Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Kotlík s kaší

(autor neznámý)

Před dávnými časy žil muž a žena, jedli a pili a dobrou vůli spolu měli. Muž byl mlynář, hádejte sami, čím byla jeho žena. Měli dceru, jedináčka. Byla tak hezká, že v létě, když sedala u potoka a brouzdala si bosé nohy ve vodě, připlouvaly ryby a vyskakovaly radostí z vody.

Ale jednou se vede tak a jednou jinak. V zemi nastala drahota a hlad. I mlynářovi se přestalo vést dobře. Jednoho dne vyškrabala mlynářka všechny bedny a truhly, vyklepala všechny pytle, přidala poslední sůl a uvařila kaši. Povídala:

?Tohle bude naše poslední jídlo. V domě už nic není. Až kaši sníme, můžeme si lehnout a umřít.?

Když byla kaše skoro uvařená, přišel do kuchyně mlynář, vzal dřevěnou lžíci a chtěl ochutnat. Žena mu bránila, ale mlynář ji odstrkoval a málem by byl do kotlíku lžící zajel. Žena popadla kotlík, dala si ho na hlavu a vyběhla ven. Utíkala, až jí vlasy kolem hlavy vlály. Muž běžel za ní se lžící v ruce. Když je uviděla dcera, vzala střevíce do ruky a rozběhla se za nimi.

Přeběhli louku, přeskočili potok a poskakovali v lese mezi stromy. Tady ztratila někde dcera střevíc. Hledala vlevo, hledala vpravo, vpředu, vzadu, a najít jej nemohla. Jakpak by jej také našla. Visel na větvi. Střízlík si z něho pak udělal hnízdo a paní Střízlíková v něm kolébala mladé. Střevíc najít nemohla, i začala hledat rodiče. Ale kde už otec s matkou byli! Nikde je neviděla. Dala se do pláče. Měla strach, že je sama v lese, a nohy ji bolely. Jakmile si vzpomněla na ztracený střevíc, plakala ještě mnohem víc.

Při tom nářku se rozhrnulo za ní křoví a objevila se stařenka.

?Co Ti chybí, milé dítě?? zeptala se.

Děvče odpovědělo:

?Ach, matka uvařila z poslední mouky kaši a otec chtěl kaši ochutnat. Matka před ním utekla s kotlíkem na hlavě a otec běžel za ní se lžící v ruce. Běžela jsem za nimi také, ale ztratila jsem střevíc. Jak jsem střevíc hledala, ztratil se mi otec i matka mezi stromy. Co mám dělat? Kdybych aspoň měla ten střevíc!?

?Tady máš jiný,? řekla stařenka, sáhla do kabely a vytáhla krásný nový střevíček. Utěšovala děvče:

?Jen buď klidná a udělej, co Ti povím, všechno se k dobrému obrátí! Jdi hlouběji do lesa a nejdeš veliký dům. Je to královský zámek a Ty jdi dovnitř. Předloží Ti všelijaké šaty, hedvábné, bavlněné a lněné a řeknou Ti, aby sis jedny vybrala. Ty si vyber nejkrásnější hedvábné šaty. Když se Tě zeptají, proč sis je vybrala, odpověz: Poněvadž jsem vychovaná v hedvábí.?

Dívka poděkovala, šla hlouběji do lesa a brzy našla zámek. Uvnitř jí předložili spoustu šatů hedvábných, bavlněných i lněných, ale ona si vybrala nejkrásnější hedvábné šaty. Král se podivil a zeptal se jí:

?Pročpak sis vybrala právě hedvábné??

Odpověděla:

?Poněvadž jsem vychovaná v hedvábí.?

Král měl mladého syna. Jakmile mlynářova dcerka přišla do komnaty v hedvábných šatech, zabolelo prince u srdce a řekl:

?Milý tatínku, když se mám oženit, dejte mi za ženu tuhle dívku. Jinou nechci!?

Králi se také nevěsta líbila a začal chystat svatbu. Jednoho dne stála nevěsta nahoře v sále u okna a dívala se ven. A koho neviděla! Dole běžela přes palouk matka s kotlíkem na hlavě, až jí vlasy poletovaly kolem hlavy, a za ní otec s velkou dřevěnou lžící v ruce.

Nevěsta se nemohla udržet a dala se do smíchu. Princ uslyšel vedle v pokoji smích a zeptal se:

?Proč se, miláčku, směješ??

Nevěstě se nechtělo vyprávět o rodičích. Odpověděla:

?Směju se, že máme slavit svatbu v tomhle malém zámku. Kam uložíme tolik hostí??

A princ na to:

?Copak Ty máš větší zámek??

Odpověděla:

?To se rozumí, mnohem větší.? Ale neměla vůbec nic.

?Aj,? řek princ, ?odložme tedy svatbu ještě o týden. Pozveme všechny hosty na Tvůj zámek a budeme slavit svatbu tam.?

Hned šel ke králi, aby mu o tom pověděl. Nevěsta zesmutněla. Jak si k velikému zámku pomoci? Sedla si do zahrady a plakala. V tom se objevila zase stařenka a povídala:

?Copak Ti chybí??

?Stála jsem nahoře v sále u okna, dívala jsem se ven a představ si, babičko, kolem zámku běželi moji rodiče a já se hlasitě zasmála. Můj ženich uslyšel smích a zeptal se mě, proč se směju. Zalhala jsem, že se směju jeho malému zámku, a řekla jsem, že mám mnohem větší. Teď se má svatba konat na mém zámku, a já žádný nemám.?

?Ale máš,? odpověděla stařenka, ?jen buď klidná a jeď se ženichem. Až ujedete kousek cesty, vyskočí z křoví bílý psíček. Psíčka uvidíš jenom ty, nikdo jiný. Kam poběží, tam poruč jet.?

Stařenka zmizela a dívka se vrátila do zámku. Za týden se sjeli hosté na svatbu a nevěsta se ženichem jeli vpředu, aby jim ukázali cestu k velikému zámku. Ujeli kus cesty a z křoví vyskočil bílý psíček. Viděla ho jenom nevěsta. Poručila kočímu, kam má jet, a ostatní kočáry jely za nimi. Hostům se zdála cesta dlouhá a ptali se:

?Budeme tam už brzy??

Nevěsta řekla:

?Hned tam budeme.?

V tom okamžení se psíček zastavil a zmizel v křoví. Tam, kde zmizel, objevil se veliký zámek s vysokými věžemi, okna se v zámku jen jen blýskala a z komínů vesele stoupal kouř.

?Tohle je můj zámek,? řekla nevěsta a všichni vystoupili a šli dovnitř. A podívejme, stoly byly prostřené, postele ustlané a sloužící běhali sem a tam. Hosté se posadili s ženichem a nevěstou za stůl a celého půl roku slavili svatbu. Posledního dne, když už měli sbaleno a chtěli se vrátit na princův zámek a naposledy seděli za stolem, udeřilo něco do dveří, až se s praskotem rozletěly.

?Paní královno, paní královno!? volala žena, která vběhla do místnosti s kotlíkem na hlavě, ?paní královno, zachraňte mě, můj muž mě chce bít!?

Do místnosti se vřítil muž s dřevěnou lžící v ruce, byl zlostí bez sebe a chtěl ženu bít. Jakmile uviděl vznešenou společnost, klesla mu ruka.

?To jsou moji milovaní rodiče,? řekla mladá královna a mladý král měl radost a starý také, poněvadž si hezkou mladou královnu zamilovali. Vyprávěla jim, jak se všechno zběhlo, a sloužící museli vzít velikou dřevěnou lžíci a každý host dostal na talíř vrchovatou lžíci kaše. Vždyť to byla kaše, která přinesla štěstí. Hosté kaši jedli a pochvalovali si ji. Mlynář s mlynářkou si pochutnali na pečeni a víně. Snědli a vypili, kolik mohli. A že mohli hodně, když tak dlouho běželi, to mi věřte.