Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Honza a čert

(autor neznámý)

Byla nebyla vesnice Chvástalov.

Celá léta se tam mluvilo o tom, že se jednou udělá posvícení. Největší autorita v obci, výměnkář Kotlas, o tom mluvil na každém kroku:

?Posvícení, lidičky? Co Vy víte, holobrádci, co je to posvícení? To já, když jsem bejval ve světě, já viděl posvícení! Ale Vy! Neznáte nic, hlupáci.?

Mladí se smáli.

?Ne my, ale Vy budete koukat, kmotře Kotlasi! Copak ten Váš výměnkářský svět může něco znát? A že jste za mlada flokoval boty? Teprve my uděláme něco, nad čím každý zkoprní!? Ale neudělali nic. Oni, ani výměnkář Kotlas. Změna nastala teprve, když se přistěhovala do vsi nová hostinská proslulá svým zlolajným jazykem. První, co si usmyslela, bylo udělat posvícení. A také udělala.

Výměnkář Kotlas sice posedával v šenku a strašil ji:

?Na Vašem místě, tetka, bych se poradil s nějakým zkušeným člověkem, třeba se mnou. Protože posvícení, to není jen tak. To chce svůj fortel. Já bych Vám pověděl, jak na to, ale copak já mám čas?

Páne, to byste musela vědět, co jsem viděl já, když jsem byl v Tramtárii ..... ?

Hospodská mu dala nový džbánek, protože platil, a nechala ho klábosit. A posvícení se připravovalo dál.

Hospodská měla dceru Káču a ta byla pyšná až hrůza. A zlá, ačkoli tak zlá jako její máma nebyla. myslela si:

?Co jsou proti mně ty zdejší holky? Ani jedna není tak hezká jako já. A žádná tak bohatá. Jsem z hospody a ne z chaloupky. Když já si dupnu, musí mě všechno poslechnout.?

A dupala si a všechno ji poslouchalo, protože její máma hospodská se v Káče jen shlížela.

Posvícení se blížilo.

Ten den, kdy mělo být, se Káča strojila už od časného rána. Pořád se točila před zrcadlem a fintila se, česala, hned tak hned onak, volala děvečku Madlu, aby jí podala tu sukni, tam střevíce, pak zas aby střevíce odnesla a přinesla jiné, zkrátka sekýrovala Madlu tak, až ta chudák měla slzy v očích.

?Zrcadlo!? poroučela Káča, ačkoli už jedno měla před sebou.

Madla běžela pro druhé zrcadlo, ale ruce se jí tak třásly, že je upustila. Zoufale se dívala na střepy. Káča se zvedla a stála nad ní, ruce v bok, bledá vzteky.

?Tomuhle říkáš služba?? křičela, ?hned to povím. Matičko! Pojď se podívat, jak Ti Madla hospodaří!?

Hostinská přiletěla jako drak a hned spustila:

?Ničemná, nepořádná Madlo! Myslíš, že kradu, zlodějko? Ale to mi hezky zaplatíš!?

?Z čeho, paní, když mi dáváte jen najíst?? klepala se Madla.

?Co? Nejsi spokojená?? rozkřikla se hospodská. ?Tak si táhni jinam, kde Ti budou dávat tolary! Uvidíme, co Ti řeknou, až jim budeš rozbíjet drahá zrcadla!?

Nedbala na slzy, nedbala na prosby, a Madlu vyhodila.

Ještě za ní vztekle volala, když Madla plačky odcházela s uzlíčkem:

?Však budeš vzpomínat na dobré bydlo, ty žebroto!?

?Žebroto jí říkáte, paní hostinská? Tak to já jsem taky žebrák,? řekl najednou nějaký mladík, který se znenadání objevil. Nebyl zdejší. Ale byl urostlý a vzhledný a hospodské se naráz zalíbil.

Naladila tvář do sladkého úsměvu a řekla:

?To víte, s těma děvečkama je potíž. Ty by člověka přivedly na mizinu. Pán je z daleka??

?Z daleka,? řekl mladík. ?Jenže teď jsem žebrák. Poslední groš jsem dal té nešťastné dívce, když tak plakala. Nemůžu vidět ženské slzy.?

Hospodské zešpičatěl vztekem nos. Ale nechtěla na hezkého mládence hudrovat. Kdoví, zda to nebude ženich pro její Káču? Pravila:

?Pán jistě přehání. Nechtěl by jít dál a posilnit se??

?Ale rád, jenže nemám, za co,? zasmál se Honza. ?Hledám službu. Není u Vás nějaká práce??

Hospodská se zarazila. ?Tak on to není zámožnější člověk?? myslela si. ?Nu, ale k službě by se hodil. Dovedl by zastat práci.? Změnila výraz a řekla, už trochu pánovitě:

?A co vlastně umíte??

?Všecko a nic,? řekl Honza.

Hospodská nevěděla, zdali si z ní netropí žerty. Podívala se mu zkoumavě do očí, ale nic tam podezřelého nenašla. Řekla tedy:

?Dobrá. Můžeš nastoupit. A jakpak Ti říkají??

?Honza, paní hospodská,? řekl mladík, který se ani nedivil, že mu teď tyká.

?Mami, přijde mi někdo zamést ty střepy?? křičela shora netrpělivá Káča. A objevila se na schodech. Když uviděla Honzu, poprvé v životě se začervenala. Líbil sejí a najednou jí nenapadalo nic zlého.

Také Honza se díval na Káču a nemohl s ní spustit oči. Byla jako obrázek, když ji tak viděl, jak se nakláněla přes zábradlí dolů.

?Tady hned máš práci,? řekla hospodská Honzovi a její hlas už nebyl vůbec laskavý. ?Zameteš střepy od zrcadla. Rozbilo je to nemehlo, kterému jsi sám dal poslední groš. Je vidět, že o peníze moc nestojíš. Proto budeš sloužit jen za stravu.?

Honza byl takový, že mu to bylo jedno. Byl mladý, hezký, silný, a takovým patří svět. Šel zamést střepy a přitom okukoval Káču.

?Ty jsi Honza?? zeptala se Káča.

?Jsem. A ty?? odpověděl.

Do Káči najednou vjela pýcha. ?Ty se mi opovažuješ tykat? Syp hned dolů a obstarej hnůj!? Prstem mu ukázala na schody.

Tohle Honza nečekal. Také do něho vjel vztek, až zrudl. Ale neřekl nic. Ovládl se. Jen si myslel:

?No počkej, Káčo, tohle Ti nezůstanu dlužen.?

Už se neohlédl a šel obstarávat hnůj.

Káča čekala prosby, odprošování, lichocení, ale nedočkala se.

Dupla nohou. ?Nevídáno! Honza nehonza! Jiných bude dost, a ještě hezčích!?

Dostrojila se a sešla do sálu, kde už začínal tanec. Sedla si do čela stolu na nejlepší židli a čekala. Hospodská se o ni nestarala, vždyť tu byla Káča doma.

Honza nakoukl do dveří a zase zmizel.

Ačkoli měl dovoleno jít tančit, neustrojil se k tanci. Zůstal tak, jak přišel od hnoje, na nohou dřeváky. A klapal dřeváky sem tam po chodbě i ve výčepu, jen do sálu nevstoupil.

Mládež se točila v kole, muzika hrála, ale pro Káču, která seděla u lepšího stolu, nikdo nešel.

Výměnkář Kotlas koukal na ten rej a povídal:

?To nic není. Jakejpak je tohle tanec? Ale v Mauřenínsku byste měli vidět, jak se frejuje! Co budu povídat, radši se napiju.? A nespokojeně mávl rukou a podíval se do džbánku až na dno.

Jeden chasník přišel pro Káču, ale to si dal.

?Nevíš, jak se mi říká?? sjela ho Káča pohledem i jazykem. ?Smím prosit, slečno! se říká. A Ty jen: Mužem si dupnout??

Chasník celý rudý odstoupil a zmizel, aby se mu nesmáli. A Káča seděla dál sama a sama. Konečně přišel ještě jeden, kterému se Káča celkem líbila. Ale ten to chytl!

?Myslíš, že jsem tu jen pro jednoho?? vyjela na něj Káča. ?Tamhle máš takových husiček dost!? A ukázala na pentle a sukně a čižmy děvčat kolem. Děvčata se hihňala, protože s nimi mládenci tančili, kdežto s Káčou žádný. Nikdo se už ani neopovážil. Nechtěl utržit ostudu pro nic za nic. A Káča se přitom hryzla vzteky, že sedí. Vzteky si hryzla i kapesníček.

Už byla pro smích. Vtipy na ni jen pršely.

?Sama přišla, sama sedla, sama seděla,? volali na ni chasníci, rozjaření tancem, s perličkami potu na čele. A dívky si dávaly dlaně k ústům a nepokrytě se jí vysmívaly.

Káča se vařila vztekem.

Muzika si na chvíli odpočala, nastalo ticho, rušené jen šumem rozhovorů. Tu bylo najednou slyšet klop! klop! a velké dřeváky mířily od prahu přímo ke Káče. A v nich Honza. Páchlo z něho hnojem, až si děvčata kolem zacpávala nos. Ale Honzovi to nevadilo, to právě chtěl. Došel ke Káče a uklonil se, zacvakl dřeváky a hodně nahlas řekl:

?Smím prosit, slečno??

A řekl to hodně protáhle, aby bylo vidět, že si dělá z Káči legraci.

Káča vyskočila a třikrát dupla vzteky. Pak vykřikla:

?Myslíš, že už jsem Ti dost dobrá? Jen se radši drž vidlí a hnoje. S Tebou bych netančila, i kdybys byl ze zlata. To radši se samotným čertem!?

Jen řekla poslední slovo, zahřmělo, světla zhasla a zase se rozsvítila, ačkoli nikdo neviděl ruku, která by rozžehla knoty v lampách, a do hospody vešel myslivec. Přinejmenším pan nadlesní podle lesklých prýmků. Měl nápadně černé vlasy, černé kníry, černé, ale přitom ohnivé oči, jen na jednu nohu trochu kulhal.

Přišel ke Káče, uklonil se a řekl:

?Smím prosit, slečno? Jsem čert a Vy jste mě ráčila zavolat.?

Káča se musela vzpamatovat z leknutí, ale pak najust všem mu podala ruku a už se s ním točila v kole. Po každé, když tančila kolem užaslého Honzy, se na něho jen ušklíbla. Znamenalo to: Tak vidíš, že tančím, hlupáku!

Lidé ani nechtěli věřit, že to je čert. Vždyť až na to zahřmění a zhasnutí světel to bylo docela přirozené. Výměnkář Kotlas dokonce tvrdil, že se ani to nestalo:

?Víte, Vy kotrby, co jsou to přírodní oukazy? Nevíte. Tak to byly přírodní oukazy a s tím myslivcem to nemá nic společného. Co Vám mám vyprávět, já viděl samotného Vilhelma Tejla, jak tančil, ale tomu se říkalo tanec, ne tomuhle nedokrevnému trdlování!?

A když jedna z tetek trvala na tom, že je to čert a že by se mělo skočit pro pana faráře, už se výměnkář Kotlas dopálil:

?Tohle že je čert? To byste museli vidět celej regiment čertů saprmentů jako já viděl na Sahaře! Tohle není čert, to je takový honimír!?

Ale byl to čert.

Obtančil s Káčou jedno kolo a Káča byla celá rudá. Obtančil s ní druhé kolo a Káča byla bledá. A když dokončil třetí, byla rudá i bledá zároveň. Zastavil se, Káča sotva popadala dech, dupl do dřevěné podlahy, jako když kůň ve stáji zahrabe, a naráz se propadl s Káčou do země. Zůstala tam jen velká, očazená díra.

Hospoda vřela rozčilením.

Výměnkář Kotlas sice povídal:

?Tohle není žádná díra, lidičky, to byste museli vidět, co já viděl v Sibérii. To byly díry, že šly sto mil do hloubky a dole v nich bylo vidět jazyky čertů v pekle!?

Ale nikoho neuklidnil. Nikdo ho také neposlouchal. Křičeli jeden přes druhého a každý tvrdil něco jiného. Někteří navrhovali nalít do díry pivo, že prý to uhasí oheň v pekle a Káča vyleze sama. Jiní chtěli do díry přisypávat popel z fajfek, aby prý v pekle bylo ještě tepleji a Káča se osmažila pěkně ze všech stran. Do toho bědovala hostinská:

?Kačenko moje! To je trest za tu mou zlobu! Jen kdyby ses mi vrátila, já bych se napravila!?

Dala celé hospodě pivo zdarma a doufala, že jako za odměnu se Káča vrátí. Ale nevrátila. Hospodská se rozhlížela po mužských:

?Kdyby aspoň někdo z Vás měl odvahu jít pro ni do pekla! Zlatem bych ho vymustrovala! Ale jsou ještě na světě mužský??

?Jsou,? řekl Honza a klidně se usmíval. ?Já půjdu.?

?Ty?? žasla hospodská. ?A nebudeš se zlobit za to, že jsem na Tebe byla zlá??

Honza mávl rukou. ?Dejte mi uzlík buchet na cestu a sukovici do ruky a jdu pro Káču v tu chvíli. Až ji dostanu z pekla ven, přivedu Vám ji zpátky. Však ona tam nepatří, není tak zlá, jak se dělá. A oni tam z ní našup tu namyšlenost vyženou.?

Radili mu, aby skočil do díry v podlaze, že to je nejkratší cesta. Ale díra se už pomalu zavírala, až z ní zbyl jen malý důlek v podlaze. A kromě toho Honza nerad skákal. Radši šel do pekla pěšky.