Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Kouzelné vejce a moudrá Olesja

(autor neznámý)

Žil byl kdysi jeden hospodář, který tuze rád chodil na lov. Snad aby si opatřil maso na bohatší stůl, snad se mu toulání a střílení líbilo. Jmenoval se Taras a žil se svou ženou v chalupě, nevelké a nemalé, s několika kusy dobytka, trochou drůbeže a jiné havěti, jak to v hospodářství bývá.

Jednou šel Taras na lov a jako z udělání nenarazil ani na sebemenší zvíře či ptáka. Vracel se mrzutě domů a najednou zahlédl na kraji lesa, jak se na větvi něco pohnulo. Strhl pušku, přiložil ji k rameni a zamířil. V tom se ozval hlásek, ani lidský ani ptačí, a užaslý Taras uslyšel, jak mu nevelký pták povídá lidskou řečí:

?Nestřílej mě, bude Ti dobře!?

Hlas neprosil, spíše rozkazoval. Taras složil svou zbraň, podíval se dobře na toho záhadného tvora a uviděl mladého orlíka, který seděl na větvi a čekal, jak Taras odpoví. Taras řekl:

?Já mohu nestřílet, budu-li chtít. A slíbím-li to, svoje slovo dodržím. Jak to však bude s Tvým slibem? Jak mi bude dobře??

Orlík zatřepetal křídly a slétl Tarasovi na rameno. Povídá pak:

?I já držím slovo, jak uvidíš. Nyní mě vezmi domů a budeš mě krmit tak dlouho, než vyrostu v orla tak silného, abych Tě unesl do vzduchu a mohl s Tebou k Tvému dobru zaletět.?

Taras byl udiven, že mu orlík vlastně takto poroučí. Nic však neříkal a šel s mládětem na rameni domů. Vykázal ptákovi místo v síni a přemýšlel, kde vezme tolik masa, aby orla uživil. Nemůže přece nechat práce na poli a celé dny jen lovit pro nového obyvatele. Zabil tedy krávu a krmil orlíka hovězinou. Žena nic neříkala takovému hospodaření; měla Tarase ráda a věřila mu, že by nic nerozumného nedělal. Sousedé se však smáli a všelijak se Tarasově pošetilosti vyšklebovali.

Když snědl orlík celou krávu, zkusil, jak mu půjde létání. Vznesl se vysoko a vydržel v té výši půl dne. Když přiletěl, řekl Tarasovi:

?Už jsem silnější, je to však málo. Sotva unesu sebe. Potřebuji další krávu.?

Co měl Taras dělat, když chtěl držet dané slovo? Porazil druhou krávu a krmil orlíka dál. Manželka se na něho zlobila; říkala mu, že mu orlík stejně jednoho dne uletí,a to že bude ta dobrota. A on, Taras, že má hodně rozumu, že však neví asi kde, když může takové hlouposti dělat. Taras však živil svého podivného hosta dál; bylo vidět, že orlík roste a sílí. Když byla druhá kráva pryč, zkusil orlík znovu létat. Poletoval vysoko po celý den. Když se vrátil na zem k Tarasovi, řekl mu:

?Jsem zase silnější, k večeru jsem však byl jako mátoha. Takhle bych Tě daleko nedonesl. Potřebuji třetí krávu.?

Taras už začal být nedůvěřivý; manželka s ním vůbec nemluvila, a sousedé už si jenom poklepávali na čelo, když o Tarasovi povídali. Dané slovo je však dané slovo; Taras tedy šel a obětoval i třetí dobytče. Ani to však nestačilo, a tak došlo na poslední kus, pěkného chovného býčka. Žena už jen plakala, že má snad muže blázna, ovšem Taras na nic nedal a krmil orlíka až do posledního kousku masa. Bylo vidět, že z orlíka se už stal orel; křídla mu zmohutněla, oko zjiskrnělo, spáry už se dovedly řádně zatnout a zobák rval kusy masa jako nic. Orel si tedy znovu vyletěl k oblakům na vyzkoušení síly; když se snesl zase dolů, byl neunavený a řekl:

?Je konec s Tvou péčí, nyní se budu zase starat já o Tebe. Já na vděčnost nezapomínám. Uspořádej svoje věci, řekni ženě, že budeš celý rok pryč. Poletíme k mému otci.?

Taras vše vyřídil a sedl orlovi na záda. Ten zamával křídly a v ten okamžik byli vysoko nad mračny. Vznášeli se v modrém nekonečnu. Taras byl zvědavý a dotazoval se, kam ho vlastně orel nese. Ten odpověděl:

?Už jsem Ti řekl, že letíme k mému otci, do mého carství. Sám bys cestu vůbec nenašel, a kdybys našel, ani za rok bys ji nepřešel. Už tam brzy budeme, ničeho se neboj. Až přistaneme, půjdeš k mému otci a on se Tě bude ptát, zdalis mě ve světě někde neviděl. Ty mu řekni, ať Ti dá kouzelné vejce, že mě pak přivedeš.?

Za chviličku sletěl mladý orel na zem a ukázal Tarasovi, kudy se dostane do sídla orlího carství.

Taras šel rovnou a dal se hned ohlásit u orlího cara. Když ho uvedli, spatřil ohromného orla, opravdu majestátního, s korunou na hlavě a spoustou služebnictva a poddaných kolem sebe.

?Buď zdráv, care všeho ptactva,? pozdravil Taras a uklonil se.

Orlí car na něho chvíli hleděl a pak povídá:

?Jdeš v dobrém??

?Dobrý kozák vždycky přichází k dobrým hostitelům jenom v dobrém,? ozval se Taras odpovědí na carovu otázku.

?To rád slyším,? pokýval přátelsky car, ?vidím, žes přišel z dalekého lidského světa. Neviděl jsi na svých cestách malého orlíka, mého synka a dědice koruny? Tři roky už je pryč a já už mám nejvyšší čas, abych ho na vladaření připravil. Není po něm však ani vidu ani slechu. Bůhví, kde mu je konec a zda ho ještě uvidím.?

?Uvidíš, vznešený care, jako já jsem ho viděl. Vím o něm a rád Ti ho přivedu. Musíš se však na něco přichystat. Dávno už to není Tvůj malý orlík, nýbrž statný orel.?

?Cože? Co to říkáš, dobrý člověče? Ty víš, kde je?? zaradoval se ptačí car. ?Tak už pro něho běž, prosím Tě, nenechávej mě čekat! Dopřeješ-li mi toho štěstí, že syna uvidím, dám Ti, co budeš chtít a oč si řekneš.?

Když slyšel Taras, jak starý car touží po svém synu, pomyslel na sebe. On by také pospíchal, kdyby nějakého syna měl. Vyběhl ze síně a rovnou utíkal k mladému orlu. Šli spolu zpátky do carského sídla a už se mohl otec přivítat se svým synem a dědicem. Mladý carevič musel pak několikrát vyprávět, jak se Taras o něho staral, až přišel o všechen dobytek, a přesto ničeho nelitoval. Orlí car se nato obrátil dojatě k Tarasovi a řekl mu:

?Pochopil jsem, že Ti nemohu být nikdy dostatečně vděčný. Znovu Ti slibuji, že dostaneš, oč požádáš. Mluv tedy!?

Taras vůbec nezaváhal a řekl:

?Dej mi, prosím, kouzelné vejce.?

Orlí car se trochu zarazil nad tou žádostí. Hned se však vzpamatoval a řekl slavnostně:

?Zlé zlým jmenuj a za dobré dobrým se odměňuj, tak zní moje zásada. Dal bych Ti raději peníze, zlato a drahé kamení. Tys mi však vrátil mou radost a naději, teď já rád udělám dobro a potěšení Tobě. Máš mít, cos žádal.?

Tak car řekl a kázal ihned přinést z klenotnice kouzelné vejce. Když ho stráž přinesla, předal ho car Tarasovi a řekl mu:

?Tady máš můj dar. Vypadá jako obyčejné vajíčko a také je tak křehké. Pozor, mládenče, ať se Ti cestou nerozbije. Jdi rovnou domů, postav rozsáhlou ohradu a pak teprve vajíčko rozmáčkni.?

Taras vzal opatrně vejce, zabalil ho do hedvábného šátku a strčil ho do kapsy svého loveckého pláště. Potom se s carem orlem i carevičem orlíkem rozžehnal a odešel. V carském sídle se mu sice líbilo; věděl však, že může být všude dobře, ale doma je nejlépe. Orlík mu ještě vysvětlil, kudy vede nejbližší cesta, a ve chvilce byl Taras daleko od orlího sídla. Těšil se na ženu a na domov. Šlo se mu dobře, jen kdyby slunce tolik nepálilo a žízeň netrápila. Konečně uviděl poutník v dálce na obzoru vahadlo, konečně najde studni. Jen k vahadlu došel, hned si vytáhl okov studené vody a chtěl se honem napít. Jak byl tak žíznivý a netrpělivý, okov se mu vysmekl z ruky, rozhoupal se a bác! Uhodil Tarasovi zrovna do té kapsy loveckého pláště, kde spočívalo v hedvábném šátku kouzelné vejce. V tu chvíli bylo vejce na zemi, ozvalo se prasknutí skořápky a to byl div!

Z vejce se začalo valit stádo nejlepšího dobytka; tučné krávy, bučící telata a dlouhorozí voli si hned hledali pastvu, bujní býčci dováděli a trkali se. Nové a nové kusy vycházely z rozbitého vejce, až Tarasovi z toho přecházely oči. Když si uvědomil, jak se stádo rozbíhá, začal shánět zvířata dohromady. Snad si myslel, že je dostane zpátky do vajíčka; snadno se něco pokazí, přetěžko se však napravuje. Teď litoval, že mu žízeň dala zapomenout na opatrnost! Jak by mohl dostat třeba malinké kuřátko zpátky do vajíčka, natož obrovské a rozběhané stádo dobytka!

Taras byl už upachtěný a zmožený: na jednom kraji sehnal skot dohromady, na druhém se mu už zase jiná dobytčata rozbíhala, že je ani zrakem nedokázal obhlédnout, natož nohama oběhat nebo rukama pochytat! Jak tak seděl uondaný a smutný, slyší najednou zvláštní zvuk, jako by ve vzduchu plácala mohutná ptačí křídla. Napadlo ho, zda mu náhodou neletí ku pomoci orlík, a podíval se vzhůru. Jak se však ulekl! Byla to ohyzdná saň. Už u něho sedí, krhavýma očima pomrkává, jízlivě se dívá a pak úlisně nabízí:

?Vidím, žes rozbil kouzelné vejce a že si nevíš teď rady. Co mi dáš, když Ti zaženu dobytek zpátky do skořápky??

Taras zkoprněl, jak to může vlastně saň vědět, co se mu stalo. Ať to však ví, jak chce, jen když pomůže.

?A co bys chtěla?? zeptal se po chviličce přemýšlení, ?Dal bych Ti třeba polovici toho dobytka, bude-li Ti půle stačit.?

?Kdepak dobytek, toho já mám sama víc než dost. Víš, co mi dáš? Slib mi, že bude moje, o čem doma nevíš. Rozmysli se však rychle, mám doma co dělat a také na mě čekají moje dcerušky.?

Lámal si Taras hlavu, co by mohlo to neznámé doma být. Nic ho však nenapadlo, a tak řekl:

?Dám, co bych nedal.?

Saň se rozhlédla, zasyčela a v okamžiku zmizelo celé obrovitánské stádo a Tarasovi u nohou leželo po všem tom zmatku, bučení a dupotu zase vajíčko, trochu bílé a trochu špinavé; ani prasklinku bys však na skořápce nenašel. Taras koukal, jako by spadl z měsíce, a kroutil hlavou nad tím divem. Byl rád, že má stádo zase ve vajíčku. Zabalil pečlivě dar orlího krále, schoval jej tentokrát do lovecké brašny a rozešel se směrem k domovu. Ani si nestačil všimnout, kam a jak saň vlastně zmizela.

Šel dlouho nešel dlouho, kdo ví, hlavně, že vzal správný směr. Za nějaký čas mu připadala krajina už známější a vida, tamhle za tím hájkem už bude skoro doma! Když sluníčko zapadalo, dorazil Taras k své chalupě. Zastavil se a s dojetím i obavami se rozhlížel, jak domov po dlouhé době vypadá, co se tu změnilo a co zůstalo jako dříve. Byl tichý večer a z okna bylo slyšet milý známý hlas. Taras nastražil uši, s kým si to vlastně žena povídá. Tu však hovor přestal a najednou se ozval zpěv, něžný a milý, jak jen maminky dovedou: