Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Ježíšek v chaloupce

(autor neznámý)

Vichřice se sněhovými metelicemi se proháněla krajem, a když se objevilo modré nebe, byl takový mráz, že až pod ním země pukala. Zima byla tuhá a zlá. Smutno bylo ptákům a zvířátkům, neboť všechna země byla vysoko pokryta sněhem, a kde jí jen kousíček vykukoval, tam byla zmrzlá a ztvrdlá jako kámen, takže ji nebylo možno drápky rozhrabat ani zobákem rozklovat.

Strýc Jakub stále častěji odcházel do hor, aby nasypal zrní a nakladl sena hladové zvěři. Tatínek, když se vracel z práce, vyprávěl, že červené chomáče jeřabin jsou všechny již ze stromů sezobány, že i černé kuličky trnek i červené šípky zmizely z keřů a že v mnohých místech v lesích je ohlodána kůra ze stromů.

Když večer v podzimním odpoledni přikryl kraj tmou, přicházeli nesměle od lesů hladové srnky, jeleni a zajíci, aby hledali u chalup stojících o samotě něco k jídlu. Denně maminka s Petříčkem a se zvířátky smítali na dvoře sníh z velkého kamene, kterým byla pokryta studně, a Petříček vysypal vždy na odmetené místo velkou ošatku zrní, chleba a zbytků jídel. Za dne přilétali ptáci z lesů a zobali, večer pak Petříček a zvířátka čekali zticha u zamrzlých oken a naslouchali, ozve-li se ze dvora nějaké ťapkání. Ráno byl vždycky kámen čistý a pod popraškem sněhu, který jej pokryl, nezbyl ani drobeček. A kolem po dvoře bylo plno tlapek a tlapiček. Ty byly od koroptví, ty od zajíčků, jiné od srnek a největší kopýtko od jelena.

?Kdybychom ho tak viděli!? přáli si Petříček i zvířátka. Strýc Jakub se jen smál a následujícího večera, když svítil měsíc, se jim jejich přání vyplnilo. Zahlédli ho, jak jde opatrně od lesa po zasněžených polích. Nikdo z nich ani nedýchal, jen Vocásek vrčel a vrčel a najednou se docela rozštěkal a chtěl běžet ven, že prý toho jelena zná, že je to jeden z těch, kteří přivezli medvídky a strýce Jakuba na saních. Ale Míša jej pleskl packou, že to není on, že strýčkovi jeleni jsou celí bílí a ten, co přišel, že jen vypadá jako bílý, protože na něj svítí měsíc. Tu se Vocásek utišil a díval se s ostatními. Viděl, jak se jelen opatrně rozhlédl, slyšel, jak zatroubil do lesů a hned na jeho zavolání přiběhl houf laní přímo k chalupě. Zvířátka a Petříček seděli ve tmě světnice a báli se pohnout, aby je nevyplašili.

Pak ani nečekali na strýčka a tatínka, ale jako často předtím šli spát, když dříve s maminkou povečeřeli a vzkázali tatínkovi a strýčkovi Jakubovi dobrou noc.

Tak to bylo mnoho dní. A dny byly stále kratší a kratší a noci delší a delší a temnější. Jenom tehdy, když svítil měsíc, bylo o něco veseleji.

A právě taková to byla noc, dlouhá a tmavá, kdy měl přijít Ježíšek. Den před ní byl ještě kratší než ty předešlé. Brzy potom, co se naobědvali, začalo se stmívat a večer v ten den přišel dříve a tajemněji než kdy jindy. Ani ho neviděli, ani neslyšeli. Tatínek přišel domů po obědě, a sotva si otřepal sníh z bot, Petříček a zvířátka ho hned obklopili a vyptávali se, zdali již někde nepotkal Ježíška.

Tatínek se jen usmál a řekl, že leckoho potkal, ale po Ježíškovi, že nikde není ani stopy. Aby se však podívali oknem, možná že na nebi uvidí zlatou rýhu a ta rýha, to že je skulina mezi nebeskými vraty, kterými vyjede Ježíšek na saních. Saně potáhnou čtyři andílci s bílými křídly, na křídlech budou mít zvonečky a v rukou zlaté trouby. Na zvonečky budou zvonit a na trouby vytrubovat na všechny strany, že Ježíšek už jede.

Dívali se tedy, ale nic neviděli, jenom hvězdy na tmavé obloze. Až najednou Vocásek začal vrčet, že on sice nic nevidí, ale že slyší, jako by někdo šramotil v síňce. Hned se rozběhl ke dveřím a otevřel je. Za dveřmi stálo pět zajíčků, největší z nich s ranečkem na zádech. Vocásek hned začal vrčet, cože tu chtějí, žebrota že tady není dovolena.

Zajíčci se roztřásli strachem a přitiskli se k sobě. Oni nejdou žebrat, kdepak, oni jdou jen koledovat, protože dnes je Štědrý den. A začali nesměle zpívat: