Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Jalovec

(Grimmové bratři)

Tento příběh se udál dávno pradávno . Před rovným tisícem let žil v jedné daleké zemi jeden bohatý muž, který měl krásnou a zbožnou ženu. Velmi se milovali, ale neměli žádné děti, ačkoliv si je ze srdce přáli. Žena se dnem i nocí obracela v modlitbách k našemu Pánu, ale vytoužené dítě nepřicházelo. Na dvoře před jejich domem rostl krásný jalovec. Jednou v zimě pod ním paní seděla a krájela jablko, a když tak to jablko loupala, řízla se do prstu a krev stékala na sníh. ?Ach, můj Pane, ? hluboce si povzdechla a dívala se před sebe: ?kdybych tak měla dítě rudé jako ta krev a bílé jako ten sníh.? A když to přání vyslovila, vstoupila do ní taková radost, jako by se to mělo opravdu stát a spokojeně se vrátila do domu.

Když přešel první měsíc, roztál sníh.

Když uplynul druhý měsíc, vše se zazelenalo.

Když čas odvanul třetí měsíc, zemi pokryly něžné kvítky.

Když se schýlil ke svému konci čtvrtý měsíc, na všech stromech v lese vyrazily zelené výhonky a rostly o překot. Ptáčkové se rozezpívali tak, že celý les zvučel a ze stromů padaly květy.

Když odchvátal pátý měsíc a žena opět stála pod jalovcem, tu jí srdce poskočilo radostí a ona padla na kolena a modlila se.

A když odplynul šestý měsíc, žena ztloustla a zesílila a byla pokojná jako zralé obilné pole.

V sedmém měsíci se vrhla na jalovcové bobule a jedla a jedla, až se jimi přesytila, pak posmutněla a onemocněla.

V osmém měsíci vyšla ven, zavolala muže, plakala a řekla mu: ?Až umřu, tak mne nechej pohřbít pod tím jalovcem.? Tím se upokojila a potěšila.

Když se to mělo k devátému úplňku, porodila dítě a ono bylo bílé jako sníh a rudé jako krev. A žena se z toho tak radovala, že umřela. Muž ji pohřbil pod jalovec, jak si přála; a plakal a plakal.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Muž truchlil dlouhý čas, ale jak čas běžel, plakal stále méně, až jednoho dne jeho dny opět zjasněly a on se oženil. S tou druhou ženou zplodil dcerku. To první dítě byl chlapec, rudý jako krev a bílý jako sníh. Když matka patřila na dcerku, bylo její srdce plné lásky, když však její zrak padnul na chlapce, tu ji u srdce bodlo a zdálo se jí, že jí stojí v cestě, a stále myslila na to, jak by zajistila majetek jen pro dceru. Na chlapce nevražila, strkala ho z kouta do kouta, peskovala a tloukla tak, že žil v ustavičném strachu. Když přišel ze školy, neměl kde ani v klidu posedět.

Jednou šla matka do komory, vešla tam s ní i dcera a řekla: ?Maminko, dej mi jablko.? ?Ano, mé dítě.? řekla žena a dala jí z truhly krásné jablko. Ta truhla měla velké těžké víko s obrovským železným zámkem. ?Maminko,? ptala se: ?bratříček nedostane?? Ta slova ženu věru zamrzela, ale nedala na sobě nic znát a řekla: ?Ano, až přijde ze školy.? A protože ho oknem právě zpozorovala, rychle dcerce jablko vzala a řekla: ?Nedostaneš dříve než tvůj bratříček.? Pak jablko hodila zpět do truhly a zavřela ji. Když hošík vešel do dveří, tu mu přátelsky pravila: ?Synku, nechceš jablko?? ale její pohled byl zlověstný. ?Maminko,? odvětil: ?proč se na mne díváte tak zle? Ano, dejte mi jablko!? ?Pojď se mnou!? řekla a v komoře nadzvedla víko truhly:?Vytáhni si ho.? A když se hoch do truhly pro jablko sehnul, tu pustila těžké víko truhlice. Chlapcova hlava spadnula mezi červená jablka. Matku rázem zloba přešla a obestřela ji hrůza: ?Jak se ho teď zbavím??? Inu macechy si vědí vždy rady. Sešla dolů do světnice a přinesla z nejspodnější zásuvky bílý šátek, posadila hlavu na tělo a tím šátkem ji ovázala kolem krku, aby nebylo nic vidět. Pak hocha vzala, posadila na židli přede dveře domu a do ruky mu dala jablko.

Za chvilku přišla dívenka do kuchyně k matce, která tam stála u ohně a míchala něco v hrnci. ?Maminko,? řekla: ?bratříček sedí přede dveřmi a je celý bledý, v ruce drží jablko a já ho prosila, aby mi ho dal, ale on mi ani neodpověděl a já se ho bojím.? ?Jdi k němu ještě jednou,? řekla matka: ?a když ti zase neodpoví, tak mu dej pohlavek.? Tak šla sestřička k bratříčkovi a řekla:?Bratříčku, dej mi to jablko.? Ale ten mlčel, tak mu dala pohlavek, až mu hlava upadla, toho se ovšem převelice polekala a jala se usedavě plakat; běžela k matce a volala:?Ach, maminko, já jsem bratříčkovi urazila hlavu!? a plakala a nemohla se upokojit. ?Copak jsi to provedla? Ale upokoj se, ať tě někdo nevidí, teď už se nedá nic dělat, uvařím bratra k obědu.? Tak macecha bratříčka rozsekala na kusy, naházela do hrnce a uvařila na černo jako zvěřinu. Sestřička stála a plakala a plakala a její slzy padaly do hrnce a bylo jich tolik, že soli nebylo třeba.

Tu přišel domů otec, sedl si ke stolu a řekl: ?Kdepak je bratříček?? Matka přinesla na stůl velkou mísu s černou omáčkou a sestřička plakala a nebylo jí od toho pláče pomoci. Tu se otec znova zeptal: ?Kdepak je bratříček?? ?Ach,? řekla matka: ?odešel k prastrýci, že u něj nějaký čas pobude.? ?Copak tam bude dělat? Ani se nerozloučil.? ?Moc tam chtěl a ptal se mne, zda by tam mohl zůstat šest týdnů, je tam o něj dobře postaráno.? ?Ach,? řekl muž: ?je mi z toho smutno, měl se alespoň rozloučit.? S těmi slovy se jal do jídla a řekl: ?Pročpak pláčeš? Bratříček se ti přece zase vrátí.? A po chvíli: ?Ženo, to jídlo chutná výtečně, přidej mi!? A čím více otec jedl, tím více mu to chutnalo a chtěl přidávat a stále říkal: ?Dej mi více, pro vás to není, jen pro mne!? A jedl a jedl a kosti házel pod stůl, až jich tam ležela hromádka.

Sestřička šla ke komodě, vytáhla z nejspodnější zásuvky ten nejlepší hedvábný šátek, posbírala pod stolem všechny bratříčkovy kosti, zavinula je do hedvábí a vynesla je před dveře a po tvářích jí tekly krvavé slzy. Na dvoře položila kosti do zelené trávy pod jalovec, a když tam tak ležely, tu se jí rázem ulevilo a už více neplakala. Tu se jalovec začal třást a nakláněl větvičky k sobě a od sebe jako člověk, který si radostí mne ruce. Pak strom pojednou obklopila mlha a skrze tu mlhu vzplál oheň a z toho ohně vylétl nádherný pták, který překrásně zazpíval, vznesl se do výše a uletěl pryč. Když pták zmizel, tu byl jalovec jako dřív, jen ty kosti, co pod ním ležely, zmizely. Sestřička byla pojednou plná míru a pokoje, jako by cítila, že bratříček stále žije. Šla zvesela zpět do domu, sedla si ke stolu a jedla.

Ten pták si zatím sedl na střechu jednoho domu a zazpíval podivnou písničku, do které zaklel svůj smutný příběh, jak ho zabili, jak ho vařili, jak ho solili, jak ho nesli na stůl, jak se nad ním modlili, aby ho pak snědli, jeho kosti hodili pod stůl a nakonec uložili pod jalovec. Seděl v tom domě zlatník ve své dílně a zrovna vyráběl zlatý řetěz, tu uslyšel to ptačí zpívání a žalobné stýskání a zdálo se mu to překrásné a dotklo se to jeho srdce. Vstal, a když šel přes chodbu, ztratil pantofel. Šel dál rovnou doprostřed ulice; na nohou jen jeden pantofel a jednu ponožku, na sobě koženou zástěru, v jedné ruce zlatý řetěz a ve druhé kleště; a ulice celá zářila. Zlatník se postavil tak, aby na toho ptáka dobře viděl. ?Ptáku Ohniváku,? řekl zlatník: ?umíš tak krásně zpívat! Zazpívej mi tu píseň ještě jednou!? ?Ne,? odvětil pták: ?dvakrát nezpívám jen tak. Dej mi svůj zlatý řetěz a já ti zazpívám ještě jednou.? ?Tady,? řekl zlatník: ?tady máš ten řetěz, jen mi ještě zazpívej.? Tu k němu pták slétnul, do pravého pařátku vzal zlatý řetěz, posadil se před zlatníka a opět zapíval o tom, jak ho zabili, jak ho vařili, jak ho solili, jak ho nesli na stůl, jak se nad ním modlili, aby ho pak snědli, jeho kosti hodili pod stůl a nakonec uložili pod jalovec.

Poté pták letěl dál a sednul si na střechu domu jednoho ševce a zazpíval o tom, jak ho zabili, jak ho vařili, jak ho solili, jak ho nesli na stůl, jak se nad ním modlili, aby ho pak snědli, jeho kosti hodili pod stůl a nakonec uložili pod jalovec. Když švec ten nádherný zpěv uslyšel, vyběhl ven přede dveře jen v košili, podíval se na střechu a musel si dát ruce před oči, aby ho ta záře neoslepila. ?Ptáku Ohniváku,? řekl švec: ?umíš tak krásně zpívat!? Pak zavolal do domu: ?Ženo, pojď ven, je tu pták Ohnivák, který umí překrásně zpívat.? Potom zavolal taky svojí dceru, její děti, tovaryše, učedníky i děvečky a oni všichni vyšli na ulici a prohlíželi si toho ptáka, jak byl krásný. Měl překrásná červená a zelená péra, kolem krku obojek z pírek z ryzího zlata a oči mu na hlavě zářily jako drahokamy. ?Ptáku Ohniváku,? řekl švec: ?zazpívej mi tu píseň ještě jednou!? ?Ne,? odvětil pták: ?dvakrát nezpívám jen tak, musíš mi něco darovat.? ?Ženo, jdi do krámu,? řekl švec: ?na nejhořejším regále stojí pár červených střevíčků, ty přines sem.? Tak žena šla a střevíčky přinesla. ?Tady ptáku,? řekl švec: ?tady máš střevíčky, jen nám ještě zazpívej.? Tu pták slétl ze střechy, vzal si do levého pařátku střevíčky, vyletěl opět na střechu a zpíval o tom, jak ho zabili, jak ho vařili, jak ho solili, jak ho nesli na stůl, jak se nad ním modlili, aby ho pak snědli, jeho kosti hodili pod stůl a nakonec uložili pod jalovec.

Když dozpíval, letěl pryč. Řetěz měl v pravém pařátku a střevíčky v levém a letěl dál a dál, až přiletěl k jednomu mlýnu, který vesele klapal klip a klap, klip a klap. U mlýna bylo dvacet pacholků a opracovávali kámen, aby z něj vyrobili nový mlýnský kámen. Tu pták vyletěl na lípu, která rostla před mlýnem, a zpíval o tom, jak ho zabili, jak ho vařili, jak ho solili, jak ho nesli na stůl, jak se nad ním modlili, aby ho pak snědli, jeho kosti hodili pod stůl a nakonec uložili pod jalovec. A pacholkové se zaposlouchali a jeden po druhém ustávali v práci, až i ten poslední práci přerušil a řekl: ?Ptáku Ohniváku, ?umíš tak krásně zpívat. Zazpívej ještě jednou, ať si to i já poslechnu celé!? ?Ne,? řekl pták: ?já nezpívám dvakrát jen tak, dej mi ten mlýnský kámen a pak ti teprve zazpívám.? ?Nu,? odvětil pacholek: ?kdyby ten kámen byl můj, tak ti ho dám.? Tu pravili ostatní pacholci: ?Když nám ještě jednou zazpívá, jen ať si ten kámen vezme!? Pták sletěl dolů a těch dvacet pacholků popadlo mlýnský kámen a sochory a páčidly ho zvednulo. Pták prostrčil hlavu otvorem a s kamenem jako obojkem kolem krku vyletěl zpět na lípu a zazpíval o tom, jak ho zabili, jak ho vařili, jak ho solili, jak ho nesli na stůl, jak se nad ním modlili, aby ho pak snědli, jeho kosti hodili pod stůl a nakonec uložili pod jalovec.

Když dozpíval, roztáhnul křídla a v pravém pařátku měl řetěz, v levém pařátku střevíčky a kolem krku mlýnský kámen a s tím letěl k otcovskému domu. Ve světnici seděl otec, matka a sestřička u stolu a otec řekl: ?Ach je mi nějak lehko u srdce.? ?Ach to ne,? řekla matka: ?mně je těžko a pojímá mne úzkost, jakoby se schylovalo ke strašlivé bouři.? Sestřička však seděla a plakala a plakala. Tu přiletěl ten pták a posadil se na střechu a otec řekl: ?Mně je tak veselo a lehko u srdce, venku svítí tak nádherně slunce, je mi zrovna, jako bych měl zase vidět starého známého.? ?Ach ne,? řekla žena: ?mne svírá úzkost, zuby mi drkotají, je mi jako bych měla horečku.? A sestřička seděla v koutku a plakala a u očí měla kapesník a plakala, až byl kapesník celý mokrý. Tu si ten pták sednul na jalovec a zpíval o tom, jak ho zabili, jak ho vařili, jak ho solili, jak ho nesli na stůl; a matka si ucpala uši a zavřela oči, neboť nechtěla nic slyšet ani vidět, ale v uších jí přesto hučelo, jakoby se zvedla prudká bouře a před zavřenýma očima se jí míhaly blesky. A pták zpíval o tom, jak se nad ním modlili, aby ho pak snědli, jeho kosti hodili pod stůl. ?Ach matko,? řekl muž: ?to je překrásný pták a jak nádherné zpívá, slunce svítí tak oslnivě a voní tu vůkol konvalinky.? Tu si položila sestřička hlavu na kolena a plakala, neustále plakala a muž řekl: ?Půjdu ven, musím si toho ptáka prohlédnout zblízka!? ?Ach, nechoď!? pravila žena: ?Je mi, jako by se třásl celý dům a stál v plamenech.?

Ale muž vyšel ven a prohlížel si ptáka, který zpíval o tom, jak kosti sesbírali a položili pod jalovec. Pak nechal spadnout dolů zlatý řetěz a ten dosedl na krk jeho otce a seděl mu jak ulitý. Otec se vrátil dovnitř a řekl: ?Podívej, co je to za dobrého ptáka, daroval mi tento zlatý řetěz a je opravdu překrásný.? Ale žena se tak vylekala, až upadla a čepec ji slétnul z hlavy. A pták se dal znovu do zpěvu o tom, jak ho zabili, jak ho vařili. ?Ach, kdybych byla tisíc sáhů pod zemí, abych to nemusela poslouchat!? A pták zpíval o tom, jak ho solili, jak ho nesli na stůl, jak se nad ním modlili, aby ho pak snědli. Tu se žena jako mrtvá skácela k zemi. A tu pták zpíval o tom, jak jeho kosti hodili pod stůl a nakonec uložili pod jalovec. ?Ach,? řekla sestřička: ?půjdu ven a podívám se, zda mi ten pták také něco daruje.? A vyšla ven. A pták jí hodil červené střevíčky. Byla spokojená a šťastná a nové střevíčky si ihned obula, zatancovala si v nich a pak běžela do domu.?Podívejte!? volala: ?Já jsem byla tak smutná, když jsem šla ven a nyní jsem veselá. To je nádherný pták! Daroval mi tyhle střevíčky!? ?Ne,? řekla žena a vyskočila, vlasy ji vstávaly hrůzou: ?je mi, jako by měl nastat konec světa! Musím také ven, třeba se mi uleví!? A když matka vyšla přede dveře, hodil ji pták na hlavu mlýnský kámen a ten ji rozmačkal na kaši.

Když to otec i sestřička uslyšeli, vyběhli ven a tu uviděli na místě, kde dříve seděl pták, mlžný opar a pak plameny, a když to vše uhaslo, stál tam bratříček. A tak ti tři žili od těch času v lásce a svornosti do konce svých dní.