Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Kdo byl nejšťastnější

(Andersen Hans Christian)

?Jaké to jsou krásné růže!? povídal sluneční paprsek. ?A každé poupě rozvije a bude zrovna tak nádherné. Jsou to moje děti! Můj polibek jim dal život!?

?Moje děti to jsou!? říkala rosa. ?Já jsem je kojila svými slzami.?

?Myslím skoro, že já jsem jejich otec,? řekl růžový keř. ?Vy ostatní jste jenom jejich kmotry, kteří jim dali dary podle svých schopností a dobré vůle.?

?Moje překrásné růže, moje děti!? řekli všichni tři a přáli každému květu největší štěstí, avšak jenom jediný z nich měl být nejšťastnější a jediný z nich zase nejméně šťastný. Ale který?

?To já se dovím,? řekl vítr. ?Proháním se po světě široko daleko, vniknu do nejtěsnějších skulin, vím o všem, co se kde děje.?

Každá rozvitá růže slyšela tato slova, slyšelo je každé poupě.

Tu kráčela zahradou rozbolestněná, láskyplná matka, oděná v černý šat. Utrhla jednu z růží, která byla napůl rozvitá, a přece svěží a plná, a připadala jí nejkrásnější ze všech. Přinesla květinu do tiché komůrky, kde ještě před několika dny radostně žila její mladá, veselá dcera, která však nyní ležela v opuštěném pokoji v černé rakvi, podobna spící soše z mramoru. Matka ji políbila, potom políbila napůl rozvitou růži a položila ji dceři na ňadra, jako by její svěžest a matčin polibek měly znovu vdechnout mrtvé život.

Růže jako by v tu chvíli nabyla ještě větší plnosti, každý její lístek se chvěl radostnou myšlenkou: ?Jaké lásky se mi dostalo! Jako bych byla dítětem člověka, dostalo se mi matčina polibku, slov požehnání, a nyní vejdu do neznámé říše, sníc na prsou mrtvé! Jistě jsem ze všech svých sester nejšťastnější!?

Zahradou, kde kvetl růžový keř, šla také žena, která plela trávu. Dívala se na překrásný keř a upřela pohled na největší, nejrozvitější růži. Ještě jediná kapka rosy a jediný teplý den, a růže by byla začala opadávat. Toho si žena povšimla a řekla si, že růže už dost prospěla svou krásou a teď že může ještě sloužit prospěchu. Utrhla ji a uložila do novin, lístky z ní chtěla smísit s jinými a potom ještě spolu s modrými kvítky levandule balsamovat solí. Jenom růže a králové se balsamují.

?Mně byla prokázána největší úcta!? řekla růže, když ji žena utrhla. ?Já budu nejšťastnější. Budu balsamována!?

Tu přišli do zahrady dva mládenci, jeden byl básník a druhý malíř. Každý si utrhl růži, krásnou na pohled.

A malíř namaloval na plátně obraz kvetoucí růže, že se jí zdálo, jako by se zhlížela v zrcadle.

?Takhle bude žít po mnoho pokolení,? povídal malíř, ?a za tu dobu miliony a miliony růží povadnou a zahynou.?

?Mně se dostalo největší přízně,? řekla růže. ?Já jsem dosáhla největšího štěstí.?

Básník se díval na svou růži a napsal o ní báseň, dílo tajemné krásy, kde vylíčil všechno, co v růži viděl, co vyčetl z každičkého jejího lístku.

,Kniha lásky? se báseň jmenovala a stala se nesmrtelným básnickým dílem.

?Já jsem se tak stala nesmrtelná,? povídala růže. ?Já jsem nejšťastnější!

Mezi všemi těmi nádhernými růžemi přece však byla jediná, kterou ostatní téměř zakrývaly; bylo to náhodou a snad šťastnou náhodou, neboť měla vadu: seděla na stonku křivě a lístky neměla uspořádány souměrně; ba uprostřed květu vyrůstal jakoby zmrzačený zelený lístek; to se růžím stává!

?Chudáčku,? politoval růžičku vítr a pohladil ji po líci. Růže si myslila, že to je pozdrav, hold. Cítila, že má poněkud jiný tvar než ostatní růže a že uvnitř květu vyrůstá zelený list, a pokládala to za jakési vyznamenání. Přilétl na ni motýl a políbil její lístky, byl to její nápadník a ucházel se tak o ni; nechala ho zase odlétnout. Objevil se velký zelený luční koníček; usedl ovšem na jinou růži a třel si o ni nohu ? to je u lučních koníků projev lásky. Růže, na kterou usedl, tomu neporozuměla, ale pochopila to naše růže s vyznamenáním, se zeleným zmrzačeným lístkem, neboť na ni se koník díval, jako by říkal: ?Samou láskou bych tě snědl!? Dále nemůže také láska nikdy dospět: jeden se vždycky zcela pohrouží do druhého. Ale růže se nechtěla takhle pohroužit do skákavého koníka. Za jasné, hvězdné noci zpíval slavík.

?To jenom kvůli mně!? povídala růže s vadou či s vyznamenáním. ?Proč se mi má dostávat ve všem takových vyznamenání před mými sestrami? Proč jsem obdařena touto zvláštností, která ze mne dělá nejšťastnější růži na světě??

Tu přišli do zahrady dva páni, kteří kouřili doutník; mluvili o růžích a o tabáku. Růže prý nesnášejí tabákový kouř, mění pod ním barvu a zelenají. A rozhodli se, že to zkusí. Nechtěli si k tomu vzít některou z nejkrásnějších růží, vybrali si onu odlišnou.

?Jaké to je nové vyznamenání,? řekla. ?Jsem nesmírně šťastna! Nejšťastnější ze všech!?

Vlivem tabákového kouře a sebevědomím zezelenala.

Jedné růži, napůl poupěti, snad nejkrásnějšímu květu na keři, dostalo se čestného místa v zahradníkově umělecké kytici. Přinesli ji k pánovi domu, mladému a panovačnému, a s ním také jela růže v kočáře. Jako kráska vyjímala se tam mezi ostatními květinami a nádherným listím. Dostala se do prostředí plného skvělé nádhery, kde muži i ženy seděli v záři tisíce světel a kde hrála hudba. Bylo to v záplavě divadelních světel. A když za bouřlivého potlesku lehce vběhla na scénu proslavená mladá tanečnice, létala jí k nohám kytice za kyticí jako déšť květů. Byla tam i kytice, do níž byla jako drahokam vsazena ona překrásná růže. Cítila veškeré své nepojmenovatelné štěstí, které neznalo jména, cítila svůj čestný úkol a uvědomovala si jas, ve kterém se octla. A když se dotkla podlahy, tančila rovněž, skákala, klouzala po prknech, až si ulomila při pádu stonek. Nedostala se do rukou uctívané tanečnici, ale zakutálela se za kulisu. Tam ji zvedl strojník, viděl, jaká je krásná, a cítil její vůni a povšiml si, že nemá stonek. Dal ji do kapsy, a když přišel večer domů, dostala se do sklenky na pálenku, kde ležela celou noc ve vodě. Časně ráno ji postavili před starou babičku, která seděla zesláblá v lenošce. Dívala se na ulomenou nádhernou růži a těšila se z ní a z její vůně.

?Vidíš, nedostala ses na stůl bohaté, jemné slečny, ale k chudé staré ženě. Tady však jako bys byla celým růžovým keřem. Jaká jsi krásná!?

Radovala se jako dítě, když pohlížela na růži, jistě také vzpomínala na svěží mladá léta, která už dávno uplynula.

?V okně byla díra,? povídal vítr, ?lehce jsem se tam dostal a viděl jsem, jak staré ženě mladě září oči a spatřil jsem také ve sklence na pálenku ulomenou nádhernou růži. Nejkrásnější ze všech! Vím to! Mohl bych o tom vyprávět!?

Každá růže s keře v zahradě měla svůj příběh. Každá myslila a pevně věřila, že ona je nejšťastnější, a víra přenáší hory. Poslední růže si však přesto myslila, že nejšťastnější je ona.

?Všechny jsem je přežila! Jsem poslední, jediná, nejdražší dcera růžového keře!?

?A já jsem otec jich všech,? řekl růžový keř.

?To jsem já!? řekl sluneční paprsek.

?A já!? povídal bouřlivák.

?Každý svým dílem,? řekl vítr. ?A každý z nich dostane díl!?

A s těmito slovy rozsypal vítr lístky růží po keři, kde spočívaly kapky rosy a kam svítilo slunce. ?Také já jsem dostal svůj díl,? zvolal vítr. ?Dověděl jsem se příběhy všech růží a budu je vyprávět po celém světě! Řekněte mi tedy, která z nich byla nejšťastnější? Nu, to musíš říci ty, já už jsem pověděl dost!?