Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Juro Jánošík

(autor neznámý)

Všechno začalo tím, že Juru, mladého a statného chlapce ze vsi, vzali na vojnu. Tehdy, když letopočet začínal číslicemi 17, nebylo jít na vojnu žádný špás. Pořád se někde vedla nějaká válka, nejčastěji s Turky, kteří ohrožovali evropské země, a kromě toho vojenská povinnost trvala deset až dvacet let. Když takového mladého chasníka odvedli, dostal vojenský šat a zbraně, šavli a pistoli, případně i koně se sedlem, a pozdravpámbu, už se hned tak domů nevrátil. Většinou tam na vojně nechávali život a pokud snad to všechno přežili, vraceli se domů zestárlí a často zmrzačení a nevěděli, čím se budou živit.

Takový osud hrozil i Jurovi Jánošíkovi, synkovi starého chalupníka na panství Jakuba Lowenburga. Nebylo to neštěstí jen pro mladého Juru, ale i pro staré rodiče. Kromě bolesti, že ztratili syna, dopadala na ně i plnou tíhou robota, která tehdy dusila životy poddaných jako zlá můra. Lidé museli pracovat na panském a jejich vlastní chudičké hospodářství chátralo. Všechno patřilo panstvu a prostý lid neměl žádná práva. Páni bohatli, lid se stával stále chudší. Nejednou vznikaly tu a tam vzpoury a bouře, ale copak mohli chudáci zmoci svými vidlemi a cepy proti panským drábům? A přece ne všichni si to nechali líbit. Na Slovensku jsou vysoké hory, které tehdy byly skoro nepřístupné, a ty se stávaly útočištěm mladým lidem, kteří hledali záchranu před vojnou, před robotou a ponižujícím otročením na panských pozemcích. Živili se tím, že přepadali bohaté a odnímali jim jejich majetek, o němž si mysleli, že je beztak vydřený z mozolů chudých lidí. Říkávalo se jim ?horní chlapci?a pro panstvo byli nemalým postrachem.

Na horní chlapce často myslel mladý Juro, když se plahočil daleko od domova někde na tureckých hranicích a utrácel svůj život v těžkém vojenském životě. Vzpomínal na domov a snil o tom, že se vrátí domů, do své rodné vísky, k svým drahým rodičům. Představoval si všechno při starém. Jenže doma se leccos změnilo. Juro neměl tušení, že staří rodiče sebrali své poslední úspory a dali je vojenským pánům jako úplatek za slib, že jim syna propustí z vojny. Byl to jejich poslední majetek a teď už jim nezbyly než holé ruce a střecha nad hlavou. Upadající políčko museli zanedbávat, protože pro robotu neměli čas a pro stáří neměli sílu tolik pracovat. Na panské chodila ponejvíce matka, otec už mnoho práce nezmohl. Ale robota byla těžká a jednoho dne se Jurova stará matka uprostřed dřiny na panském lánu skácela na zem a už se neprobrala. Drábi, kteří dohlíželi na robotníky, s ní neměli soucit. Napřed křičeli, ať jen není líná a vstane, pak švihali bičem, aby ji probudili a nakonec zmlkli. Viděli, že jim smrt vyrvala jednu oběť. Dali mrtvou odnést a za chvíli zas biče svištěly vzduchem a lidé se lopotili, aby panstvo mohlo užívat sladkostí života.

Starý Jánošík smutně postál nad nebožkou ženou. V očích měl sucho, jako by mu slzy vysušila bída, ale v duši cítil lítost a bolest. Zůstal na světě sám jako kůl v plotě. Už ani nedoufal, že mu syna pustí z vojny a Juro se nevracel a nevracel. Tíha robotní povinnosti dopadla teď na starého Jánošíka samotného a on věděl, že ji neunese. Byl ze všeho tak zkormoucený, že se mu ani žít nechtělo. Při životě ho držela jen naděje, že se ještě shledá se synem. A tak zatínal zuby a dřel do úpadu. Staré síly mu nestačily a zlomyslní drábové ho často poháněli k práci bičem. Na těle měl od toho nejeden nezahojený šrám. Jedinou útěchou a pomocí mu byla Mikušovic Milka, Jurova milá, dcera přítele a souseda. Také ona se nemohla dočkat, až se Juro vrátí, a kdy jen mohla, zabíhala k starému Jánošíkovi popovídat si o svém milém. A také přiložila ruku k dílu, aby nahradila v chalupě chybějící ruku zemřelé Jurovy matky.

Bylo září roku 1711, krásný nedělní den. Po zaprášené silnici se vracel domů mladý voják propuštěný z vojny. Putoval už řadu dní, vyhladovělý, nevyspalý, unavený, ale v očích mu hořel nedočkavý ohýnek touhy po domově. Procházel dolinami, šplhal přes vrchy a skály, brodil se potoky, přeskakoval bystřiny a prodíral se lesními křovinami. V dáli viděl modré hory, jejichž některé vrcholky byly bílé od věčného sněhu. Tím směrem ležela rodná víska, kam se vracel. Z čela se mu řinul pot, ale mladý voják se ničím nezdržoval, ani lákavými tůněmi, kde by bylo příjemné se vykoupat. Měl dlouhé nohy a cesta mu ubíhala. Byl to ten, kterého tak netrpělivě čekal doma opuštěný otec.

Na něho myslel mladý Juro, který v duchu rozmlouval se svou drahou Milkou, jenže pranic netušil, že doma bude všechno vypadat jinak, než jak si představoval.

Jizba, kterou si vybavoval v myšlenkách, šuměla v tu chvíli mužskými hlasy. Okny zářilo do jizby mírné zářijové slunce a na stěnách i na dřevě stolu a lavice jako by někdo rozhodil zlaté skvrny. Hliněná pec byla vyhaslá. Několik malovaných talířů se pestřilo na stěně a z kouta hleděli z obrázků svatí a světice do hustého dýmu z dýmek, který zaplňoval světnici. Mysli chalupníků, kteří se tu shromáždili, byly plné trampot.

?Nikdo není na tom hůř než nevolník,? vykládal chalupník Skála. ?pořád aby jen dělal a dělal, a páni? Darmo mluvit. Ty jejich zámky stojí na našich mozolech.?

?Dej pozor, Skálo,? mírnil ho ustrašeně o deset let starší soused Mikuš, který pamatoval o hodně víc než horkokrevný Skála, a byl proto opatrnější. ?Za takové řeči už byl nejeden našinec lámán v kole.?

?Není to snad pravda?? bránil se Skála. ?Slyšíš snad něco jiného než pokřikování drábů: ,Na panské! na panské!' Celé dny! Čert aby je vzal i s jejich zámky!?

?Kmotr Mikuš má pravdu, Skálo,? přidal se starý Jánošík. ?Když je člověk mladý, myslí, že hlavou prorazí zeď, ale když zestárne a zmoudří, ví, že chudák na světě nemá zastání. Tohle Ti to řekne lepší než slova.?

A rozhrnul před Skálou košili. Na nahé hrudi bylo vidět jizvy od ran bičem, některé ještě podlité krví.

?Surovci!? ulevil si Skála. ?Za co??

?Za nic víc než že jsem přišel pozdě na robotu.?

?Protožes ani nemohl dříve!? skočil soused Mikuš starému Jánošíkovi do řeči. ?Považ Skálo, že to bylo ten samý den, co pohřbíval svou nebožku ženu, která umřela na panském poli, když jí puklo srdce od dřiny! Mohl nechat pohřeb pohřbem, aby panstvo nepřišlo o pár klásků??

?A naděje na vykoupení žádná!? svěsili všichni v jizbě hlavy.

?A přece!? nechtěl se poddat Skála. ?Ještě jsou nad našimi hlavami hory a v horách ohně a při ohních naši horní chlapci!?

?Tak, tak,? přikývl starý Jánošík a ostatním se zaleskly zraky. ?Kdybych byl mladší, nikdo by mě tu dole neudržel.?

Zvenku dolehl hluk.

Ztichli a naslouchali, jak se přibližují drsné hlasy panských drábů, pobízejících robotníky:

?Na panské! na panské!?

?Blíží se bouřka a panstvo má strach o obilí,? řekl Mikuš. ?Už jim asi neutečem.?

?Musíte jít, není vyhnutí,? řekl starý Jánošík. ?Ale já ..... já nemůžu. Nemám už sílu. Ať mě radši zabijí rovnou, ale na pole mě nedostanou.?

Silní chlapi se rozcházeli. Ve dveřích se střetli s Mikušovic Milkou, která vběhla jako jarní vítr. ?Běžím sem, abych pomohla kmotrovi Jánošíkovi, bude jistě potřebovat pomoc,? říkala udýchaně.

Hned po ní strčili do jizby hlavy panští drábové.

?Odešli všichni?? ptali se. ?A co Ty tady?? obrátili se na Milku. ?Na mou věru, že máš tvářičky jak růže!? rozesmál se jeden z nich. ?Ukaž!? a pokoušel se Milku štípnout do líček. Ale Milka se po něm zlostně ohnala:

?Nechte mě, nebo Vám oči vyškrábu, hanebníci!? Drábi se jen smáli. ?Však nám, krasotinko, neutečeš!? A pokračovali ve svém díle. ?Co tady lelkuješ, starý?? rozkřikli se na starce Jánošíka. ?Neslyšels, že voláme na panské? Hybaj!?

?Nemáte srdce?? postavila se Milka před starého muže. ?Nevidíte, že je chorý??

?Ale ruce má a robota platí pro každého!? vysmáli sejí drábové. ?Však už ho práce vykurýruje!? Popadli starého Jánošíka a hnali a strkali ho ze dveří. Jeden z drábů se na prahu obrátil:

?A Tebe, ty netýkavko, si budu pamatovat,? řekl Milce. ?Najdu si Tě a zkrotím! Po čertech se mi líbíš!? A odešel. Práskání bičů a volání ?Na panské! na panské!? se vzdalovaly.

Milka klesla na židli a složila hlavu do dlaní. Vyhrkly jí slzy. Bylo jí líto Jurova otce, bylo jí smutno, že tu není Juro. Celý svět jí připadal černý.

Chvíli tak setrvala a mohlo se zdát, že spí.

Nevzhlédla ani, když se za ní ozvaly kroky. Až teprve, když ucítila mužskou dlaň, jak jí pohladila vlasy. Obrátila se a jako by jí tělem projel blesk. Zruměnila a oči sejí rozzářily. ?Juro, Tys přišel!? vzlykla a zavěsila se příchozímu na krk.

?Na Tebe jsem se těšil nejvíc,? šeptal jí Jánošík. ?A bylo mi na vojně někdy hodně zle.?

?A já bych bez Tebe nedovedla žít, Juro,? smála se šťastně Milka. Ale hned zesmutněla. ?Nejen já jsem Tě čekala. I zlá zpráva. Už nemáš matičku, Juro,? řekla tiše.

Jurovi klesly ruce. Sklopil zrak, aby nebylo vidět, že se mu zamžily oči. Těžce vzdechl:

?Má ..... mamka drahá ..... Tak už ji nikdy neuvidím.?

Ale nebyl čas na radost ani na smutek. Milka dostala strach, aby se drábi nevrátili. ?Rychle, Juro,? naléhala, ?někam se musíš schovat. Drábi chodí po vsi a honí na robotu. Všechny, mladé i staré.?

?Snad ne i mého otce?? vzplanul Jánošík.

?Ne ..... toho ne ..... ? zalhala Milka. ?Ten si jen odskočil k sousedovi. Bála se povědět pravdu a nevěděla, jakou lží se má vykroutit, když na ni hleděly Jurovy žhavé oči, v nichž doutnal hněv.

Náhoda jí pomohla. Do jizby vkročil Jánošíkův kamarád Uhorčík. Jánošík mu na vojně pomohl k útěku, když ho musel střežit ve vězení, kam byl Uhorčík zavřen pro vzpurnost.

Teď se zas viděli po dlouhé době.

?Konečně Tě pustili, Juro,? spustil Uhorčík bez úvodu. ?Doslechli jsme se, že se vrátíš.?

A vysvětlil o sobě Jánošíkovi, že je teď mezi horními chlapci a že všichni doufají, že se k nim Jánošík přidá. A nejlépe hned.

Jánošík zaváhal. Chtěl ještě napřed mluvit s otcem.

?Tak si ale pospěš, Juro,? řekl Uhorčík. ?viděl jsem, jak ho drábi vlekli na panské a nevypadal dobře, chudák.?

?Tos mi neřekla, Milko!? vybuchl Jánošík. ?Ale já jim ho vyrvu z drápů!?

Měli co dělat, aby ho zadrželi. ?Blázníš?? krotil ho Uhorčík. ?Aby dostali Vás oba najednou? Chceš-li se jim pomstít, musíš k nám do hor.?

?Počkej aspoň, až se přežene bouřka,? prosila Milka, když se zdálo, že Juro hned poslechne kamaráda.

Venku bylo opravdu temno od černých mračen a semtam se kmitl blesk. Prudký vítr narážel na dům, museli zavřít okna.

?Pravda,? rozvažoval Jánošík se sklopenou hlavou. ?Počkám, až se otec vrátí.?

Nemusel čekat dlouho.

Zvenčí dolehly hlasy, bylo slyšet nářek ženských a vzápětí několik mužů vneslo do jizby na nosítkách z kůlů starého muže. Bezvládně ležel, bledý, hlavu na stranu a z úst mu stékal proužek krve.

?Otče!? zaúpěl Jánošík a vrhl se k nosítkám. Ale neslyšel odpověď. Starý Jánošík už nebyl mezi živými. Unikl pánům i robotě i drábům. Muži vyprávěli, že ho drábi ubili, když slabostí klesl.

?Ještě váháš, Juro?? zeptal se Uhorčík a čekal. Jánošík mu pohlédl do očí a stiskl mu ruku. ?Jsem váš,? řekl. ?Tady by mě ubili jako matku a otce, tam u Vás najdu sílu, abych pánům všechno splatil.?

Rozloučil se s Milkou, která slíbila, že bude za ním přicházet do hor. Potom vyšel s Uhorčíkem ze vsi a potají se brali lesem tam, kde planuly ohně horních chlapců.