodí. Kráska na jejich řeči nedala. Z chléva vyvedla otci koníka, kupec na něj vsedl a dal se na cestu.

Dojel do přístavu, a tu se ukázalo, že zpráva o lodi se zbožím byla klamná. Kupci nezbylo než se vrátit domů s prázdnou. Ze strachu, s jakou ho Fintilka a Pyšnilka uvítají, ani nedbal, kudy jede, a zabloudil v hlubokém lese. Na tom nebylo dost, s večerem se ještě spustila hustá vánice. Nablízku vyli vlci. Koník s jezdcem klesal únavou a zase se vzchopil. Vichřice jim lámala větve nad hlavou, sníh je oslepoval. Kupec už se v duchu loučil se životem. Najednou však problesklo v dálce světlo. Kupec se dal v tu stranu a dojel k velkému paláci. Ze všech oken se linula světla a Široko daleko ozařovala zasněžené lesní stromy. Kupec si oddychl a pobídl koníka, aby už byl v teple, mezi lidmi.

Ale na nádvoří paláce nenašel ani človíčka. Koník se pustil rovnou do otevřené stáje a hladově se vrhl na seno a oves. Také dveře do paláce byly otevřené. Kupec vstoupil dovnitř a stanul ve velkém sále. Všude bylo ticho, jen v krbu příjemně praskal oheň. Blízko ohně stál stůl s lákavými jídly a s příborem pro jednu osobu. Promrzlý a vyhladovělý kupec neodolal. Sotva se trochu ohřál, pustil se do pečeného kuřete. Když se dosyta najedl a vypil číši vína, začal se procházet po paláci. Chodil z komnaty do komnaty, jedna byla krásnější než druhá, všude svítily nádherné lustry jako o plesu, ale po člověku nikde ani vidu ani slechu. Nakonec kupec vešel do pokoje s pěkným odestlaným lůžkem. Sotva už stál na nohou, i odstrojil se, a jak dolehl, hned tvrdě usnul.

Sluníčko už stálo hodně vysoko, když se probudil. Vstal a podíval se oknem ven: po nočním sněhu nebylo ani památky. Kolem paláce, kam oko dohlédlo, prostírala se kvetoucí loubí a loubíčka ze samých růží. Udivený kupec proběhl komnatami, ani ho nenapadlo, aby se zdržoval bohatou snídaní, připravenou ve velkém sále, a šel si do stáje pro koníka. Pomalu jel mezi růžovým loubím, hlava se mu z těch vůní točila, a tu si vzpomněl na Krásku. ?Aspoň Krásce něco přinesu,? řekl si a utrhl velkou růži, plnou rosy.

V tu chvíli se země hromem otřásla, růžové květy se zachvěly, jak po nich chladný vítr přeběhl, a před kupcem stanula odporná, hrozná obluda s tělem medvědím a s kančí hlavou. Kupci se nahrnula všecka krev k srdci, leknutím se z koně div neskácel.

?Nevděčníku,? zařvala obluda strašlivým hlasem, ?za to, že jsem Ti zachránil život, ničíš mou zahradu.?

?Odpusť mi, vzácný pane,? prosil kupec, ?růži jsem utrhl pro svou nejmladší dcerku. Lituji, že jsem pohněval tak milého pána.?

?Nejsem milý pán,? pravila obluda. ?Jsem Netvor, tak mi říkej, nesnesu lichocení, chci, aby mi každý říkal pravdu do očí. Mluvil jsi o dcerách. Daruji Ti život, když sem jedna z nich přijde a bude tu se mnou bydlit. Odmítnou-li, přísahej, že se do tří dnů vrátíš Ty sám.?

Ubohý kupec se v duchu rozhodl, že Netvorovi neobětuje ani jednu ze svých dcer a že pojede domů, aby děti ještě jednou uviděl, a pak se vydá na milost a nemilost Netvorovi. Přísahal tedy a Netvor ho propustil.

?S prázdnou domů nepůjdeš,? dodal ještě, ?jdi do pokoje, kde jsi spal, a najdeš tam starou truhlu. Dej do ní všechno, co se Ti zlíbí, a vezmi si to s sebou.?

Mám-li umřít, umru aspoň s útěchou, že po mně dětem něco zbude, myslel si kupec. Odebral se tedy do pokoje, kde nocoval, našel tam truhlu a naplnil ji zlatem a drahokamy. Pak ji naložil na koníka a vyjel z paláce. Koník se sám pustil lesní stezkou a do večera se kupec šťastně dostal domů.

Fintilka a Pyšnilka se do otce hned pustily, kdeže je kočár, kde šaty a šperky. Odřené truhly na koníkově hřbetě si ani nevšimly. Otec jim neodpovídal. Krásce, ta jediná ho hezky uvítala, podal růži a pravil:

?Tu máš, dceruško, ta růže mě bude stát život.?

A pověděl dětem, co ho cestou potkalo.

Fintilka a Pyšnilka spustily velký křik, zahrnuly Krásku nadávkami, Fintilka ji dokonce uhodila.

?Vidíte, co způsobila pýcha té falešnice!? křičely. ?Proč nechtěla jen to, co my ? Teď kvůli ní ztratíme tatínka a ona ani slzičku neuroní!?

Opravdu, Kráska ani nezaplakala. Ale řekla:

?Křikem a pláčem tatínkovi nepomůžeme. Umřít ho nenechám. Chce-li Netvor jednu z nás za společnici, půjdu k němu já.?

Fintilka a Pyšnilka se zaradovaly, že se zbaví nenáviděné sestry. Kupec však Krásku přemlouval a prosil, ale Kráska stála na svém, nepovolila. Její sestry se k ní hned měly jinak. Začaly ji hladit, cukrovaly a rozplývaly se nad její dobrotou.

Ráno je moudřejší večera, pomyslel si nakonec kupec a utěšoval se, že si to Kráska ještě rozmyslí. Dovedl koníka do chléva a tam také ukryl truhlu se zlatem a drahokamy. Nechtěl, aby se starší dcery z toho bohatství pobláznily, a věděl, že v chlévě je před nimi truhla v nejbezpečnějším úkrytu.

Kráska ráno vstala první a chystala se na cestu. Nedala na tatínkovo přemlouvání, na jeho slzy. Vyvedla si z chléva koníka, osedlala ho, aby ji sám dovezl k Netvorovi. Fintilka a Pyšnilka si tajně namazaly oči cibulí, aby aspoň trochu slz prolily. Kráska se rozloučila se všemi a bez jediné slzičky odjela z domova. Teprve na cestě lesem se dala do pláče, plakala nad tatínkem i nad smutným osudem, který ji čeká.

Koník, jako by znal cestu, dovezl Krásku rovnou k Netvorovu sídlu. Kráska z něho seskočila, pohladila ho a koník klusal zpátky domů. Když Kráska vešla do velkého, bohatého sálu, byla v ní malá dušička. Uprostřed stál stůl s vábnými pokrmy, ale Kráska se ničeho nedotkla, sedla si k oknu, dívala se na krásná růžová loubí a čekala, co se bude dít.

Zahrada s večerem potemněla, v celém zámku se světla sama rozžehla. Najednou se palác jako hromem otřásl a do sálu vstoupil Netvor. Kráska strachem div neomdlela, když spatřila tak strašnou nestvůru. Netvor se jí zeptal, zdali sem přišla dobrovolně. Třesoucím se hlasem odpověděla, že ano.

?To jsi hodná,? řekl Netvor. ?Děkuji Ti.? A zase odešel.

Krásku překvapilo, že jí nic neudělal. Oddychla si a poprvé za celý den trochu pojedla. A jako předtím její otec, i ona se dnes osmělila a začala si prohlížet palác. Chodila z komnaty do komnaty, podivovala se jejich nádheře, až přišla k jedné a ta měla na dveřích zlatý nápis: Komnata pro Krásku. Vešla tam a hned se v té útulné komnatě cítila jako doma. V koutě stálo lůžko s nebesy, u něho na stojanu ležela velká kniha.

Kráska ji otevřela a na první stránce stálo: Přej si a rozkazuj!

Kráska si povzdychla:

?Kéž bych tak viděla, co zrovna teď dělá chudák tatínek!?

Obrátila list a na bílé stránce se ukázal jejich domek. Na prahu seděl tatínek, hlavu si držel v dlaních, a nad ním jako rozkacené saně křičely Fintilka a Pyšnilka, proč jim nepřivezl šaty a šperky, kdeže je ten kočár, co jim slíbil. Kráska je slyšela jasně, jako by u nich stála. ?Jen si ještě samy vjeďte do vlasů!? vylétlo jí z úst. Jak to řekla, sestry se začaly prát, trhaly na sobě Šaty a škrabaly se jako kočky. ?Už dost!? vzkřikla Kráska. ?A ty, tatínku, o mne neměj strach!? Sestry se pustily a každá odběhla na jinou stranu. Otec zvedl hlavu a usmál se, jako by Krásku opravdu slyšel. Kráska potěšena zavřela knihu a šla spát.

Ráno se probudila s veselejší myslí. Přes den se odvážila i ven. Procházela se pod růžovým loubím, v samých vůních, a kdovíodkud se brala, líbezná hudba jí přitom vyhrávala. A tak to šlo den po dni. Růže neopadávaly, ale čím dál tím nádherněji kvetly. Kdykoli se Krásce zastesklo, obracela listy v kouzelné knize a před očima se jí zjevovaly živé obrázky z domova: šlo to tam starým chodem, jen otec měl víc práce. Večer musel poklidit, ráno na celý den navařit jídla. I kravičky sám dojil. Fintilka a Pyšnilka měly ruce pořád za zády. Vstávaly až k polednímu, ani jídlo neohřály; než by v plotně rozdělaly, raději jedly studené. Prádlo si nepraly, šaty nežehlily, den ode dne byly hubenější a ošklivější, lenost nikoho nešlechtí. Hrdlička se jim posmívala: