Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Husopaska 1

(autor neznámý)

Žila byla jedna stará královna, které její muž již před mnoha lety zemřel, a ta měla jednu krásnou dceru. Když byla princezna vyrostla, požádal o její ruku princ z daleka. A když přišel čas, kdy se měli brát, a Zenobia se měla vydat do cizí země, nechala ji její matka zabalit mnoho krásných věcí, zlata, stříbra, šperků, pohárů, zkrátka všechno, co královská nevěsta potřebuje, neboť svoje dítě za srdce milovala.

Taky jí dala s sebou komornou, která s ní měla jet a do rukou ženicha ji předat, a každá na cestu dostala na koně, a Zenobiin kůň se jmenoval Falada a uměl mluvit. Když nadešla hodina loučení, odešla matka do ložnice, tam vzala nožík a řízla se do prstu, až začala krvácet; vzala sněhobílý šátek a nechala do něj skanout tři kapky krve. Podala ho pak své dceři a pravila:

?Milé dítě, střez jej jako oko v hlavě, cestou se Ti bude hodit.?

Pak se spolu zarmouceně rozloučily, princezna si ten šátek strčila za ňadra, nasedla na koně a vydala se za ženichem.

Jely asi hodinu a Zenobia najednou pocítila velkou žízeň, a tak řekla komorné:

?Sestup a naplň mi můj pohár, který máš u sebe, vodou z potoka, ráda bych se napila.?

?Když máte žízeň,? pravila komorná ?sama sestupte, lehněte si k vodě a napijte se, já nejsem Vaše děvečka.?

Tak pokorná Zenobia, majíc velkou žízeň, sestoupila, sklonila se k potoku a pila jen tak,nemohouc se napít ze svého zlatého poháru. Pravila tiše:

?Ach bože!?

Tu ji odpověděly ony tři kapky krve:

?Kdyby to Tvoje matka věděla, srdce by jí od lítosti puklo.?

Ale princezna byla pokorná, neřekla nic, nasedla opět na koně. Ujely několik mil, ale den byl horký a ona opět pocítila žízeň. Tekl kolem potůček, a tak ještě jednou zavolala na komornou:

?Sestup a podej mi můj zlatý pohárek k pití.? neboť již na dřívější zlá slova zapomněla.

Ale komorná odvětila bez jakékoliv pokory:

?Chcete-li pít, napijte se sama, nejsem Vaše děvečka.?

Tak Zenobia zase sestoupila z koně, položila se k tekoucí vodě, zaplakala a řekla:

?Ach Bože.?

Tu ji odpověděly ony tři kapky krve:

?Kdyby to Tvoje matka věděla, srdce by jí od lítosti puklo.?

Ale když Zenobia pila, příliš se naklonila a ten klůcek s třemi kapkami krve ji ze záňadří vypadnul a po vodě uplaval, aniž by to byla vůbec zpozorovala.

Ale komorná to zpozorovala a zaradovala se, neboť nyní, když Zenobia ty tři kapky krve ztratila, stala se slabou a bezmocnou a ona nad ní získala moc.

Když chtěla Zenobia opět nasednout na koně, který se Falada jmenoval, řekla jí komorná:

?Falada patří mně, Tobě tahle herka!? a princezna si to líbit nechala.

Tu ji komorná dále zlými slovy častovala, Zenobia musela své královské šaty svléci a obléci si obyčejné šaty komorné, nakonec musela přísahat, že to nikomu na královském dvoře neřekne, a když tuto přísahu nedodrží, na místě ji komorná zabije.

Falada se vše pozoroval a dobře si to zapamatoval.

Komorná nasedla na Faladu a pravá nevěsta na tu herku, a jely dále, až konečně dorazily do královského zámku. Tam zavládla z jejich příjezdu veliká radost, královský syn jim vyšel vstříc, pomohl komorné z koně a myslíc, že je to jeho nevěsta, vedl ji po schodech nahoru, pravá princezna zůstala stát dole.

Starý král shlížel z okna a uviděl dole na dvoře Zenobii, byla tak křehká, jemná a krásná; vešel do královské komnaty a zeptal se nevěsty na tu, kterou s sebou měla a teď dole na dvoře stojí, kdopak to je.

?Vzala jsem ji na cestu, aby mi rychleji ubíhala, nechejte ji jako děvečku pracovat, ať tu jen nezahálí.?

Ale starý král pro ni neměl žádnou práci, až nakonec rozhodl:

?Mám tu malého chlapce, který pase husy, tomu by mohla pomáhat.?

Chlapec se jmenoval Ječmínek a tomu musela Zenobia pomáhat pást husy.

Brzy komorná pravila princi:

?Milovaný manželi, splníte mi jedno přání, prosím??

On odvětil:

?Jistě, rád to učiním.?

?Nechejte zavolat řezníka a toho koně, na kterém jsem přijela, nechejte porazit, neb mne cestou velmi pohněval.?

Komorná se velmi bála toho, že by ten kůň mohl promluvit. A když to vešlo na vědomí, že Falada má umřít, tu Zenobia tajně zašla za řezníkem a dala mu zlato, aby pro ni malou službu vykonal.

Ve města byla velká temná brána a na tu měl Faladovu hlavu pověsit, aby se někdy na něj mohla alespoň podívat. A řeznický pacholek nakonec tak učinil, uťal koni hlavu a přibil ji nad temnou bránu.

Brzy ráno, když spolu s Ječmínkem pod tou bránou husy na pastvu vyháněli, Zenobia pravila:

?O Falado, tady visíš.?

A hlava jí odvětila:

?O panno královničko, tudy kráčíš, kdyby to Tvá matka věděla, srdce by ji samý žalem puklo.?

Pak vyšli z města ven a vyhnali husy do polí. A když na pastvu přišli, posadila se Zenobia do trávy a rozpustila si své zlaté vlasy. Když to Ječmínek viděl, chtěl si jich pár vytrhnout. Tu Zenobia zvolala: