Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Honza z pohádky

(autor neznámý)

Před nepamětnými časy žili na jedné vesnici rodiče, kteří měli tři syny: Vaška, Jirku a Honzu. Živobytí nebylo valné a tak synové, když dospěli, museli do světa. Ze tří synů se napřed vypravili dva, Vašek a Jirka, a dlouho, předlouho nebylo o nich slechu. Jen občas, jednou za rok nebo za dva, došla po někom, kdo procházel vesnicí, zpráva, že mluvil s Vaškem a Jirkou a že se jim daří tak nebo onak.

Prý napřed pracovali v městě, pak putovali až na břeh moře a plavili se po lodi do cizích krajů a poslední zprávy byly, že se brzy vrátí.

Honza po celou dobu pomáhal doma.

Ale jakápak to byla pomoc, když většinu času prospal doma za pecí?

Nic ho nebavilo. Odbyl si trošek té práce a místo, aby šel do hospody nebo za děvčaty nebo do lesa, hup! a už byl za kamny. Matka mu tam dala hrnek mléka a talíř buchet a Honza jedl, pil a spal. A když nespal, aspoň snil. Bůhví o čem. Nikomu to neříkal. Ale kdo by viděl do jeho hlavy, poznal by, že se mu stále zdá o jedné krásné princezně. Byla to pořád ta samá. A Honza žil ve spaní a snění krásnější život než v bdění a proto tak rád polehával za pecí.

Přiblížil se den, kdy se měli bratři Vašek a Jirka vrátit.

Protože chaloupka rodičů byla malá, pozval otec celou vesnici do hospody. Všechny úspory praskly na tu slávu, ale rodiče si s tím nelámali hlavu. Vašek a Jirka jsou jistě velkými pány, peníze nepotřebují, a Honza ..... tomu stačí pec a pár buchet k úplnému štěstí!

Vesničané seděli za stoly a popíjeli ze džbánků a všelijak přetřásali, s čím se asi bratři vrátí.

?Nic bych se nedivil,? pukal z dýmčičky výměnkář Potah, ?kdyby přinesli nějakou tu dračí hlavu. Rozumí se z draka, kterého sami zabili.?

?Ale, pantáto, draci už přece nejsou,? smáli se mladší.

?Tady!? vybafl na ně výměnkář, ?to vím taky. Ale víte Vy o tom, co je v takové Tramtáriji, kde žijou lidi s několika rukama a hlavama? Tam jsou draci dodneška. Loupe mě v pravém koleně a to je vždycky, když mám pravdu.?

?Ale tady jejich táta a máma by byli radši, kdyby přivezli plnou bednu zlata a perel,? zasmál se jiný soused. ?Takhle z nějakého pokladu, který by zabavili pirátům. Však se ti chlapci jistě dostali k moři a sedli na nějakou tu skořápku.?

?A je to moře větší než náš rybník?? ptal se maličký Véník.

?Takové je velké, že by ty Tvoje necky, v kterých brázdíš náš rybník, tam nebyly ve vlnách vůbec vidět,? poučili Véníka.

Véník údivem nad tím vyvaloval oči.

Tu se přihnalo hejno kluků a křičelo:

?Už jedou! Veze je kočár se čtyřma koňma! A plno beden vezou!?

Za chvíli zahrčela před hospodou kola a z kočáru vystoupili Vašek a Jirka, nádherně oblečení. Kočí jim snášel z vozu těžké bedny.

Rodiče se na ně nemohli vynadívat. Kamarádi dětských let jim tiskli ruce a skoro jim záviděli. Dívky na nich mohly nechat oči. Každá si v duchu myslela, jaké by to bylo terno, kdyby si ji vzal jeden z bratří za ženu. Jen někdo chyběl.

?Kde je Honza?? ptali se bratří. Neměli ho sice moc rádi, ale čekali, že je bude obdivovat.

?Honza? On tu není?? podivila se matka. ?Že je zas ten kluk doma za pecí!?

?Nebo za pecí tady v hospodě,? mínil otec.

?Tak ho tam nechte,? řekli bratří. ?Stejně by nám jen překážel.? A nechali Honzu Honzou a věnovali se obecné zábavě.

Zachtělo se jim tančit, tak po domácku, jinak než ve světě. A každý hned popadl jedno děvče a začal se s ním roztáčet. Ostatní podle nich. Muzika hrála, mládež tančila a zpívala, prkna podlahy duněla a smíchu, horka, kouře bylo v hospodě vrchovato až k stropu.

Když se zas všichni usadili za stoly, povídal výměnkář Potah:

?No a co takhle, hoši, nějaké to dobrodružství? Však se toho musí ve světě zažít! Dejte sami něco k lepšímu.?

?Beze všeho,? zasmál se Vašek, ?tak poslouchejte. Tak jsme Vám jednou pluli po moři na takové velikánské plachetní lodi a plujeme den, dva, plujeme týden, dva, tři, plujeme pár měsíců a nikde žádný konec. A najednou se zvedla bouře, házela lodí jako skořápkou, a vtom třeskot! narazíme na skalisko, a už se potápíme. Tak tak že jsme doplavali na břeh. Byl to ostrov. A na tom ostrově žili Indiáni. A ti Indiáni tančili! Moc podivný tanec to byl, jaký oni tančili.?

A Vašek se odmlčel.

?A dál?? ptali se zvědavci.

?Moc podivný tanec, říkám,? opakoval Vašek. ?Asi takhle.? Vstal a začal napodobovat indiánský tanec.

?A nic víc se nestalo?? divil se někdo.

?To je Vám málo? Tak si to zkuste zatančit, a uvidíte!? odsekl Vašek, nazlobený tím, že se jejich dobrodružství nezdálo.

Vzali to doslova a začali zkoušet indiánský tanec. Poskakovali, natřásali se a za chvíli zapomněli, co jim to vlastně Vašek vypravoval.

Jirka toho měl dost. ?Zbláznili jste se?? volal. ?Tomuhle říkáte tanec? Já Vám ukážu, jak se tančí na zámku!?

Chtěl uchopit jednu dívku a zatančit s ní tak, jak se tančí mezi panstvem, ale nikdo si ho nevšímal. Tak se jim zalíbila ta indiánština. Ani té dívce se to nelíbilo a radši se zas začala natřásat po indiánsku. Jirka ji nechal a sedl si k Vaškovi.

?Kdo by to řekl, že ti naši mají tak blízko k Indiánům!? stěžoval si.

?Nebo k opicím,? dodal Vašek.

Mávli rukou a víc se dívali do džbánků.

Za pecí se pohnul Honza. Bylo mu tam dobře, ale najednou ho rušil takový hluk. I muzika hrála nějak divně, jinak, než byl zvyklý. Protáhl se a rozhlédl. ?Co ti lidé jančí?? myslel si. ?Kdo to jaktěživ viděl takhle hopsat místo pořádného tance??

Ústa se mu sama otevřela a Honza hlasitě zívl.

Teď teprve si ho povšimli.

?Hele, Honza!? volali. ?Dolů s ním!? A pár mládenců vyskočilo na pec a stáhlo Honzu dolů. Honza stál a mžoural. Co mu ti lidé chtějí?

?Máš tu bratry,? říkali mu, ale Honza nejevil žádnou radost.

Bratry to zlobilo.

?Je to pořád ten hloupý Honza!? mávli nad ním rukou a nevšímali si ho. Zato ostatní si Honzy všímali.

?No, Honzo, zatanči si!? popichovali ho. ?Nechceš si vybrat děvče?? A jiný hlas vykřikl:

?Ať tančí s koštětem! Nebo sám!?

Obklopili Honzu a nepouštěli ho. Honza byl jako míč, když jím pohazují vlny. Nevěděl, co má dělat. Pokoušel se prodrat zástupem, jenže někdo do něho tak silně strčil, že Honza upadl na zem. Chvíli zůstal ležet. mysleli, že je mrtvý. Tanec ustal a skláněli se nad ním.

Honzova matka zabědovala:

?Honzíčku drahý, snad mi Tě nezabili!?

Ale Honza vstal. Byl celý, ani kousek ho nechyběl. Když bylo vidět, že se mu nic nestalo, začala ho matka plísnit:

?Takovouhle ostudu nám děláš! Všem jsi pro smích. Podívej se na Vaška a na Jirku, to jsou jinačí kabrňáci!?

?A co vlastně udělali tak slavného?? zeptal se Honza.

Najednou se ukázalo, že na to jde těžko odpovědět.

Vašek se postavil před Honzu:

?Ty se ptáš? Byli jsme na kraji světa!?

?Když máte nohy, tak to není nic těžkého,? řekl klidně Honza.

Jirku to dopálilo. ?A neztroskotali jsme, co??

?Za to může bouře, a ne Vy,? zase klidně řekl Honza. ?To, co jste dokázali, svedu také. Vypravím se do světa a uvidíte.?

Vašek s Jirkou cítili, že je jejich reputace otřesená. Mrkli na sebe a chtěli Honzu zezadu povalit na zem. Ale Honza se obrátil, popadl každého jednou rukou, srazil je, až třískli hlavami o sebe, a pak jimi mrštil do kouta.

Bratři letěli jak panáci a zůstali s údivem ležet, jakou to má Honza sílu.

Ale Honza se nezdržoval.

?Sbohem, matičko,? přistoupil k matce a políbil jí ruku. ?Sbohem, táto.? A bez meškání vyšel na náves a po návsi se dal rovnou směrem na konec světa. Pár buchet na cestu mu zbylo.

?Za ním!? zvedli se bratří. ?On nám bude něco ukazovat? My mu to vytmavíme!? A vyběhli za Honzou.

Měli takový vztek, že nechali všechno doma, až na trochu jídla, a běželi do světa za Honzou s holýma rukama.

Hospoda se rozdělila na dvě části. Jedna se zastávala Honzy, druhá jeho bratří. A nakonec se obě půlky pohádaly a daly se do sebe. Místo tance vypukla hádka a slavnost vítání rodáků končila rvačkou. Okna drnčela a džbánky a židle létaly vzduchem. Kdo se neuhnul, měl, co dostal.

Ale o tom už Honza nevěděl. Ani bratři. Honza šel temným lesem a o hodný kus za ním se kradli Vašek a Jirka.

Honza šel celou noc. Tak byl odpočatý z toho povalování za pecí. A tak byl rozzlobený. Už chtěl být u cíle, i když nevěděl, u jakého. Rázoval, co mu dlouhé nohy stačily, a nedbal tmy.

Počalo svítat, když došel k vysoké skále, s níž se s jekotem řítil vodopád. Pocítil únavu a řekl si, že neuškodí, když si na chvíli zdřímne. Usedl do trávy, opřel se o strom a usnul.

Ze skalní průrvy vykoukla krásná dívčí hlava. Rusalka. Lehce přiběhla k Honzovi a zvědavě si ho prohlížela. Pak zakývala na své družky. Ze skal se vynořila desítka krásných plavovlasých tanečnic a všechny společně kroužily kolem spáče. Podobaly se květinám, když vítr rozhýbe jejich zlaté květy. Honza v tu chvíli snil, že je u pana krále na plese a má si vybrat mezi dvorními dámami. Žádná se mu nezdála a mrzutě mávl rukou. Ten pohyb učinil i doopravdy a zaplašil jím rusalky, které zmizely opět mezi skalami.

Honza otevřel oči. Zprvu hledal, kde je pec, pak si vzpomněl, že usnul v lese a že je na cestě do světa. Vyskočil na nohy a rozhlížel se. Spatřil vodopád a dostal žízeň, když uviděl tolik bílé zpěněné vody. Nabral si do dlaní a dosyta se napil chladné vody.

Pak si řekl, že se vykoupe. Odložil šaty a skočil do studené vody, tak chladné, až mu zadrkotaly zuby. Rychle zas vylezl a vybral si místečko mezi stromy, kam pěkně svítilo ranní slunce a sušil se tam. Bylo mu příjemně a usnul.

Zatím se u vodopádu objevili dva noví poutníci. Vašek a Jirka. Šli stále v Honzových stopách, až došli sem, kde už nevěděli, kudy se mají dát dál. Když uviděli vodopád, bylo jim to k smíchu.

?To vypadá jak fousy nějakého starého dědka,? zasmál se Vašek. ?A že to pořád teče dolů, taková hloupá voda!?

Jirka si jen posměšně odplivl do zčeřené vody. A šli dál.

Pojednou proti nim kráčel stařec, podobný vodopádu. Zastoupil jim cestu a pokorně je prosil o kousek chleba. Prý odvčera nejedl.

?Máme chleba jen pro sebe,? odbyl ho Vašek, ?a nemůžeme rozdávat každému dědkovi, kterého potkáme cestou.?

?I když nemá co jíst?? řekl stařec. ?Cožpak sami nebudete také staří??

?Takhle jistě ne,? zašklebil se Jirka, ?to bych radši skočil do vodopádu a utopil se.?

S veselým pohvizdováním šli dál a na starce už ani nevzpomněli.

Stařec se dlouho díval za nimi. Pak se napřímil a zahrozil za nimi pěstí. V tu chvíli se opravdu podobal vodopádu.

O chvíli později potkal Honzu, který už oschl. Když Honza spatřil stařečka, zastavil se a soucitně se zeptal:

?Nepotřebujete něco, stařečku??

?Trochu jídla, synu,? řekl stařeček.

A Honza se s ním rozdělil o poslední buchtu. Stařeček ochutnal buchtu, pochválil ji a najednou změnil hlas:

?Jen jsem Tě zkoušel, milý Honzo, máš-li dobré srdce. Jsi lepší než Tví bratři. Věz, že toto kolem je mé království a já jsem vládce vodopádu.?

Shodil své hadry, napřímil se a před Honzou stál velebný stařec, podobající se mocnému stříbrnému vodopádu. ?Každé přání Ti mohu splnit, Honzo,? dodal, ?jen řekni.?

Honza leknutím ani nevěděl, zdali nějaké přání má. Napadlo mu, že by se mohl pomstít bratřím. Ale pak si vzpomněl na mámu a zatoužil po něčem jiném. Chtěl, aby z něho matka měla radost. Rozhodnut řekl:

?Chtěl bych být ušlechtilým rytířem a hrdinou, stařečku, aby se za mě máma nemusela nikdy stydět.?

Vládce vodopádu políbil Honzu na čelo a řekl:

?Žádáš věc dobrou a chvályhodnou, Honzo. Staň se! Od této chvíle jsi tím, čím sis přál být. A budeš-li někdy v tísni, otoč tímto prstenem a vládce vodopádu Ti přispěje na pomoc.?

Navlékl Honzovi na prst zlatý prsten s diamantem a ukázal směrem k veliké skále. Skála se sama otevřela. Uvnitř bylo vidět rytířský sál. Byl osvětlený a několik pážat drželo vystrojeného bělouše, meč a součásti rytířského brnění.

?Pojď se mnou,? pravil vládce vodopádu a uvedl Honzu do kouzelné skály, která se za nimi zavřela.

Oba bratři už se vzdali naděje, že dohoní Honzu a šli jen tak nazdařbůh. Doufali, že budou mít štěstí a vrátí se domů s něčím, čím ohromí všechny. Šli celý den, v noci přespali v hospodě při cestě a druhý den v poledne dorazili do neznámého města. Bylo jim to divné, že tak brzy došli do tak neznámé země, ale ať si lámali hlavu, jak chtěli, nedovedli si to vysvětlit.

?Je to jak v báchorkách,? smál se Vašek, ?ale co na tom? Je nám snad špatně??

?A víš, co si myslím?? řekl Jirka. ?Jestli nás ten plesnivej dědek v lese nezačaroval. Měl takový divný kukuč.?

?Nač se o to starat,? mávl rukou Vašek. ?Radši se podívejme do tohoto města. Proč jen je tak černé??

Město opravdu vypadalo, jako by bylo vystavěno z uhlí.

Když se přiblížili, zjistili, že všechno v městě bylo potaženo černým suknem, od hradebních zdí až ke kašně na náměstí.

Potkali povoz, pokrytý černým suknem, který vezl několik prasat rovněž potažených černě. Jen kůň, který táhl vůz, nebyl potažen ničím, protože sám byl černý.

Zeptali se kočího, proč je město ve smutku. Ten jim řekl:

?Vy nevíte o tom velkém neštěstí? Zeje město ohroženo drakem??

Nevěděli.

?A nevíte, že si drak každý rok žádá za oběť jednu pannu a letos už mu obyčejná panna nestačí, chce princeznu?? dodával vozka.

To teprve nevěděli.

?A že král dá celé království tomu, kdo zabije draka a zachrání princeznu??

To už naprosto nevěděli.

Ale aspoň se zeptali. Ne zrovna chytře:

?A to drak sežere princeznu celou i s jejím královským oblečením??

?Celou ji sežere,? potřásl hlavou vozka, ?jako dosud každou pannu. Ale šaty nežere. Po čase najdou před dračí slují složené šaty, střevíčky a všechny ozdoby. Drak rád jen to, co je živé. A proč se na to ptáte??

Bratři nevěděli. ?Jen tak,? řekli.

Když se rozloučili s kočím a blížili se ke královskému paláci, povídal Vašek:

?Tohle bude něco pro nás, Jirko.?

A Jirka na to:

?Toho draka musíme zabít.?

Kam se podívali, všechno bylo v černém. Dokonce i pivo se čepovalo jen černé.

S věže královského paláce vlál černý prapor. U brány stálo na stráži několik černých myslivců.

Od lidí se dověděli, že právě dneska se vypraví průvod k dračí sluji, kde bude princezna odevzdána drakovi.

Vašek hvízdl překvapením. A Jirka řekl:

?Na to si počkáme.?

Netrvalo dlouho a zazněly smuteční fanfáry. Brána se otevřela a z ní vyšel černě oděný průvod. V kočáře seděla vedle krále a královny smutná, pobledlá princezna. Tvořila ve všeobecném smutku výjimku, protože její vlasy nebyly černé, ale zlaté, oči neměla černé, nýbrž modré a její tváře byly úzkostí bílé. Jen je zakrýval černý závoj.

Průvod kráčel, pomalu, pomaloučku .....

Najednou se ze špalíru lidí vynořili Vašek s Jirkou a poklekli před královským kočárem.

?Pane králi,? hlasitě zvolal Vašek, ?my dva se chceme pokusit zabít draka!?

Král si je napřed prohlédl. A když viděl, že je Vašek docela statný chlapík, usoudil, že Jirka asi bude zase chytrý, a řekl:

?Podaří-li se Vám to, odměním se rád celým královstvím a ruka mé dcery připadne hrdinovi, který draka zabije. Přineste meče, pážata!?

Pážata odběhla do paláce pro rytířské meče.

Princezna si odhrnula závoj a usmála se na bratry. Ale najednou její pohled zabloudil do zástupu lidí. Bratři se podívali tím směrem a užasli. Člověka, na kterém spočinul princeznin pohled, znali. ?Podívej, Jirko,? šťouchl Vašek bratra, ?to je přece Honza!?

?Opravdu, je to on!? zašeptal Jirka. ?A princezna na něm může oči nechat. Asi nic tak směšného ještě neviděla.?

Ale princezna už si stáhla závoj a dívala se na špičky svých střevíčků. Už se zas bála draka.

Pážata přinesla meče a bratři je museli zkusit. Jirka ten svůj ani neuzdvihl a Vašek dostal svůj meč stěží jen nad hlavu. Pak se celý průvod i s bratry dal na cestu k dračí sluji.

Na náměstí nezbylo človíčka. Jen Honza stál na tom místě, odkud spatřil princeznu. Byl celý u vyjevení. Vždyť to byla princezna z jeho snů! A jak se na něho dívala! Jako by ho také znala odjakživa!

?Ne oni, ale já ji zachráním!? řekl si konečně a hnul sebou. Rozběhl se a zmizel v nejbližším lese za městem.

Mezi hustými stromy si sáhl na kouzelný prsten a otočil jím.

Naráz stál před ním vládce stříbrného vodopádu.

?Vím, co si přeješ, Honzo?, řekl bez úvodu, ?vyhovím Ti. Ale jedinou podmínku Ti dám. Až zabiješ draka, nezůstávej u princezny, a nežádej žádnou odměnu kromě jejího šátku. Kdybys mne neuposlechl, Tví bratři by Tě zabili. Takto však dosáhneš všeho, po čem toužíš.?

Domluvil a zmizel. Na jeho místě stál jen bílý kůň, jehož uzdu drželo páže ve stříbrném oděvu. Druhé páže podávalo Honzovi meč a kopí. Třetí páže opatrovalo brnění a přílbu s chocholem.

Honza neztrácel čas.