Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Jezero Seeburg

(Grimmové bratři)

Slabé dvě hodinky cesty od města Göttingenu leží jezero Seeburg. Každý rok se zmenšuje, nyní je od třicíti do čtyřicíti stop hluboké a dobrou půlhodinu chůze má po obvodu. V okolí jsou ještě propadliny a nebezpečné prohlubně, které ukazují na existenci nějakého podzemního proudu. Rybáři o tomto jezeře vypráví následující pověst:

Za starých časů stál na místě, kde se dnes rozkládá jezero, pyšný hrad, na kterém žil hrabě jménem Isang, který vedl divoký a bohaprázdný život. Jednou vniknul skrze posvěceného zdi do kláštera Lindau, unesl jednu jeptišku a donutil ji, aby mu byla po vůli. Když byl ten hrozivý čin naplněn, vyšlo najevo, že ta, kterou uvrhl do hanby, je jeho vlastní, do té doby jemu utajená sestra.

Hrabě se sice vyděsil a navrátil ji s bohatým výkupným zpět do kláštera, ale své srdce k Bohu neobrátil, nýbrž poznova počal žít podle svých nízkých chutí.

Tu se událo, že jednou poslal sluhu k porybnému, aby mu přinesl úhoře. Ale porybný sluhovi místo úhoře dal stříbřitě bílého hada. Hrabě, který uměl něco z řeči zvířat, byl s tím úlovkem velmi spokojen, neboť věděl, že kdo takového hada sní, tomu nezůstane skryto tajemství žádné řeči.

Poručil, aby mu sluha hada připravil, ale pod trestem smrti mu zakázal, byť jen kousíček ochutnat. Potom jedl tak mnoho, co mohl, ale malounko přece jen zůstalo na míse, když ji odnášel sluha pryč. A ten nemohl tím přísným zákazem podněcovanou chuť opanovat a zbytek hada snědl.

Hraběti ale po jídle přišly na mysl všechny jím spáchané hříchy a zločiny a zrcadlily se před ním tak jasně, že od nich nemohl více odpoutat svou mysl a nemohl se zbavit velkého strachu.

?Je mi tak horko,? řekl si: ?jako bych se smažil v pekle!?

Sešel dolů do zahrady, v ústrety mu kráčel posel a pravil:

?Vaše sestra na následky ukrutností, kterých jste na ní proti její vůlí dopustil, právě zemřela.?

Hrabě se pln úzkosti vrátil na hradní nádvoří, kde se zatím seběhla všechna drůbež, slepice, kachny a husy a o překot štěbetaly o jeho bohapustém životě a strašlivých zločinech, které všechny vykonal, a vrabci a holubi na střeše se míchali do toho hovoru a volali na ty dole:

?Nyní je ale míra jeho hříchů dovršena a přichází konec! Za malou chvíli se tyto vznešené věže zřítí a celý tento hrad pohltí zem!?

Zrovna, když na střeše hlasitě zakokrhal kohout, vyšel ven sluha, který taky snědl kousek hada, a hrabě, který ho chtěl vyzkoušet, se zeptal:

?Co křičí ten kohout??

Sluha, který na strach z trestu na chvíli zapomněl a kohoutovu křiku dobře rozuměl, pravil:

?Křičí: Spěchej! Spěchej! Dříve než slunce zapadne utíkej, chceš-li zachránit život, jdi však sám!?

?Ty zrádče!? zvolal hrabě: ?Tak ty jsi hada přece jen jedl. Zabal, co je třeba, prcháme!?

Sluha běžel o překot do hradu, ale hrabě si osedlal koně sám a už na něj naskočil a chtěl pryč, když tu se vrátil sluha, k smrti bledý a bez dechu, popadnul uzdu a úpěnlivě hraběte prosil, aby ho vzal s sebou.

Hrabě se rozhlédl, a když viděl, že poslední sluneční paprsky zlatí vrcholky hor a slyšel, jak kohout stále hlasitěji křičí:

?Pospíchej! Dříve než skončí den, ale jdi sám!?

Vytáhnul svůj meč, rozpoltil sluhovi lebku a tryskem ujížděl přes padací most pryč z hradu. Přijel na výšinu u městečka Gieboldehausen , tu se ohlédnul, a když uviděl ve večerních červáncích špičku hradní věže, zdálo se mu to vše jen jako sen a nějaké mámení mysli.

Pojednou se ale pod jeho nohama začala země chvět, polekaně jel tedy dál, a když se ohlédnul podruhé, hradby, věže, valy zmizely a na místě hradu se rozkládalo obrovské jezero.

Po té zázračné záchraně se hrabě z duše obrátil a kál se ze svých hříchů v klášteře Gieboldehausen , kterému daroval své zbývající výnosné državy. Na jeho nařízení jsou ještě dnes v určitých dnech slouženy mše za kajícné hříšníky.

Ve vsi Berenshausen založil sbor a oltářní stolici, od kteréhož existuje dodnes darovací listina.

Dodnes lidé nacházejí v jezeře přisekané kvádry a dubové fošny, před nějakým časem dokonce dva umně zdobené stříbrné poháry, z nichž jeden koupil hostinský v Seebeurgu.