Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Konec obra Jordána

(autor neznámý)

Ve vysokých horách, kde slunce zapadá dřív a vychází později než u nás, žili před dávnými a dávnými časy otec s matkou a dvěma synky, Jeníčkem a Toníčkem.

Jeníček a Toníček běhali po stráních za motýly, stavěli na horském potůčku hráze, a když se jím zachtělo, odběhli do lesa na jahody.

Na podzim uzrály na stráních ostružiny. Matka si děti zavolala a podala jim džbán.

?Jeníčku a Toníčku,? řekla, ?natrhejte mi ostružiny, upeču Vám koláč. Ale nechoďte daleko, ať nezabloudíte a přijdete včas na večeři.?

Jeníček a Toníček slíbili, že dají na sebe pozor, a rozběhli se na stráň. Trhali na stráni i na kraji lesa, a čím hlouběji se pouštěli do lesa, tím sladší se jim ostružiny zdály. Když byl džbánek po okraj plný, chtěli se vrátit. Ohlíželi se po pěšině, která je sem dovedla, a nemohli ji najít. Překročili při trhání ostružin bludný kořen, a kdo bludný kořen překročí, ten tak brzy cestu domů nenajde.

I chodili Jeníček s Toníčkem po lese a slunce se kutálelo po obloze stále víc k západu a chystalo se ulehnout za velikou horu.

?Já mám hlad,? zaplakal Jeníček.

?Neplač,? utěšoval ho Toníček, ?podívej se před sebe. Mezi stromy se modrá obloha. Za chviličku vyjdeme z lesa ven.?

Za chvilku se opravdu dostali z lesa, ale byli v docela cizí krajině, na neznámé louce a v neznámém údolí. Mezi balvany vedla široká cesta, rozdupaná, jako by po ní každý den někdo vyháněl obrovské stádo.

?Půjdeme po cestě a jistě přijdeme na salaš,? řekl Toníček, vzal Jeníčka za ruku a pustil se dolů do údolí.

Nedošli ještě na konec cesty a uviděli, jak za skálou stoupá k nebi kouř. Povídali si:

?Kde se kouří z komína, bude i chalupa a lidé, kteří nám ukáží, kudy domů do naší vesnice.?

Na konci cesty však nestála chalupa ani salaš. Kouř stoupal z jeskyně a v jeskyni vařila divoká lesní žena Fangga večeři. Černé vlasy jí vlály kolem hlavy a do ohně přikládala celé stromky. Jakmile děti spatřila, zahučela:

?Co tu hledáte, lidská koťata??

Děti se jí polekaly. Statečnější Toníček odpověděl:

?Šli jsme na ostružiny a nemůžeme najít cestu zpátky. Uviděli jsme kouř a mysleli jsme, že tu bydlí někdo, kdo nám dá jíst a poradí nám.?

Fangga se dala do smíchu, až poskočily kameny kolem jeskyně, ale pak povídá:

?To víte, že Vám něco dám, o hladu Vás nenechám. Ale teď si rychle vlezte pod pec, za dříví. Každou chvíli se vrátí obr Jordán, a jestli Vás uvidí, spolkne Vás.?

Chlapci se nedali pobízet. Zalezli za dříví, sotva dýchali. Jen se schovali, už se venku ozvaly kroky jako hřmění a hřmění šlo blíž a blíž, až se zastavilo v jeskyni. Obr Jordán byl tu. Rozhlížel se, otáčel, čichal tady, čichal tam, nakonec zakoulel očima a zahromoval:

?Čichám, čichám člověčinu.?

?Čicháš, čicháš kočičinu,? odpověděla mu Fangga.

Obr se rozzlobil a zafuněl tak hrozně, že se všechno, jeskyně, hory i lesy, otřásalo, a chlapci za dřívím strachy málem vykřikli. mysleli si: Teď se jeskyně zřítí, spas se, kdo můžeš. Vyskočili ven a chtěli utéci. Obr Jordán roztáhl veliké ruce a chytil je. Vyhuboval ženě, že mu zapírala, vstrčil děti vedle do komory, zamkl za nimi a klíč si vsunul do kapsy.

Chtěl ještě hubovat dál, ale zaslechl v horách zvonek. Zatoulala se mu koza. Nechal hubování a běžel ji hladat.

Chlapci v komoře se dali do pláče, naříkali a prosili, aby jim Fangga pomohla. Fangga byla lesní žena, ale měla dobré srdce.

?Nekňourejte mi tu, koťata,? řekla, ?nemám sice klíč, ale pomohu Vám.?

Opřela se do dveří, dveře zapraskaly a povolily.

Děti byly na svobodě.

?Utíkejte až k velkému kameni a potom nalevo.? křikla za nimi.

Chlapci poděkovali, ani se nezastavili.

Jak dlouho asi byli pryč? Čtvrt hodiny, půl hodiny a obr rudý zlostí se vracel. Koza se mu v horách ztratila a nechytil ji.

?Ještě že mám v komoře děti,? zabručel a dupal po jeskyni. Co to? Dveře komory vyvrácené a děti nikde. Obr Jordán popadl hůl a zavolal na Fanggu:

?Těš se, až se vrátím!?

Pak se rozběhl dlouhými kroky za dětmi. Dohnal je u široké rozvodněné bystřiny. Šly po druhém břehu a mezi obrem a dětmi šuměla prudká voda. Obr se zastavil a volal na děti, jak dovedl nejmírněji, aby je nepolekal:

?Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali přes vodičku??

Chlapci mu odpověděli:

?Jen jdi, Jordáne, proti vodě, tam je lávka.?

Obr Jordán si pospíšil, popoběhl proti vodě, našel lávku, a jak na ni vkročil, lávka pod ním praskla a obr spadl do vody. Voda byla studená, rozbouřená a bylo jí hodně, že i obrovi dalo práci, aby se vyškrábal na břeh. Chlapci zatím uběhli velký kus cesty.

Sotva obr vylezl z vody, jen se otřepal a zas uhání za dětmi. Dohnal je, ale mezi ním a dětmi se prostírala dlouhá trnitá houština. Obr se začal mírně a mile vyptávat, aby děti nepolekal:

?Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali na druhou stranu křovíčka??

Chlapci odpověděli:

?Jen jdi, Jordáne, kousek zpátky, tam je v křoví díra.?

Jordán se vrátí, díru najít nemůže. Podívejme, a přece tady je, taková maličká, zrovna jako pro děti. Obr prostrčí dírou hlavu, tělo nechce projít. Jordán to zkouší dopředu, dozadu a nejednou rup ..... křoví povolí a obr se vyvalí na druhou stranu ven, celý poškrábaný a bez kabátu. Chlapci zatím uběhli velký kus cesty.

?Jen se netěšte, ještě jste mi neutekli,? bručí obr a běží za nimi. Dožene je, jak by je nedohnal, když má dlouhé nohy. Ale zase je tu potíž. Mezi obrem a dětmi leží jezero. Obr Jordán se rozhlíží, plavat neumí, kdyby aspoň uviděl loďku! I začne se mírně a mile vyptávat dětí:

?Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali na druhou stranu??

A chlapci odpovídají:

?Uvázali jsme si, obře Jordáne, veliký kámen na krk a kámen nás přenesl na druhou stranu.?