Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Honza a loupežníci

(Haltrich Joseph)

Honza byl ještě docela malý kluk, když jednoho dne jeho otec přišel o život v kamenolomu a zanedlouho potom zemřela i jeho ubohá matka, která si svůj celý život odpracovala předením lnu. Ale ta dobrá žena dala Honzovi před tím, než navěky zavřela oči, ještě jednu dobrou radu, kterou vyplnil ještě téhož dne, kdy matku pohřbili.

Vydal se na cestu k jednomu bohatému kmotrovi, který měl nahoře v horách velký statek. Tam mu bylo ale ouvej, neboť kmotr byl starý zamračený podivín a ten největší lakomec široko daleko. Honza se však nenechal odbýt a s prosbami, aby ho vzal do služby, vždyť je jen ubohý sirotek, který na světě nikoho a nic nemá, neustal tak dlouho, dokud stařec nakonec nezabručel: ?Tak jo. Když mi teď na podzim dohlédneš na dobytek a budeš se o něj dobře starat a k tomu se dobře chovat, tak to s tebou zkusím.?

Tak měl Honza po starostech. Každý den všední i sváteční se časně ráno vydal s kmotrovými osmi kravami a dvěma telaty na horskou pastvinu a největší jeho radostí bylo, když z té výšky mohl pozorovat kouř stoupající z komínů v jeho bývalém domově nebo odtamtud zazněl hlahol kostelních zvonů. Časem mu ale bylo pokaždé, když pohlížel dolů, těžko u srdce a bylo mu, jako by byl pryč už věčnost a neměl stání, dokud se konečně jednoho dne nevydal dolů. Svoje stádo dal na hlídání ovčákovi, který pásl na vedlejší pastvině, a šel dolů do vsi ke kostelu, na jehož hřbitově byli pohřbeni jeho rodiče, a zúčastnil se bohoslužby. A takto to udělal opakovaně.

Ale jednoho nedělního večera přihnal stádo domů a kmotr už od domovních dveří viděl, že Honza dovedl jen devět kusů a to krásné červené telátko chybí. To nastalo ihned jiné povětří. Rozběsněný kmotr na Honzu vyrazil, ale ten zpozoroval, kolik uhodilo, a uhnul na stranu ke chlévu, kde pacholek zrovna shodil z vozu hromadu sena, do té se Honza hlavou zavrtal; ven mu koukala jen chodidla. Tu kmotr v hněvu popadl vidle a do kupy sena píchal, ale Honza mezitím popolezl dál a vidle ho škrábly jen vzadu na patách a zůstala na nich sotva kapka krve. Když kmotr krev viděl, nemyslel si nic jiného, že Honzu zapíchl, což ho natolik vyděsilo, že vražedný nástroj zahodil a jako smyslů zbavený běžel pryč. Honza zpozoroval, že je kmotr pryč, dlouho se nerozmýšlel, opatrně vylezl ven a rovněž utíkal pryč. V tom zmatku si toho nikdo nevšimnul.

Honza běžel rovnou cestou k ovčákovi a ptal se ho na ztracené tele. Ten zvíře ani neviděl, ani neslyšel, ale vyprávěl mu, jak se dneska banda loupežníků zrovna tam, kde Honza vždy pase, usadila k hodování, kdo ví, možná ukradli zrovna to ztracené tele. Tu se Honzovi rozsvítilo, nechal si od ovčáka ukázat směr, kam se loupežníci vydali, a bez odkladů se vydal za nimi. Brzy také uviděl skrze stromy prosvítat světlo, opatrně se plížil dopředu a opravdu! Okolo velkého ohně tam ležela loupeživá chasa a na jednom stromě opodál visela rudá telecí kůže. Tu Honzu píchlo u srdce, neboť to telátko bylo jeho miláček, a chtěl se tiše stáhnout zpět, když tu mu pod nohou zapraskala suchá větev, lupiči vyskočili a dopadli ho. Bez váhání ho strčili do prázdného sudu a s bujarým smíchem pak víko sudu zatloukli.

Nyní byla každá rada drahá, kdyby nebyli lupiči předtím ze sudu vyrazili špunt, byl by se Honza nyní udusil. Ale mezitím, co takto přemýšlel, přivalila se po nebi temná bouře, skrze stromy dul prudký vítr, v roklích a roklinách to burácelo a Honza zpozoroval, že praskot škvířícího se ohně pomalu ustal a hovor lupičů umlkl. Tito se rozběhli pryč a hledali úkryt v seníku či pod skalními převisy. Zrovna, když se mu podařilo víko uvolnit a chtěl ze sudu opatrně vylézt, přiběhl jeden z loupežníků, aby vyzvedl telecí kůži, na kterou úplně zapomněli. Již na ni měl položenou ruku, tu se z nebe snesl blesk, udeřil hrom a celý strom stál v plamenech. Lupič padl k zemi, Honza ho slyšel supět a viděl dírou po špuntu, jak se posbíral a oslepený klopýtá rovnou proti sudu a buch! Sud se začal kutálet a kutálel se bez ustání dolů, skok po skoku, obruče odskočily, latě se roztříštily a Honza byl volný. Dole v hloubce dopadly trosky sudu s třeskotem na dno rokliny a Honza zůstal sedět nahoře, zrovna na tom posledním převisu. Hučení a mžitky v hlavě mu přešly, bolest v potlučených údech pomalu ustala, ale nyní byla teprve každá rada dobrá.

Okolo byla černočerná noc, on seděl na viklající se skále, nedaleko řádila ta nebezpečná holota a doma rozhněvaný kmotr. Aby se alespoň zachránil před loupežníky, vydal se Honza po skalní stěně a pak ostrou soutěskou a horskou bystřinou dolů na dno úzkého zalesněného údolí, které měl pod nohama. Tam uviděl zdálky zářit světlo, a tak se za ním se vydal, neboť to byl lesní statek, kolem něhož často hnal svoje stádo. Tu se znova strhla bouře, a tak se bez okolků vplížil do zadního humna, aby se tam ukryl ve slámě, ale sotva si začal rozkládat pár snopů na lůžko, tu se prodrala podlahou skrze prkna záře, a když se škvírou podíval dolů, s úlekem opět viděl loupežníky, jak se tam pospolu veselí, jedí a pijí a rámusí. Honzovi se zdálo, že teprve nyní drží tu správnou hostinu z jeho ubohého červeného telátka, slyšel něco jako klepání talířů a cinkání vidliček. To musí vidět! Opatrně lezl k otvoru v podlaze, kde se chtěl pohodlně natáhnout na snop slámy, aby se díval dolů, když tu najednou buch! Teď to šlo hlavou dopředu a Honza vletěl doprostřed mezi tu loupežnickou chasu jako chleba do pece. Za ním spadla obrovská hromada slámy a oblak prachu zahalil Honzu i snopy a ten průvan uhasil i oheň. Ze samého úleku se loupežníci rozletěli do všech stran a Honza byl opět sám a na těle cítil všechny kosti, které byly naštěstí celé.

Honza opět rozdělal oheň a hned uviděl, jak tu ti divocí braši hospodařili. Takovou hostinu ještě nezažil, pečeně a vína dostatek, a tak si nechal chutnat. Statečně se do toho pustil a nepřestal dříve, dokud neslyšel z venku přicházet loupežníky zpět; pomalu se totiž vzpamatovávali ze svého úleku. Svižně skočil k zadním dveřím, vběhl do sadu a tam se ukryl v jednom prázdném úle. Loupežníci byli mezitím zase u svého vína a masa. Potom, co se nasytili, měli slinu na něco sladkého. ?K takovému hodování patří i med!? zvolal jeden: ?Pojďte, jdeme si pro něj.? A tak se dva z nich vydali ven do zahrady ke včelínu a zkoušeli úl za úlem, aby vyhledali ten nejtěžší a nejvydatnější. Takto samozřejmě za nedlouho narazili na ten, ve kterém seděl ubohý Honza. Položili sud na prkno a nesli ho každý na jedné straně. Ale tu se začali přít, kterým směrem se vydat, jeden říkal, že zpáteční cesta ke stodole jde vlevo a ten druhý naproti tomu myslel, že se musí vydat doprava, jinak se v té tmě v sadu zamotají a plný sladký úl vylijí.

Honzovi přišla tato hádka docela vhod, a protože kolem nich byla černočerná tma, tak nemohl jinak, natáhl z otvoru ruku a strčil toho předního do zad. ?Nech toho!? řekl tento tomu za ním: ?Proč jsi do mne strčil?? A zatímco stále mluvil, zatahal Honza toho zadního za vousy. ?A co mě taháš?? vyštěkl tento v odpověď. Nyní měl slovo opět ten druhý, a tak prkno pustil a vyrazil na kamaráda a pohlavky létaly na všechny strany. Zatímco si ti dva ze všech sil nakládali nepočítaných, Honza využil příznivého okamžiku a vydal se tryskem pryč. Běžel a běžel, a protože po takovém dobrodružství byl strach před mistrem daleko menší, běžel rovnou na kmotrův statek.

Když přišel blíž, byl překvapený, že ačkoli sotva svítá, je vše otevřené dokořán. Ženy pobíhaly sem a tam, pacholci rámusili a hlomozili, vrata byla otevřená a všechna cháska slavila. Jeden pacholek Honzu uviděl první a zvolal: ?Pane bože, jsi to ty, Honzo? My jsme všichni mysleli, že tě mistr zapíchl. Jeho samého našly děti v lese oběšeného. Ten se sám odsoudil!?

Tak se z Honzy, chudého pasáka krav, stal bohatý sedlák, neboť byl jediný dědic lakomého kmotra, a žil dlouho a šťastně a na chudé a žebráky nikdy nezapomněl.