Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Hrdlo láhve

(Andersen Hans Christian)

V úzké klikaté uličce stál mezi mnoha chudými domky také jeden dům velmi úzký a vysoký, z hrazděného zdiva, jehož trámy se na všech koncích rozestupovaly. Bydlili tam chudí lidé a nejchudobněji to vypadalo v podkroví, kde před malým okénkem visela v slunečním světle stará a na mnoha místech zohýbaná ptačí klec, která ani neměla pořádnou misku na vodu, ale jenom obrácené hrdlo láhve, uzavřené zátkou a naplněné vodou. U otevřeného okna stála stará panna, právě ozdobila ptačincem klec, kde poskakovala s bidélka na bidélko konopka a zpívala, až se to rozléhalo.

?Tobě se to zpívá!? povídalo hrdlo láhve. Neřeklo to ovšem tak, jak bychom to řekli my, protože přece nedovede mluvit, ale myslilo si to v svém nitru asi tak, jako když my lidé mluvíme v duchu. ?Tobě se to zpívá, když máš všechny údy celé. Jenom to zkus jako já, když jsem přišlo o svůj spodek, mám jenom krk a ústa, ke všemu ještě ucpaná zátkou, to bys nezpívala. Ale dobře, že aspoň někdo má radost! Já nemám žádný důvod ke zpěvu a také to neumím. Ale dokud jsem bylo celá láhev, dovedlo jsem to, když po mne přejížděli zátkou. Říkali o mně, že jsem opravdový skřivánek, pořádný skřivan, notně velký! A pak, když jsem bylo s kožešníkovou rodinou v lese na výletě a když se jim zasnoubila dcera ? ba, na to se pamatuji, jako kdyby se to stalo včera! Bylo jsem v ohni i ve vodě, hluboko v černé zemi i výš, než kam se většina lidí dostala, a teď se vznáším s ptačí klecí v slunečním světle. Jistě by stálo za námahu, poslechnout si tak můj příběh, ale o tom já hlasitě nemluvím, protože to nedovedu!?

A tak láhev, vlastně její hrdlo, začalo si to vyprávět pro sebe, nebo si samo promýšlelo svůj příběh,, věru zajímavý. V kleci si vesele prozpěvovala konopka, dole na ulici chodili lidé a jezdily vozy. Každý měl na mysli svoje záležitosti, nebo nemyslil na nic, ale hrdlo láhve myslilo.

Vzpomínalo na planoucí pec v továrně, kde byl do láhve vdechnut život. Ještě se pamatovalo, že bylo docela horké, že se podívalo do planoucí pece, svého původního domova, a pocítilo přitom hned velkou chuť skočit tam zase zpátky. Ale pomaloučku, jak se láhev ochlazovala, docela se jí líbilo tam, kde byla. Stála v jedné řadě s celým zástupem bratří a sester z jedné pece, jenomže některé láhve byly vyfouknuté tak, aby se jich dalo použít na šampaňské, jiné byly láhve na pivo, a to je už přece rozdíl! Potom, ve světě, může samozřejmě pivní láhev obsahovat nejvybranější víno Lacrimae Christi a láhev na šampaňské třeba černou barvu. Ale k čemu se která zrodila, to už je přece jen vidět na tvaru. Šlechta je šlechta, třeba s černou barvou v útrobách.

Všechny láhve byly hned zabaleny, a naše láhev také. Tenkrát si nepomyslila, že skončí jenom jako hrdlo láhve a vypracuje se na misku pro konopku. To je ovšem počestná existence, aspoň něco! Po prvé zase spatřila denní světlo, když ji vybalovali s jinými družkami ve sklepě obchodníka s vínem a prvně vyplachovali; to byl komický pocit. Ležela tam pak prázdná a bez zátky, připadala si tak podivně ochablá, něco jí scházelo, ale nevěděla co. Pak ji naplnili dobrým, chutným vínem, dostala zátku a zalili ji pečetním voskem, potom na ni nalepili etiketu ?Prima druh!?, to jako kdyby byla dostala první výroční vysvědčení; ale vždyť také víno bylo dobré a láhev rovněž. V mládí je každý lyrickým básníkem! V láhvi to hrálo a zpívalo o věcech, které neznala, o zelených, sluncem ozářených horách, kde roste víno a kde bujaří mládenci a veselá děvčata zpívají a líbají se spolu. Ba, život je krásný! O tom všem to hrálo a zpívalo v láhvi, zrovna jako se takový zpěv rozléhá v nitru mladých básníků, kteří často o tom vlastně také nic nevědí.

Jednoho jitra ji kdosi koupil. Kožešnický učedník měl koupit láhev nejlepšího vína, a tak se láhev dostala do košíku na jídlo k šunce, sýru a salámu; bylo tam také nejlepší máslo a nejjemnější chleba, kožešníkova dcera to tam sama nachystala. Byla mladičká a velmi hezká, hnědé oči se jí jen smály a ústa také, dovedla toho říci zrovna tolik co její pohled. Měla jemné, měkké, sněhobílé ruce, ale její krk i ňadra byly ještě bělejší. Hned na ní bylo vidět, že to je jedno z nejhezčích děvčat v městě ? a přesto ještě nebyla zasnoubena.

Když jela rodina do lesa, držela košík s jídlem na klíně. Hrdlo láhve vykukovalo mezi cípy bílého ubrousku; červený pečetní vosk na zátce se díval rovnou do dívčiny tváře, a také na mladého kormidelníka, který seděl vedle ní. Byl to její přítel z dětských let, syn malíře. Nedávno složil s dobrým prospěchem a velkou ctí svoji kormidelnickou zkoušku a nazítří měl odplout na lodí daleko do cizích zemí. Při balení jídla se o tom hodně mluvilo a za těchto řečí nebyl právě radostný pohled na oči a ústa mladé kožešníkovy dcerky.

Oba mladí lidé si vyšli do zeleného lesa a rozmlouvali spolu. O čempak mluvili? Nu, to láhev neslyšela, stála v košíku s jídlem. Trvalo to podivně dlouho, než ji z košíku vytáhli, ale když k tomu došlo, udály se zatím radostné věci, oči se všem smály a smála se i kožešníkova dcera, ale příliš nemluvila, jenom jí tváře planuly jako dvě červené růže.

Otec vytáhl láhev a vývrtku. Je to věru zvláštní pocit, být tak po prvé otevřena! Hrdlo láhve nikdy nezapomnělo na tento slavnostní okamžik, kdy to při vytažení zátky pořádně bouchlo a pak klokotalo, když víno proudilo do sklenek.

?Na zdraví snoubenců!? řekl otec, a všechny sklenky byly vypity do dna a mladý kormidelník políbil svoji půvabnou nevěstu.

?Hodně štěstí a božího požehnání!? povídali oba rodiče. A mladý muž nalil ještě jednou do sklenek: ?Na šťastný návrat a svatbu do roka a do dne!? zvolal, a když byly sklenky prázdné, láhev vzal a vysoko ji zdvihl. ?Viděla jsi nejkrásnější den mého života, nebudeš už sloužit nikomu jinému!?

Poté ji vyhodil vysoko do vzduchu. Kožešníkova dcera si jistě ani nepomyslila, že tento obrázek ještě jednou spatří, ale tak už tomu mělo být. Nyní spadla láhev do hustého rákosí u lesního jezírka. Hrdlo láhve se ještě docela živě pamatovalo, jak tam leželo a přemýšlelo. ?Ode mne dostali víno a mně dávají vodu, ale dobře to myslili!? Nemohlo už vidět snoubence a spokojené rodiče, ale ještě dlouho je slyšelo, jak se radují a zpívají. Pak přišli dva malí selští kluci, nakoukli do rákosí, spatřili láhev a vzali ji s sebou. Teď o ni bylo postaráno.

U nich doma, v lesním domku, byl včera na návštěvě nejstarší bratr; byl to námořník, který se přišel rozloučit, protože měli tentokrát vyplout na jednu z dlouhých plaveb. Matka mu tam teď ještě leccos chystala do balíku, který mu měl večer vzít otec do města, až se s ním bude před cestou ještě loučit a vyřídí mu matčin pozdrav. V balíku už byla malá láhev s bylinnou pálenkou, když přišli chlapci a přinesli nalezenou láhev, větší a silnější. Do ní se vešlo víc než do malé láhve, a byla to zrovna taková dobrá pálenka, která dovede napravit špatný žaludek; nedostala tedy láhev tentokrát červené víno, jaké v ní bylo dříve, ale hořké kapky, které ovšem jsou také dobré ? pro žaludek. Velká láhev a ne ta malá měla provázet syna na moři ? a tak se láhev zase vypravila na cesty, na palubu lodi k Petru Jensenovi. Byla to zrovna loď, na které sloužil také onen mladý kormidelník. Ale ten láhev nespatřil, ani by ji nebyl poznal a nebyl by si ani pomyslil, že to je láhev, z které měli víno pro přípitky na šťastné zásnuby a návrat domů.

Ovšem, v láhvi už nebylo víno, ale něco stejně dobrého. Však také, kdykoliv ji Petr vytáhl, říkali jí kamarádi ?náš lékárník?. Dávala jim dobrý lék, který jim pomáhal vyléčit žaludek, a tak dlouho jim sloužila, dokud v ní byla ještě aspoň kapka. Byla to veselá doba, a když námořníci hladili láhev korkem, zpívala. Proto jí také říkali ?velký skřivan? nebo ?skřivánek Petra Jensena?.

Dlouhá doba uplynula, láhev stála prázdná v koutě, a tehdy ? nu, zda to bylo za plavby z domova nebo při návratu, láhev nevěděla, protože na pevninu se nedostala ? tehdy vypukla bouře. Po moři se válely velké a těžké vlny, zdvíhaly loď a házely jí sem tam. Stěžeň se zlomil, prudký náraz vlny prorazil výdřevou a dovnitř se začala valit voda, že ani pumpy proti ní nic nezmohly. Bylo tma jako v pytli, loď klesala v noci ke dnu, ale v poslední chvíli napsal mladý kormidelník na lístek papíru: ?Ve jménu Páně! Potápíme se!? Napsal tam ještě jméno svoje i své nevěsty a lodi, na níž plul, vstrčil papír do prázdné láhve, která tam stála, pevně láhev zazátkoval a hodil ji do rozbouřeného moře. Nevěděl, že to je láhev, z níž pil víno při přípitku na štěstí a radostný návrat. Nyní se kolébala na vlnách s pozdravem a poselstvím smrti.

Loď se potopila, mužstvo utonulo, a láhev se hnala po vlnách jako pták, vždyť měla srdce, byl v ní milostný dopis. A slunce vycházelo a zase zapadalo, a láhvi se zdálo, jako by viděla rudou planoucí výheň, v níž se zrodila, a toužila po tom, aby do ní zase vlétla zpátky. Zažila bezvětří a nové bouře, ale nenarazila na útes ani ji nespolkl žralok. Déle než rok a den bloudila po moři, hned na sever, hned k jihu, jak ji hnaly mořské proudy. Byla konec konců svým pánem, ale i to někdy omrzí.

Popsaný list, poslední sbohem ženicha nevěstě, přinese jenom zármutek, až se dostane do pravých rukou. Ale kde byly ty ruce, které kdysi tak bíle svítily, když dívka prostírala ve svěží trávě ubrus, tenkrát v zeleném lese v den svých zásnub? Kdepak byla kožešníkova dcera? Ano, kde byla vůbec pevnina, a která země byla asi nejblíže? To láhev nevěděla; bloudila jenom neustále po moři, a nakonec ji to bloudění notně omrzelo, vždyť k tomu nebyla určena. Ale neustále plavala po moři, až konečně dosáhla pevniny a připlula do cizí země. Nerozuměla ani slovo z toho, co se tam mluvilo, nebyl to jazyk, který dříve slýchala. A když tak někdo nerozumí řeči, o mnoho přijde.

Vytáhli ji a prohlíželi, spatřili lístek uvnitř, který vyndali a potom obraceli a otáčeli. Ale nerozuměli tomu, co tam je napsáno. Ovšem, pochopili, že láhev vyhodil někdo z lodi a že o tom na papíru něco je.

Ale pokládali to za něco podivuhodného, a tak tedy lístek zase vstrčili do láhve a tu postavili do velké skříně ve velkém pokoji velkého domu.

A kdykoliv přišla cizí návštěva, vytáhli lístek, obraceli jej a otáčeli, takže písmo, psané jenom tužkou, bylo stále nečitelnější. Nakonec už nikdo nepoznal, že tam kdysi byla písmena. A láhev stála ve skříni ještě rok, potom se dostala na půdu, kde ji pokryl prach a pavučiny. Tehdy vzpomínala na lepší časy, kdy nalévala v zeleném lese červené víno, a kdy se kolébala na vlnách a nesla v sobě tajemství, dopis, pozdrav na rozloučenou.

A tak stála na půdě už dvacet let a byla by tam stála ještě déle, kdyby se dům nebyl přestavoval. Strhli s něho střechu, spatřili i láhev a mluvili o ní, ale ona jim nerozuměla; cizí řeči se nikdo nenaučí, když stojí na půdě, třeba i dvacet let. ?Kdybych byla dole v pokoji,? myslila si ovšem láhev, ?jistě bych se jí byla naučila.?

Teď ji umyli a vypláchli, však už toho měla také zapotřebí. Cítila, že je docela čistá a průhledná, znovu zase v stáří omládla. Ale lístek, který v ní byl, ten se odplavil při mytí.

Nyní byla naplněna semeny, nevěděla, jaká to jsou; potom ji zazátkovali a dobře zabalili, že neviděla světlo lucerny ani denní světlo, natož pak slunce nebo měsíc. Ale myslila si, že něco by přece měla vidět, když je na cestách. Přesto však neviděla nic, ale vykonala svůj nejdůležitější úkol ? přišla nakonec na místo svého určení, kde ji také vybalili.

?Jakou si s tím jenom dali v cizině práci!? povídal někdo, ?a jistě bude nakonec rozbitá!? Ale nebylo tomu tak. Každičkému slovu láhev rozuměla, mluvili kolem ní jazykem, který slyšela u pece a u obchodníka s vínem a v lese i na lodi, tou jedinou opravdu poctivou starou řečí, které rozuměla. Vrátila se zpátky do své vlasti, a tato řeč byla pozdravem na přivítanou! Samou radostí by jim byla skoro vyskočila z ruky; sotva zpozorovala, že z ní vytáhli zátku, že z ní vysypali její obsah a postavili ji do sklepa, aby ji tam měli uschovanou, a zase na ni zapomněli. Doma je nejlíp, i ve sklepě! Láhev nikdy ani nenapadlo, aby přemýšlela, jak dlouho tam snad stojí, bylo jí tam po léta dobře, až jednoho dne přišli lidé, láhve odtamtud odnesli a ji také.

Venku v zahradě byla velká sláva, v girlandách tam visely hořící lampióny, papírové lucerny svítily jako tulipány. A také byl krásný večer, klidný a jasný, hvězdy třpytně zářily a zaplanul i nový měsíc, vlastně vypadal jako modrošedá koule se zlatým okrajem; byl to pěkný pohled, ovšem pro dobré oči.

Postranní cestičky byly také osvětleny, aspoň natolik, že bylo vidět na cestu. Tam stály mezi keři láhve a do každé byla zastrčena svíčka. Tam také stála naše známá láhev, která jednou měla skončit jenom jako hrdlo láhve a mistička pro ptáčka. V této chvíli se jí zdálo všechno nesrovnatelně krásné, zase byla v zeleni pod širým nebem, opět se dostala na slavnost, slyšela hudbu a zpěv, šum a bzukot velkého množství lidí, zejména z oné části zahrady, kde svítily lampióny a pestré papírové lucerny. Sama ovšem stála u postranní cesty, ale právě takhle měla o čem přemýšlet, držela tady světlo, sloužila užitku a zábavě, a tak to je správné. V takové chvíli se zapomene i na dvacet let na půdě ? a je dobře na ně zapomenout.

Těsně kolem láhve kráčel osamělý pár, zavěšený do sebe jako tenkrát snoubenci v lese, jako kormidelník s kožešníkovou dcerou. Láhvi bylo, jako by to prožívala všechno ještě jednou. V zahradě se procházeli hosté, a lidé, kteří si chtěli hosty a celou slavnost jen prohlédnout. Mezi těmi byla také stará panna, bez příbuzných, ale ne bez přátel, a vzpomínala právě na totéž, nač vzpomínala láhev, na zelený les a na mladý pár snoubenců. To se jí všechno týkalo, vždyť ona byla kdysi jeho polovinou. Byla to nejšťastnější chvíle jejího života, a na tu se nezapomíná, i když se z někoho stane třeba stará panna. Láhev však nepoznala, a ta nepoznala ani ji, takhle se lze už ve světě minout, než zase dojde k novému setkání. A také se spolu láhev i stará panna ještě setkaly, neboť nyní byly zase v témž městě.

Ze zahrady se dostala láhev k obchodníkovi s vínem, opět ji naplnili vínem a prodali ji vzduchoplavci, který měl příští neděli vzlétnout v balonu. Spousta lidí se na to přišla podívat, byla tam i plukovní hudba a na slavnost se vykonala řada příprav. Láhev to viděla všechno z košíku, kde ležela vedle živého králíka, který byl vystrašený a smutný, protože věděl, že letí balonem proto, aby ho odtamtud spustili padákem. Láhev nevěděla, zda bude cestovat vzhůru nebo dolů, viděla jenom, jak balon roste do tak obrovských rozměrů, že větších už dosáhnout nemohl, že se začíná zdvíhat výš a výš a neklidně zmítat. Až nakonec přeřezali lana, která ho poutala k zemi, a balon se vznesl se vzduchoplavcem, košíkem, lahví i králíkem; hudba hrála a lidé provolávali slávu.

?Je to zvláštní, stoupat takhle vzduchem,? pomyslila si láhev. ?To je nový druh plachtění. Nu, nahoře aspoň není nač narazit!?

A mnoho tisíc lidí se dívalo za balonem a stará panna rovněž. Stála u svého otevřeného okénka v podkroví, kde visela klec s konopkou, která tenkrát neměla misku na vodu, ale musila se spokojit s hrníčkem. V okně stála myrta, kterou teď stará panna odstrčila kousek stranou, aby ji neshodila, až se bude vyklánět z okna. A viděla v balonu zřetelně vzduchoplavce, který nejdříve spustil padákem králíka, načež všem lidem připil a láhev vyhodil vysoko do vzduchu. Nepomyslila na to, že tuhle láhev kdysi viděla, jak letí do výše v nejradostnější den jejího života, tenkrát v zeleném lese, ve dnech mládí.

Láhev neměla čas přemýšlet, přece jen to bylo příliš neočekávané, že se tak najednou octla na vrcholu svého života. Věže a střechy ležely hluboko pod ní, a lidé se zdáli docela nepatrní.

Pak klesala, s docela jinou rychlostí než králík. Metala ve vzduchu kozelce, připadala si velice mladá a rozjařená, také v ní zůstalo do poloviny vína, ale ne dlouho. To byla přece cesta! Slunce na láhev svítilo, všichni lidé ji viděli, balon kdesi v dálce zmizel, a brzo zmizela i láhev. Spadla na jednu ze střech a rozbila se, ale střepy byly ještě tolik nadšeny letem, že nedokázaly ležet, ale skákaly a kutálely se, až spadly do dvora a rozbily se na ještě menší kousky. Jenom hrdlo zůstalo celé a vypadalo jako odříznuté diamantem.

?Dalo by se ho docela dobře použít jako mističky do klece,? řekl muž ve sklepě, který je spatřil. Ale neměl ani ptáka ani klec, a byl by příliš velký výdaj, aby si je opatřil jenom proto, že teď měl hrdlo láhve, kterého se dalo použít jako mističky. Třeba by se hodilo staré panně v podkroví, pomyslil si. A tak se dostalo hrdlo láhve nahoru, vstrčili co něho zátku a to, co bylo kdysi nahoře, dostalo se dolů, jak už při takových proměnách ostatně bývá. Pak tam nalili čerstvou vodu a pověsili hrdlo láhve před klec s ptáčkem, který zpíval, až se to rozléhalo.

?Jo, tobě se to zpívá,? povídalo hrdlo láhve; bylo přece pamětihodné tím, že letělo v baloně ? ale víc toho z jeho příběhů nikdo nevěděl. Teď tam viselo jako mistička pro konopku, slyšelo, jak lidé hřmotí dole na ulici a jak stará panna v komůrce mluví. Zrovna k ní přišla na návštěvu přítelkyně z mládí a hovořily spolu ? ne o láhvi, ale myrtovém stromečku, stojícím na okně.

?Věru, že nemusíš vyhazovat dva tolary za svatební věneček pro dceru,? povídala stará panna. ?Já ti dám sama krásný věneček, plný květů. Vidíš, jak stromeček hezky roste. Ano, je to odnož z myrty, kterou jsi mi dala den po mých zásnubách, z té myrty, ze které jsem si měla po roce sama uvít věneček. Jenomže k tomu nikdy nedošlo. Oči, z nichž mi tady na světě měla zářit radost a požehnání, zavřely se na věky. Můj milý sladce dříme na dně moře! ? Z myrty se stal starý strom, ale já jsem zestárla ještě víc, a když myrta konečně jednoho dne odumřela, zasadila jsem poslední čerstvou větévku, ze které teď už vyrostl stromek. Přece se nakonec dostane na svatbu, bude z něho svatební věnec pro tvoji dceru!?

A v očích staré ženy se objevily slzy; mluvila o příteli svého mládí, o zásnubách v lese; vzpomněla si na přípitek a na první polibek ? ale o tom nemluvila, byla přece stará panna. Na tolik věcí si vzpomněla, ale ani ji nenapadlo, že zrovna před oknem je ještě jedna památka z oné doby: hrdlo láhve, odkud s bouchnutím vylétla zátka, když se mělo připíjet na zdraví. Ale hrdlo láhve ji také nepoznalo, protože neposlouchalo, co říká ? a zejména proto, že myslilo jenom na sebe.