Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Hučka

(Grimmové bratři)

Na dvoře biskupa Bernharda z Hildesheimu přebýval duch, který se nechával vidět v podobě přátelského človíčka v selském oděvu, na hlavě nosil plstěný klobouček, podle kterého mu začali říkat Hučka.

Rád lidem radil a domlouval, neboť mu častěji šlo o jejich prospěch něž škodu, jednoho varoval před neštěstím, druhému zase v nouzi pomohl. Zdálo se, že mezi lid vnáší radost a veselí, povídal si s každým, ptal se a odpovídal hovorně a přátelsky.

Toho času žil na zámku Winzenburg jeden hrabě, ve Švábsku rozený, jménem Hermann, který jako úřad toto hrabství držel. Jeden jeho družiník měl krásnou ženu, po které hrabě házel žádostivým okem a s hříšnou vášní ji pronásledoval, ale ona jej nevyslyšela. Tu hraběti připadl na mysl nešlechetný čin, a když byl její muž jednou odjel na vzdálené místo, zmocnil se silou toho, co mu byla dobrovolně dát odepřela.

Žena musela o tom bezpráví pomlčet, dokud byl její muž vzdálen, ale po jeho návratu mu svou žalost a ponížení vyjevila Ten urozený muž věřil, že taková pohana může být smyta jen krví toho zločinného hraběte, a protože měl tu výsadu, že kdy a kam se mu zlíbilo, jíti mohl, vešel do hraběcí komnaty zrovna v čase, když hrabě po boku své ženy odpočíval. Tam hraběti přednesl tvrdými slovy svoji žalobu a když byl viděl, že se hrabě hotoví vstát a k obraně se chystá, tu vytasil svůj meč a probodl hraběte v posteli po boku hraběnky.

Hraběnka se nad tím činem silně rozhořčila, spílala vrahovi a protože právě těhotná byla, hrozivě pravila:

?Ti tady, které nosím pod svým pasem, tuto vraždu jednou pomstí na tobě a na tvé krvi, aby to bylo ponaučením všem budoucím!?

Však šlechtic, když ta slova uslyšel, obrátil se zpět a hraběnku stejně jako jejího muže na místě probodnul.

Hrabě Hermann z Winzenburgu byl poslední svého rodu a díky jeho smrti i smrti těhotné manželky zůstala země bez pána.

V tu samou ranní hodinu, kdy došlo k onomu zločinu, objevil se Hučka před postelí spícího biskupa Bernharda, probudil ho a řekl mu:

?Vstávej, hlavo vyholená, a svolej svůj lid! Hrabství winzenburské skrze vraždu pánů osiřelo, můžeš ho nyní lehce získat pod svoji nadvládu!?

Biskup vstal, svolal zbrojný lid a táhnul do hrabství, které pak se svolením císaře připojil na věčné časy pod správu kláštera v Hildesheimu

Lidová pověst však vypráví ještě jednu, pravděpodobnější verzi této události:

Hrabě z Winzenburgu měl dva syny, kteří žili ve sváru; tu při vedli skrze dědictví, a tak bylo biskupem z Hildesheimu rozhodnuto, že tomu bude dáno hrabství v léno, který o tom po smrti starého hraběte podá biskupovi dříve zprávu.

Když tedy starý hrabě zemřel, ten starší syn vyskočil na koně a vydal se tryskem k biskupovi. Mladší syn ale žádného koně neměl a nevěděl, jak by si měl pomoci. Tu se před ním objevil Hučka a řekl mu:

?Pomohu ti, napiš biskupovi dopis a tam mu oznam své uvedení v léno, ten dopis tam bude dříve než tvůj bratr na svém rychlém koni.?

Tak hraběcí syn napsal dopis, Hučka jej od něj vzal a vydal se cestou necestou přes hory a doly k Hildesheimu a byl tam o celou půlhodinu dříve, než starší bratr byl přispěchal, a pro toho mladšího zemi získal.

Tu Hučkovu stezku je těžké najít, ale ještě dnes jí Hučkova běžecká stezka říkají.

Hučka se zjevoval na biskupském dvoře často a biskup jím byl, aniž by se ptal, před mnohým nebezpečím varován. Velkým pánům předpovídal budoucnost.

Občas, když mluvil, nechal se vidět, jindy mluvil neviditelný. Měl obrovský klobouk, ale tak hluboko do čela zaražený, že mu do obličeje nikdo nikdy neviděl.

Strážce u brány dobře hlídal, aby ve službě nespali, nýbrž bděle strážili. Nikomu kvůli tomu bezpráví nezpůsobil, každého nejprve pokáral, ale když se mu byl někdo vysmíval, tomu to Hučka nezapomněl, nýbrž mu to pohanou oplatil.

Obyčejně býval k ruce kuchařům a kuchařkám, častokráte s nimi v kuchyni klábosil. Ve sklepě, v místě kde byla v zemi trhlina, měl svoje místo ke spaní.

Když si na Hučku přivykli a nikdo se ho již více nebál, tu se mu začal jeden z kuchtíků vysmívat a posmívat a často, jen měl příležitost, po něm házel smetí, či jej splaškovou vodou poléval. To Hučku velmi hněvalo, a tak žádal mistra kuchaře, aby toho chlapce potrestal, aby on od těch klukovin upustil jinak, že on sám bude muset za tu pohanu pomstu vykonat.

Ale mistr kuchař se tomu jen smál a řekl:

?Ty jsi duch a bojíš se malého kluka??

Hučka mu odvětil:

?Protože si přes mé prosby toho kluka nepotrestal, za pár dní seznáš, jak se ho bojím!? a odešel plný hněvu pryč.

Nedlouho potom seděl chlapec sám po večeři v kuchyni a únavou usnul. Tu přišel duch, zardousil ho a tělo rozsekal na kusy. Pak to vše naházel do kotle a postavil na oheň. Když byl mistr kuchař přišel a lidské údy se vařit uviděl, a také ostatní okolnosti zpozoroval, že to Hučka svůj nelidský ortel vykonal, tu se jal strašlivě nadávat a ducha proklínat.

Tu přišel Hučka, kterého ty kletby mocně rozhořčily, a nad pečínkami, které byly na rožních nad ohněm pro biskupa a jeho dvorný lid připraveny, vymačkal hnusné ropuchy, až po nich tekla žluč a krev. A protože i za toto ho kuchař stále tupil a hanobil, srazil jej Hučka, když byl vyšel před bránu, z mostu dolů do přehlubokého příkopu.

Protože panovaly mezi lidem obavy, že by mohl Hučka jednou biskupův dvůr či jiné domy podpálit, museli všichni strážci na hradbách pilně hlídati. Díky této i z jiných příčin se biskup snažil ducha zbavit a nakonec ho skrze zaříkávání donutil z Hildesheimu odejít.

Ale jinak vyváděl Hučka prapodivné šelmovské kousky, které málokdy někomu ublížily.

V Hildesheimu žil muž, který měl ženu lehkomyslnou, a tak když musel odcestovat, pravil k duchovi:

?Můj dobrý duchu, dej mi trochu pozor na ženu po dobu, co nebudu doma, aby zde vše po právu šlo.?

Hučka jeho přání slyšel a vyslyšel, a když jeho žena, po mužově odjezdu, k sobě své miláčky zvala, aby se spolu poveselili, tu Hučka užíval všech prostředků, aby je od toho odvrátil.

Odháněl je pomocí strašlivých zjevení, či když byl některý na lůžko ulehl, vyhodil jej neviditelný duch ven tak mocnou silou, že mu žebra polámal. Tak se vedlo jednomu po druhém, které si ta nevěrná žena do komory vodila, že se jí nakonec žádný přiblížit více nesměl.

Konečně, když se její muž domů vrátil, běžel mu poctivý strážce vstříc a volal:

?Tvůj návrat je pro mne vysvobození, jinak bych musel únavou z plnění úkolu, který jsi na mne uložil, bídně sejíti.?

Muž se zeptal:

?Kdopak jsi??

Duch odvětil:

?Já jsme Hučka, kterému jsi při tvém odjezdu svoji ženu do péče svěřil. Podle tvého přání jsem ji střežil a od nevěry odvracel. Tolik ustavičné námahy a nekonečného úsilí k tomu bylo třeba. Žádám tě, abys mi ji už nikdy pod ochranu neporoučel, já bych raději hlídal svině v celém Sasku než jednu jedinou takovou ženu. Více bych se za ni zaručit nemohl, neboť ona tolik lstí a šaleb navymýšlí, jen aby mne oklamala.?

Jednou času žil na Hildesheimu kněz, který se toho v semináři málo naučil. Tu na něj přišla řada, že měl před velkým církevním shromážděním svých bratří kněží hovořit. Ale kněz se velmi obával, že před takovým shromážděním vyjde najevo jeho neznalost a on bude vystaven všeobecnému posměchu. Tu mu Hučka věnoval prsten, který byl mimo jiné spleten i z vavřínového listu, ten prsten z kněze udělal člověka nadmíru učeného a výřečného, že každý na tom shromáždění byl celý překvapený a od toho času toho kněze za vyhlášeného řečníka měl.

Jindy jednomu chudičkému cvočkaři dal kus železa, ze kterého on pak zlaté cvočky vykoval a jeho dceři dal kotouč krajky, ze které jste mohli kolik chtěli ustřihnout a nikdy jí neubývalo.